„Můžete nechat trochu pootevřené dveře, ať sem jde malá škvírka světla?“
Kolik dětí na světě takto při usínání prosí rodiče?
– Čeho se bojíš?
– Já nevím…
Uvědomuji si, že strach ze tmy byl do zavedení elektrifikovaného osvětlení všudypřítomný. Nejímal pouze děti, týkal se i dospělých.

Obrazně řečeno již od počátku světa, od oddělení tmy od světla v biblické knize Genesis, odráží úzkost ze tmy a ze samoty bázeň z toho, že ve světě jsou síly, které se nám vymykají. Do 17. století byla noc především hájemstvím nebezpečí a nočních můr, obývali ji imaginární démoni i skuteční raubíři. Noc proto dlouho byla uzavřeným prostorem. Města zavírala své brány a obyvatelé nesměli v přesně vymezených hodinách vycházet ven, aby nebudili podezření z nekalé činnosti. Podezření z úkladnosti bylo přitěžující okolností – za zločiny páchané v noci byly vynášeny tvrdší tresty.

V reakci na racionalitu osvícenství a postupnou ztrátu tradičních křesťanských jistot se pro romantismus stal strach z temnot mocným zdrojem inspirace, pramenící ze sílící fascinace iracionalitou a tajemnem. Tato bázeň byla u zrodu takových děl, jako jsou známé gotické romány Otrantův zámek Horace Walpola (1764), Frankenstein Mary Shelleyové (1818) či Drákula Brama Stokera (1897). Populární představení Laterny magiky – předchůdkyně našich filmových projekcí – se světelnými iluzemi vyvolávání duchů a jinými fantasmagoriemi záhy nalezne svůj pandán v oblibě pohyblivých stolků spiritistů. Uhranutí skrytými silami rovněž vyústí v teorie Sigmunda Freuda a vznik psychoanalýzy. Noční vidění odlišuje spící, doslova i v přeneseném smyslu, od vidoucích, od sladkých snílků i rozdrásaných vizionářů.

Jedním z nejpřímějších, protože nejdůvěrnějších zdrojů bázně byla v době ještě neopanované umělým osvětlením sama příroda. Typickým toposem se stal les, do kterého Victor Hugo, Alfred de Musset či Georges Sandová promítali odraz vnitřních rozruchů duše. Pro Chateaubrianda byl les místem, kde se setkávají a vzájemně prostupují tradiční motivy hájů antických, pohanských i biblických. Tajemné a nebezpečné prostředí lesa inspirovalo bratry Grimmovi a pohádky jako Červenou karkulku nebo O perníkové chaloupce, ale i Karla Hynka Máchu, který do něho ve svém Máji situuje doupě loupežníka Viléma, strašného lesů pána. Dalším toposem byla závrať z horských a jiných propastí, přitažlivých a strašlivých zároveň, jejichž snad nejznámější ztvárnění vytvořil malíř Caspar David Friedrich v obraze Poutník nad mořem mlhy (1818).

Jsem městské dítě. Okny pražského bytu, ve kterém jsem vyrůstal, vždy do pokoje pronikaly odlesky rozsvícených okolních bytů či světel nedalekého náměstí Míru. I mé děti dnes v Tokiu, kde již několik let žijeme v domku rodiny mé japonské manželky, se z oken v ložnici dívají večer na světélkování pouličních LED lamp skrze větve stromů naší zahrádky.

Fascinaci přírodními živly do jisté míry nahradily múzy meziválečných avantgard, které dodneška bez ustání svítí do noci: Apollinairem velebená Eiffelova věž – z jejíž špičky čtyři silné projektory svítí do noční Paříže jako maják – barevné neonové nápisy reklam, kina, automobily, letadla…

