Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑

Jakub Chrobák: Když má člověk kamarády…

Prvního září loňského roku vyšla třetí moje sbírka básní, Jak prázdné kolo, po ráfku. A tak jsme ju s kumpánama křtili – vím, opatrně s tím slovem, ale já myslím, že knížka je jak děcko, žije si nezávisle na přání stvořitele. A tak bych vám o tom křtu rád neco napsal. Takže to vlastně nebude řeč o mně, ale o těch pobratimech a sestrách.

V opavském Café Evžen jsou na literární večery zvyklí − není to namyšlená a intelektuálská snobička-kávička, jen poctivá kavárna, svijanské pivo, víno, i to kafe člověka probere, ale hlavně – kulaté stoly, na konci místnosti pódium, všude fotky − obrazy nejrůznějších vystupujících, a barmanky, co umí provozovat hospodu i ve chvíli, kdy se čte, a neruší to nikoho. Do toho náš cirkus. Byli jsme tam celkem: Ležérně a vleže, vsetínská kapela hrající jazz, která čítá pět lidí; dva mladí básníci, Ondra Hložek a Roman Polách, každý po svém hledající cestu k tomu živému světu, oba se ještě nechtějí vzdát svého napřažení chlapeckého, ale už jim jen mládenecký úžas nestačí; Jiříček Neduha, undergroundový bard, dnes především ostravský básník, prozaik a člen kapely Zpocený voko, kdyby nic, je Jura neodolatelný baladou Most. A s ním Roman, skvělý kytarista, který všechny Jurovy písně nejen něžně, ale i vroucně ztišuje. Pak Ivan Motýl, robustní básník s ještě robustnějším hlasem a neutuchávající energií rozdělenou do úsečných vět-veršů-štěků-výkřiků-vroucích vyznání, a snad i trochu modliteb. Škoda, že se nikdo nesnaží přesvědčit Ivana, aby ty krásné vlomy do světa skoval do knížek! Další muzikantskou notu představoval Honza Šnéberger, mladý sochař z Ostravské univerzity, ale taky autor řady směšnohrdinských rockových balad, kdybyste to jméno viděli někde na plakátě, běžte tam! Taky Marek Pražák, básník, performer, výtvarník, který tu knížku ilustroval. Svým hlasem a kytarou elektrizuje tak mocně, až zelektrizuje nejen lidi, ale i sám sebe, takže nevíte, kdo produkci stvořil – Marek? Lidi? Kytara? Záhyb ve stěně? Je to umění zrodu – pocit, že jste v tajné komoře, ve které se z pracujícího kvasu náhle zrodí zpráva – srozumitelná, i když vlastně šílená. A host z nejmilejších, kmotr sbírky pro Opavu, Pavel Hruška, kterého nesmíte nechat projít kolem jakéhokoli textu – od plakátu, přes báseň po reklamu – jestli na něj nechcete půl hodiny čekat, pořád jako kdyby v těch shlucích písmen hledal to vzrušující, poutající k sobě hned teď a tady. To je třináct lidí a já! Je půl sedmé, chystáme ten galimatyáš, a – nikde nikdo!

Buch, buch, sedm, a Evžen se zaplnil, co, praskal! A už jeden za druhým přichází gratulanti a já sa možu zbláznit zvláštním druhem radosti – každého uvedla jedna má kratší báseň, tak jsem tam vlastně nebyl, což mně umožňovalo tam v klidu být a dívat se na to: jaký soubor humoru, důrazu, přímočarosti, touhy po kontaktu s tím druhým. Mladí kluci, Ondra s Romanem, se ukázněně ztišili, omezili se na několik tiše, ale rozhodně pronesených veršů, Jiříček Neduha mně ten Most nezahrál, ale zato několik jiných, stejně jímavých a teskných písní, je to starý dobrý bard, který nestárne! No a Ivan − okouzlení! Ten chlap si vymyslel báseň o člověku, který je doma hned ve třech místech, v Ostravě, na Vsetíně a v Opavě, ale jak za ním básnicky šel, jak ho nechal procházet všechny ty temnoty i krásy lidského usilování, jak tím vlastně sklenul metaforu (doufám) každého člověka – všichni se vlastně trochu vyskytujeme na více místech, jde jen o to, s jakou intenzitou. Nakonec slavnostní řečník Pavel. Nejprve tu knížku charakterizoval (fakt to opakovat nebudu, šak sa ho zoptajte), pak akt sám – nejprve pumpička – je to prázdné kolo, musí se dopumpovat, tři mocné fuky a bylo. Nu a svatá voda – v našem případě pivo, teklo z těch stránek (ne, nemyslím, že je to plivání na knihu, je v tom cosi obžerně půvabného, divého, někdy, když to tak přijde) a já jsem neuměl nic, než k němu pokleknout a nechat si ho hnát do krku. A tleskání jakési a Ležérně a vleže a podpisy a… slzy, ale to nic.