Zátopková & Kořán – Ťopek byl baťovec, celý život!

Zvláštní věta. Něžné oslovení – Dana Zátopková svému muži, Emilu Zátopkovi jinak neřekla – a k tomu slova, která ještě nedávno mohla znamenat kádrovou újmu. Dana je při našem rozhovoru vyslovila několikrát a uložila do svých odpovědí, vždy láskyplně až pokorně, že nebylo třeba hledat jiná. Stvrdil je i Ladislav Kořán, kdysi soupeř i závodní partner Emilův, jeho celoživotní kamarád, dodnes přítel, rádce i ochránce paní Dany. Přijel z Ameriky na pravidelnou návštěvu, oba ochotně souhlasili s rozhovorem pro Vital plus – a “budeme si tykat, jako vždycky.”

Vy jste se na společenském žebříčku většinou míjeli. Když jste slavně vítězili, Láďa rubal uran v jáchymovském koncentráku, když on v Americe úspěšně podnikal, vám se leckdo z někdejších přátel raději na ulici vyhnul, aby vás nemusel pozdravit. Kdy jste se potkali poprvé?

LK: Já znal Emila dřív než Dana. Jako dorostenec jsem v roce 1942 vyhrál osm závodů, o rok později jsem začal vítězstvím o 27 vteřin v jarním závodě na 8 a půl kilometru, ale hlavně jsem v roce 1944 poznal Emila Zátopka, viděl jsem a pochopil jeho trénink, usilovný, nesmlouvavý, tvrdý, baťovský.
DZ: Já tenkrát o atletice moc nevěděla, hrála jsem v Uherském Hradišti házenou, až později mi dali poprvé do ruky místo míče oštěp, dokonce jsem se kvalifikovala na první poválečné olympijské hry 1948 v Londýně. Tam Emil vyhrál zlatou v běhu na 10 kilometrů, těsně druhý byl na  5 kilometrů, já byla sedmá, hodila jsem 39,64 – žádná sláva.
LK: Na tu dobu to nebyl špatný výsledek, od té doby si tě pamatuju, i když jsem samozřejmě netušil, že budeš jednou Emilovou ženou.
DZ: My jsme se nejdřív oťukávali, bafuňáři nás občas posílali jednoho za druhým gratulovat k rekordu, předat kytku. Já se vždy tvářila hrdě, no bóže, nějakej Zátopek, takových běžců je!  Až jednou jsme jeli na závody do Bratislavy, v autobuse se zpívalo při kytaře, a to jsme si jeden druhého všimli víc, v roce 1948 byla svatba a prožili jsme spolu dvaapadesát šťastných let.

V koncentráku jsem poznal skvělé lidi, hokejisty z týmu 1950 Božu Modrého, Vaška Roziňáka, Standu Konopáska a mnoho dalších. Oni a sportovní kondice mi umožnili přežít.

Čím ti Emil imponoval, čeho si dodnes z vašeho soužití považuješ nejvíc?

DZ: Možná to nebude znít dost vznešeně, ale život s ním byla jedna
velká legrace. Co my jsme se spolu nasmáli! On měl úžasný smysl pro humor, každou starost obrátil v žert. Když se připravoval na světový rekord a necítil se moc dobře, vtipkoval.

Říkáš, že Emil byl celý život baťovec, Jak se to projevovalo?

