Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑
Foto © Jan Bartoš

Josef Rauvolf – Na cestě

S Josefem Rauvolfem se známe dlouho, ještě z doby jeho působení na Literární akademii, kde přednášel o beatnicích, ale také jsme se dlouho neviděli. Přesto jsme společně nad zeleným čajem prohovořili celé odpoledne. Josef vyprávěl o lidech, o knihách, o včelách a o medu, o energii čchi i o svém vlastním dospívání k tomu všemu.

Josefe, co teď překládáš?

Překládám knížku amerického autora Johna Clellona Holmese, která se v originále jmenuje Go, já to překládám jako „Jeď!“ Ta knížka je zajímavá z několika důvodů. Holmes byl blízký kamarád Kerouaca, Ginsberga a dalších z téhle party. Nicméně nepatřil přímo do jejich okruhu, patřil i nepatřil …

Proč stál mimo?

Řekl bych, že osobnostně byl spíš odtažitější nebo uzavřenější. Zároveň měl určité výhrady k jejich stylu. Takže to ho stavělo trochu jinam. Současně se s nimi ale dost přátelil.

Čím je ten text ještě zajímavý?

Zajímavý je to taky v tom, že Holmes popisuje stejnou dobu jako Kerouacovo Na cestě, to znamená přelom 40. a 50. let. Ale zatímco Kerouac svým hlavním hrdinou udělal Neala Cassadyho, neboli Deana Moriartyho, a ta knížka byla hlavně o něm, tady je hlavním hrdinou vlastně Ginsberg, který byl u Kerouaca spíš okrajovou postavičkou. Kerouac tam samozřejmě taky vystupuje, i Cassady a další. Ginsberg je tu mladičkej, je mu tak dvacet jedna nebo dva, takže ho ještě nikdo nezná, je to takovej šušňa z New Yorku, začínající básník, co věčně sbírá nějaký drby, lítá z mejdanu na mejdan, a tak si prostě žije. Dál je to zajímavý tím, že Kerouac tady není zdaleka vykreslený jenom pozitivně. Holmes se k němu staví kriticky a ukazuje i jeho nehezký stránky. Například když si nabrnknul nějakou vdanou paní, která s ním otěhotněla, a on se na ni vykašlal. Cassady z toho taky nevychází tak pozitivně, jak ho popisoval Kerouac, protože on byl vůči němu až příliš nekritický, zvláště v té době. Jinak je tam podaná taky někdejší Cassadyho manželka. Kerouac ji vylíčil jako takovou mršku, která Cassadyho využívala a pak se na něj vykašlala. Holmes ji naopak ukazuje jako holku, která Cassadyho prokoukla a prostě se jednoho dne sebrala a odjela, protože už mu nechtěla baštit jeho věčné využívání. Zajímavý je i styl, kterým je text psaný. Jde spíš o tradiční jazyk, tradičnější než třeba Na cestě. Je to vlastně klasický americký román v dobrém slova smyslu. Takže mě to hodně baví.

Galerie (6)

Víš něco o tom, jak knížka vznikala?

No, a v tom je právě další význam té knížky. Holmes si totiž psal deníky nebo poznámky a na jejich základě potom psal Go. Je tady nejenom literární hodnota, ale i dokumentární, protože je tam všechno skutečný.

Kdy román vyšel?

A to je taky pikantní, protože Holmes to psal přibližně ve stejnou dobu jako Kerouac Na cestě. Kerouac rukopis četl a chválil, že to je jiný než jeho text. Ve chvíli, kdy to v r. 1952 vyšlo, což bylo dřív než „Na cestě“, začal ale Kerouac říkat, že je to opsaný, že mu to Holmes ukradl. Jenomže obě ty knížky jsou psaný úplně jinak. Kromě toho Holmes tehdy dostal zálohu 20 tisíc dolarů, to bylo hodně peněz.

Jak si vybíráš knížky pro překlad?

