Přichází vyšší věk náhle, nebo do něj člověk vrůstá postupně a uvědomuje si stárnutí krok za krokem?

Sama mám dojem, že jsem stále mladá, ovšem na druhou stranu se občas také dívám do zrcadla. A za druhé: člověk cítí, že už toho nepořídí tolik, že je pomalejší, každý rok ubývá sil. Takže si stárnutí uvědomuje. Ale že by to byl nějaký okamžitý šok, to nemohu říci.

Takže vás nic nezaskočilo?

Zásadně mě zaskočilo zdraví, které mi bohužel nedovoluje veřejně vystupovat a hrát. Ale to je věc, která nemá co dělat s věkem, ale s chorobou.

Vůbec nehrajete? Alespoň pro sebe?

Trošku, ale už to není ono.

Domnívám se, že kontakt s hudbou, a to ne pouze vnímání hudby, ale skutečně manuální kontakt s hudbou, byl asi nejpodstatnější součástí vaší identity… Jde o velký zásah, když tuto možnost ztrácíte?

Ano. Dva velké zásahy do mého života. Jednak odchod mého muže Viktora Kalabise, jednak odchod mojí muziky. Musela jsem to nějak strávit, kompenzovat – a dělám to tím způsobem, že se snažím být užitečná – tam, kde užitečná být mohu. I když mám někdy pocit, že bych se ráno nejraději otočila čelem ke zdi a už nevstala, tak pořád ještě mám dojem – zaplaťpánbůh – že je mě potřeba a že vstát musím.

Čemu se věnujete nejvíc?

Jednak samozřejmě dílu Viktora Kalabise, jednak třeba České filharmonii, Pražskému jaru, kruhům přátel hudby…

I když sama už nehrajete, dáváte alespoň konzultace, učíte?

Mám ještě jednoho žáka, vlastně ani ne žáka, je to mladý muž, který je téměř na vrcholu své kariéry. Ale jak on to sám popisuje – je v mé péči. Je to Američan Mahan Esfahani, který ‒ před koncertem nebo před natáčením, nebo pokud je tady blízko ve Vídni nebo v Lipsku – přijede. Intenzivně s ním pak jeden nebo dva dny pracuji.

Kolik jste vlastně za ta desetiletí měla žáků a žákyň?

Nedají se přesně spočítat, ostatně prakticky až do roku 1984 jsem nesměla učit cembalo vůbec, potom jsem už mohla v Bratislavě a teprve od roku 1989 v Praze, ale to už jsem byla pěkně letitá, takže jsem pak moc dlouho neučila. Ale pětadvacet let jsem učila na mistrovských kurzech v Curychu, takže odtamtud mám řadu mezinárodních žáků. A dokázala jsem i to, že jsem si tam mohla na stipendium vzít žáky české.

A z nich byste jmenovala především koho?

Je těžké říkat „především“… Například Giedré Lukšaité-Mrázkovou, která je teď mojí nástupkyní, Vojtěcha Spurného, Moniku Knoblochovou, Václava Lukse…

To jsou jména, která jsou přítomna v našem hudebním životě velmi výrazně – asi můžete mít radost, že?

Mám. A chodí ke mně občas i na takové diskuze, respektive sdělování si poznatků.

Mimochodem, třeba zrovna zmiňovaný Václav Luks je dnes u nás, a to především jako dirigent, vůdčím představitelem interpretace staré hudby. Jak pohlížíte na historicky poučený přístup, jehož je zastáncem?

Nejsem žádným velkým příznivcem militantně vyhraněného takzvaně autentického přístupu. Důležité zrovna u Václava ale je, že k hudbě naštěstí přistupuje také srdcem.

Jak byste sama charakterizovala svou interpretaci Bacha?

Snažila jsem se přibližovat stavbu a formu skladby, a to i pomocí registrace, rejstříků, tedy barvy zvuku – a vycházela jsem při tom také z Bachovy pestré instrumentace kantát. Jeho hudbu jsem se snažila přiblížit soudobému posluchači, pro kterého už polyfonie, fugy a tance nejsou tak běžné jako pro Bachovy současníky. Čili v jistém smyslu šlo o historicky poučený přístup, v jiném smyslu ne.

A jak jste přistupovala k soudobé hudbě?

U ní má interpret často ještě kontakt přímo s autorem. Dovolila jsem si někdy i zasáhnout, ale většinou jsem respektovala autorovu představu. Takže to vlastně bylo jednodušší než u staré hudby.

