Je vám dvaadevadesát let. Zkraje roku jste měl prezentaci starších prací v pražské Galerii Pro arte, v srpnu vás ještě čeká velká samostatná výstava ve Veletržním paláci Národní galerie. Čím to je, že se dnes tvorba vás klasiků z šedesátých let minulého století znovu dostává do kurzu?

Já myslím, že to není zájem o nás osobně. V umění platí, že se neustále k něčemu vrací, buď opožděně, nebo znovu. Je to přirozený vývoj.

Jakým vývojem procházíte vy?

Lidé si mě hodně spojují s geometrickými obrazy, ale ty už moc nedělám. Momentálně pracuji velice uvolněně, víc intuitivně, než že bych něco vymyslel a pak to rozmnožoval. Pro Národní galerii připravuji jednak úplně nové věci a potom takovou svou klasiku, jakou je Polemika se čtvercem, sedm velkých obrazů z roku 1988, které zakoupila právě Národní galerie. Výstava bude mít vlastně dva konce, od geometrické a plošné abstrakce bude divák přecházet k barevným a prostorovým obrazům a naopak.

Můžete popsat svá nová plátna, na kterých se potkávají a protínají barevné kruhy?

V něčem jsou pokračováním mých předchozích obrazů, i zde jde o vztah mezi jednotlivými body, jimiž jsou ty barevné kruhy. Momentálně se hlavně zabývám barvou, je pro mě příjemné se nyní pouštět i do jiných barev, než jaké jsem používal dříve. Snažím se pracovat v absolutním tichu, abych se mohl soustředit a vnímat, jak barvy zní.

Jsou jenom myšlenky

Narodil jste se za první republiky ve slovenské části tehdejšího Československa, kam odjel váš otec pracovat na dráze. Když vzniknul Slovenský štát, vaše rodina se vrátila zpátky na Moravu a vy jste byl totálně nasazený. Jaká to byla zkušenost?

V Brně jsem chodil na Školu uměleckých řemesel, ale už po půl roce nás nasadili do výroby. To bylo něco úplně jiného, než jak si svůj život představoval patnáctiletý kluk chodící do školy, kam se toužil dostat. Pracoval jsem na výrobě leteckých motorů kousek od Brna, sedmdesát dva hodin týdně, což byl pro mě velký šok. Musel jsem pracovat od brzkého rána až do tmy, byla to zkrátka hrůza.

Vymlouvat se jenom na režim je divné a falešné. Navíc ti, kteří po pádu režimu nejvíc plakali, si za něj postavili domy a jezdili ve fiatech.

Patnáctiletý kluk, který se chtěl stát umělcem, musel vyrábět stroje na zabíjení. Projevila se nějak tato zkušenost ve vaší tvorbě?

Určité věci, které jsem tam zažil, byly nezapomenutelné a nejspíš mě musely ovlivnit. Ta továrna se skládala z nově postavených hal naplněných obráběcími stroji. Pracoval jsem u vrtačky, vždycky mi přinesli určitý díl, já ho provrtal, odnesl, provrtal další a takhle stále dokola celý den, od rána do večera. Nemohl jsem si ani sednout, čili fyzicky to bylo velmi náročné. Nicméně mě zaujal úžasný hluk těch mašin. Jak vrtaly vrtačky a bouchaly buchary, zhruba za tři hodiny uprostřed toho hluku jste se dostal až do jakési agonie. Ty strojní souzvuky a vznikající rytmus vytvářely zdrcující napětí, přitom zvuk té haly byl vlastně úžasný zážitek. To byla pro mě velká zkušenost, kterou jsem tam pro budoucnost nabral.

Když jste po válce začal studovat na Umprum v malířském ateliéru Emila Filly, musela tam přijít spousta studentů s podobnou zkušeností. Měli jste chuť tyto zážitky zpracovávat výtvarně?