Ty knížky za mnou chodí třeba tak, že mě osloví nakladatel jako v případě Go. To se ale nestává moc často. Většinou sám oslovím nakladatele s návrhem, co bych rád přeložil a že by to stálo za vydání. Eventuelně si vzájemně vycházíme naproti. Mám štěstí, že nemusím brát cokoli, nejsem na tom existenčně závislý. Vím taky, že jsou texty, které přeložím dobře, a že jsou texty, které dobře nepřeložím. Vždycky mi musí osobně sednout ten autor. Nejsem prostě opravdu profík jako muzikant, absolvent akademie, který vystřihne cokoli od gregoriánského chorálu po Janáčka.

Co máš v plánu dělat dál?

Budu překládat knížku od Jürgena Fuchse Protokoly o vazbě (Vernehmungsprotokolle). Fuchs byl východoněmecký disident, původně vystudovaný psycholog, psal taky eseje, prózu a básně, který mimochodem zhudebňoval Mikoláš Chadima. Některé z nich jsem ještě za komoušů přeložil a dával do samizdatové Revolverky (Revolver Revue).

Můžeš tu knížku trochu přiblížit?

Stasi Fuchse v šestasedmdesátém zatkla, hrozilo mu asi jedenáct let, skoro rok seděl ve vazbě a pak ho v podstatě proti jeho vůli vystěhovali do západního Berlína. Když byl ve vazbě, řekl si, že to bude všechno vnímat jako psychologický experiment, aby se z toho nezbláznil. Vlastně zkoumal fenomén výslechu, jako kdyby šlo o řízený experiment. To mu umožnilo získat odstup, pozoroval nejenom je, ale i sebe. Musel mít výbornou paměť, ale dělal si i poznámky. Psal si třeba na staniol a po propuštění to okamžitě všechno zapsal. Je to hrozně zajímavá četba, jednak pro samotný obsah, ale i pro ten psychologizující, autoterapeutický přístup.

Vraťme se ještě k tvým pracovním plánům.

Budu dělat tři knížky od Burroughse, takové experimentální, střihové, z nichž jednu už jsem vlastně přeložil (Nova Expres, 1994). Ty texty teď ale vycházejí nově, v revidované podobě. Editor šel do původních rukopisů, takže jde v podstatě o kritické vydání.

Kromě překládání taky píšeš. Chystáš něco nového?

Nedávno jsme se s nakladatelem domluvili, že napíšu knížku o Ginsbergově návštěvě Prahy v pětašedesátém roce. Už jsem o tom psal docela dlouhý esej pro jednu americkou antologii, The Transnational Beats, tak mě napadlo, že bych to využil, dopracoval, rozšířil a setkalo se to s nadšeným přijetím v nakladatelství. Zároveň je to taková splátka dluhu vůči Allenovi, který pociťuju, protože pro mě byl důležitý v těch telecích letech na gymplu. Taky jsme byli kamarádi a hodně pro mě udělal, takže to vnímám tak, že si to zaslouží. Kromě toho je to událost, která byla velice důležitá pro něj osobně i pro jeho tvorbu. Prvně tady dostal přes držku, první střet s reálným socialismem. On samozřejmě ty věci tušil, nebyl naivní, ale něco jiného je vykládat o tom v New Yorku a něco jiného je dostat v Praze pár po hubě od fízla.

Děláš vůbec ještě něco jiného kromě psaní a překládání?

Ještě včelařím, začal jsem před dvěma lety. Ale letošní zimu včely nepřežily. Nevím vlastně, co se stalo, ale prostě úly byly prázdné. Kamarád, který mi radí a sám včelaří 40 let, říkal, že s takovým případem se ještě nesetkal. Uletěly mi včely, ale nechápu proč.

Kde máš úly?

