Asi před sedmi lety ke mně přišel muž středního věku, říkejme mu Petr. Pocházel z úplné rodiny, několika sourozenců a zajištěného prostředí. Sám už měl také rodinu a dvě děti. Dobře situovaný. Z vnějšku nebylo jeho životu co vytknout. Přesto když přišel, trpěl depresemi, každý večer vypil lahev vína, měl problémy ve vztahu s manželkou a ve vztazích obecně. Trpěl velkou osamělostí a nechtělo se mu žít.

Lidé mají na dětství často pěkné vzpomínky. U Petra tomu tak nebylo – nepamatoval si z něj skoro nic. A bylo mu naopak příjemné podívat se na dětství také z té odvrácené stránky – je to přeci také pěkné drama! Z ideálního prostředí v matčině lůně je dítě vyvržené do světa, který není vždy úplně přívětivý. Dítě má své pocity a potřeby a snaží se je prosadit. Velice často ale neuspěje. Jsou to momenty, ve kterých vznikají takzvané komplexy. Ty vznikají jako střet mezi povahou a potřebami jedince a požadavkem okolí, aby ‚byli jiní‘, přizpůsobili se něčemu jinému.

Komplexy

O komplexech se říká, že spíše než my je mají ony nás. Je to přesné. Nejsme s nimi svobodní. V situacích, které jsou podobné, se chováme stejně. Třeba přehlížené dítě v dospělosti vyžaduje vždy a všude pozornost. Vlastně trpí neustálou obavou, aby nebylo zase přehlížené, a celý život pak posuzuje z tohoto hlediska – nepřehlédnou mě?

Možná nejtypičtějším českým komplexem je komplex autorit. Autority nebyly v Čechách jen přirozené, nebyl jen přísný rodič či prarodič. ‚Autoritami‘ byli příslušník VB, úředník, prodavačka, řidič autobusu, vrátný či uklízečka. Když Petra zastavila dopravní policie, srdce se mu divoce rozbušilo. Měl chuť utéct, ale místo toho se poníženě vysoukal z auta a přitakával policistovu poučování. V průběhu terapie si přišel na elegantní řešení – hned, jak jej zastavili, řekl jim – dejte mi jakoukoliv pokutu, ale nepoučujte mě!

Ale zpátky k rodičům – každý dělá, co může a nemusíme si jako rodiče nic vyčítat. Vznik komplexů v dětství je věc přirozená a nedá se jí zcela zabránit. A buďme ještě klidnější – komplexy se nakonec stávají také naší krásou a výrazem. Jen je třeba o nich vědět a přijmout je za vlastní. Vzít jim ničivou sílu a využít jejich energii ve svůj prospěch.

Perfekcionismus

Kdo ví, o čem je řeč, bude souhlasit s tím, že to je pravé utrpení. I tendence k dokonalosti, jak lze vytušit, vzniká většinou v dětství. Jeho vznik ale není úplně snadné vysvětlit. Kořeny sahají k tomu nejpodstatnějšímu v lidském životě – pocitu vlastní hodnoty. Pokud dítě může vyjadřovat své pocity a je přijímáno takové, jaké je, zdravě se vyvíjí. Pokud mu v tom ale někdo brání, typicky se slovy – měl bys být jiný či ještě hůře – takhle se nemůžeš cítit!, krade dítěti pocity a místo jeho autentického, pravého já mu začne vytvářet já falešné. Dítě ještě neví, co „je v pořádku“, a tak brzy přijme za své, že je něco v nepořádku s ním, a že dospělí mají pravdu. Místo toho, ‚co je‘, začne svět posuzovat přesně podle toho, jak s ním zacházeli – důležitější je, jaký by svět ‚měl být‘.

Petr se celý život snažil, aby bylo vše dokonalé. Oblečení, které nosil, auto, ve kterém jezdil, byt, kde bydlel. Měl vlastně neustálou úzkost, že mu auto někdo škrábne nebo že mu něco kápne na košili. Po jiných pocitech nebylo skoro ani stopy. Pocity jsou totiž nepořádek, nedají se kontrolovat a tak vždy, když jsem se Petra zeptal, jak se cítí, odpověděl: No, já myslím… Neustále jen myslel a pocity úzkosti a prázdnoty zaháněl alkoholem.