„Je třeba pohlédnouti vzhůru na letící aeroplán a uslyšet skřivánčí píseň. Stav citlivosti v deliriu. Hle, to jste vy! Oči, jimiž jsem probouzen k životu. Je třeba viděti elektrické květiny…,“ píše v roce 1924 Nezval ve svém Papoušku na motocyklu. Manifest Poetismu hlásá „nové umění, novou báseň barev, zvuků, světel, vůní a pohybů, poezii pro všechny smysly“. A v roce 1925 Jaroslav Seifert opěvuje Všecky krásy světa těmito slovy: „Pro svoje básně jsme nalezli krásy úplně nové, / měsíci, ostrove marných snů, jenž dohoříváš, shasni. / Zmlkněte, housle, a zněte, trubky automobilové (…) / zpívejte, aeroplány, večerní píseň jako slavíci / tančete, baletky na plakátech mezi černými písmeny / ať slunce shaslo, – s věží reflektory zářící / do ulice vrhnou nový den plamenný“.

Zatímco se kvůli práci přesouvám sem a tam mezi Tokiem a Prahou čím dál méně poetickými letadly, čím dál více provinilý za uhlíkovou stopu, kterou zanechávám, musím myslet na Seiferta a na jeho mladistvé verše: „Má drahá vidíš v oknech hory Alp / otevřme okno vůním dokořán / hle cukr sněženek lilijí vláčný sníh (…) / ó Wagons restaurants a Wagons lits / ó cesta svatební“.

I já jsem noční sůva, což pro někoho, kdo se živí psaním a překládáním, znamená dlouho do noci svítit, pracovat převážně s pomocí počítače, a tedy pálit elektřinu. I proto jsem uvítal, když jsme s manželkou zjistili, že je v Tokiu možné žít šetrně. Náš dodavatel se jmenuje Pal System a provozuje přes čtyřicet center na výrobu energie s co nejmenším dopadem na přírodu. Díky tomu pochází osmdesát procent elektřiny, kterou s rodinou používáme, z obnovitelných zdrojů. Částečně z rýžových polí, ve kterých instalovali systém vrtulí mezi jednotlivými patry políček, z nichž některá jsou pro výrobu energie funkční celoročně. Nebo ze speciálně vyvinutých solárních panelů, které je možné používat i na zemědělské půdě. Částečně také z turbín poháněných termálními zřídly. Nejvíce elektřiny ale pochází ze spalování výkalů drůbeže z chovů, se kterými Pal System spolupracuje. Z každé faktury za elektřinu odvádíme malou částku na podporu dalšího vývoje podobných projektů. Potěšující je, že celkem platíme přibližně tolik, jako v době, kdy jsme používali energii převážně z neobnovitelných zdrojů.

Navíc od nich jednou týdně nakupujeme ovoce, zeleninu, maso a mléčné výrobky vzešlé z práce zemědělců a chovatelů snažících se striktně dodržovat zásady ochrany životního prostředí, přirozených koloběhů a ohleduplného přístupu ke zvířatům, bez pesticidů, herbicidů, průmyslových hnojiv, geneticky modifikovaných organismů či růstových modulátorů. Pal System zároveň vyvíjí celou řadu společenských iniciativ, například co se týče parity zaměstnaných mužů a žen, zaměstnávání hendikepovaných, péče o seniory, o sociálně znevýhodněné. Podporuje mezinárodní program Red Card to Child Labour proti vykořisťování dětí, aktivity proti jaderným zbraním, reflexe o jaderné energii a ekologii obecně.

Když jsem se před patnácti lety poprvé chystal do země své ženy, zjišťoval jsem nejprve, zdali by bylo možné jet a plout do Japonska postaru: po kolejích a po vodě. Avšak mé sny o dlouhé cestě transsibiřskou a transmongolskou magistrálou, přes severovýchodní Čínu a posléze lodí z Vladivostoku nebo o dlouhé plavbě Středozemním mořem, Suezským průplavem, kolem Indie a Indonésie, o cestě, při které by na několik týdnů přestal platit hektický čas společenských a jiných povinností, tyto sny rychle narazily na prozaickou, přízemní překážku: nedoplatil bych se.