DZ: V dokonalém, někdy až neuvěřitelném smyslu pro řád, systém, pečlivost, dokonalost. Baťovec si musel umět poradit v každé situaci. Jednou mi Emil vyprávěl, jak ho mistr poslal sehnat nějakou náhradní součástku ke stroji, na kterém pracoval. Emil šel do skladu, součástku vyzvedl a s dodacím lístkem předal mistrovi. Ten papír roztrhal a Emila vyhnal: Řekl jsem sehnat, ne koupit! Znamenalo to jít na vrakoviště, najít podobnou mašinu, součástku vymontovat a použít. Možná je to detail, ale když jsem mnohem později pracovala jako ústřední trenérka a nevěděli jsme si s něčím rady, platilo okřídlené: Zavoláme do Zlína. I po desítkách let tam zůstal baťovský duch: nevymýšlet, jak to nejde, dokázat, že to jde.
LK: Baťovec a chemik z průmyslovky ve Zlíně, se u Emila projevoval i v atletickém životě. Jeli jsme v roce 1947 do Hannoveru na mistrovství světa armád v přespolním běhu na 10 kilometrů a v sestavě Zátopek, Roudný, Vomáčka, Zabloudil a já jsme vyhráli. Ve vlaku Emil vytáhl z papírového kufru láhev minerálky a pytlík plavené křídy. Křídu vysypal do vody, míchal, dlouho, protože se to nechtělo spojit a vysvětlil nám, proč to dělá. V té době se nedal sehnat vitamin C, jedli jsme proto hodně citronů. A podle Emila ten vitamin, mohl zlikvidovat v zubech vápník, proto si míchal koktejl z plavené křídy, aby ho dodal zubům zpět. A takových receptů měl celou řadu.
DZ: V naší společné domácnosti se uvedl tím, že mi vyházel všechno hliníkové nádobí a vysvětlil, čím takový hrnec může být škodlivý. Ale nebyl to domácí tyran, daleko víc kutil. Uměl zkrátit kredenc, aby se vešla, a zastal i pračku – když bylo ve vaně namočené prádlo, stepoval na něm, říkal, že pere i trénuje. Z oštěpu, kterým jsem v roce 1952 v Helsinkách vyhrála olympijskou zlatou medaili, udělal v nestřeženém okamžiku násadu ke smetáku. Já ten oštěp dostala tenkrát od rozhodčího na památku. Nedávno mě ten pán přijel navštívit a přál si oštěp vidět. Dlouho jsem se vymlouvala, lhala, že je v muzeu, on tam chtěl jet, až jsem se s hanbou přiznala. I Finové mají smysl pro humor, dopadlo to dobře. A moc se bavil tím, že jsme si s Emilem polidštili domácnost a pračku pojmenovali Terka Perka, bachraté lednici  jsme říkali Dáša podle jedné naší kamarádky, která se vyznačovala velkým poprsím, první auto byla Klára, potom Babočka. A nakonec se kutil stal i ze mě a postavili jsme si vlastníma rukama a s pomocí kamarádů v Tróji dům.

Jsou to idylické vzpomínky na šťastný život. Ale abych parafrázoval Jiřího Voskovce – jenom lichvářský lokýtek štěstí byl tenkrát mnohým dopřán. Láďo, udělal bys tenkrát něco jinak, kdyby platilo ono pověstné kdyby?

LK: Nenechal bych se chytit! Je to dlouhá historie, na jejím konci 18 let jáchymovského koncentráku. Kvůli kytaře. Emila s Danou sblížila, mně taky byla osudná. Rád  jsem na ni hrál a protože  jsem elektrotechnik, vymýšlel jsem, jak snímat zvuk strunných nástrojů elektrickou cestou. Povedlo se mi piáno, basa, kytara, na moje nástroje hráli i kluci z Vlachova orchestru. Požádal jsem ministerstvo zahraničního obchodu o licenci na prodej tohoto patentu do Austrálie, kde o to měli zájem. Valuty by inkasoval stát, já bych dostával koruny, protože on vývoj i výroba něco stály.  StB to ale viděla jinak, přišili mi průmyslovou špionáž a o Vánocích 1949 mě kamarádi varovali, že budu zatčen, ať zmizím. Ještě o svátcích jsem přešel hranici, jako trénovaný sportovec jsem zdolal překážky, zákeřně nastražené jámy, ale nechal jsem tady rodinu, manželku a syna. Tak jsem se pro ně, stejnou cestou, vrátil. Když jsme potom utíkali pryč společně, průvodce nedal na moji radu, kudy jít, a chytili nás. V koncentráku jsem poznal skvělé lidi, hokejisty z týmu 1950 Božu Modrého, Vaška Roziňáka, Standu Konopáska a mnoho dalších. Oni a sportovní kondice mi umožnili přežít. Bývaly chvíle, kdy by se člověk nejraději oběsil, kdyby bylo na čem. Ani kus špagátu tam člověk nenašel.

Ladislav Kořán
Atlet, armádní mistr světa v přespolním běhu družstev, vynálezce, podnikatel, politický vězeň, exulant.  Po válce první výrobce elektromagnetického snímače zvuku značky Resonet. Na světové výstavě Expo 1958 v Bruselu oceněna zlatou medailí kolekce tří českých elektronických hudebních nástrojů značky Resonet vyrobených družstvem Dřevokov z Blatné. V té době si již L. Kořán odpykával  trest 18 let vězení, odsouzen ve vykonstruovaném procesu za špionáž a velezradu. Od roku 1968 exulant v USA, úspěšný podnikatel, vynálezce a konstruktér rehabilitačního přístroje odstraňujícího bolesti zad, výrobce šperků, ředitel ubytovacího komplexu na ostrově Saipan (sám jej vybudoval), stále aktivní sportovec – v šedesáti letech uběhl maraton za 3 hodiny a 14 minut, 200 metrů v osmdesáti letech v neuvěřitelném čase 38,7 vteřiny.

