Píší se osmdesátá léta 16. století a v Japonsku panuje období Sengoku (1467 cca 1603), během kterého je země zmítána politickými intrikami a neustálými vnitřními válečnými konflikty. Malá japonská horská vesnička trpí pravidelnými nájezdy lupičů. Starého mlynáře napadne možné řešení: pokusit se najmout samuraje, kteří by ji ochránili a aspoň dočasně odradili bandity od dalších útoků. Jelikož vesničané nemají dost peněz, musejí se pokusit oslovit zchudlé, hladové samuraje – rytíře bez pána, kteří by spíše mohli souhlasit s nelákavou nabídkou riskovat životy jen za nocleh a stravu. Tak začíná slavný film Sedm samurajů Akiry Kurosawy z roku 1954.

Ačkoli první oslovený samuraj odmítne s tím, že by pro něj taková činnost byla ponižující, vesničanům se nakonec podaří přemluvit pět válečníků, pod vedením zkušeného Kambeie, a mladého syna z bohaté samurajské rodiny, který se chce stát Kambeiovým žákem. K nim se připojí bouřlivý sirotek, syn ze statkářské rodiny, který se za samuraje vydává, aby se vymanil z bídného údělu svého stavu. K úspěchu mise budou muset překonat nejen přesilu a krutost lupičů, ale také rozpory uvnitř jejich tábora. Ukazuje se, že vyhladovělí vesničané v minulosti neváhali okrádat či dokonce zabíjet raněné samuraje. Je pro ně náročné zbavit se strachu, který v nich najatí rytíři vzbuzují.

Film patří mezi nejznámější díla kinematografie. Svými narativními strukturami, vizuálními kompozicemi, užitím několika kamer během natáčení a dalšími prvky silně ovlivnil celou řadu dalších filmů a tvůrců z celého světa. Vznikl v kontextu nedávno skončené poválečné americké okupace Japonska, kdy byl morální kodex samurajů bušidó asimilován s japonským nacionalismem a militarismem a vnímán jako jeden z prvků, které během druhé světové války vedly Japonce ke krajní neústupnosti či k zavedení sebevražedných jednotek známých na Západě pod poněkud nepřesným neadekvátním kamikaze. Vedení okupačních sil bylo kritické vůči tvorbě filmů žánru takzvaných dobových dramat. Kurosawův film Lidé, kteří šlapou tygrovi na ocas (1945) popisující chrabrost samurajů z 12. století byl zakázán právě kvůli zasazení do feudální doby a – ačkoli se některým Japoncům v poválečném kontextu jevil jako příliš prodemokratický a proamerický – byl distribuován až sedm let po svém dokončení, v roce 1952, krátce před koncem okupace Japonska. Kurosawa je japonskou kritikou často považován za vývozního, příliš poevropštěného tvůrce. Sedm samurajů je však v pravém slova smyslu dílo univerzální: pevně zakořeněné i přesahující vlastní kulturní prostředí.

Bušidó je tvořeno ze slov buši – „statný bojovník“ – a dó – „cesta“. Bu odkazuje k významu „zastavit“, ve smyslu „pomocí zbraní učinit konec násilí“, shi nikoli prvotně k bojovníkovi, ale ke komukoli, kdo se důkladně vyučil dovednostem ve svém oboru. Výraz se poprvé začíná používat ve 12. století, v době, kdy šógunové přebírají v Japonsku moc a kdy se císař stává pouze symbolickou postavou bez pravých pravomocí. Tehdy se běžně četl po japonsku, buši no miči (čínské znaky užívané v japonštině je možné číst dvojím způsobem: japonskou výslovností, často s méně učenou, lidovější či věcnější konotací, a čínskou výslovností, často s širšími, abstraktnějšími konotacemi). Častější byly tehdy různé blízké výrazy, například kjúba no miči – „cesta luku a koně“, nebo kjúsen (čínské čtení) či kjúja no miči (japonské čtení) – „cesta luku a šípů“, podle atributů japonských bojovníků starších dob, než se ustálilo užívání japonských mečů.

