Na zvonek u zahradní branky obrostlé břečtanem nestihneme ani zazvonit. Zdena Harcubová nás už čeká, otevírá dveře a zve dál, ruce v bok. Ještě na ulici se dáváme do řeči. Tahle energická dáma žila celých šedesát let s legendárním sklářským výtvarníkem Jiřím Harcubou, harrachovským rodákem, který ve svém díle navázal na slavného předchůdce z poloviny 19. století Dominika Bímana. A nutno podotknout, že velmi úspěšně: tři desetiletí vedl rytecké workshopy v americkém Corningu, na které se sjížděli účastníci z celého světa a jako hostující profesor učil na řadě vysokých škol.

Foto: Jan Bartoš

Paní Jiříková

Procházíme zahradou a vstupujeme prosklenou verandou do nízké budovy – Harbucova ateliéru, do kterého chodí manželka Zdena v letních měsících denně, aby uspořádala manželovy věci. A uklidila. „Probírám se tím vším, něco schovám, něco vyhazuju.  Třeba dopis z roku 1953, který Jiří psal s Vladimírem Komárkem jejich učiteli Soukupovi. Ten si nechám. Byli to velcí kamarádi. Komárek mu říkal „můj milej Jiříku“ a mě „paní Jiříková“,“ směje se paní Zdena a ukazuje na fotografii, která visí u vchodu. „Tak tohle je můj manžel, v sobotu bude mít první výročí od smrti. Takhle, s úsměvem na tváři, ho lidi milovali, on byl takový pozitivní, každému pomáhal,“ říká.

Sedáme si do bílých křesílek, doprostřed obdélníkové místnosti lemované kolem dokola fotografiemi skla, mincemi, plaketami, plastikami… V němém úžasu si to všechno prohlížíme. Reprezentativní ukázka Harcubovy práce. Přesto zde není vše, chybí třeba stovky bronzových medailí… Paní Harcubová na chvíli zmizí za dveřmi. „To je můj koláč z černého rybízu. Dělala jsem ho vždycky, když někdo za Jiřím přišel do ateliéru. Chtěl to tak. A tak jsem ho dneska upekla i vám, abych neporušila tradici.“

Celý život dělala manželovi zázemí. Ona pracovala v podniku zahraničního obchodu, on byl umělec. O účty a daně se nestaral. Později nechtěl ani mobil, maily také vyřizovala paní Zdena. Když přišly připomínky k jeho návrhům z nějaké soutěže, paní Zdena mu je sdělovala „kuchyňským“ způsobem – na stůl v kuchyni napsala třeba: V tom levém horním rohu to má být tak a tak… U kuchyňského stolu v posledních letech – k nelibosti manželky – ryl do sádry předlohy mincí, a pochází odtud i jedna z jeho krásných pouček, které předával studentům. „Návrh musíte mít mezi polívkou a hlavním jídlem hotovej.“

O tom, jak učit rytectví, chtěl napsat i knihu. Ale nestihl to, napsal jen fragmenty. Měla být o jeho přístupu k tvorbě − rád pracoval s amatéry, dělal zenovou kresbu, při které se nesoustředíte na to, co kreslíte. Prostě jen kreslíte.  Vždy svým žákům říkal, dělej, co chceš, bez představ, nic realistického, nenechej se omezovat, buď jako dítě, nejlepší je začínat stále znovu. „Měl radost, že se na to dali mladí. V Americe vždy nechával honoráře, aby následující rok mohl jet někdo z Čech na kurzy zdarma,“ vzpomíná paní Zdena, které manžel říkal, že je jeho nejdražší sekretářka. „Pokud myslíš co do lásky, tak možná, ale penězi určitě ne,“ odpovídala s úsměvem.

Foto: Jan Bartoš

Za medaili na Bory

Mám pocit, že úsměv je provázel po celou dobu jejich společného života. I když někdy k němu moc důvodů nebylo. Třeba když si u Jiřího Harcuby objednali čeští rodáci žijící v Americe medaili k 50. výročí vzniku Československa. V roce 1969 jela Česká filharmonie do Švýcarska a Rafael Kubelík všechny pozval na večeři, kde jim tyhle medaile rozdal. „Samozřejmě s nimi tehdy byla „očka“, to bylo normální, a když se vrátili zpátky do Československa, hledalo se, kdo je autor,“ vzpomíná Harcubová. To nebylo tak těžké, všichni věděli, že je dělal Harcuba. Přišli pro něj do školy, pro paní Zdenu do zaměstnání. Při domovní prohlídce jí tajní s údivem říkali: „Vy jste tak klidná!“ A já na to: „A proč bych nebyla klidná, vždyť já si nejsem ničeho vědoma. Můžete mi říct, co hledáte?“  „Hledáme tuhle medaili a vytáhli ji z kapsy.“ Sáhla do šuplíku a vtiskla jim ji do ruky s dovětkem, že kdyby to řekli hned, nemuseli jí rozházet celý byt.  Jiří Harcuba měl dostat pět let, ale protože se tady medaile nijak nerozšiřovala, a navíc byla vyrobena v Miláně, dostal čtyři měsíce na Borech za hanobení spojenců. Paní Zdenu z práce nevyhodili,  musela jen z očí, do jiného oddělení. Dětem řekla, že tatínek je v zahraničí a že s nimi nemůže být přes Vánoce. „Celý život jsem díky své povaze byla zvyklá se o sebe postarat, nehroutila jsem se. Můj manžel bral vězení jako zkušenost, říkal, že to patří k vysokoškolskému vzdělání. Měl tam jedinou nevýhodu – když všichni měli volno, on musel dělat nástěnky,“ říká.

