V květnu jste na francouzské ambasádě obdržel insignie rytíře Řádu umění a literatury. Jak se vám jako rytíři vstává?

Stejně špatně jako když jsem byl plebejec. Sny mám stále plebejské, život rytířský. Ovšem díky svému dobrému vychování, ne díky řádu.

Jde o velmi prestižní ocenění, radost jste určitě měl…

Samozřejmě. Měl jsem velkou radost a velice mě to překvapilo. Jsem původním povoláním překladatel, takže co můžu, snažím se přeložit lépe, než je přeloženo. Ten řád bych spíše přeložil jako „řád za písemnictví“. Ale někdy si říkám, že to moje řemeslo vlastně umění je. Napsal jsem už tisíce stránek. A snad dobrou češtinou. Možná mi to ocenění přeci jen tak nějak bokem patří.

Jak se z vystudovaného filologa stane novinář?

Nejdřív musí přijít „kontrarevoluce“. Člověk jde v roce 1968 do boje, protože se otevírá určitý prostor pro svobodu slova. Předtím jsem několik let pracoval v Mezinárodní organizaci pro rozhlas a televizi. Díky tomu jsem se dozvěděl, co to je televizní žurnalistika. Ale do televize jsem se dostal až na konci Pražského jara, a to přímo do ohně. Šest neděl před vstupem vojsk. Neodešel jsem pak hned, ústup byl spořádaný. Normalizace probíhala až do Husákova příchodu, do té doby bylo stále možné hájit ve zpravodajství nějaké pozice. Věděl jsem, že je konec, ale okamžitý odchod by znamenal, že nejen já, ale taky moje děti, které chtěly studovat, by tím ztratily životní perspektivy.

Do televize jste se vrátil v roce 1990. Jaké bylo znovu začínat v 57 letech?

Věk jsem se dodneška nenaučil vnímat jako handicap. I když teď už mě v lecčems opravdu omezuje, ale v sedmapadesáti můžete přeskočit na jinou loď, to pořád ještě jde.

Půjčím si váš citát z jednoho staršího rozhovoru: „V roce 1968 jsem poznal, jakou drtivou sílu má televize pro mě a mou rodinu a jakou obrovskou sílu může mít pro společnost. Tehdy Česká televize i rozhlas odvedly velmi dobrou práci především díky svému ilegálnímu vysílání.“ Jakou roli hrají média dnes?

Dnes už v podstatě nefungují jako opinion makers, tedy ti, kteří vytvářejí veřejné mínění, názor na dané téma. Vstoupily do toho sociální sítě a internet jako takový. Nikdo si de facto nepotřebuje pustit Český rozhlas nebo Českou televizi, aby se dozvěděl to, co chce. Stačí brouzdat po internetu. Podle mě je to ale pro účely poznání reality světa ještě více zkreslující, než kdyby se to nechalo profesionálům. A ti stále v televizi a v rozhlase, zejména v těch veřejnoprávních, působí.

Dobře, ale podle čeho by si tedy měl běžný čtenář udělat názor na svět?

Záleží na tom, čím disponujeme – jednak jazykově, jednak časově. Já sám nestačím zvládat tu obrovskou paletu pramenů, které bych měl – protože chci – znát. Zajímá mě, jak to dělají druzí. Setkal jsem se s mnoha lidmi, kteří si nedovedou zvyknout na jiný úhel pohledu. Někdo, kdo čte Lidovky, ani neprolistuje Právo. Zkrátka ten jeden úhel odloží, protože je pro něj matoucí. Docela rád bych věděl, jak velké procento lidí sahá k nějakému protinázoru. Sám se snažím o objektivní zvládnutí zdrojů, ale navzdory tomu mám své oblíbené noviny, i mezi těmi zahraničními: věřím víc Le Mondu než The Financial Times, i když jsou to dva naprosto seriózní světové deníky.

Zdá se, že jako společnost neumíme v klidu diskutovat, přijmout či alespoň vyslechnout názor druhého. Hned v něm vidíme nepřítele, vznikají i novotvary – havloidi, sluníčkáři, pražská kavárna – co na tyto termíny říkáte?

Co se týká kulturnosti používaného jazyka a kultury žurnalistiky, je zřejmé, že obé směřuje k vulgaritě, k lidovému vyjadřování. Souvisí to samozřejmě i s tím, že internet je dnes přístupný takřka každému. A politika, což je její Achillova pata, se koná od voleb k volbám. Politik si tak vybírá jazyk, který u voličů zabere. Pokud by se vyjadřoval akademicky, měl by pár hlasů. Když akademici vydají výzvu k tomu, aby národ nebyl xenofobní, jsou jednohlasně označeni za samozvané elitáře. A leckdo si oddechne, že vzdělance nemusí brát vážně. Nelíbí se mi to, snažím se držet aspoň jazykovou kulturu, ale nevidím cestu zpátky. Musely by přijít velké osobnosti, které by se toho ujaly. Takové, které by řekly lidem, co je ještě morální a co ne, co je vkusné a co je už velký úpadek proti tomu, jakou kulturu měl tento národ v minulosti. Myslím si ale, že vše není tak černé, jak to vidíme přes „facebooky“ a jiné sociální sítě. Nakonec přijde v národě něco, co koneckonců pozoruji i ve vlastní rodině. Můj devatenáctiletý vnuk, který, jak se mě zdálo, neměl donedávna o ničem ponětí, mi dnes dává lekce z historie, protože se o ni a další věci začal do hloubky zajímat. Jeho jazyk není vůbec vulgární. Držím mu palce, aby ho ta doba nestáhla zpátky.