V té době tyto výrazy označovaly spíše soubory čistě technických bojových úkonů a strategií, bez většího důrazu na morální, filozofické či náboženské postoje – byť i tehdy si lze v této oblasti všimnout například jistého vlivu buddhismu. Šiniči Saeki a Pierre François Souyri ve studii Samurajové: od příběhu rodu Taira po vynález bušidó (Paříž, 2017) zdůrazňují buddhistický zákaz zabíjet: „V konfrontaci se smrtí se někteří samurajové domnívali, že zdědili špatnou karmu (…), jiní si byli vědomi, že konali zlo. Buddhistický koncept pomíjivosti (aničča, ve starověkém indickém jazyce páli; japonsky mudžó) směřoval k vyjádření jistého smyslu křehkosti existence (…). Víra v čistou zemi Buddhy Amidy (…) umožňovala některým bojovníkům doufat v animistický ráj (…). Četní samurajové se rovněž přikláněli k zenbuddhismu a jeho doktríně jednoty mezi životem a smrtí (…).“

Svět středověkých válečníků však povětšinou zůstával v područí archaických představ a nadpřirozena, mimo jiné přesvědčení, že ztýrané duše bojovníků padlých ve válkách se až obsedantně vracejí sužovat sny živých. Ohlasy tohoto přesvědčení lze nalézt v celé řadě her klasického japonského divadla. Přežívají ovšem i v některých ryze současných reáliích. Například v tokijské svatyni Jasukuni, ve které jsou uchovávány duše japonských válečných veteránů – včetně několika válečných zločinců z druhé světové války, k jejichž uvedení do svatyně došlo v roce 1978 tajně na základě pokoutné dohody mezi tehdejším ministerstvem obrany a představenými svatyně. Tato skutečnost stupňuje napětí v mezinárodních vztazích Japonska a například Jižní Koreje nebo Číny a dává vzniknout různým vnitropolitickým mocenským hrám; někteří vysoce postavení japonští politici, včetně několika premiérů, návštěvami svatyně, jejíž součástí je i muzeum podávající revizionistické interpretace o japonském podrobení asijských zemí a japonské účasti v druhé světové válce, se občas tu a tam mohli snažit ulovit hlasy voličů z japonské extrémní pravice.

Jako soubor morálních pravidel spojených s kulturou samurajů se postupně začal kodifikovat v průběhu 16. a 17. století, což odráží i pozvolný přechod na čínské čtení slova. Podobně, ve smyslu posunu z technických úkonů směrem k obecněji pojatým koncepcím spojeným s rozvojem fyzických a duševní dispozic, se pomocí přípony -dó postupně začínají označovat činnosti spojené nejen s bojovým uměním, ale i z jiných oblastí: umění aranžování květin ikebana (kadó – „cesta květin“), čajový obřad (sadó či čadó), obřad věnovaný kadidlům a aromatům (kodó).

Bušidó na sebe nabalilo různé prvky z odlišných domén: z buddhismu převzalo stoickou vytrvalost a úctu tváří v tvář nebezpečí a smrti, z animistického a polyteistického náboženství šintoismu do jisté míry úctu k vlasti a císaři, z konfucianismu zájem o literární a uměleckou kulturu a některé prvky společenské morálky, například v uspořádání mezilidských vztahů, zejména úctu potomků k předkům, poddaných či podřízených k mistrům a nadřízeným, k příbuzným, přátelům.

Když však na začátku osmnáctého století samuraj Cunetomo Jamamoto diktuje svůj spis Hagakure, dnes považovaný za jeden z klíčových textů bušidó (jeho překlad opakovaně vyšel také v češtině), text dlouho zůstane takřka neznámý.

