Chtěl jsem původně jít na penzi pracovat jako strážce majáku, ale většina je jich dnes již automatizovaných, takže když přišla nabídka pracovat jako akupunkturista v Izraeli, kývl jsem na ni. Samozřejmě jsem se radil s manželkou, protože bez ní bych tam nejel. Po návštěvě Izraele jsme se rozhodli, že to zkusíme. Vždyť změna je život a život je změna, říká. Přesto, když na pražské klinice od své pacientky uslyšel o práci v Izraeli poprvé, zaváhal. Je mi 70, to je přeci pozdně na to začínat v cizině, namítal. Máme prezidenta, kterému je 86 let, dočkal se odpovědi. Komunikovat s rodinou v Česku bude právě prostřednictvím internetu a skypu. Musel jsem se to rychle naučit, proto jsem šel na několik kurzů Školičky internetu pro seniory. Bylo to báječné. Těším se, jak se mi to v zahraničí bude hodit. A jak se dostal Středoevropan na světová moře? Původně jsem chtěl být pilotem, ale jako desetiletý kluk jsem objevil knížku Na mořích jsou cesty tvé od ruského autora Igora Vsevoložského. Přečetl jsem ji snad desetkrát a bylo rozhodnuto. Budu se plavit po mořích. Maminka sice považovala moje dětské rozhodnutí za pošetilé a přála si, abych se stal učitelem, ale já jsem si šel za svým. Začal jsem se učit polsky, ale osud mě zavál do ruské Oděsy, kde jsem se vyučil jako voják-ponorkář. Jsem od nátury drzý, a tak jsem brzy brázdil vody Severního ledového oceánu, který byl pro cizince zapovězený. Na škole jsem se přihlásil, že chci psát diplomovou práci na téma Plavení v ledu a čekal jsem na odpověď. Za rok mi napsali, že můžu nastoupit. V Rusku se sešel i s autorem osudové knihy, která ho na myšlenku stát se mořským vlkem přivedla. Přišel jsem vám poděkovat, že se ze mě stal námořník, řekl mezi dveřmi. Myslel jsem, že mi jdete rozbít držku, protože jste si nevybral lehký život, odvětil Vsevoložský. Milovanou profesi vykonával celých 38 let a na lodích velkých jako půlka Václavského náměstí se kromě Nového Zélandu a Grónska podíval všude. Mnohokrát zažil horké chvíle. Ještě jako řadový plavčík, v roce 1959, jeho loď v obrovské bouři nabírala vodu, kolem se topily jiné lodě, mrzlo. Plachtami zaceloval s dalšími členy posádky díry v palubě, a celý mokrý doufal, že z toho bude jen zápal plic. Za několik dní, když už jsme byly na pevnině, mi přišel dopis od maminky. Psala, že se vzbudila v pět hodin ráno, že se asi se mnou něco děje a ať ji napíši, zda je všechno v pořádku. Psal jsem si deník, zalistoval jsem v něm a zjistil, že zrovna v tu dobu jsme bojovali s tou silnou bouří, vzpomíná. Měl a stále má ještě jednu velkou zálibu: akupunkturu. Provozoval ji už jako kapitán na své lodi. Přišel ke mně lékař a říkal, že v lodních podmínkách s pacientem, členem posádky, skončil, že mám volat náhradu. Než přijedeme do přístavu, půjčte mi ho, pane doktore, navrhl jsem. Ani jeden nevylodil. O účinnosti akupunktury se nejprve přesvědčil na vlastní kůži, když v Iráku záhadně onemocněl a nemohl chodit. Po návratu do Československa si s ním lékaři nevěděli rady, považovali ho za simulanta a nechali ho devět měsíců ležet v nemocnici. Pak mě manželka s přáteli odvezla na akupunkturu a já za tři měsíce chodil! Václav Boura má rád výzvy. Začal proto akupunkturu studovat jako samouk, posledních jedenáct let působil na soukromé klinice v Praze. Teď ho čeká Izrael. Šťastnou cestu a hodně spokojených pacientů, pane kapitáne