Uměla jste si – řekněme někdy v roce 1950 – představit, kam se bude svět vyvíjet, kam se dostane? Že budete mít o šest desetiletí později k dispozici mobilní telefon a že budete využívat i mnohé další vymoženosti moderní techniky?

Neuměla. Vůbec ne. Tehdy bylo ohromným výdobytkem dostat telefon. Aspoň dvojlinku, tedy společnou s někým… I na to se čekalo léta. Tohle jsem si představit neuměla. Ale myslím, že to není to podstatné.

Podstatné se nemění tak zásadně…

To podstatné je záležitostí kultury, respektive duchovna. Dneska se vše počítá na procenta, jsme společnost, která myslí v kvantech, ale myslím, že to procento zůstává v podstatě stejné – lidí je víc, a těch, kteří slyší za den Beethovena, je tedy sice víc, ale na procenta je to pořád stejně, dvě až tři procenta. Zdá se to strašně málo ‒ hrozná menšina. Jenomže uvědomte si, že stopových prvků v těle jsou také jen asi dvě až tři procenta, je tam jinak hodně vody a tak dále. Ale bez nich by organismus nefungoval! A my stopové prvky dnes dokonce za drahé peníze kupujeme. Až společnost bude tak daleko, že za drahé peníze bude kupovat kulturu a vážnou hudbu, pak bych byla šťastná. Nemocnému organismu se špatně vládne!

Ještě jsme si neuvědomili, že kulturu potřebujeme víc, než si myslíme.

Přesně tak. Zrovna včera jsem poslouchala v rádiu, čím jsme slavní… Sport, sport a sport. A nikdo neřekne, že třeba i v hudbě. Vzpomínám, že jsem jednou byla na nějakém hodně vzdáleném předměstí Tokia a že tam byla zvonkohra, která hrála volnou větu z Dvořáka.

A jde o součást jejich kultury! Nevím, jestli nějaký náš fotbalový nebo hokejový klub takhle zdomácněl v Japonsku! A nikdo neřekne, že rodina Dvořák ‒ Suk ‒ Suk mladší je něco ve světě něco tak známého, že si to ani nedovedeme představit. Nebo Smetanovo kvarteto, Česká filharmonie, dirigent Václav Neumann. Nikdo v médiích si nevzpomene. A to je přitom podstatné.

O Japonsku se mluví jako o zemi, kde mají rádi západní symfonickou hudbu, jezdí tam evropské operní domy… Nebylo tam cembalo přec jen trochu exotičtější?

Plno jsem měla na koncertech vždycky. A to jsem tam byla dvanáctkrát. Ale je pravda, že jsem hrála především Bacha, který působil sám za sebe.

To byl vůbec celoživotně váš autor číslo jedna.

Ano. I když mám i jiné lásky ‒ Scarlattiho, autory dvacátého století. Ale Bach mě po válce postavil na nohy. Rozuměl totiž nejhlubšímu lidskému neštěstí i největšímu štěstí. A dovedl si uvědomit, že je ještě něco nad tím, nad námi. Bach mi právě proto velmi pomohl, když jsem se vrátila po čtyřech letech z koncentráku a hledala jsem ‒ a nemohla najít ‒ rovnováhu.

Je tomu tak skutečně i v jeho cembalových skladbách? Ne jen v duchovních kantátách?

Jistě. Měla jsem jednou právě na tohle téma sérii přednášek na londýnské univerzitě King´s College a srovnávala jsem řeč Bachových kantát a Temperovaného klavíru. Symboly jsou stejné. V kantátách je to sice navíc podloženo slovem, takže se obsahu víc rozumí, ale symboly jsou i u neprogramové hudby. Jsou stejné a dají se jasně vysledovat.

Existuje snad něco, co jste od Bacha nezahrála, nenatočila?

Netočila jsem věci, kde není úplně jasné, zda přísluší cembalu. To znamená Umění fugy a Hudební obětinu.

Kolik dlouhohrajících desek vlastně Vaše bachovské nahrávky obsáhly?

I s komorní hudbou a cembalovými koncerty to bylo sedmatřicet dlouhohrajících LP desek. Na CD to bohužel není ještě vše přístupno. Aby mě totiž pustili tehdy do Paříže na natáčení, tak si Supraphon dal podmínku, že bude mít práva pro všechny východní země. Takže teď je polovička práv u Supraphonu a polovička u firmy Erato. A jeden druhému to nechce půjčovat.

Řeší se tenhle problém?

Když byla edice Bach 2000, tak si společnost Warner Brothers vzala asi šest kompaktních desek z kompletu.

Staráte se o tohle nějak?

Už to nechávám jiným. Já se nerada starám sama o sebe.

A o odkaz manžela ano?