Ne. O našich válečných zážitcích se mezi studenty nemluvilo, a když, tak jen samé srandovní příhody. Oni spolužáci byli taky starší hoši, válka jim většinou přerušila nebo znemožnila vysokou školu a jako skoro dospělé je totálně nasazovali do Německa. Zatímco já byl ještě kluk, takže mě ponechali v protektorátu.

Váš učitel Emil Filla byl výjimečná umělecká osobnost, ovšem po nástupu komunistů k moci u nich se svou avantgardní tvorbou záhy narazil a musel ze školy odejít. Cítili jste jako jeho studenti tlak další nastupující totality, nebo jste věřili, že budete moci tvořit svobodně?

Nikdy mě ani nenapadlo, že bych někdy dělal něco, co bych dělat nechtěl, tím jsme se vůbec nezabývali. Pochopitelně jsme viděli, jak ta doba Fillu jako umělce ničí, to jsme věděli a bylo nám to líto. Vždyť navíc předtím strávil šest let v nacistickém koncentráku. Ale my měli vnitřní svobodu a tu jsem si já už navždy udržel. Co nešlo dělat veřejně, to šlo dělat doma. Nerad slyším, když dnes nějaký výtvarník naříká, že něco kvůli režimu nemohl dělat. To jsme nemohli všichni, a přitom jsme všichni doma něco dělali. Takový byl prostě život. Vymlouvat se jenom na režim je divné a falešné. Navíc ti, kteří po pádu režimu nejvíc plakali, si za něj postavili domy a jezdili ve fiatech.

Gesto je prásknout dveřmi, zatímco myšlenka vás vede k tomu něco vzít a udělat. Myšlenka je vždycky na prvním místě.

Fandil by Filla dílu, kterým jste se proslavil, kdyby se ho dožil?

On měl se mnou potíže už na škole. Na nějaké experimenty, do kterých jsem se pouštěl, vůbec neměl povahu. On chtěl de facto své žáky naučit realisticky kreslit, malovat, předat jim takové ty základy a o víc se nestaral. Natož o naši budoucnost.

Ta byla u vás velmi zajímavá. Místo, abyste prohluboval dosavadní výtvarné postupy, přišel jste s něčím úplně novým. Radikálně jste se odvrátil od realismu a v roce 1966 jste veřejně vystavil takzvané Akustické kresby, papíry pokryté obtisky předmětů namáčených do černé tuše, ke kterým jste z magnetofonu pouštěl záznam zvuků nahraných během jejich vytváření. Jak jste přišel na tento cyklus, který je dnes považován za jedno z prvních použití audiovizuálního média v umění?

To vzniklo z ticha. Měl jsem velmi tichý ateliér v Zelené ulici, ještě tam tehdy nejezdily ani autobusy a provoz civilních aut byl tenkrát malý, čili tam bylo úplné ticho. Tedy až na řezníka, který měl dole v ulici krám a tam řezal kosti, to byl sice velký kravál, ale jen brzo ráno. Jinak tam zpívali ptáci, měl jsem okno do nebe, no úplná romantika. A v tom tichu jsem najednou začal přemýšlet, jaké by to bylo, kdyby měla kresba zvuk. Vyšlo to z této mé myšlenky. Teoretici umění obvykle říkají, že první je gesto a potom tvorba. To já škrtám: gesto vůbec není, jsou jenom myšlenky. Gesto je prásknout dveřmi, zatímco myšlenka vás vede k tomu něco vzít a udělat. Myšlenka je vždycky na prvním místě. Později byly mé Akustické kresby interpretovány jako nějaké zvláštní hudební partitury, ale tak to nebylo. Já neměl představu, co z toho vznikne, když budou mé kresby znít. Trvalo mi rok a půl, než jsem při kresebných zkouškách přišel na to, že když udělám nějakým předmětem namočeným v barvě takhle (začne rytmicky klepat prstem do stolu, pozn. red.), tak vznikne zvuk a zároveň bod, který zůstává na papíře. To mě vedlo k tomu, že jsem začal dělat tohle (začne rukou přidávat na důraze a prstem klepe v různé intenzitě po celé ploše stolu, pozn. red.). Takhle to celé vzniklo.