Jsa po matce napůl Francouz, dětem večer občas zpívám francouzskou píseň Au clair de la lune: „Při svitu měsíce / Pierrote, příteli / propůjč mi světla (…) /Svíce mi zhasla / nemám již oheň / otevř mi své dveře…“ Tak jako jsem jim dlouho nezpíval poslední sloky písně Černé oči, i zde vynechávám konec, který písni dává žertovný erotický podtext, kdy lze zpětně i zhaslou svíci interpretovat dvojsmyslně. Její slova ovšem odkazují k dobám, kdy pouliční lampy ještě nebyly běžnou součástí měst a cest, a kdy vyhaslý oheň znamenal na celou noc tmu a zimu.

Veřejné osvětlení není oproti ustáleným představám vynálezem industrializace 19. století. Již římský historik Ammianus Marcellinus ve čtvrtém století Antiochii na hranici mezi Tureckem a Sýrií popsal jako „město, ve kterém si noční světla nezadají s denním jasem“. Středověká města sice v noci byla pohroužena do tmy, i v nich však ponocní procházeli s lucernami na dlouhých tyčích či loučemi, jimiž byly rovněž osvětlené městské brány, věže a nádvoří. Prvním evropským městem, které zavedlo veřejné osvětlení, byla patrně andaluská Córdoba. Londýn zavedl povinnost vyvěšovat v zimě na noc lucerny zkraje patnáctého století. V Paříži se na křižovatky a kraje ulic nainstalovaly první stálé lucerny v druhé polovině století sedmnáctého. O sto let později je nahradily pouliční lampy „reverbères“ – z latiny reverberare, odrážet. Světlo v nich totiž bylo zesíleno pomocí zrcadel. Svíce postupně nahradil tuk, zejména velrybí (což o necelé století a půl později téměř způsobí jejich vymření).

Od osmnáctého století a všeobecnějšího zavedení veřejného osvětlení se začíná vnímání noci měnit. Noční osvětlení není již především způsobem, jak nad nocí lépe dohlížet, ale také jak si ji lépe užít a postupným uždibováním nočních hodin prodloužit denní čas na práci a potěšení. Již francouzský Král Slunce, Ludvík XIV., pořádal opulentní noční féerie s čarovně osvětlenými zahradami versailleského paláce, ohnivými průvody a ohňostroji. V postupně se demokratizující Evropě, ve které výrazně přibýval počet obyvatelstva, zatoužily i ostatní vrstvy společnosti si v obměněných podobách tyto dřívější výsady elit osvojit. Vznikala divadla, koncertní síně, kabarety, kavárny, čtenářské a jiné kroužky i vykřičené domy. Z noci se stal společenský a kulturní prostor a úřady byly nuceny slevovat ze svých nočních bezpečnostních nařízení.

Další obrat nastává se zavedením plynového osvětlení, koncem osmnáctého a začátkem devatenáctého století. Náměsíčné a večerní diváky tehdy doplňují čím dál početnější noční sůvy a chodci, kteří chůzí v nově vzniklém nočním prostoru zkoumají proměňující se dynamiku měst i vlastního nitra. Ne nadarmo ve francouzštině existuje pro probdělou noc výraz „nuit blanche“, bílá noc. Někteří noční tuláci se v této noci ztratí – jako básníci Friedrich Hölderlin a Gérard de Nerval, který břímě společenského stigmatu duševní choroby ukončí smrtí oběšením na okenní mříži proti vstupu do noclehárny, kam se nedoklepal jedné lednové noci. Pro jiné je dobytí nového prostoru noci otevřením se nové volnosti. Předchůdce dekadentů, Charles Baudelaire, tak v roce 1868 píše: „Ó noci! Ó občerstvující temnoto! Jste pro mne signálem vnitřní slavnosti, jste osvobozením z úzkosti! V samotě plání, v kamenných labyrintech velkoměsta, v jiskření hvězd, ve výbuších svítilen, jste ohňostrojem bohyně Svobody!“

Jak rád vzpomínám na dávné noční tahy, na vášnivé hovory po zhlédnutém divadelním, hudebním či filmovém představení, na přechody z jedné hospody do druhé, na plamenné či intimní výměny za chůze městem i dlouhé, pomalé návraty pěšky či tramvají. I dnes se jistě všude na světě takto debatuje, v hlubším soustředění i ostřejším rozjitření smyslů, které noc umožňuje. Zanedlouho bude takto i můj syn se svými druhy diskutovat, třeba – když ho tolik lákají technologie a věda – o znečištění moří a nutnosti vynalézt stroje ke zvrácení nerovnováhy, kterou jsme vnesli mezi člověkem a přírodou.