Ano. Teď vyšel komplet jeho symfonií a koncertů.

Co všechno napsal pro cembalo?

Napsal mi čtyři skladby pro sólové cembalo, jeden koncert s orchestrem a pak komorní hudbu ‒ pro flétnu, pro violoncello a pro housle s cembalem.

Kde jste se cítili víc doma – v Praze, nebo v milovaném Jindřichově Hradci, kam ještě stále sama jezdíte.

Trvale jsme mimo Prahu být nemohli, můj muž pracoval v rozhlase, já jsem učila. Užívali jsme si krásy obojího – Prahy i jižních Čech, těch zejména v létě nebo na Vánoce. Manžel se sice v Hradci nenarodil, ale studoval tam a s rodinným zázemím tam tedy měl i dům se zahradou. Já jsem mimochodem vášnivá zahradnice, je to vedle literatury můj druhý velký koníček. Já se tam přivdala, ale oba jsme se do města i do kraje zamilovali. Byl to ostatně jeden z důvodů, proč jsme neemigrovali.

Když jste se vrátila po válce domů, nemohla jste hrát… Fyzicky to nebylo možné?

Měla jsem úplně zničené ruce. Když si představíte, že jsme v Německu museli po náletech odklízet cihly z trosek… Udělali z nás řetěz, cihly jsme si házeli a neměli jsme rukavice. A dělali jsme to od rána do večera… Ruce vypadaly skutečně katastrofálně.

Naštěstí se nestal ale žádný úraz, takže šlo o to se zrestaurovat…

Ano, zrestaurovat – stálým hraním. Na začátku pochopitelně prsty neposlouchaly. Já jsem vlastně šla do prvního ročníku hudební školy s malými dětmi a začínala jsem klasickými Czerného cvičeními. Pak jsem dělala každý čtvrt rok postupovou zkoušku, abych se dostala rychleji dál. Chtělo to prostě Sitzfleisch, jak se říká – tedy vysedět. Život bez hudby mi připadal nemožný a zbytečný.

Prof. Zuzana Růžičková
Provdaná Kalabisová, nar. 14. ledna 1927, klavíristka, cembalistka a hudební pedagožka, manželka hudebního skladatele Viktora Kalabise. Po absolutoriu plzeňského gymnázia byla vězněna v nacistic-
kých koncentračních táborech (Terezín, Osvětim-Březinka, Bergen-Belsen). Již za svého pobytu v Terezíně se seznámila se zde vězněnými hudebníky, mimo jiné též s operním pěvcem Karlem Bermanem. V letech 1945 až 1947 studovala v Plzni hru na klavír v místní hudební škole, od roku 1947 až do roku 1951 studovala hru na klavír a cembalo na pražské AMU. V roce 1956 zvítězila v Mnichově na mezinárodní cembalové soutěži, poté studovala hru na cembalo v Paříži u profesorky Roesgen-Championové. Je známá především jakožto výborná interpretka hudebního díla Johanna Sebastina Bacha, na svém kontě má více jak 35 dlouhohrajících desek. Její dlouholetá celosvěto-
vá koncertní aktivita jí přinesla i lichotivou přezdívku první dáma cembala.Když vzpomínáte na válečné roky, kam až jste se otevřela? Měla jste okamžiky, které jste si nechtěla připomenout?

Strašně velikou zásluhu měl můj manžel. Nemohla jsem o tom všem dlouho mluvit, ale právě on mě pomalu, pomaloučku přiměl o zažitém povídat a otevřít se… Přiměl mě hovořit o tom všem s ním ‒ a po mnoha letech pak nakonec i veřejně.

Jste to stále vy, nebo už máte dnes dojem, že to byl – nebo musel být ‒ snad někdo jiný, kdo před sedmdesáti lety zažíval ty hrozné věci?

Jsem to já, je to pořád jeden život.

Když jste začala o zážitcích z války hovořit, jak daleko jste byla ochotna zajít?

Dala jsem si po revoluci předsevzetí, že o tom, co bylo a co jsem zažila, neodmítnu mluvit, protože je potřeba to připomínat. Moje paměť mně byla vždycky velkou oporou v muzice. Ale teď mě trápí, protože se minulost ve vyšším věku sama víc připomíná. Jednak má člověk víc času, jednak se odhalují vrstvy buněk… a je to pro nás všechny, co znám své vrstevníky, velký problém. Jsou lidé, kteří dokáží zapomenout. Mě paměť trápí hodně.

V jakém smyslu trápí – že byste raději nevzpomínala?

Přesně tak.

Autor je redaktorem rozhlasové stanice Vltava