V té době si s podobným osudem zahrával i štábní kapitán Emil Zátopek, idol režimu, vzor mládeži a vůbec všem. Dano, překvapil tě tenkrát Emil?

DZ: Vůbec ne, takový on byl. Emil dostal za úkol získat na olympijských hrách 1952 v Helsinkách dvě zlaté medaile. Sešli jsme se den před odletem, poslechli si poslední pokyny před cestou a vyfasovali letenky. Všichni, kromě Standy Jungwirtha. To byl tenkrát nadějný atlet, mílař, zlatý kluk, ale měl smůlu – tatínka mu zavřeli z politických důvodů. Emil se zeptal, proč nedostal letenku Standa. Že až druhý den před odletem. Ráno znovu: Má Standa letenku? Prý dnes ne, poletí příštím letadlem zítra. Emil popadl Jungwirtha za ruku, vystoupili z autobusu a odešli trénovat na Strahov. Poletím jedině se Standou vedle sebe, řekl Emil. Odletěli jsme do Helsinek a já dva dny probrečela. V té době už pletli oprátku pro Slánského, za dráty byli hokejoví mistři světa – co byl pro ně nějaký Zátopek!  Ale vyvzdoroval to, do Helsinek nakonec přiletěli oba. A když Emil získal druhou zlatou v běhu na 5 kilometrů, bylo společné hodnocení a vedoucí výpravy řečnil: Soudruh Zátopek běhá dobře, kdyby ještě zlepšil svoje chování, mohl by být příkladem naší mládeži. Vedle nás seděl olympijský vítěz  boxer Jula Torma a pronesl nahlas: Kašli na něj, Emilku, veď je to kokot.

Řekli vám, Láďo, v lágru vůbec, že jsou nějaké olympijské hry a že manželé Zátopkovi získali čtyři zlaté medaile?

LK: Řekli, s dovětkem, že to jsou socialističtí lidé, my že jsme jenom zločinci a nepřátelé. Já se v té době dozvěděl, že vážně onemocněla moje maminka a napsal jsem jí dopis. To se samozřejmě nesmělo, ale jeden civilní zaměstnanec na šachtě slíbil, že psaní pošle. Poslal, ale na StB, a já šel na tři a půl měsíce do korekce. Kriminál v kriminále, život na hranici smrti. Když jsem se vrátil, myslel jsem, že je konec, necítil jsem ani krevní oběh. Kuchař Věra Protiva mi uvařil a propašoval bujón se syrovým vejcem a tím mi doslova zachránil život. A chuť do života a víru v dobré lidi mi vrátil Emil, když jsem se po deseti letech kriminálu na amnestii vrátil. Bylo tenkrát v Praze nějaké vodácké mistrovství světa na Vltavě a Emil tam byl jako čestný host. Když mě zahlédl mezi diváky, přiběhl, objal mě: Láďo, to jsem rád, že tě vidím, my už o tebe měli starost! Kolem samý papaláš, fízl, ale to byl celý Emil, kašlal na ně. Krátce před tím jsem jel na atletické závody do Brna a na tribuně jsem si přisedl k dávnému kamarádovi ze Slavie, novináři a básníkovi. Okamžitě si odsedl, s nepřítelem režimu nechtěl být ani viděn.

Dana Zátopková
Olympijská vítězka v hodu oštěpem 1952, druhá na olympijských hrách1960 v Římě – to jí bylo 38 let, její manžel čtyřnásobný olympijský vítěz Emil Zátopek již ukončil závodní činnost a Dana překonala komplex pouhé manželky – Vítáme na naší besedě olympijského vítěze, světového rekordmana atd. Emila Zátopka – a jeho manželku. Dvakrát mistryně Evropy, světová rekordmanka, její rekord z roku 1958 ( 55,73 m) platí dodnes, protože byl dosažen dřevěným oštěpem, dnes se používají kovové, třináctinásobná mistryně republiky, sedmnáctkrát překonala československý rekord. Trenérka, atletická funkcionářka, dlouholetá aktivní činovnice Klubu olympioniků.
A blížil se čas podobných zkoušek i pro mnohé z nás. Emil běhal v srpnu 1968 Prahou mezi tanky, v uniformě i v civilu …

DZ:  …a já měla zase strach. Chodil přímo za sovětskými vojáky, chtěl s nimi mluvit, ale nechápal, kolikrát měl samopal v zádech.

Tebe, Láďo, ten rok zastihl ve Spojených státech, kam ses vydal za kamarády, někdejšími atlety Slavie, na výlet. Musel ses pro exil rozhodovat dlouho?