Zajímá mě, jaký byl jejich osobní život. „Velká tolerance. Jinak to ani nešlo. Musela jsem tolerovat jeho tvůrčí bordel. Občas mu nadávám, co tady všechno nechal. On zas neměl rád domácí práce. Všechno, včetně malování jsem musela dělat, když byl pryč. „Jednou mě zavedl sem do ateliéru a ukázal mi novou kuchyň, kterou sám koupil. „A to se sem nastěhujeme?“ Ptala jsem se. A manžel na to: „Samozřejmě, proto jsem ti ji koupil!“ A já hned spustila: „Ale Jiří, to musíme udělat okna, musí se to všechno zateplit, musí se udělat topení, voda…“ A Jiří řekl: „Tak ne.“ A tím to skončilo, v životě jsem v té kuchyni nevařila. Řemeslník nám do domu nesměl. „A když mě jednou za rok vyvenčil a jeli jsme na dovolenou k moři, bral si s sebou sádru. Seděl na balkóně, ryl, já byla na pláži a on mi vždy říkal: Já tě sleduju! Práci jsem mu pak s sebou zakazovala brát, ale přesto – pořád kreslil. Když letěl do Japonska, portrétoval celou posádku.

Do Japonska měl letět i vloni 9. července, ale místo toho šel do nemocnice. „Měl zápal plic, do nemocnice nechtěl, ale když už bylo vše na letišti zařízené, řekl mi, ať to zruším. Odvezla ho sanitka, a večer mi volali, že si manžel přeje, abych přišla, protože ho uvádějí do umělého spánku. Chodila jsem tam pak každé odpoledne, zpívala jsem mu, povídala si s ním… Doktoři mi řekli, že mám být připravena na nejhorší. Po šestnácti dnech manžel zemřel. Byla jsem šťastná, že netrpěl. Byl velmi činorodý, kdyby byl třeba na vozíčku, to by bylo hrozný. Takhle odešel v plné síle,“ říká paní Zdena.

Než odešel do nemocnice, připravil Harcuba návrh pamětní mince k 25. výročí listopadu 1989. Návrh se podával v září, to už byl po smrti. Paní Zdena ho objevila, zavolala do banky a zeptala se, jestli ho má poslat. „Když to přišlo ke komisi, všichni padli: Harcuba je mrtvej a je tady jeho návrh.“ Na portrétu je Václav Havel. Návrh sice nesplnil podmínky soutěže, protože v době, kdy návrh vznikl, ještě nebyly známy, ale přesto vyjde k listopadu společně s vítěznou mincí.

Škola Jiřího Harcuby má ambice pokračovat v duchu putovní školy Dominika Bímana, kterou Harcuba založil, aby podpořit pomalu zanikající techniku rytí skla. Jejím hlavním cílem bylo přiblížit rytí skla každému, kdo projevil zájem, tedy i naprostým laikům a malým dětem, z jejichž bezprostřednosti měl Jiří Harcuba největší radost. První ročník Školy Jiřího Harcuby se koná ve dnech 22. − 24. 9.2014 v nových dílnách Centra sklářského umění v huti František v Sázavě.

42 kartonů

Velkým přáním Zdeny Harcubové je, aby ještě za svého života dobře naložila s manželovým odkazem. „Zatím jsem nikomu nic nenabídla. Mou podmínkou je, aby sbírka zůstala kompletní. Ale kdo má takové prostory? Muzeum UMPRUM určitě ne… Ale nemuselo by to být ani v Praze,“ přemítá. Kromě surového skla, které poskytla manželovým žákům, ale i nově vzniklé škole Jiřího Harcuby, přebírá i bohatou manželovu knihovnu. Díky časopisu Vital plus se dozvěděla o projektu Kupbook, který se rozhodla svými knihami obohatit. „To bylo pro mě vysvobození, měla jsem 42 kartonů knih, a to ještě není konec!“ líčí paní Zdena, jak se stala největším individuálním dárcem knih pro projekt, ve kterém se staré knihy prodávají ve speciálních dřevěných boxech v kavárnách, a výtěžek jde na podporu projektů pro seniory.  A my bychom jí zas na oplátku rádi pomohli s nalezením prostoru pro manželovo dílo. Nevíte o nějakém?