Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑
Foto © Jan Bartoš

Jarmila Kratochvílová – Čas ryje vrásky do hvězdných drah

,,Posledních padesát metrů, čtyřicet metrů, běží si pro zlato, pro titul mistryně světa. Fantazie! 47,99, první žena světa pokořila tuto hranici. Světový rekord,“ vysílal v srpnu 1983 Československý rozhlas v přímé reportáži z Helsinek.

Pár týdnů před tím zaběhla v Mnichově Jarmila Kratochvílová osmistovku v čase 1:53,28, který dosud nikdo nepřekonal. Možná padne v létě na olympiádě v Riu, možná bude tenhle nejdéle trvající ženský atletický rekord odolávat dál, všemu navzdory. Jako paní Jarmila.


Máte u sebe stopky?

Támhle jich mám plný košík. Mám je u sebe pořád. A když ne, začnu být nervózní. Je to takové postižení. Mám je v ruce, i když se dívám na závody v televizi. Říkám si, že to už měřit nebudu, vždyť ten čas vidím na obrazovce. Ale přesto jsem je i při poslední Diamantové lize zase měla v ruce.

Běhání je fenomén. Podle průzkumů běžeckého časopisu RUN běhá v Česku 42% lidí. Těší vás to?

Je dobře, že se Česko rozběhává. Ale stalo se to takovou módní věcí, běhají i ti, kteří na to nemají. Když vidíte půlmaraton nebo maraton, spousta jich nedoběhne. Všichni si ale nakoupí hezký drahý boty a oblečení, je to prostě móda. Když se měl běžet Pražský maraton, chtěl běžet i jeden zdejší kluk, dneska už je to táta čtyř malých dětí, který se mnou kdysi dávno trénoval. Dneska má o třicet kilo víc. Když mi vyprávěl, že se s bráchou rozhodl, že poběží, říkala jsem mu, že to neuběhne. Nakonec vůbec nestartoval. Znám lidi, kteří to běží sedm hodin, to už je dávno časomíra vypnutá. Závodů mimo dráhu je strašně moc, to nikdy nebylo. Ale jak říkám, je to dobře.

Galerie (11)

Vy sama si ještě zaběháte?

Někdy jo, ale měla bych víc. Celý den jsem tady na stadionu v Čáslavi, a když večer přijedu domů do Golčova Jeníkova, už se mi moc nechce. A vymýšlím si práci: musím posekat, musím tohle a tamto, prostě důvody, abych nemusela. Ale měla bych. Potkávám tady v parku lidi, kteří v životě neběhali. Třeba přítelkyně mého synovce, se kterou je třináct let, byla vždycky hlavní odpůrkyní veškerého pohybu. Najednou se do toho pustila a běhá. Třeba před týdnem běžela štafetu na 4x 10 km. Vidím u ní velkou euforii.

Jsou za vámi ve velkých uvozovkách „jen“ rekordy, mělo to smysl?

Nikdy jsem nevěřila tomu, že něco budu dělat. Jeníkov je malé město, nějakých dva tisíce šest set obyvatel, pocházím navíc z nesportovní rodiny. Ale venkov je jedna velká tělocvična. Pořád jsme lítali venku, strejda měl menší hospodářství, bavilo mě tam pracovat a práce na zahradě mě baví do dneška. Na základní škole jsem vyhrála nějaké závody, ale nikdo mi nic neřekl. Šla jsem pak na gymnázium do Čáslavi a v prvním ročníku jsem pořád nic nedělala. Měla jsem ale štěstí, že jsem měla v ročníku spolužačku, která sem na dráhu chodila běhat. Půl roku mě přemlouvala, než mě zlomila. A zůstala jsem tu doteď. Dřív tu bylo strašně lidí, chodila jsem sem spíš za tou partou, pořád se něco dělo. Dneska už ty party nejsou, těch pár lidí, co tu jsou, odtrénují a zmizí, všichni někam pospíchají. Když přijdu do posilovny s pěti holkama, leží na švédské bedně pět mobilů. Pořád k nim mezi cviky lítají. Byli jsme na soustředění v Bedřichově, byla sobota a já už se těšila, že pojedu domů, protože večer jsem tam byla jen se správcem a kuchařkou, všechny holky na jednom pokoji, v půl osmé v pelechu a notebook na peřině. Už nepřijdou dolů jako my, aby byla nějaká legrace, všechno je zkrátka jinak.

