K výrobě vašich lamp vedla dlouhá cesta. Bylo v tom odhodlání i předsevzetí výtvarnice?

Najednou jsem si uvědomila, že to je to, co chci jako výtvarnice dělat. Jen jsem netušila, jak je ta práce náročná a co obnáší. Tiffanky se jim říká po jejich tvůrci, americkém výtvarníkovi Louisu Comfortovi Tiffanym. Louis se narodil v roce 1848 a zemřel v roce 1933. Jeho otec Charles Tiffany byl zakladatelem firmy Tiffany & Co, newyorského klenotnictví známého svými šperky a hodinkami po celém světě. Jeho syn Louis se proslavil lampami, mozaikami, dělal vitráže, favrilové umělecké sklo, říká se mu fabrik glass, což je ručně foukané umělecké sklo s měňavým povrchem většinou v secesním stylu. Založil také návrhářskou firmu se zaměřením na interiéry. Navrhoval, látky a tapety, ale i překrásné šperky.

Takže jste se pustila do výroby své první lampy…

Tak rychlé a jednoduché to zase nebylo. Dělala jsem na ní přes tři měsíce, ale podařilo se mi ji dokončit.

Jak dopadla?

Hrozně, ale byla moje. Tenkrát se tady o Tiffankách moc nevědělo. Neměla jsem k ruce žádný návod, materiál k nesehnání, natož střihy. Střihy se sháněly horko těžko i po Evropě. Nakonec jsem v Německu, kam jsem jezdila s Big Bandem Ferdinanda Havlíka zpívat, objevila obchod se střihy a jeden jsem za tehdy pro mě velký peníz koupila. Jak už jsem řekla, začala jsem s tím, protože se mi to líbilo, ale nic jsem o tom nevěděla.

Co jste se musela naučit ze všeho nejdřív?

Především jsem se musela naučit řezat, brousit a štípat sklo. Některá skla jsou velice drahá, třeba opálové. Jestliže jsem nechtěla vyhazovat peníze oknem, musela jsem se to dobře naučit. Toho, co jsem neuměla, bylo moc a toho, o čem jsem nevěděla, ještě víc. Vlastně jsem se učila metodou pokus-omyl. Práce po způsobu vitráže je náročná, vyžaduje přesnost, protože jednotlivé kousky musejí do sebe zapadnout. A materiál je drahý.

Co k té práci potřebujete?

Především řezáky, kleště a mnoho jiných věcí, bez kterých se neobejdete. Nejvíc ale pevnou ruku a nesmírnou trpělivost.

Když jste s lampami začínala, nebyly střihy k dostání, ale dnes je to jiné. Děláte si návrhy někdy sama?

Občas ano, ale nápady se nesypou z rukávu. Víc než vymýšlení mě baví realizace, ta manuální stránka věci, která má vysoké nároky na přesnost. Vždycky vycházím ze základního střihu, který si případně upravím.

Veřejnost vás dodnes spojuje víc s herectvím, přestože máte za sebou uměleckou průmyslovku a vaše lampy putují do celého světa… Byla jste první, kdo se tenkrát u nás do něčeho takového pustil?

V poslední době se situace na trhu poněkud změnila, stává se z toho tovární práce s použitím i plastových materiálů, takže to vychází mnohem levněji. A jestli jsem byla první? Spíš se o tom hodně mluvilo, lidi mě znali ještě ze Semaforu a ta popularita dost pomohla. V Semaforu jsem zakotvila hned po škole, výtvarná práce šla od samého začátku stranou.

Nestýskalo se vám po ní?

Nepřemýšlela jsem o tom. Semafor byl jako oáza, mohli jsme říct svůj názor, připomínky, vždycky byl prostor k vyjádření. Ale jak říkal pan Hrabánek: příliš mnoho demokracie škodí.

Podle Miroslava Plzáka měl Semafor štěstí nejen na herce, ale také proto, že v té době byli v Praze diváci schopni a ochotni ho okamžitě přijmout a dát se jím okouzlit…

Byly to okamžiky toho zázračného fluida, které vás u vchodu divadla lapilo a způsobilo, že se člověk smál všemu, co jeviště vyprodukovalo.

A vás Semafor lapil na víc jak pětadvacet let. Opravdu jste za ty roky nepomyslela na vlastní výtvarnou tvorbu?

Čas od času se mi po ní zastesklo, dost často ve chvílích, kdy jsem pozorovala ženu Jirky Suchého, Bělu Suchou, jak vytváří vzory pro své nové koberce. Její výtvarná fantazie byla obdivuhodná. Nejednou, když byly děti ještě malé – naše dvojčata a Kubík Suchých spolu vyrůstali – jsem jí i trochu záviděla. Ale měla jsem své povolání.

Když už jste zmínila Petra a Matěje, jaký byl život s téměř identickými dvojčaty?

Občas jsme si je pletli, byli téměř k nerozeznání, úrazy mívali vždycky v jednom krátkém sledu. Jednou si jeden z nich, už si nepamatuju, jestli Petr nebo Matěj, rozsekl hlavu, když upadl čelem na radiátor. Po šoku a zjištění, že se nic moc nestalo, přišla úleva i s trochou černého humoru – podle jizvy je snáz rozeznáme. Jenomže druhý den jsme šli k Suchým, Kubíček se rozmáchl a kyblíčkem bacil toho druhého do hlavy. Takže taky jizva.

