Pohled na volební mapu každému ukáže, jak lidé v které části země volí. Pohled je to jednoznačný a matoucí současně, protože z volby převažující udělá volbu absolutní. Jako by v oblastech, kde lidé volili Babiše, nebo naopak Pavla, nežil nikdo, kdo by volil opačně. Ale tuhle zmatečnost teď přeskočím.

Vyhrocený spor se vede o výsledky voleb a interpretaci toho, proč se tak děje. Proč regiony vnitřních a vnějších periferií, které se mnohdy, ale ne vždy kryjí se Sudety, volí tak odlišným způsobem.

A protože se politika i média soustředí v Praze, stojí otázka: proč oni volí jinak než my. Takto se také konstruuje obraz toho, co je normální – tedy my a naše rozhodnutí – a co normální není, což jsou oni a ty jejich prapodivné preference.

Existuje u nás rozšířená představa, že jiní lidé volí jiným způsobem proto, že jim chybí informace. Stačí je tedy zahrnout určitým množstvím informací a oni budou volit jinak. Je to představa, která z pozice centra vnímá volby převážně jako estetickou záležitost, kdy se volí kandidáti hovořící kultivovaným jazykem, jímž obracejí termíny slušnost či hodnoty jako palačinky na pánvi, aby je pak zalili sirupem demokracie a servírovali na sněhobílém porcelánu odpovědnosti.

Z tohoto pohledu je jakákoli jiná volba buranská či hloupá a je to nejspíš důsledek špatného vkusu či nedostatku informací. Jakási nemoc, kterou by šlo vyléčit. Nicméně připomeňme si, že volby původně a mnohde i dnes sledují prosazování zájmů. A zájmy se liší. Zatímco pro jedny je úprava sazby daní, cen jízdného nebo výše dávek čímsi abstraktním, co je jim vlastně jedno, pro ty druhé to může být existenční záležitost. A když jde o existenci, jdou estetické otázky typu jak se kandidát vyjadřuje nebo jak často míchá dohromady fakta a nesmysly, tak trochu stranou, protože klíčové zde jsou jiné věci.

Jiné zájmy sledují učitelé, jiné pracující z masokombinátu, jiné nezaměstnaní a jiné majitelé továren. Tyto zájmy se mohou různě překrývat a zvýraznit tak, že v určitých regionech převládají společné problémy. Ty se však nedají vyřešit většinou ani jednoduše, ani plošně jedním řešením, opravou nebo stavbou jedné cesty, mostu, koupaliště či nemocnice.

V případě hledání řešení se celý ten segment označovaný jako jedna periferie rozpadne na množství malých městeček a vesnic rozprostřených po celém Česku. Zatímco jednotlivé budovy, náměstí či dětská hřiště získaly novou podobu či nátěry, v průběhu času dochází k vylidňování těchto regionů a jejich stárnutí, které dalece předbíhá stárnutí naší země jako takové. Stav těchto oblastí se přitom zhoršuje dlouhodobě v rámci dekád, aniž by se kdokoli zabýval jakýmkoli systematickým řešením. A onomu vylidňování se nelze divit.

Zatímco lidé odcházejí, své investice sem v minulosti ponejvíce směřovali ti, které označujeme jako obchodníky s chudobou. Ti zde skoupili nebo skupují uvolněné bytové domy a svážejí sem nové obyvatele z celé republiky. Vytvářejí tak v těchto oblastech nové problémy, které přesahují lokální řešení. Je mimo možnosti obcí opuštěné domy vykupovat a smysluplně využívat. Některé obce se přesto zadlužují, aby koupily bytovku či panelák, pro který reálně nemají žádné využití, a ponesou s sebou pouze další náklady, které pak obci chybějí jinde.

Současně z periferních obcí mizí prakticky každý, kdo dosáhne jakéhokoliv vyššího vzdělání. To znamená, že narůstající množství problémů padá na bedra klesajícího množství lidí, kteří by mohli mít kompetence se s nimi vyrovnat. A protože se u nás rozpočtové určení daní, tedy to, kolik která obec na svůj provoz dostane, počítá podle počtu obyvatel, znamená pokles obyvatel také zmenšující se rozpočet. Méně peněz na více problémů.