Věnujete se geopolitice, která nabrala v poslední době překotný vývoj. V jednom rozhovoru říkáte: „V současném globálním světě už by skutečně bylo zapotřebí globálních autorit.“ Vidíte takovou?

Ne v návratech k velmocenské politice. Ty nás táhnou zpátky do 20. století, k jeho neblahým praktikám. Nesmíme se tam nechat zavléct. Navíc se vynořila nová kategorie problémů, a ty nelze snadno vyřešit politickou vůlí – teď bude jednomu takovému věnovaná velká konference v Paříži. Jde o klima. A na globální dopady změny klimatu jsou krátké nejen národní vlády, ale i Evropská unie. Ta je v podstatě jen regionální organizací, a ještě nejednotnou. Globální autorita, která by dokázala své cíle vnutit celému světu, skutečně chybí.  V dohledné době se jí nestane ani OSN, pokud se neprovede reforma Rady bezpečnosti. Tu ale není možné provést, protože stojí na konceptu práva veta mocností, které vyšly vítězně z 2. světové války.  A ty na jiný model nepřistoupí.  Ani to současné strastiplné „stěhování národů“ není ještě natolik globálním problémem, aby donutilo světové mocnosti ke shodě na jeho řešení.

Před dvěma lety jste se vyjádřil v tom smyslu, že islamismus je nebezpečím hlavně pro muslimský svět. Revidoval byste tento svůj výrok na sklonku roku 2015?

Stále ještě ne. Evropa má své muslimské menšiny. Tvrdím – a rok od roku opakuji – jsou zatím v klidu. Kdyby se daly do pohybu, Evropa by nezvládla ani je, natožpak jejich nový příliv. Zaujmout vhodné stanovisko k mase imigrantů jiné víry, to je možná politický oříšek, ale nevpustit uprchlíky do Evropy kvůli víře, znamená mít brzy v sousedství o to víc nepřátel, kolik zklameme lidí, že je do té své mírové, civilizované a prosperující Evropy nevpustíme. Tím nechci říct, že budeme mít větší klid a mír, když je vpustíme všechny. To taky nejde. Je zkrátka nutné najít vhodnou míru. Pohlaváři Islámského státu vědí, že když teď začnou rozvracet západní svět, bude se bránit, a oni, že ještě nedosáhli svých cílů ve světě islámu. Než se na nás zaměří, mohou být přijatí běženci solidně europeizovaní.

Evropa má za sebou sedm těžkých let a několik krizí – ekonomickou, řeckou, ukrajinskou a teď uprchlickou. Může ji to posílit, nebo jsou tyto za sebou jdoucí události předehrou ke konci EU v podobě, v jaké ji známe dnes?

Evropa zatím byla schopná v určitém časovém horizontu každou z těch krizí překonat. Právě díky tomu, že existuje EU. I když se její struktura musí stále proměňovat a adaptovat na všechno nové. Kdyby Evropa byla zůstala rozdrobená, její jednotlivé země by byly nezvládly všechny dosavadní výzvy globalizace, třeba nedávnou světovou finanční krizi, nebo současný nápor statisíců běženců. Problém je v tom, že je Evropa pomalejší než volební cykly v jednotlivých zemích. Než se něco prosadí, přijdou další volby a s nimi vnitropolitická změna. Na druhou stranu, dnes si nikdo nemůže být jistý mírovou budoucností a Evropská unie na mírové myšlence vznikla. A skutečně těm zemím, které na ni vsadily, mír přinesla. Proto se k ní upínají další, zejména na východě Evropy. Jenomže evropské politice šíření prostoru stability a míru se právě tam postavila do cesty mohutná zeď. Zeď zcela jiné politické koncepce a jiných ambicí.

V Evropě se konalo za poslední dva měsíce hned několik parlamentních voleb, obecně se dá říct, že v nich více než jindy bodovala populistická či extrémistická hnutí. Co to znamená pro Evropu?

Jeden z mých posledních komentářů se jmenuje: Máme se opravdu bát uprchlíků? Já odpovídám: ne, máme se bát budoucích Hitlerů, Stalinů a Breiviků. V extrémních polohách politiky vidím skutečně velké nebezpečí, protože tady hrozí rozklad zevnitř. K vládě silné ruky tíhne už tolik politiků, že z toho jde strach.