V Praze, ve Vysočanech. Nikdy bych nevěřil, že v Praze budou daleko větší výnosy než někde na vesnici. Je to tím, že na venkově je třeba pole řepky, která vykvete, za čtrnáct dní je pryč a pak už nic, nebo jenom stromy. Zatímco v Praze pořád někde něco kvete, zahrady, parky, stromy, kytky. Je tu dost potravy, takže včelaři tady běžně vytáčejí 60 i 80 kilo na včelstvo. A někde na chalupě mají tak 10 nebo 15 kilo a jsou rádi. Taky jsem si vždycky myslel, že městský med musí být horší, že se tam to město otiskne. Ale tak to není. Včely to dokážou perfektně vyčistit, takže není rozdíl mezi medem ze Šumavy nebo z přírodní rezervace a medem z města, z Prahy, New Yorku nebo Berlína.

Jak ses ke včelaření dostal?

Už jsem o tom delší dobu přemýšlel. Začalo se mi to líbit a šlo to tak nějak postupně. Je tu taky ekonomický důvod, když kupuješ med, víš, kolik stojí a kolik si můžeš dovolit koupit. Ale hlavně jsem se nějakou náhodou seznámil s klukem, který včelaří už léta, a ten se nabídl, že mi bude radit. To je hrozně důležité, mít takového mentora, rádce, protože potřebuju vědět nejenom ty základní věci, co se kdy dělá, ale taky někdy prostě poradit. To mu pak zavolám a on mi to vysvětlí. Takže jsem k tomu tak pomalu nazrával a spěl. Podobně jako k taichi.

Co tě dovedlo k taichi?

Věděl jsem, že něco takového je a že to je dobré. A známá, která se tomu už dlouhou dobu věnuje, mi o tom občas vykládala, no a pak se to najednou přehouplo, váha se vychýlila na druhou stranu, a tak jsem si to prostě našel. Chodím na taichi už druhým rokem a baví mě to a líbí se mi, že s tím člověk může začít třeba v sedmdesáti, což u jiných sportů asi nejde. Taky si o tom čtu, protože to není jako aerobik, možná, že to někdo dělá, protože chce mít pěknou postavu. Ale ve skutečnosti tam jde o úplně jiné věci, o práci s energiemi.

Můžeš to vysvětlit?

Jde o generování energie, její uchovávání a o následnou práci s ní. Té energii se říká čchi a bere se z vesmíru, z přírody, z okolí, ze vzduchu; je to energie, která tady je. Lidi, kteří se věnují taichi, ji do sebe umí nasáknout, uložit ji v sobě a pracovat s ní třeba ve prospěch zdraví. Historie taichi je velmi dlouhá a původně šlo o bojové umění, ale už víc než sto let se v Americe a v Evropě využívá především ta stránka pozitivně ovlivňující zdraví. Když s tou energií umíš pracovat, ovlivníš tím svoje zdraví, zpomaluje se stárnutí, zvyšuje se imunita, síla. Čínští mistři s tělem dokážou neskutečné věci, a přitom vypadají jako věchejtci. Když dávají úder, dokážou do toho vložit tolik energie, že tě odhodí několik metrů jen tak. Ale není to síla, je to práce s tou energií. Základ je uvolnit všechny svaly, celou kostru, celé tělo, aby mohla energie volně proudit. Když je člověk ve stresu, má zablokované energetické dráhy v těle, jako kdyby měl třeba přiškrcený krevní oběh.

Jak na tebe cvičení působí?