Stát pak situaci zhoršuje nejen svou nečinností, ale také přijímáním opatření, která dávají smysl z pohledu centra, ale z pohledu periferie jsou zdrojem dalších problémů. Příkladem může být epidemie exekucí. Zdánlivě neutrální opatření, které mělo za cíl zajistit vymahatelnost dluhů a které bylo v centru země vedeno nekomplikovanou úvahou, že kdo nesplácí, musí být potrestán, se přetavilo do neřešitelné epidemie v mnoha periferních oblastech země. (Problém se měl alespoň částečně řešit akcí Milostivé léto.)

Kombinace nízkých výdělků s nižším vzděláním a omezenou finanční gramotností na jedné straně se střetla s informační převahou a finančními predátory různých společností, které sem z centra zamířily se svými půjčkami. Co se tváří jako individuální záležitost – kdo si půjčí, musí splácet, a pokud má problém, je to jeho osobní problém – se od určitého množství stává problémem společenským, který začal devastovat život zvláště v periferních částech země.

Taková situace pak není „jen“ individuální katastrofou, ale katastrofou společenskou a ve svém důsledku politickou, kterou však centrum ignorovalo a dlouho ji v podstatě aktivně odmítalo pochopit či uznat.

Chybějící lékaři a hroutící se nemocnice jsou jiným příkladem zdánlivé nevyhnutelnosti, kdy se porůznu krčí rameny nad tím, že když „tam“ lékaři nechtějí jít, nedá se nic dělat. Jenomže právě stav těchto regionů, v nichž mnohdy chybí kvalitní školy, sportovní či kulturní vyžití, je tou překážkou, proč tam lékaři a lékařky nechtějí zamířit. Zvláště pokud mají či plánují rodinu, musejí myslet také na potřeby svých dětí. Jinou věcí je odpovědnost zdravotních pojišťoven, které se mají starat o dostupnou zdravotní péči, ale místo aby ji zajišťovaly, starají se o vzájemné přetahování klientů v rámci jednoho systému zdravotního pojištění. Opět něco, co dává smysl v Praze, ale nikoli třeba na Jesenicku.

Zmínit je nutné decentralizovaný systém základního školství, kdy jednotlivé obce zřizují své školy a nesou za ně odpovědnost. Nastavil se tak systém, ve kterém se ze škol staly izolované jednotky, za jejichž celkovou úroveň a kvalitu nakonec nikdo nezodpovídá. Je to přístup, který v podstatě všechny úspěšné země dávno opustily. České školství se skrze decentralizaci dostalo do současného stavu, kdy výsledky škol až na výjimky kopírují sociální a ekonomické podmínky, v nichž se nacházejí.

V podstatě bez ohledu na míru problémů, které školy musejí na periferiích řešit, dostanou stejné množství finančních prostředků jako školy v centrech měst, kde nemusejí řešit takřka nic. Navíc musejí školy v problémových oblastech čelit nedostatku pedagogů, kterým se, stejně jako jiným kvalifikovaným, do těchto regionů prostě nechce.

Zapomenout nelze na kolabující veřejnou dopravu, ze které se stává dopravní prostředek dětí a chudiny, ale není schopna zajistit funkční dopravu za prací, lékaři či službami, kdy se z podobných nutných cest stává celodenní záležitost.

To vše ve výsledku snižuje kvalitu života lidí ve vnitřních a vnějších periferiích a vytváří mix vzájemně propletených problémů, na které neexistuje jedno řešení, ale které potřebují dlouhodobou a cílenou strategii. Ta dnes v podstatě neexistuje, je přehozena na kraje nebo má podobu různých dotačních balíků.

Reálně je však potřeba pozvednout dopravní obslužnost, lékařskou péči a investovat do kvality škol. Tedy investovat do lidí. To ale český stát neumí, a tak to nedělá. Stát měří délku silnic a počet škol, ale ignoruje kvalitu života. Jako bychom snad byli roboti.

Nevzpomínám si na předvolební kalkulačku, která by se zmíněnými problémy zabývala. Pro ty, kdo je sestavují, nejsou problémy periferií zajímavé a zajímavé nejsou ani pro jednotlivé politické strany. Na otázku, proč zde lidé volí zrovna takto, se tak lze ptát, a koho vlastně mají volit, aby jejich problémy někoho zajímaly?

Autor je sociolog a spisovatel