Jedním z mnoha případů je rodina Gašparíkova s nejstarším synem Davidem. Starat se o něj a vychovávat ho není jednoduché. „David je kluk od malička náročný. Vyžaduje přesný řád, jasně stanovená pravidla a ve škole to přináší spoustu problémů jak se spolužáky, tak také s učiteli. Už v první třídě se pedagogicko-psychologická poradna ve spolupráci s psychiatrií shodla na diagnóze ADHD. Dlouho jsme váhali, jestli přistoupit k medikaci, ale potom jsme léky na hyperaktivitu vyzkoušeli, synovo chování ve škole se velmi zlepšilo a je rozhodně spokojenější i doma,“ svěřuje se, zatímco za dveřmi kuchyně, kde si s paní Gašparíkovou povídám, je slyšet bujaré povykování mladšího potomka, kterého čeká odpolední spánek, ale nechce usnout.

Po několika marných pokusech uložit malého do postýlky paní Gašparíková s unaveným úsměvem rezignuje a řeč se znovu stočí na jedenáctiletého Davida. Svízel s jeho potížemi ve škole a nedostatkem kamarádů Davidovi už dva roky pomáhá řešit program 3G, který rozjelo občanské sdružení Hestia.

Ve stručnosti řečeno jde o podporu mezigeneračního soužití prostřednictvím seniorů – dobrovolníků, kteří se ve svém volném čase scházejí s dítětem školního či předškolního věku, podnikají spolu různé aktivity a vzájemně si předávají zkušenosti. Rodina Gašparíkova se do tohoto programu zapojila před dvěma lety, kdy se rozjížděl. „Deset let funguju v neziskovkách a o Hestii vím dlouho. Netušila jsem ale, že začínají tenhle program. V té době jsme s manželem hodně hledali pro Dádu někoho, komu by se mohl svěřovat a měl by na něho dobrý vliv, působil by na něj ne z pohledu unaveného vystresovaného rodiče, ale kamaráda, který už něco zažil, možná něco podobného jako prožívá on. Vypadalo to, že bude mít samé jedničky, ale dvojku z chování. Chtěl být oblíbený, ale nedařilo se, vždycky něco provedl, u spolužáků neměl moc šanci, skaut ho v té době příliš nebavil a vypadalo to, že i tam ho vyloučí pro špatné chování. Napsala jsem do Hestie, zda by nám nepomohli, že bychom měli zájem o program Pět P, ale ideálně s někým starším, protože David obvykle neuznává autority. V Hestii mi řekli o programu 3G, což znělo líp, než aby se s Davidem kamarádil nějaký osmnáctiletý student. Nabídli mi jednoho dobrovolníka, který dlouho sháněl někoho k sobě, a musím říct, že si s naším Davidem neuvěřitelně sedli.“

Co se má stát, stane se

Onen dobrovolník se jmenuje Miroslav – paní Gašparíková o něm mluví jako o Mírovi – hraje v symfonickém orchestru a k programu 3G se dostal tak, že po rozvodu hledal rodinu, které by mohl být nějakým způsobem užitečný.

„David se za tu dobu, co se s ním vídá, hodně zlepšil. On má problémy třeba taky s tím, když se mu mění lidi ‒ autority v jeho okolí. Třeba když se mu ve škole změní učitel, je to pro toho kantora půlroční katastrofa. Náš synek odmítá jakkoliv fungovat, dělá naschvály a vymýšlí neskutečné ptákoviny. Testuje hranice a zkouší, kam až může zajít. Mírovi to ale vůbec nedělá. Ti dva si perfektně rozumí, už se na schůzkách domlouvají sami, já do toho zasahuju už jen, když se jedná o něco nadstandardního, třeba když chtějí jet na výlet.“ Krom výletů spolu ti dva chodí na hřiště, do bazénů, vyrážejí do kina a podobně.

„Je to samozřejmě obrovská zodpovědnost. Míra nám říká, že občas trne hrůzou, aby Davida uhlídal a nic se mu nikde nestalo. Na to jsem mu odpověděla, že jestli se mu má něco stát, stane se to, i když s ním budu já.“

To nejlepší mě teprve čeká

Programy typu 3G samozřejmě nejsou ničím novým, podobné aktivity fungují i v zahraničí, viz například americký Big Brothers Big Sisters. V Česku krom Hestie a 3G existuje rovněž podobně zaměřené sdružení Pra-Pra, jejímž cílem je rovněž předávání znalostí mezi generacemi. O to jde také dalším podobným projektům, jako jsou Veselý senior nebo Senzační senior. Jde zkrátka o to vymýtit zažité předsudky o nerudných důchodcích, jejichž jediným zájmem je být svému okolí na obtíž.

„Chtěla jsem část svého volného času trávit způsobem, který by byl smysluplný nejen pro mě, ale i pro někoho dalšího. Nemám vlastní děti, většina mých příbuzných žije v USA. Nově vytvořený program 3G se mi proto zdál jakoby ušitý pro mě na míru,“ svěřuje se paní Kerlická, která se 3G zúčastnila jako dobrovolnice. Dozvěděla se o něm od známých z Ameriky, kde už více než sto let probíhá zmíněný Big Brothers Big Sisters.