Časté komentáře se týkají evropských hodnot. Nebojíme se o ně právě proto, že je v podstatě nežijeme?

Mám takovou teorii o politice „od voleb k volbám“: podle ní si politik rozmyslí plně se postavit za evropské hodnoty, protože by v příštích volbách už nemusel dostat šanci, aby je pak prosazoval ve vládě. Pro zemi, jako je ta naše, je tohle tragédie. A nejde jen o demokracii, ale třeba i o slušné chování. Myslím, že jsme to v sobě vždycky měli, ale dva totalitní režimy to v nás hodně potlačily. U nás nestojí evropské hodnoty proti tak hlubokým „antihodnotám“, jako třeba v pobaltských zemích. Na rozdíl od nich jsme nezažili komunismus přímo v říši sovětů. Proto si myslíme, že se evropských hodnot nemusíme tolik držet. Krom toho ještě nevidíme ty budoucí „antihodnoty“, které nás zaplaví, až pošleme hodnoty západního světa k šípku. Možná jsme si trochu více zapamatovali strach z Velkoněmecké říše, než strach z Moskvy.

Jezdil jste do řady zemí, máte tedy možnost srovnávat. Jaká je česká mentalita, česká společnost, například v porovnání s francouzskou?

Když si vezmu třeba přístup k běžencům, Francouzi získali za kolonialismu značné zkušenosti s cizím elementem, který později do té Evropy přišel, protože byla přeci jen nositelem nějaké kultury, vzdělanosti a možná i nějakého výdělku. Ve Francii žije pět milionů muslimů, ale není to cizinecká menšina, alespoň Francouzi tak o nich nemluví. Když v roce 2005 vypukly nepokoje na pařížských předměstích, Chirac připomínal: „Všichni jsme děti republiky!“

Proč má v České republice Unie daleko horší pověst, než by odpovídalo například tomu, kolik miliard investovala do zdejších projektů?

Protože na sebe nechceme brát část zodpovědnosti a nechceme vidět všechny přednosti společné Evropy. Nechceme se ztotožnit s evropskou myšlenkou, spousta lidí by to chápala jako zradu národní identity. Nechtějí si připustit, že Evropu jako kulturní podstatu svého národního Já máme v krvi a že každý může tedy s klidem říkat, jako to dělám já: Jsem Evropan. Soudržnost Evropy má pro nás v dnešním světě větší význam než národní suverenita v Evropě rozklížené nebo rozpadlé.  Ta pro nás nebude spolehlivým krunýřem.

Zdeněk Velíšek
Narozen 1933 v Českém Krumlově Moderátor, redaktor, reportér, editor, překladatel a tlumočník. V současné době je členem zahraniční redakce České televize, podílí se na tvorbě pořadu Nedělní horizont. Spolupracuje také s Českým rozhlasem Plus – přispívá do pořadu Názory a argumenty. Vystudovaný filolog; TV novinářem byl krátce v letech 1968–1970 a po návratu k filologii na dlouhých dvacet let zakotvil už napevno v televizní žurnalistice. Evropě se věnoval v třídílném dokumentu Duše Evropy, v pořadech ČT Evropské fórum, Evropská mozaika, Evropské události, v  televizních rozhovorech se světovými osobnostmi a v reportážích pro zpravodajské relace. Je rovněž autorem knížek na geopolitická témata.Zpátky k vám. Jak vypadá váš pracovní den?

Od nevidím do nevidím. Zato se celý den zdravě vzrušuji! Dnešní svět je přece napínavé drama. Škoda, že už musím trochu zvolnit, zlobí mě zrak. Kdybych měl víc času, věnoval bych se strašně rád etologii (vědní obor, který se zabývá chováním živočichů – pozn. red). No, místo toho jsem se aspoň po větší část života věnoval hodně času svým – tedy našim – psům. A sedmnáct let také kočičce, vytažené se zápalem plic ze sklepa činžáku. O tuhle starost – proměněnou v radost, nebo naopak – se dělíme s mou chotí.

Neříká vám, ať už svůj čas ředíte trochu jinak?

Nevím, jestli mám autorizaci, abych to prozradil. Ona je součást problému: umí pracovat ještě usilovněji než já. Prostě se nezastaví. Je pro mě nevědomky živou pobídkou k pracovitosti.

Jak jste vnímal stáří ve 30, v 50 letech a jak nyní?

Ve třiceti? Tak daleko zpátky už nevidím. Dnes nevidím ani, kde opravdu byla ta hranice stáří.  V 57 jsem skočil do nového řemesla a věděl jsem, že ho zvládnu. Absolutně jsem nemyslel na to, že teoreticky mám tři roky do penze. Ostatně, šel jsem do ní v 75. Dnes samozřejmě vím, že jsem starý a že chodím shrbený. Naštěstí na mě kameraman vždy před vstupem křikne: narovnej se! Teprve pak začne točit.