Po zavedení elektrického osvětlení, a když uvážím všechny život zdánlivě zrychlující technické vynálezy minulého dvacátého století, kladu si ovšem otázku, zdali ulice pro nočního chodce dnes ještě skýtají podobná úsměvná či fantastická překvapení. Zdali jsou ještě s to konkurovat televizi s jejími desítkami či stovkami kanálů nebo videohrám s jejich zdánlivě nekonečnými kombinačními možnostmi. A zdali to syna nadále takto potáhne do nočních ulic, aby v nich vymýšlel nový svět – když tak bude moct činit doma na internetu… Filozof Walter Benjamin o arkádách devatenáctého století psal, že se v nich „venčily želvy“. S nočním přemítáním a procházením bylo vskutku spojeno pomalejší vnímání času – času zdánlivě neutilitárního, k ničemu. Mlsné vychutnávání pomíjivé chvíle s pomalostí souvisí – člověku pomáhá se plně oddat pozorování vztahů mezi daným místem a jeho obyvateli. Městské pasáže se však od konce devatenáctého století začaly proměňovat ve velké obchodní domy. A kontemplaci z velké části nahradilo okukování výkladních vitrín.

V dětství jsem jezdíval na chalupu k dědovi do Jizerských hor. Vybavuje se mi, že tam jsem zažil opravdovou tmu. Mohl jsem si představovat, že v kamnech září žhavé uhlíky, že venku na nebi svítí hvězdy; když jsem otevřel oči, neviděl jsem nic, nic než tmavou čerň. Člověkem většinou nejhojněji užívaný smysl zraku mi byl v tu chvíli k ničemu. Zachumlán pod peřinami jsem bezděky začal prostor vnímat sluchem a čichem, které jsou jindy k této činnosti více méně upozaděné. Vybavují se mi také procházky lesem na hoře Buková, kdy jsem se učil bázeň z neznáma zdolávat a kdy se postupně měnila v okouzlení světem, které je základem nejen poezie.

Poezie ostatně zná celou jednu tradici věnovanou opěvování krás přírody, jejích darů i přírodních cyklů. Je to básnická tradice z nejstarších. Nacházíme ji u starověkých Egypťanů, například v Hymnu Nilském, starém přibližně dvě tisíciletí před naším letopočtem. Životodárnost hlavní egyptské řeky Nil je v něm oslavována takto:

„Pane ryb, jenž zvěř z močálů vyháníš… / jenž plodíš ječmen a obilí rodíš… /Jenž plníš sklady, s dobytkem rozšiřuješ ohrady / a nemajetným dáváš statky. / Jenž růst dáváš dřevu a všemu, po čem toužíme… / Jenž statností svou lodě tvoříš… / Jenž přicházíš ve svůj čas pravý / a Egypt naplňuješ Horní i Dolní. / Každý z Tvých vod pije, / Ty, jenž více než krásu svou dáváš… / Jenž oblékáš nás do lna, které sám tvoříš… / Jenž z podzemního světa vyvěráš a z dalekého nebe vycházíš, / jenž vyvstáváš a vystupuješ z tajemství. / Bez Tebe sklíčenost lid pustoší… / Ženštinám se silní podobají, /každý své nářadí odstrkuje. / Není již příze na šatstvo… / není již líčidel pro tváře, / bez tebe vlasy vypadávají… / Ty, jenž spravedlnost vkládáš do lidských srdcí: / v nouzi lidé mluví lži… / Nikdo nedokáže tkát z čirého zlata, /stříbrem se nikdo neopije. /Z kamene lapis lazuli nenajíš se: / ječmen je základem blahobytu. / To pro tebe se chápeme harfy ke zpěvu, /pro tebe tleskáme k tanci…“

Taková poezie má blízko k modlitbě. Ano, skrze dary přírody jsme živi. Bez nich chřadneme, bují nepravost a ani obchod nekvete. Její krása nám do úst vkládá slova vděku a chvály; je zdrojem práce, technických vynálezů i umělecké tvorby.