Sport je krom jiného i velká oběť. Vnímáte to tak?

Mně těch dvacet let tréninku jako oběť nepřišlo, protože za tím byly nějaké výkony. Ale já byla výjimka, chtěla jsem to dělat a hlavně jsem byla zdravá. Pomáhala mi i rodina, i když tomu nerozuměli, stáli vedle mě. A my jsme obrovská rodina. Samozřejmě jsem musela něco obětovat, někdy i dost. Moje sestry chodily na zábavy, já jsem nemohla. Ani do kina, protože mi trenér říkal, že tam lidi kašlou a že něco chytnu. Dnes a denně byl jen trénink. Ale nelituji toho. Mám jiný pohled na všechno, jsem odolnější, poznala jsem spoustu věcí, které moje rodiče ani sestry nepoznali. To postižení ve mně samozřejmě zůstalo. Už bych tady nemusela být a přesvědčovat děti, jak je atletika pěkná, jaké to je, když se něco podaří. Ale jsem tady. Sedím s těma stopkama u televize a je to pro mě skvělý zážitek.

Co vás do té příšerné dřiny hnalo? Tahala jste za sebou pneumatiky, po vzoru Zátopka jste zkusila i běhat v orbě…

Myslím, že jsem měla štěstí na trenéra, který mě k tomu postupně směroval. Na začátku, než se to zlomilo, jsem to neměla moc ráda. Chtěla jsem se dobře učit, pomáhat doma, dojíždět patnáct kilometrů do Jeníkova… Trvalo to až do konce gymnázia. Najednou přijdou nějaké menší úspěchy, vyhrajete přebor kraje nebo běžíte na mistrovství republiky a chcete být zas o něco lepší. Nejdůležitější bylo, že jsem i ten neskutečný trénink začala mít ráda. Mám doma horu tréninkových deníků, když se do nich někdy podívám, říkám si, jak jsem to mohla vydržet. Byla jsem víc tréninkový typ než závodní. Po dobrém tréninku jsem měla lepší pocit než na závodech. Bylo těžké to všechno opustit, proto jsem pokračovala i po olympiádě v Los Angeles, kde měla moje kariéra vyvrcholit, ale z politických důvodů jsme tam nemohli jet. Závodila jsem ve špatné době. Nic jsme neměli, nic nedostávali. Za světový rekord jsem dostala tři tisíce, za olympijskou medaili osm tisíc, za které jsem si nemohla koupit ani televizi Sony, která sem tehdy přišla. Nevím, proč jsme tak strašně trénovali. A ještě zadarmo. Usain Bolt dostane za start na Zlaté tretře několik milionů. Já jsem závodila za broušené skleničky. Ty jsem dostala právě v Ostravě za rekord na 200 m, který tam letos určitě nikdo nepřekoná.

Čím to je, že v běžeckých disciplínách, rekordy odolávají? Zátopek by se svým časem na pět kilometrů z roku 1946 stal i nyní mistrem republiky a vyhrál by o 120 metrů.

Už i na menších závodech dostávají závodníci odměny. Takže jsou častěji na závodech než na tréninku. Je otázka, kdybych závodila v téhle době, jestli bych to nedělala stejně. Neměla bych třeba světový rekord, ale každý týden bych byla na závodech. Za světový rekord dostanou 100 tisíc dolarů, ale na jednotlivých mítincích si vydělají daleko víc. My v současné době běžce nemáme, nejlepší českou běžkyní je vlastně lyžařka Nývltová-Brabcová, která startuje i v Riu. Ptám se, proč je lyžařka nejlepší z našich běžkyň?

Sama o sobě říkáte, že jste nebyla výjimečný talent, ale měla jste výjimečnou vůli. Je to právě to, co dnes začínajícím talentům chybí?

Samozřejmě. A především, atletikou se uživit nedá. Uživí se jen hvězdy jako Bára Špotáková, Hejnová nebo Maslák, kteří jsou ve špičce a mohou startovat na velkých závodech. A ostatní? Můžete vyhrát mistrovství republiky a dostanete medaili a tričko.

Dnes jsou úspěšní sportovci zároveň celebrity, jejich příjmy z reklamy často převyšují peníze, které si vydělají za své sportovní výkony. Umíte si sama sebe představit v tomhle kolotoči?