Myslíte, že se za sebe schovávali?

Divila bych se, kdyby se o to nepokusili, ale na mě to nezkoušeli. Jeden pravák, druhý levák. Fakt je, že ti, kdo je neznají blíž, si je mohou ještě dnes plést.

Je pravda, že Stella Zázvorková při oslavě jejich narození rozklepla do chystané humrové majonézy vejce se dvěma žloutky?

Ano, a pro jejich otce Miloše Formana téměř příznačné. Kluci z jeho manželství s Martinou jsou také dvojčata.

Proč jste přestala zpívat, jste výborná zpěvačka. Už za studií jste zpívala s amatérskou bigbeatovou kapelou.

Aby to všechno k něčemu bylo, aby si člověk nepřestal věřit, aby si byl sám sebou jistý, musí cvičit denně, nesmí přestat. U hlasivek to platí dvojnásob a u mě jsou prioritou lampy.

Jaké filmy jsou vám nejbližší?

O lidech.

A jaké vás nezajímají?

Nemám ráda sci-fi.

Teď se vás zeptám – a přiznám se, že trochu s ostychem – na váš vztah s Milošem Formanem. Dalo by se říct, že byl až do vašeho rozvodu dlouholetým manželem na dálku. On v Americe, vy tady…

Miloše Formana Amerika okouzlila. Vždycky byl a zůstane i po své smrti letos v dubnu neodmyslitelnou součástí našeho života. Nemá smysl se k čemukoliv vracet, cokoliv řešit. Zbývá jen to hezké.

V New Yorku jste kdysi objevila „svoje“ lampy. Jak jste ho vnímala tehdy a jak ho vnímáte v průběhu času?

New York se moc nezměnil, pořád stejný nepořádek, pořád všechno rozkopané. V metru je málo pohyblivých schodů, ty normální jsou většinou vyšší. Chůze po New Yorku už není pro mě. New York je pro mladší. Byla jsem tam několikrát, a i když od té předposlední návštěvy uběhlo pár let, vnímala jsem ho teď stejně. Hledala jsem obchody, kde jsem si kupovala věci pro své lampy – už dávno nejsou. Všechno jde přes internet. Matěj s Radimem pořád říkali – tohle musíš vidět, tam se musíš podívat, tam se zastavíme na kafíčko… Já si zas říkala – už nechci nic vidět, jenom aby tam byla nějaká židle. Sednout si, dát si něco dobrého, prostě jen tak sedět a vnímat atmosféru.

Vaše dvojčata jsou úspěšná. Petr vystudoval loutkoherectví, Matěj filmovou a televizní grafiku. Založili spolu Divadlo bratří Formanů a kočují s ním po světě. Čemu se upsal váš nejmladší, Radim?

Filmové vědě, historii filmu, má za sebou FAMU, ale je také sinolog, píše a cestuje. Pohybuje se v oblasti cestovního ruchu.

Chtěla byste se vrátit k divadlu?

O tom jsem nijak nepřemýšlela, ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy. Spíš by mě zajímala divadelní režie.

Také byste mohla napsat knížku…

Něco na způsob vzpomínek, tak to myslíte? To ať píšou jiní, já mám svoje lampy. Už se nechci k ničemu vracet.

Jak jste prožívala svou loňskou cestu přes New York do Connecticutu?

O New Yorku jsem už mluvila, kluci si mysleli, že mi cesta po starých stopách udělá radost, ale jak jsem říkala, to město je svět sám pro sebe. V roce 1977, přestože jsem byla v šestém měsíci a čekala Radima, jsem chodila po New Yorku celé dny, s břichem a bez potíží. Teď jsem vyhlížela židle. Z New yorku do Connecticutu, kam se Miloš přestěhoval natrvalo, nás odvezla Martina. Tam, v přírodě, byl šťastný.

Jak dlouho jste se neviděli?

Hodně dlouho a přiznám se, že jsem i dlouho rozmýšlela, jestli mám vůbec jet.

Kvůli tomu, že jste se několik let neviděli?

Myslím, že tam byla jistá rozpačitost, ale hlavně mi vadila ta cesta.

Jak to dopadlo?

Matěj už někde řekl: „Dopadlo to tak, že z New Yorku byla máma lehce otrávená, ale v Connecticutu jsme strávili tři dokonalé dny, táta celé odpoledne poslouchal, jak máma vypráví o svých semaforských letech, zapaloval si jeden doutník za druhým a nejradši by poslouchal celý večer a celou noc. Byl to takový dárek pro všechny, i máma odjížděla potěšená. Zůstalo mezi nimi jen to podstatné, to hezké…“ Bylo to v září 2017. Oslavili jsme jeho pětaosmdesáté narozeniny.

Jak spolu vycházeli Miloš Forman a váš Radim? Prý ho bral jako svého skoro syna…

Jednou Miloš vymyslel, to bylo v době, kdy jezdil hodně na kole, trasu po Evropě do Karlových Varů ve třech. Miloš, Theodor Pištěk a Radim. Měli rádi dobré jídlo, takže jeli podle seznamu vytyčených hospod a sem tam věnovali pozornost i nějaké památce. Miloš měl Radima rád, měli společnou lásku – film. Jenomže už tady není. Vzpomínáme, vážíme si ho a máme ho rádi. Mně taky hrozně vadí, že tu není a jeho ženě Martině jsem za pozvání do Connecticutu vděčná. O pár měsíců později Miloš zemřel.