Do 3G se paní Kerlická zapojila loni na podzim, působila v rodině vysokoškolsky vzdělaných a dle jejího soudu slušně situovaných rodičů. „Se svým budoucím vnoučetem a jeho rodiči jsem se poprvé setkala v polovině ledna, tedy zhruba před půl rokem. Je to holčička, tehdy jí byly dva a půl roku. V říjnu se jí narodí bratříček nebo sestřička. Rodina je úplná, tedy tatínek a maminka, ale chybí babičky či dědečkové. Tedy chybí další osoba, která bude mít dítě ráda, bude se mu věnovat a také ho bude trošičku rozmazlovat. Od toho ostatně babičky i dědečkové jsou, nebo by alespoň měli být,“ dodává paní Kerlická. Se svou svěřenkyní se vídá jedno odpoledne týdně. Zprvu u toho asistovala i maminka, aby si dcerka zvykla, Teď už ale její přítomnost není nutná. „Chodíme spolu do parku, na hřiště a plánujeme, že bychom se po prázdninách mohly vídat i častěji,“ vysvětluje paní Kerlická a na mou otázku, co si z této zkušenosti odnesla, odpovídá, že jde o běh na dlouhou trať s tím, že to nejlepší ji teprve čeká.

„Pravidelný kontakt s malým dítětem, v tomto případě s roztomilou a chytrou holčičkou, je pro mě nový životní zážitek, a to zážitek velice silný.“

Vybrat tu nejlepší květinu

Podobně svou účast v projektu 3G hodnotí i další dobrovolnice Hana Labonková: „Styk s dětmi je osvěžující, děti mne vždy překvapí svými nápady, svým rozumem, svými názory na věc. Člověk si uvědomí, že existují i jiné úhly pohledu. Také se učím trpělivosti, nebo spíš tuto vlastnost prohlubuji. Když jdete s dítětem, které si potřebuje prohlédnout všechny jednotlivé květy v parku, aby vybralo tu nejlepší pro maminku (jde o sedmikrásky, které se trhat mohou), nemůžete být netrpělivý.“

I pro paní Labonkovou je účast v programu alespoň částečnou satisfakcí za to, že nemá vlastní děti, tudíž ani vnoučata. Přesto chtěla být užitečná. „Myslím si, že vztah prarodič ‒ vnouče je také dost důležitý, jak pro starou osobu, tak pro dítě, je to něco jiného než s rodičem. Proto jsem se do programu zapojila ‒ předat něco ze sebe malému človíčku a být v kontaktu s jeho rodiči.“

Ve „své“ rodině je od letošního roku, přičemž jde o standardní domácnost. Otec pracuje, matka je na mateřské. Prarodiče mají oba daleko, takže se vídají jen jednou za čas. Na programu 3G si cení především pocitu, že může někomu něco předat a zároveň pomoci mamince v chodu domácnosti. „Je pravda, že se jedná o hodinu, dvě týdně, takže se pohybujeme spíš v parku nebo na hřišti a provozujeme aktivity odpovídajícího rozsahu, ale to není na závadu, děti se baví. Ale 3G znamená i kontakt s rodiči dětí, takže mi přináší i možnost diskuze o životě. Mám štěstí na rodinu, která se nezajímá jen o každodenní problémy, ale hovoříme například o smyslu přátelství, o hodnotách, které kdo v dnešní době preferuje, ale i o vaření a podobně. Sdělujeme si různé historky ze života, prostě běžná konverzace jako v rodině. Takže mám i pocit sounáležitosti a bližšího vztahu.“

Tento pocit je oboustranný, sdílí jej i rodina paní Kovaříkové, v níž Hana Labonková působí. „Měli jsme možnost potkat skvělého člověka, který si získal naši důvěru a se kterým se rádi setkáváme a trávíme volný čas.

Zadarmo nepracuju

Trávit volný čas aktivně a snažit se předat něco zkušeností a znalostí ostatním se rozhodl i pan Josef Rejzek, který působí coby dobrovolník v Centru Elpida, kde už třetím přednáší o botanice a ovocnářství.

„Začalo to tím, že jsem pracovnici Simoně Moravcové v Elpidě pomáhal narovnat orchidej, nachomýtl se k tomu vedoucí Elpidy Honza Bartoš a nabídl mi, jestli bych u nich nechtěl přednášet. Nic zlého netuše jsem na to kývl,“ vypráví s úsměvem pan Rejzek. Jakožto celoživotní zahrádkář a pěstitel kaktusů, orchidejí a dalších rostlin nejdříve přednášel o botanice, ale jak sám říká, o tyto přednášky příliš zájem nebyl. Zhruba před rokem rozšířil repertoár o tématiku ovocných stromů a zájem rapidně vzrostl.

„Jednu přednášku jsem měl taky v terénu, týkala se řezu stromu, řezal jsem jednu strašně zanedbanou jabloň. Dal jsem ji trochu do pořádku, ale můžu vám říct, že zatímco přednáška trvala nějaké dvě hodiny, úklid pak zabral skoro půl dne. Pomáhal mi přitom osmiletý vnuk, a když odtáhl ke mně na dvorek jednu větev, prohlásil: Zadarmo nepracuju. To jsem se nadřel…“ Inu, pomáhat ostatním někdy může být i dřina. Ovšem pocit, který při ní získáte ‒ totiž že ještě dokážete být někomu užitečný a udělat někomu radost i zdánlivou maličkostí, je k nezaplacení.