Tvoříte v absolutním tichu. Byl to i důvod toho, že jste se v šedesátých letech nezapojil do žádné z uměleckých skupin, kterých tehdy byla spousta, a jako výjimečný zjev jste zůstal na scéně úplným solitérem?

V těch skupinách jsem měl přátele, ale mě nezajímalo se účastnit jejich diskusí o tom, kam by mělo umění směřovat. Oni měli své umělecké programy a to mně bylo cizí: žádný program jsem neměl, jen své myšlenky.

Měl jste tehdy někoho, s kým jste mohl své práce konzultovat?

Chodil ke mně třeba malíř a grafik Libor Fára, vždycky mi zakouřil celý můj malý ateliér, že jsem to potom týden větral. I další kamarádi ke mně chodili, ale své umění jsem s nimi nijak nesdílel. Ne že bych byl samotář. Žiju s malířkou Květou Pacovskou a těch pár slov o mých věcech od ní mi stačilo.

Nikdo to předtím nedělal

Mohl jste se stát velkou hvězdou, ale přišla srpnová okupace, normalizace a tím se pro vás uzavřela možnost vystavovat. Živil jste se upravováním filmových plakátů a knižních obálek, bylo těžké tyto zakázky v sedmdesátých letech získat?

Uživit se tehdy bylo velmi obtížné. Filmů sice šlo do distribuce poměrně hodně, byla to pro ně dobrá doba, ale dostat se do party lidí, kteří pro ně dělali plakáty, nebylo snadné. O všech zakázkách totiž rozhodovaly komise, které vás jako výtvarníka musely schválit. Naštěstí v nich seděli i dobří výtvarníci s doporučujícím slovem, kteří pro mě udělali velmi dobrou práci. Členy komisí svým způsobem vychovávali, vysvětlovali jim, že jsem třeba už dostal nějaké ocenění, a tím se to zlepšovalo.

Vedle zakázek jste dál volně tvořil?

Napřed jste musel udělat to, z čeho jste byl živ vy a vaše rodina. Pak jste se teprve mohl dostat k volné tvorbě.

Kdy jste si uvědomil, že jste v ní výjimečný nejen v našem, ale i v celosvětovém měřítku?

Dobře jsem věděl, že něco takového, jako jsou mé Akustické kresby, nikdo ve světě nedělá. Srovnávali mě sice s americkým skladatelem Johnem Cagem, ale to byla úplná hloupost. Když Cage složil svou skladu 4’33”, ve které zní čtyři a půl minuty pouze ticho, tak pro hudbu objevil ticho. A já jsem naopak objevil pro výtvarné umění zvuk. Teprve teď v jednadvacátém století se mluví o umění zvuku, to dřív vůbec neexistovalo. Přitom já jsem ho dělal už v šedesátých letech minulého století.

Milan Grygar (92)
Narodil se ve Zvolenu, v Brně studoval na Škole uměleckých řemesel, na pražském Umprum po válce vystudoval monumentální malbu u profesora Emila Filly. Tehdejší spolužačku Květu Pacovskou si vzal a má s ní syny Štěpána (fotograf) a Ondřeje (grafik). Grygar je právem považován za jednoho z mála českých umělců, kteří světovou kulturu obohatili něčím zcela originálním, v jeho případě díly, ve kterých propojil obraz se zvukem, a stal se tak průkopníkem audiovizuálního umění. Letos se s dalšími experimentátory Johnem Cagem a Milanem Adamčiakem představil na výstavě Ticho, zvuk, hudba v pražské Galerii Pro arte, od srpna ho pak ve Veletržním paláci Národní galerie čeká velká výstava s lakonickým názvem Milan Grygar.