Po období bouřlivých rozbrojů Sengoku, ve kterém se odehrává děj Sedmi samurajů, došlo ke sjednocení země a nastalo období prodlouženého míru pod vedením šógunů rodiny Tokugawů. Ti nastolili celou řadu administrativních opatření, která upevnila centralizaci moci kolem nově založeného hlavního města Edo (dnešního Tokia), zpřísnila hierarchizaci společnosti v duchu neokonfucianismu, se striktním rozdělením společenských vrstev. Místním pánům byly vymezeny gubernie, předchůdkyně dnešních japonských prefektur, které se v rámci důkladně stratifikované společnosti měly řídit podle přesných nařízení omezujících jejich moc a upravujících většinu oblastí lidské činnosti od pohybu lidí přes sňatky či oblečení až po počet vojáků. Japonsko bylo uzavřeno před vnějším světem a kontakty s ním se omezovaly na přísně regulované diplomatické a obchodní výměny s Čínou, Koreou a s nizozemskými kupci, pro které byl zřízen přístav na malém ostrově Dežima, u přístavu Nagasaki, se zákazem vstupu na další japonské ostrovy.

V dlouhodobém míru období Edo (cca 1603-1868) samurajové přišli o příležitosti se zaskvět v boji. Zatímco v dobách bez bojů dřívějších let samurajové nižšího postavení často žili venkovským životem, nově nastolený řád podporoval vývoj sofistikované městské kultury a vyžadoval, aby se samurajové soustředili spíše ve městech. Bojová umění se de facto stala zbytečná, samurajové se stali jakousi dvorní policií či rezervním vojskem nebo přímo ztráceli hlavní zdroj příjmů a museli se začít adaptovat: meč nahradilo pero (respektive štětec), z bývalých rytířů se stávali dvořané a úředníci. Souběžně nižší třídy obchodníků a vesničanů (z nichž někteří pronajímali půdu zemědělcům) začali postupně bohatnout, čímž de facto docházelo k faktickému zpochybnění stanoveného třídního rozdělení a nutnosti je upevnit zákony.

Z doby, ve které je zasazen děj Sedmi samurajů, je známý případ samuraje Takatory Tódoa, který sedmkrát vyměnil pána. Během období Edo se však důraz postupně přesunul z osobních ctností a hrdinských činů na věrnost panovníkovi a společenským pravidlům. Někteří samurajové to vnímali jako pustý formalismus i jako nástroj nátlaku a šíření strachu: panovník měl totiž také pravomoc sebrat samurajům jejich privilegia, pokud by se mu zazdálo, že psaná, ale často také nepsaná, a tedy snadněji zneužitelná pravidla dostatečně nedodržují. Z věrnosti se tak v některých případech mohla stávat podlézavost a intrikaření.

Samurajové, kteří tou dobou teoretizovali bušidó a vštěpovali mu širší filozofické podhoubí, tak často činili z nemožnosti jeho dalšího rozvoje, z nostalgické potřeby o něm zachovat stopu, pomyslně prodloužit jeho existenci. Jejich nový život, se všemi rafinovanými vymoženostmi, které známe z dobových japonských dřevořezů, jim připadal na hony vzdálený tradičním samurajským principům cti, odvahy, přímosti, útrpnosti a skromnosti. Jejich vlastní potomci přestávali vnímat opodstatněnost těžkého bojového tréninku. Jejich pánové se jim jevili příliš změkčile. Přitom stále, ba ještě více platila nutnost jim být věrný.

V kontextu šógunátu Edo měla teoretizace bušidó rovněž rovinu pevnější kontroly a regulace vojenského stavu. Jak již bylo řečeno: o co méně bylo pravděpodobné, že by samurajové mohli být v dohledné době povoláni do boje, o to více byli sešněrováni všemožnými pravidly, nejen ohledně bojových umění, ale také ohledně vzhledu, společenské etikety a norem chování.

Jedním z takových příkladů je na Západě známý, poněkud atypický samurajský účes. Drdol se u mužů vyšších tříd v Japonsku ustálil již v antických dobách, v průběhu staletí doznal různých úprav. K lepšímu upevnění železné helmy si samurajové sloužící šógunovi ve středověku vždy před bojem holili horní a boční části hlavy a drdol si sčesávali směrem nahoru. V horkém létě jim tento účes také umožňoval minimum osvěžujícího větrání lebky. Během období neustálých rozbrojů Sengoku si zvykli se takto holit pravidelně, aby byli soustavně připraveni vyrazit do boje. Účes se postupně stal znakem jejich společenského statusu, sounáležitosti se šlechtickou vojenskou třídou.