LK: Ani ne. Řekl jsem si, že skoro dvacet let za dráty je pro českého kluka tak akorát dost a v Americe jsem zůstal. Bylo mi tenkrát třiačtyřicet let, to už není věk, kdy člověk snadno začíná znova. Neuměl jsem anglicky, v kapse pět dolarů a v tašce dvoje ponožky. Ale v Americe byli kamarádi. Karel Zabloudil, ten z vítězného běžeckého družstva v Hannoveru, měl firmu Ocean Sonics. Vzal mě jako elektrikáře do party a pracovali jsme pro podmořský výzkum amerického námořnictva. Vyráběli jsme například první přístroj pro záchranu ponorek. Dělal jsem na tom celou elektroniku. Všiml si nás Jacques Cousteau, slavný podmořský badatel, a dostal jsem se na Calypso, poznal tohoto skvělého muže i jeho ženu. Naučil jsem se anglicky a 18. srpna 1976 se stal americkým občanem.

A Dana a Emil Zátopkovi byli u nás v té době zakázanou firmou. Jak jste to nesli?

DZ: Jak kdy. Poznali jsme, kdo byli opravdoví kamarádi a kdo paraziti na naší slávě. Emil pracoval u rudného průzkumu a tam poznal různé lidi. Políra, který se mu posmíval, že ty olympijské medaile jsou mu k ničemu, když neuzvedne pytel cementu, i slušné lidi, pozdější dobré kamarády. V roce 1982, při šedesátinách, nám manželé Liškovi, jedni z věrných kamarádů, uspořádali oslavu v Houštce u Staré Boleslavi, kde Emil kdysi vytvořil světové rekordy v hodinovce a na 20 kilometrů. Ludva Liška byl kdysi vynikající běžec, v Houštce pracoval potom jako správce. S manželkou Olinou se oblékli do krojů a vítali nás na stadiónu chlebem a solí. Ale bylo tam nějaké atletické soustředění mládeže a trenéři okamžitě zaveleli: všichni pryč, do klubovny, ani k oknům se nesmí, dokud tady budou Zátopkovi!
LK: U toho jsem byl, protože jsem jako americký občan mohl do Československa přicestovat, tenkrát jsem se za Čechy, alespoň některé, styděl. Později se mnou jezdila i manželka Vaneesa, kterou jsem v Americe poznal, to ještě byla poručík amerického námořnictva. Kořeny má české, na jmenovce uniformy měla napsáno Kuchar , ale narodila se už ve Státech. Žijeme v Kalifornii, dvakrát za rok jezdíme do Čech, já tady v roce 1945 založil v Teplicích přespolní běh Kolem Doubravky, pořádá se nepřetržitě, každý rok tam musím být, vloni jsem věnoval jako cenu Tyršovu bustu.
DZ: A já tam skoro každý rok jezdím s tebou, už jsem takový maskot závodu.
LK: A také každoročně k Emilovu hrobu do Rožnova, za kamarády na Moravu, k Jirkovi Raškovi, to jsou naše tradiční společné výlety.
DZ: A protože jsi mě přemluvil, abych zůstala ve výboru Klubu olympioniků, tak ti mě nenechají lenivět, někdy nevím, kam dřív, na kterou akci, besedu.
LK: Já letos konečně opustil funkci generálního ředitele ubytovacího komplexu na ostrově Saipan v Tichomoří, protože už mě nebavilo cestování přes půl zeměkoule …
DZ:  …takže máš víc času na Vannesu …
LK:  …a na nové auto, které jsem si letos koupil, na společné výlety, zahradničení a sportování. Už sice neběhám, ale denně chodím, pěkně zostra.

Rozmluva pokračovala, a to už Dana ani Láďa moje otázky nepotřebovali. Na stole štramberské uši, dárek z poslední cesty obou na Moravu, Modrý Portugal i slivovice s medem. Docela obyčejné setkání přátel. Děkuji.

Dočetli jste až sem? Zastavte se na chvíli a zvažte, zda-li můžete podpořit Vital i vy.

obálka

Časopis, který čte stále více čtenářů, vychází především díky podpoře dárců. Pomoci je tak jednoduché – zašlete nám dárcovskou SMS na číslo 87 777. Přispějete tak částkou 30, 60, nebo 90 Kč.
DMS ELPIDA 30
DMS ELPIDA 60
DMS ELPIDA 90

Pokud čtete Vital pravidelně a můžete nás podpořit každý měsíc, zašlete zprávu ve tvaru:
DMS TRV ELPIDA 30
DMS TRV ELPIDA 60
DMS TRV ELPIDA 90

Více na darcovskasms.cz. Časopis si můžete také předplatit pro sebe, nebo jako dárek pro své blízké.