Když je člověku dvacet roků, opouští své rodiče, aby žil svůj samostatný život.  Pokud se to nepodaří, nastává další vězení, které končí často rozvody, opakovaným selháváním, alkoholem či depresemi.

Pamatuji si ještě svůj pocit z našeho prvního setkání – pár letmých pohledů prozradilo, že první, co o mě Petr věděl, bylo, že jsem se ten den asi moc nečesal, luxování v téhle místnosti proběhlo už dávno a také tu košili, co mám na sobě, by nechal přežehlit! To vše bránilo v pohledu na to, kdo skutečně jsem. Nebylo to příjemné a já věděl, že to jako terapeut vydržím. Petr se ale takhle dívá především sám na sebe a to nejen hodinu týdně, ale pořád! Na to, jak věci vypadají a na to, jaký podá v životě výkon. Jaký je a co cítí, vlastně neví. Jeho společenské postavení mu umožňuje zapomenout na to, co si o sobě ve skutečnosti myslí – že není hoden života. Když se nad tím člověk zamyslí, je ten obraz přesný. Dokonalá je přeci jenom smrt.

Cílem naší společné práce bylo najít a podpořit věci, ve kterých byl Petr dobrý a také mu umožnit prožívat všechny své pocity. Včetně těch negativních, protože právě ty byly rodiči odmítány jako nepřijatelné. Život se ale bez smutku, úzkosti z neznámého, zlosti, ani bolesti neobejde. Ze všech vězení je tohle žalář s tou nejpřísnější ostrahou.

Separace

Petrovi se blížila čtyřicítka, byl ale stále silně navázaný na mámu. Úplně mne vyděsilo, že si s ní několikrát denně volá, máma je jeho nejbližší člověk, přestože má sám manželku a děti a také o něm všechno ví a se vším mu radí. Úkolem dění v přírodě i v lidském společenství je „jít dál“. Siempre avanti, jak říkali staří Italové. Když je člověku 18, 20 roků, zákonitě opouští své rodiče, aby žil svůj samostatný život. Ten odchod není ani tak fyzický jako emoční. Pokud se to nepodaří, nastává další vězení, které končí často rozvody, opakovaným selháváním, alkoholem či depresemi. Kdo nejde dopředu, za vlastní jedinečnou svobodou, jde vlastně zpátky. A být znovu pohlcen původní rodinou, ve které člověk vyrůstal, je často tak ponižující, že to lidská duše nevydrží.

Když jsem Petrovi poprvé naznačil, že na mne působí jeho vztah s mámou jako příliš těsný, reagoval sice úlevou, že to tak je, ale pak další sezení nepřišel a přespříští si zapomněl vzít peníze. Prostě se na mne zlobil. V průběhu práce jsme pak aktivovali všechny mužské zbraně, aby se Petr osamostatnil od mámy. Byl nejvyšší čas. Muži, kteří to neudělají, končí po čtyřicítce skutečně v protialkoholních léčebnách.

Jde to

Petrova cesta ke svobodě trvala mnoho let. Pracoval na postupném poznávání svých komplexů a jejich přijímání. Hlubinná psychologie tomu říká přesouvání ze tmy nevědomí do světla vědomí. Petr je teď mnohem více pánem ve svém domě, ve svém životě. Proces poznávání sebe sama se nesmí nikdy zastavit. Petr ušel ale tu podstatnou část své cesty. Jinak by se v hlubokém lese svého nevědomí zcela ztratil. Jeho život je do té míry svobodný, do jaké je schopný vlastní sebereflexe. Naučil se být sám sebou, našel si k tomu i své ‚cesty‘. Umění, cestování, psaní deníku, duchovní život.

Našel také lásku. K sobě samému, tím pádem i ke všemu ostatnímu. Lásku k životu jako takovému.