Na začátku Sedmi samurajů je scéna, kdy Kambei zachraňuje malého kluka uneseného zlodějem. Aby zločinec zabarikádovaný v malé chatrči nepoznal, že se k němu blíží zkušený bojovník, Kambei si nechává zcela oholit hlavu, jako to dělali mniši. Přihlížející se tváří ohromeně: vzdát se samurajského účesu coby symbolu svého postavení je pro ně věc neslýchaná, až nepatřičná. Scéna beze slov osvětluje Kambeiovu povahu a rovný charakter. Zároveň však ukazuje, že před obdobím Edo byla pro mnohé samuraje podstata duchu bušidó důležitější než doslovné dodržování čistě teoretické litery. V nově nastalých dobách míru, kdy mnozí samurajové neměli příležitost se zúčastnit boje, nebo dokonce ani neznali bojová umění, ztratil účes své opodstatnění: přesto byl zapsán do rytířského kodexu a samurajové ho museli zachovávat. (Dnes ho v Japonsku lze ještě spatřit u zápasníků sumo.)

V roce 1853 byli Japonci pod hrozbou vojenské flotily amerického velitele Matthewa C. Perryho – se zbraněmi a parním pohonem, tedy v Japonsku takřka nedostupnými moderními technologiemi – donuceni opět otevřít své přístavy širokému mezinárodnímu obchodu a přehodnotit strnulost své izolacionistické politiky. Tváří v tvář hrozbě západních mocností, které vlivem industrializace postupně v Asii přecházely z převážně obchodních vztahů ke koloniální dominanci, dospěli japonští vůdci – jako například samuraj povýšený na šlechtického pána Šimazu Nariakira – k závěru, že je nutné, aby si Japonsko co nejrychleji osvojilo západní technologický pokrok (ke kterému ostatně již řadu let čím dál více tíhlo) a adaptovalo své politické struktury podle západních vzorů. To vše za účelem posílení východních tradičních hodnot a dosažení výrazného ekonomického a vojenského postavení, které by odvrátilo hrozbu porobení. Tato snaha dohnat a předčít Západ – vedle celé řady inovací, v neposlední řadě na poli umění – o několik desetiletí později, v dobách světové ekonomické krize třicátých let, povede mimo jiné i k proměně samotného Japonska v koloniální impérium.

Nové období Meidži (1868–1912) – doslova „osvícená vláda“ – se však zpočátku vyznačovalo konfrontací velkého počtu nových vizí, změtí protichůdných názorů, krizí identity. Ekonomický růst nenastal ze dne na den a první dohody uzavřené se západními mocnostmi jevily všechny známky předchozích nerovných smluv, které stavěly asijské státy do pozice zaostalých zemí a z ekonomického, politického a vojenského hlediska stranily vyspělejším západním mocnostem. Četní samurajové, zejména z okrajových jižních gubernií Čóšú, Sacuma a Tosa – mezi nimi Saigó Takamori, původně Nariakirův asistent – byli otevřeností vůči cizím vlivům zaskočeni. Rozhodli se vládu nad zemí vrátit císařovi (alespoň symbolicky – v praxi vládli jeho ministři) a šógunskou rodinu Tokugawů definitivně zbavit vlivu. Po rok a půl dlouhé občanské válce se jim to nakonec podařilo.