Jsem třeba daleko ohebnější. Denně dělám rozcvičku, řekněme půl hodiny, čtyřicet minut, kde jsou různé předklony, a cítím, že se předkloním daleko víc než dřív. Součástí taichi je cvičení čchi kung; čchi je ta energie a kung je intenzivní práce, takže je to vlastně práce s energií čchi. Patří tam různé cviky, které mají vliv na krevní tlak, na srdce, na ledviny. Dělám cvik na imunitu, který posiluje ledviny, protože podle té tradice je základ imunity v ledvinách. Musí se cvičit pravidelně, dlouho, třeba sto dní, a nesmíš vynechat. A teď jsem nebyl nemocný, jenom mě chytla rýma, ale za dva dny bylo po ní. Myslím taky, že mám rychlejší reflexy. Dokonce jsem to zkoušel. Požádal jsem známého, ať mi zkusí dát pěstí, a vykryl jsem to. Dává to smysl, protože cvičením uvolňuješ ty energetické dráhy. Hodně se pracuje s dechem a pak je taky důležitá myšlenka. Energii vždycky musí řídit myšlenka, ne opačně. Ty musíš být pánem. Taky se mi líbí ten pocit, že zvládám věci, které třeba moji vrstevníci už nezvládají – vyběhnu schody, zatímco ostatní funí.

Změnil jsi v souvislosti s cvičením životosprávu?

Ani moc ne. Hlavně nejsem fanatik. Když jednou za půl roku dostanu chuť na buřtíka, prostě si ho dám. V zásadě ale žiju zdravě, dá se říct. Dvakrát týdně dopoledne chodím cvičit, doma se snažím cvičit denně, něco si o tom čtu. Je ale důležité mít nějakého trenéra. Když se člověk řídí jenom podle knížek nebo videí, může to být zavádějící a člověk si může i ublížit. U některých cviků si dokonce může přivodit i smrt. Ty knížky beru spíš jako inspiraci, teoretický základ.

Můžeš ještě zavzpomínat na dětství?

Byla to zvláštní doba a zvláštní místo. Cheb je staré německé gotické město, ale v 50. letech, po odsunu, bylo hodně domů v historickém jádru opuštěných, chátraly. Dobře si pamatuju, že domy přes ulici byly vzepřené trámy, aby nespadly. Špalíček na náměstí, dneska chlouba, byl opuštěný. My jsme ty baráky s klukama prolézali od sklepa až po půdu. Nacházeli jsme německé knížky, prostřílené německé helmy, kdo ví, komu patřily, nože, dýky od Hitlerjugend, mince, to všechno tam ještě bylo. Ta atmosféra polorozbitého, stranou ležícího města, to bylo dost zvláštní. Kolem ty vesnice, prázdný, opuštěný. Bylo to jiný, než kdybych vyrůstal v Polabí nebo na Moravě. Pamatuju si, jak lítaly padáčky s imperialistickými letáky, jak jsme na to koukali, co nám to píšou. Blízkost hranice, to bylo taky znát. Člověk šel po náměstí a najednou slyšel, jak od hranice toká kulomet. Všude byly vidět dráty. Ale současně to znamenalo, že kousek za hranicí byl televizní vysílač, takže celý západní Čechy koukaly na západní Němce na televizi, což bylo samozřejmě příjemný. Filmy, hudební pořady, koncerty, to jsme všechno viděli, a to kluci v Praze neznali.

Takže sis docela užíval?

Myslím, že jo. Běžně jsme s klukama jezdili všude na kolech. Přišel jsem ze školy, praštil s taškou, vzal jsem kolo a jel jsem ven. Všechno se vlastně odehrávalo na kole. Někam jsme jeli, nebo jsme se o ty kola jen opírali a kecali. To už dneska asi patří minulosti. Je otázka, jak bych se choval, kdyby mi teď bylo těch deset dvanáct. Ale dětství tam bylo pěkný. Do přírody to nebylo daleko, když jsem byl na gymplu, rád jsem se pak toulával po lese.

Jaký byl v Chebu kulturní život?