Od úcty ke krásám a darům přírody je jen krok k nábožnosti. Podobnou báseň lze vidět i v chvalozpěvu Píseň tvorstva, který kolem roku 1224 napsal František z Assisi a který je jedním z nejstarších textů zachovaných v italštině. Svatý František v něm promlouvá k Bohu a velebí ho skrze „bratra slunce“, „sestru lunu“, skrze hvězdy, „bratra vítr“, skrze vzduch a mraky, „jasno, všecka počasí, kterými všem stvořením svým žíti dáváš“, skrze „sestru vodu“, „bratra oheň, / který poskytuješ našim nocem“, skrze „naši sestru, matku zemi, / která dává život a jež vládne nade všemi / a jež rodí různé plody, trávu a barevné květy“, i skrze „naši sestřičku – smrt těla“ (překlad: Jaroslav Pokorný, Navštívení krásy. Italská renesanční lyrika, 1964). S tím, že Bůh je zde chválen za to, že svět a život stvořil, i skrze všechno stvoření.

Jiný František – italský básník Francesco Petrarca – v textu z poloviny čtrnáctého století popisuje, jak po několik dní v roce 1336 v jihofrancouzské Provence vystoupil na horu Ventoux (doslova „větrnou“). V textu hojně odkazuje k Vergiliovi, zakladateli pastorální poezie. Výstup je náročný, strmý, místy nebezpečný, Petrarca, příliš navyklý na pohodlí papežského města Avignonu a vymožeností vezdejšího světa, se při něm musí opakovaně zastavovat, aby si odpočinul. Když konečně dorazí na vrcholek, rozhlédne se po okolí, užasne nad krásou řeky Rhôny a nad pohořím Ceven. Pak náhodně otevře knihu Vyznání svatého Augustina – která je tím jediným, co si vzal s sebou na cestu – a padne na následující pasáž: „Lidé užasle obdivují vrcholky hor a obrovské vlny moře, mocný tok řek a šíři oceánů i pohyb hvězd, zapomínají však pomýšlet sami na sebe.“ Tematizuje tak marnost lidské domýšlivosti.

Návrat k přírodě hlásal již osvícenecký filozof Jean-Jacques Rousseau přesvědčen o tom, že společnost a moderní vymoženosti zkazily původní podstatu člověka a jeho přirozené pobývání ve světě. Američtí transcendentalisté v čele s esejistou a básníkem Ralphem Waldoem Emersonem, autorem klíčového díla Příroda, ovlivněni antickým neoplatonismem a východním duchovním myšlením, kladli v devatenáctém století důraz na vymanění se z otroctví věcem a na idealistické přehodnocení našeho vztahu ke světu. Z podobných pohnutek v roce 1903 dovedl básník John Muir prezidenta Roosevelta na pěší túru po yosemitském údolí a zasloužil se o založení chráněných národních parků. A podobného ducha lze vidět i u beatnické generace, u hnutí hippie nebo u našich trampů. Obávám se však, že v dnešním světě návrat k přírodě a básnickému vidění sám o sobě nestačí a že je nutné společné vzepjetí individuálních a skupinových iniciativ se sférami ekonomickými a politickými.

Nedávno Japonsko navštívil další František – současný papež. Ten podle chvalozpěvu svatého Františka nazval text Laudato si’ (Chválen buď), který v roce 2015 věnoval současné situaci životního prostředí. Vychází v něm z konstatace o znečištění životního prostředí, soudobé kultuře odpadku, odlesňování, klimatickém oteplování, vymírání živočišných druhů a problémech spojených s vodou. To vše vnímá jako volání sestry Země, která je u konce s dechem. Zatímco včera člověk přírodu doprovázel, dnes ji ve jménu vidiny stále větších výdělků rozdrcuje a vymačkává nad její možnosti. A tato logika technické nadvlády výrazně uplatňuje svůj vliv i na politiku a ekonomii.