Neumím. Oni na to mají týmy manažerů, které jim to pomáhají zvládat. Vyhrajete medaili, nosíte jejich sponzorské brýle nebo nevím co, ale také musíte být na řadě akcí, a to strašně unavuje. Sama to po olympiádě zažila Gábina Soukalová, denně musela být někde, nemohla se z toho vůbec vzpamatovat. Vadila by mi i ztráta soukromí. Když jsem skončila, mohla jsem odsud odejít, ale já mám tady k tomu velký vztah, dobře, trénuji tu zadarmo, ale jsem tady. Nedovedu si představit žít v Praze, kde by mě asi zaplatili, ale nejsem tam zvyklá a neměla bych tam to, co mám tady.

Vrchol vaší kariéry měl přijít na olympijských hrách v Los Angeles, ale tam českoslovenští sportovci odjet nesměli. Jak jste se s tím tehdy vyrovnávala?

Když jsem se to dozvěděla, moc jsem tomu nevěřila. Bolely mě tehdy trochu záda, a někdo ze slovenských trenérů mi řekl, že u Zlatých Moravců žije v chaloupce nějaká paní, která to umí perfektně spravit. Jela jsem tedy vlakem do Bánské Bystrice, odkud mě trenér dovezl k té paní. Bylo to jako zázrak. Měla na rukou mozoly, kterými tam ta záda nahazovala. Říkala mi: nebojte se, to jsou vyházený obratle, já vám to spravím, olympiáda je za měsíc, to půjde a pojedete. Dostala jsem na cestu klobásy a slivovici a jela vlakem zpátky. V kupé měl někdo rádio. A já slyšela, jak hlas z rádia říká: „Olympijský výbor Sovětského svazu se rozhodl, že se jeho sportovci nezúčastní olympijských her v Los Angeles.“ Než jsem dojela do Prahy, už se k tomu přidávali další socialistické země. Pořád jsem tomu nevěřila. Říkala jsem si, že je to jenom sport, žádná politika. Za dva dny se k tomu přidalo i Československo. V roce, kdy jsem byla nejlepším sportovcem země a z mistrovství světa přivezla tři medaile. Ještě mi nakázali, abych do Československého sportu napsala článek, že se opravdu bojíme, že je to v Americe nebezpečné a že tam jet nechceme. Samozřejmě jsem to psát nechtěla. Ve Sportu byl tehdy novinář, který měl strašně rád atletiku a který mi říkal: „Neboj se, Jarmilo, já ti to napíšu, nebude to z toho poznat. Ti, co vědí, jak moc tam chcete jet, pochopí, že je to jinak.“ Napsal to moc hezky a já jsem pod tím byla podepsaná. Československo tam přišlo o dost medailí.

Mám štěstí, že jsem pořád mezi mladými lidmi. V lednu jsem měla narozeniny, ale věk nějak nevnímám. Neřeším, co bych měla nebo neměla dělat, jako spolužačky, které říkají „už je nám tolik, to už bychom neměly“. Jenom si říkám, abych byla zdravá.

Neměli jste pocit, že vás zneužívá režim jako hrdiny socialismu?

Měli, ale nedalo se s tím nic dělat. Machura se na mistrovství světa pokřižoval a tři měsíce nemohl nikam vyjet. Přitom když vidíte dneska třeba Poláky, je to úplně normální. Ale tehdy tady prostě takový režim byl.

Letos je po 4 letech opět letní olympiáda, tentokrát v Riu. Před osmi lety v Pekingu se váš rekord otřásl, padne letos?

Vždycky říkám, že ten rekord přeběhne nějaká černá závodnice. Teď se jedna v docela dobré formě vrací. Měla problémy s tím, že měla víc mužských hormonů než ženských, ale nemůže za to, narodila se tak. Nedávno jsem ji viděla, jak v jeden den zvládla tři tratě v hodně rychlých časech, myslím, že ta by to mohla překonat.

Jaký by to byl po těch 33 letech, co rekord držíte, pocit?