Kupodivu měl Cheb, ač taková výspa, docela intenzivní kulturní život. Byla tam dobrá galerie, koncerty vážný muziky, filmový klub, kde běhaly filmy, které v Praze nebyly k vidění. Vždycky to bylo o lidech. Ředitel galerie založil spolek přátel výtvarného umění, nebo jak se to jmenovalo. Tam jsme se jako gymnazisti scházeli, on organizoval přednášky, zval kunsthistoriky a zároveň jsme si tam mohli pokecat. Nebo zase ředitel tamních kin byl zapálený fanda, takže do filmového klubu objednával filmy třeba z kulturních středisek z Polska, Maďarska, které ani nešly do distribuce, ale v Chebu se promítaly. Plus tam byla výborně zásobená knihovna. Nemám pocit, že bych kulturně nějak strádal. Takže když jsem pak ve dvaceti přišel do Prahy, byl jsem dostatečně vybaven.

Josef Rauvolf
Narozen 1953 v Chebu, vystudoval FF UK, před r. 1989 pracoval jako domovník, věnoval se překladům pro samizdat. Zabývá se především překlady beatnické literatury, přeložil také staré německé legendy z Šumavy. Přednášel na Literární akademii a na Ostravské univerzitě, spolupracoval s Českou televizí a s Českým rozhlasem na řadě pořadů a dokumentů. V roce 2011 obdržel cenu Josefa Jungmanna za překlad Kerouacovy knihy Vize Codyho. Žije v Praze.
Do Prahy jsi přišel studovat?

Po gymplu jsem se hlásil na školu, ale nevzali mě, takže jsem šel dělat na rok do knihovny a pak jsem se hlásil na nástavbu knihovnictví. Udělal jsem tu nástavbu a pak teprve vejšku. Vědomě jsem si to trošku protáhnul, protože se mi nechtělo hned do výroby, do pracovního bolševickýho procesu. Měl jsem to vymyšlený ještě trošku dál, že ani pak makat nebudu, a v podstatě se to podařilo, protože jsem dělal domovníka, a to jsem se opravdu nepředřel. Ale ne, že bych se flákal, dělal jsem brigády, třeba závozníka, kopal jsem příkopy a tak, ale vždycky jsem chtěl mít čas na svoje věci, a to jsem měl. Šlo mi o to, moct si dělat to svoje.

Překládat?

Překládat nebo se toulat, jezdit, číst si a ne sedět někde v kanclu a salutovat před nějakým bolševickým pitomcem. Ono se to vlastně postupně připravovalo už v Chebu na gymplu. Dělali jsme s klukama divadýlko a čtení, samizdat, vždycky pár výtisků na kopíráku, nějaký obrázky. Takže jsem k tomu inklinoval, a když jsem přišel do Prahy, už jsem byl připravený a hotový na to, co mě tady čekalo.

Měls tohle nastavení už z domova?

Bylo to asi ve mně. Prostředí doma nebylo nekulturní, táta hodně poslouchal jazz, zpívalo se, měli jsme knížky, na výstavy jsme chodili, ale nemyslím si, že by rodiče byli nadšení z mého rabiátského nasměrování. Asi by byli radši, kdybych se tolik nevěnoval poznávání různých stránek života, ale kdybych zdárně odmaturoval a dostal se na školu. Já jsem ale už na gymplu cítil, že je pro mě důležité něco jiného, ne odmaturovat na samé jedničky, ale to, co je mimo školu, to, co ve škole nedostanu, a za tím jsem si šel. V podstatě jsem tím nevědomky kopíroval beatniky, i když oni byli všichni vzdělaní. Ginsberg vystudoval Kolumbijskou univerzitu, Kerouac ji studoval, ale nedostudoval, a Burroughs vystudoval Harvard. Člověk má někdy představu, že byl Kerouac nějaká trubka, když ho viděl ve flanelové košili někde stopovat. Ne, byl velice vzdělaný a ohromně sečtělý. Oni taky dělali dělnická zaměstnání, zvlášť Kerouac, ale i ostatní. A mně to nevadilo, dělal jsem klidně závozníka, ale šel jsem si po tom svém, i s vědomím, že za to něco zaplatím.