Akceptovala vás výtvarná scéna?

V Československu ne. Všude mě vyhazovali a nezařazovali mě ani do těch pár výstav, které se tehdy vyvážely do světa. Zlom nastal až v roce 1986, kdy mě pozvali do Belgie na skupinovou výstavu Chambres d’amis (Pokoje přátel). Přijela tam světová špička jako Joseph Kosuth nebo Sol LeWitt a já tam byl jediný z celého Východu. Každý jsme měli pro svou prezentaci přidělený jeden soukromý byt a v tom mém se nakonec celá přehlídka zahajovala. Když za mnou před výstavou přijel do Prahy kurátor Jana Hoet a s nadšením mi říkal, jak mé věci zapadají do mezinárodního dění, uvědomil jsem si, že patřím mezi lidi, kteří vědí, co dělají.

Sledujete, jak se zvukem pracuje dnešní generace umělců?

Částečně to sleduji. Ale vnímám to spíš jako takový trend, kdy jde víc o nahrávání zvuků a nahrávat se může cokoliv, třeba vrzání nohy od židle. Víte, ono se dá dnes těžko přijít na něco nového. Umění si vždycky hledá nové cesty, ale nakonec se stejně zase vrací ke svým kořenům, protože od nich nikdo neuteče. Od krásy nikdo neuteče.

Ona mladá generace se dnes právě často vrací k autorům, které vnímá jako průkopníky svého oborou. Pro audiovizuální umělce jste jím vy, považujete se za klasika?

Já se o to upřímně řečeno moc nestarám. Vím, že je po mně dnes asi vyšší poptávka, ale já ani nemám svého galeristu, o všechno se starám sám. Víc vystavovat mě neláká, jednak nechci, aby se z mé tvorby stala nějaká výroba, a hlavně jsem se nikdy nikam necpal a cpát ani nebudu. To uspokojení hledám někde úplně jinde. Aby měly věci, které dělám, určitou úroveň a nebyly to zmetky. Sám sobě jsem největším kritikem.

Býváte se svou prací jako kritik spokojený?

Někdy ano, ale vydrží mi to obvykle jen pár dní. Na druhé straně: dnes už nemusím myslet na obživu, čili má práce probíhá ve větším klidu a soustředění, ve kterém se snažím alespoň částečně splnit svou představu. Musí mě to bavit, jinak bych to nedělal. Pokud to jde, pracuji soustavně. Měl jsem nedávno nějaké zdravotní problémy, kterým se člověk musí podřídit, ale jinak se snažím neustále pracovat a mít systematický program. Příjemné je, že až na těch pár výstav nejsem ničím honěn a nikomu zavázán než jen právě sám sobě.

Se stářím člověk často dochází ke zklidnění svého temperamentu, máte to tak i vy?

Já si myslím, že jsem to tak asi měl vždy. Dokud mám ještě určitou sílu a energii, tak je chci využít. Jít si za tím, aby barva na obrazech dobře zněla. Zkušeností už mám tolik, že si mohu dovolit dělat tak, aby to nebylo z cesty a mělo to fazonu. Jsem méně zbrklý. Ale zároveň mám větší prostor nebýt se vším hned spokojený. Čili paradoxně jsem svým způsobem dnes vlastně na sebe přísnější.

I ve vysokém věku si prý hlídáte, jak budou vaše díla veřejně prezentovaná a snažíte si je sám instalovat. Proč?

Rád si obrazy instaluji sám, protože instalace je velmi důležitá, ale moc se u nás neumí dělat. Musíte mít cit, vědět přesně jak a které obrazy dát k sobě, jak je dát vysoko, jak daleko od sebe. V Národní galerii si teď pochopitelně budu taky instalovat sám. Velká dvorana Veletržního paláce je obrovský prostor a velká výzva, mám tam dva pomocníky, milé hochy, tak se na to moc těším.