Nebudu lhát, že by mě to nemrzelo. Ten rekord je tady ale i proto, aby byl motivací. Kdysi běhala Maria Mutuová, která týden co týden ohlašovala útok na můj rekord. Měla vodičku, Rusku, která jí ten závod roztahovala – to je další plus, že závod můžou zaběhnout s vodičem – ale na olympiádě ani na mistrovství světa ne. Jednou mi ta Ruska, která běhala na závodech s mojí svěřenkyní Lídou Formanovou, říkala, že už je hrozně unavená, když co týden musí roztahovat závod pro Mutuovou, která navíc ještě střídala osmistovku s patnáctistovkou! Když jsem běhala já, nikam jsme moc jezdit nemohli. Rekord jsem zaběhla v Mnichově, kde jsem tuhle trať vůbec neměla běžet. Olympijský stadion jsem znala jen z televize. Jela jsem tam s křečí z pražského závodu z předešlého dne a měla strach, abych si tam ještě něco neudělala, protože za 12 dní mělo být mistrovství světa. Jenže startovat jsem musela, aby neřekli, že jsem jela do západní země jen na výlet. Trenér mi tehdy říkal: „Čtyři sta metrů jsi běžela předevčírem v Praze, a rychle, druhý nejrychlejší čas na světě. To tady běžet nemůžeš. Dvě stě metrů nemůžeme riskovat, v té formě, jakou máš teď, to bude strašně rychlý. Tak si vyber: 800 metrů, nebo 1500 metrů.“ Vybrala jsem si tu osmistovku a řekla si, že ji poběžím jen tak, ať vyhraju, ale nic si neudělám. Takhle jsem na to nastoupila a takhle vznikl ten rekord. Osmistovku jsem pak běžela už jen třikrát na mistrovství světa, dál už mě nikam nepustili.

Imrich Bugár v jednom rozhlasovém rozhovoru říkal, že na OH v Moskvě při hodu diskem, když házel Rus, otevřeli na stadionu vrata, aby byl průvan. Setkala jste se někdy s takovým ovlivňováním výsledků?

Nesetkala, ale je to možné. Je pravda, že teď se staví stadiony jinak, na stometrové rovince, aby tam pořád foukal vítr. Staví se nejrychlejší dráhy, tenká vrstva umělé hmoty na betonu, jsou jiné boty, Bolt má nějaké lehké papírové na jeden závod, pak je vyhodí. My jsme běhali v našich botaskách, protože tady ještě nebyl Adidas ani jiné firmy. Nejdůležitější ale je ta práce. Čas od času se narodí výjimečný člověk, možná i já jsem taková byla, a když tomu všechno obětuje, je schopen podat špičkový výkon.

Časy se pořád zrychlují, výkony jdou nahoru, stupňuje se tlak na sportovce. Nedávno přišli na přídavné motorky v kolech cyklistů. Existuje seznam zakázaných látek, všichni ale dělají všechno proto, aby posílili svůj výkon a přitom prošli dopingovou kontrolou. Je jasné, že Alpy nelze přejet na limonádu. Jaký máte na tyto podpůrné prostředky názor?

Sportovci i týmy mají dost peněz. My byly dva, já a trenér. Když jsem potřebovala masáž, musel se to trenér naučit. Říkal: třeba to dělám špatně, ale lepší nějaká masáž, než žádná. Dnes ty týmy musí všechno hlídat, od životosprávy po podpůrné látky. Já neměla nic. V zimě jsme si vystáli frontu na pomeranče, v Jeníkově prodavačka před lidmi říkala, že do naší rodiny posílá ještě kilo navíc, protože Jarmila trénuje a potřebuje vitaminy.

Vy jste životosprávu moc neřešila, klidně jste si dala párek nebo smažená vajíčka…

Mám to tak dodnes. Když přišla móda životosprávy, chodili za mnou s vločkami a říkali, ať to zkusím, že se nemůžu stravovat tak, jak jsem byla zvyklá. Na tréninku v Tatrách nám nějaká doktorka vyprávěla o výživě, říkala, že ráno dostaneme vločky, lyžaři prý na to ujedou padesát kilometrů. Pak jsem vyšla z hotelu, před kterým byly stánky s klobásami. Trenérovi jsem řekla, že jsem vločky snědla, ale že to jen na nich neodtrénuju. Slíbila jsem mu, že když mi dovolí půlku klobásy, odtrénuju všechno. Vyrostla jsem na venkově, strýc měl prasata, od malička jsem jedla maso, všechno na sádle. Když se mi po tom trénovalo dobře, proč bych si ráno neosmažila vejce s párkem?