Kriticky se vyslovuje k vizi založené na čtení knihy Genesis, podle které si má člověk přírodu podmanit a opanovat ji doslova; jeví se mu jako prométheovský sen o dominanci světa, ze kterého rovněž plyne dojem, že ochrana přírody by byla jakýmsi slabošským postojem. Člověk nemá podle papeže být doslovným pánem vesmíru, ale jeho zodpovědným správcem. Z nadřazeného postoje člověka vůči přírodě plynou zvrácené rysy životního stylu v otěžích praktického relativismu, který v důsledku přivírá oči nad exploatací dětí, obchodem s lidmi, organizovaným zločinem, obchodem se zvířaty v ohrožení vymření… To vše ve znamení logiky „použij a zahoď“. Tato země – náš společný dům – nám byla svěřena k užívání nikoli bezmyšlenkovitému, ale za aktivní účasti našeho ducha, od kterého se přirozeně očekává, že bude orientovat, rozvíjet, případně ohraničovat naši inteligenci.

I papež František v krásách země, vod a hor vidí odlesk Boží lásky. Inspirují ho však k vědomí pospolitosti všeho živého v tom smyslu, že nelze být ekologem, aniž by člověk lásku k zemi nevztáhnul i ke všem lidským bytostem. Ignorování volání sestry Země tak pro něho má přímou vazbu na ignorování volání chudých. Postindustriální svět si podle něho zvolil za hlavní motor ekonomický růst, který na každodenní život marginalizovaných populací nemá podstatnější kladný dopad. Papež přitom odmítá rozšířenou teorii, podle které by tržní růst byl sám o sobě řešením problémů spojených s bídou.

Společensko-environmentální krize, ve které se nacházíme, si i podle něho žádá integrální přístup, jehož hlavními pilíři mají být navrácení důstojnosti těm, kteří jsou vyloučeni, a ochrana přírody. Při pohledu na velké megalopole, hlučné a znečištěné, jejichž nejchudší obyvatelé žijí nahromaděni ve čtvrtích se zvýšeným zdravotním rizikem, klade důraz na základy lidské důstojnosti: potřebu krásy a přirozenou potřebu cítit se doma, které jsou v souladu s vnitřními morálními zákony. Postmoderní člověk je neustále vystavován nebezpečí tíhnout k přílišnému individualismu, přitom spousta našich společenských problémů se váže k egoistickým vizím zaměřeným na bezprostřední uspokojení, potažmo ke krizi rodinných a společenských vztahů a neschopnosti uznávat identitu, zejména odlišnou. Ochrana země by přitom měla zahrnovat i úctu místních kultur a zachování jejich bohatství.

Svůj text uzavírá výzvou ke spiritualitě střídmosti, schopnosti těšit se z mála a návratu k prostotě. Předtím však papež vyzývá politiky a vládní činitele k větší transparentnosti a péči o společné blaho. Ve spojení se snahami současného ekologického úsilí a světových summitů posledních let vyjmenovává pozitivní ekologické strategie a zavedení adekvátních opatření. V reakci na oslabení národních států ve prospěch financí a ekonomie, které politiku tak často ovládají, apeluje na to, aby potřeby několika jednotlivců nebyly nadřazeny společnému blahu a aby došlo k jisté míře úbytku v některých částí světa, aby mohly zdroje být k dispozici pro zdravý rozvoj jiných. Obecně volá po novém způsobu života, jehož principy by byly odpovědnost konzumentů, výchova k novým typům chování, počínaje uvnitř rodin, probouzení ke kráse, podněcování ke kultuře života, tedy kultuře vzájemně sdíleného života a úcty k tomu, co nás obklopuje.

Je to vskutku široký program a je náročné ho mentálně pojmout. Nezbývá než začít u sebe, malými krůčky. Nejjednodušší je aktivně dohlížet nad námi volenými představiteli, aby z takových rozumných, globálně pojatých imperativů neslevili.