Pár let stará kauza rozhlasové hry o dopingu, kde bylo možné v hlavních hrdinkách rozeznat vás a Helenu Fibingerovou, šla k soudu. Bylo to podle vás nefér, když se něco takového objevilo pětadvacet let po skončení vaší aktivní kariéry?

Helena to prožívá hůř než já, pohybuje se taky v jiných kruzích. Vždycky ji to šíleným způsobem srazilo. Mě taky, na den dva, ale je fakt, že tohle by dělat neměli. Hodně jsme trénovaly, medaile byly téměř zadarmo, nevím, proč by nás měly po takové době zesměšňovat. V různých časopisech vždycky vyštrachají úplně příšerný fotky a na nich chtějí něco dokazovat. Všichni teď jenom honí senzace.

V České republice neexistuje podpora bývalých olympioniků, vy tady v Čáslavi trénujete zadarmo, žijete jen z důchodu…

Ve všech okolních státech taková podpora je. Slováci to mají. My jsme závodili za Československo a Slováci, kteří jezdili s námi a získali medaili, rentu mají. Přitom těch lidí moc není, v Česku by se to týkalo čtyř atletů, postupně umírají. Dnes máte za zlatou olympijskou medaili milion a tři čtvrtě. Sportovci jsou zkrátka zabezpečení, nemají takové problémy, jako jsme měli my. Renta tady ale asi neprojde, takže nemá smysl se tím zabývat.

Vaší nejúspěšnější svěřenkyní byla Lída Formanová, dvojnásobná mistryně světa na 800 metrů, která dnes učí tělocvik na gymnáziu v Čáslavi. Potkáváte se?

Potkáváme. Ona si tady občas pobíhá, jen tak, aby si udržela postavu, protože taky roky neběhala. Běžela půlmaraton i maraton, na další se už nechystá, ale je dobře, že u toho zůstala a že zůstala tady v Čáslavi. Vždycky jí říkám: Lído, pošli mi nějaké děti, ať můžu někoho vychovat. Ale on tam nikdo takový není. A když už se někdo objeví, řekne, že to dělat nepůjde.

Kolik teď máte svěřenců?

Moc ne. Moje dvě nejlepší svěřenkyně tento týden maturují. Jedna jde zákonitě pryč, je hrozně chytrá, bude studovat na fakultě tělesné výchovy, ale obor rehabilitace. Druhá ještě neví – ta je ještě lepší. Není sice tak dobrá jako Lída, ale medaili z mistrovství republiky má. Ale z toho nic neplyne, oddíl jí za medaili dal tři tisíce korun na boty. Navíc tu nejsou vysoké školy, a tak odtud mladí odcházejí pryč.

Před třemi lety jste dostala od prezidenta Zemana medaili Za zásluhy o stát. Nedávno Gábina Soukalová prohlásila, že i kdyby byla pozvána, na předávání by nešla. Jaký na to máte názor?

Mě už navrhovali za Klause, nikdy to neprošlo. Několik let po sobě to Senát schválil, ale pak to skončilo v prezidentské kanceláři. Pro mě je to uznání, a jestli mi to dává Franta Vomáčka, neřeším. Je to ocenění, že jsem něco dokázala. Takže já tam šla.

Žijete celý život v Golčově Jeníkově, na zahradě společné s vaší sestrou, taková rodinná pospolitost se dneska už moc nevidí. Jak držíte rodinu pohromadě?

Vždycky to takhle udržovala maminka, která nás vedla k tomu, že si máme pomáhat. Neřešíme, jestli něco koupím já, nebo sestra. Maminka už není, taťka zemřel vloni, ale pořád se snažíme. S mladými je to trošku horší, jedna neteř bydlí u Prahy, a když jí říkám, že tu už dlouho nebyli, vysvětlí mi, že nemají tolik času. I když je život chaotický, a všichni se na něco vymlouváme, rodina by měla držet spolu. Mám to tak i s Čáslaví, na stadionu jsem téměř denně.

Jarmila Kratochvílová
(* 26. ledna 1951 Golčův Jeníkov) je bývalá československá atletka, běžkyně na krátkých a středních tratích. Je držitelkou současného světového rekordu na 800 metrů v čase 1:53,28, který vytvořila 26. července 1983 v Mnichově. Tento rekord oslavil již 33 let existence a je tak vůbec nejdéle platným světovým rekordem v oficiálních disciplínách v historii ženské atletiky. Kratochvílová drží také druhý nejlepší čas v historii v běhu na 400 metrů časem 47,99 s. (spolu s Maritou Kochovou je jedinou ženou v historii, která běžela „čtvrtku“ v čase pod 48 sekund). Nyní se věnuje zejména trenérské činnosti. Na stejné trati pak drží stále halový světový rekord časem 49,59 s. Národní rekordy drží v ženské kategorii v disciplínách 100 metrů, 200 metrů, 400 metrů i 800 metrů. Svými výkony patří mezi nejlepší světové, evropské, československé i české atletky historie.

Jak vnímáte stáří? Jak jste ho vnímala ve třiceti, v padesáti, nyní?

Mám štěstí, že jsem pořád mezi mladými lidmi. V sobotu jsme měli školní sraz z gymnázia, nechci říct, že jsem jiná než ostatní, ale oni to stáří daleko víc žijí než já. V lednu jsem měla narozeniny, ale věk nějak nevnímám. Neřeším, co bych měla nebo neměla dělat, jako spolužačky, které říkají „už je nám tolik, to už bychom neměly“. Jenom si říkám, abych byla zdravá. Nedávno se mě ptal hokejista Holík, jestli mám vyoperované kyčle. Řekla jsem mu, že nemám. A on na to, že to všichni četli, takže to tak musí být.

Kariéru jste ukončila v roce 1987, dalo se z toho kolotoče vyskočit hned, ze dne na den?

V jeden den jsem se rozhodla. Bolely mě záda a ještě předtím jsem musela v roce 1986 na operaci s achilovkou. Hodně dlouho jsem se pak vracela, taky mě ze všeho vyhodili, ze všech výhod, nemohla jsem ani nikam na soustředění, pořád jsem trénovala jenom tady. V roce 1987 bylo v Římě mistrovství světa a já se chtěla vrátit. Ale měla jsem s tou achilovkou příšerné výpadky, první závod jsem běžela po sedmnácti měsících. V Římě jsem nakonec skončila pátá a byla ráda, že mi nevynadali. Pak měla být olympiáda v Soulu a já si říkala, zda to mám ještě podstoupit. Ulevovala jsem si bolestí nohy, ráno se mi špatně vstávalo. Trenér mi říkal, že se v Soulu nepoběží tak rychle, že ta osmistovka bude úplně v pohodě. Jednoho dne jsem ale jen tak seděla, a aniž by to trenér věděl, řekla jsem si: konec. Tehdy se musel posílat telegram na atletický svaz, na ČSTV, všude poděkovat, jaké to bylo pěkné a tak dále. Rozesílala jsem ty telegramy z naší malé pošty v Jeníkově. Bylo mi hrozně, říkala jsem si, co jsem to udělala. Neteř mi říkala, že když jsem se vrátila domů, byla jsem bílá jako stěna. Ale protože jsem to měla ráda, každý další den, ještě skoro dva roky, jsem chodila běhat.

A pak?

Udělala jsem si trenérskou školu. Tady vzniklo tréninkové středisko mládeže. Platili mě z okresního výboru ČSTV, asi dva a půl tisíce to tenkrát byly, což ještě nebylo tak hrozný. Ale bylo. Navíc jsem nebyla v KSČ, řekli mi, že nemůžu dělat s dětmi. Doma jsem skoro brečela, říkala jsem mamince, že nevím, co budu dělat. Najednou přišla revoluce, všechno bylo jinak a tréninková centra se zrušila.

Pokud dobře počítám, příští rok budete na tomto stadionu působit 50 let…

To už bych tady měla mít pomník!

Máte tady na stěně takovou básničkou datovanou k 26. lednu 2016, kdy jste slavila narozeniny. Tu jste napsala?

Napsala, pro přátele. Máme tady takovou partu, lidi co se starají o stadion, uklízečky, kustod a tak. Napsala jsem to pro ně, ale trochu jsem to změnila. Původně to znělo: Čas ryje vrásky do hvězdných drah a zlato medailí za nepohody bledne, ty nestárneš, ty nemáš z vrásek strach, jsi krásnější den ze dne. Ale to jsem si říkala, že je moc, a tak to končí: vždyť přátele máš vedle.