Modernizace země byla doprovázena celou řadou reforem, například vytvořením veřejného školství přístupného všem vrstvám a postupným odstraněním staré konfuciánské hierarchizace společnosti. Ačkoli noví vůdci země sami původně byli samurajové nebo ze samurajských rodin pocházeli, k oslabení starého řádu, kdy většina samurajů byla věrná šógunovi, se rozhodli pro zrušení příkazu nošení samurajského drdolu a v roce 1876 pro zákaz nošení meče na veřejnosti. Obojí patřilo mezi samurajské výsady a symboly jejich privilegií. To vedlo k další občanské válce, ve které byli roztrpčení, ponížení samurajové, včetně samotného Takamoriho, poraženi. Když západní cestovatelé zvědaví na nově objevovanou exotickou kulturu v posledních dekádách 19. století samuraje fotografovali, dokumentovali tak mizející či přímo zaniklý svět.

Z této doby pochází hluboký, dodnes citelný komplex méněcennosti Japonců, později ještě prohloubený traumatem hrůz i porážky ve druhé světové válce. Tento komplex, spojený se silným negativismem vůči sobě samým, posílený válečným proviněním, také nadále ovlivňuje jejich vztah k Západu, ke kterému tu vzhlížejí a idealizují si ho, tu jim nahání strach a v konfrontaci s ním zaujímají reakční stanovisko návratu k tradičním místním hodnotám. Není náhoda, že v období Meidži také došlo k novému zhodnocení bušidó, což lze ilustrovat i vydáním knihy Hagakure a její postupně stoupající oblibou, zejména právě během militaristických výbojů třicátých a čtyřicátých let (pro západní čtenáře ji zpopularizoval spisovatel Jukio Mišima esejí Úvod k Hagakure z roku 1967 nebo později film Jima Jarmusche Ghost Dog – Cesta samuraje z roku 1999). Během období Meidži je také definitivně dokonán přechod z japonského čtení k běžnému používání přípony -dó, což dokládají nově vytvořená slova kendó (cesta meče), džúdó (jemná cesta) nebo aikidó (cesta harmonie ducha) – označující pozůstatky dřívějších bojových umění nově proměněných v moderní sportovní disciplíny. (Od olympijských her z roku 1964, kdy se poprvé konaly v Japonsku, se judo stalo olympijským sportem.)

Reformy období Meidži měly také přinést industrializaci Japonska, tak důležitou i pro posílení jeho vojenské moci vůči vnějšímu nebezpečí. Tehdy vznikají některé z dodnes aktivních velkých průmyslových koncernů: Mitsubishi zakládá samuraj Jataró Iwasaki v roce 1870, Mitsui zakládá bývalý samuraj – a nově baron – Ejiči Šibusawa v roce 1876. Ten také v řadě spisů bušidó adaptoval tak, aby se místo zmizelých rytířů mohlo vztahovat na nově vznikající velkopodnikatele. Politické a ekonomické elity z přelomu 19. a 20. století tak vytvořily novou ideologii úcty k průmyslu (tehdy včetně zbrojního). Ředitelé velkých firem nahradili staré šlechtické pány. Firma se k zaměstnancům měla chovat jako v rámci blahovolné rodiny a zaměstnanci zachovávat věrnost nadřízeným. To vše ve jménu společenské úmluvy o závazku vůči národním zájmům.

Po druhé světové válce právě tato ideologie výměny meče v ruce za ekonomické úspěchy přispěla k tomu, že Japoncům se podařilo překlenout hluboký pocit viny i ponížení. Diskurz harmonie celku a semknuté komunity, kde každý má své dané místo, přesunutý do doby moderního průmyslu byl srozumitelný, uklidňující. Navzdory tomu, že japonskou minulost a bušidó idealizoval a posouval směrem ke zcela odlišné skutečnosti, tváří v tvář nové a nejisté budoucnosti vytvořil utěšující a smysluplnou přítomnost, s čitelným směrem, významem, relevancí. Jeho stopy jsou vidět v celé řadě jevů až do současnosti.

Dodnes v rámci japonské etikety chování nejen v oblasti obchodu platí, že si účastníci pracovních schůzek nejprve vymění vizitky, mimo jiné aby bylo hned všem patrné, kdo má jaký status: zda jednám například s generálním ředitelem nebo s pouhým zaměstnancem nižší šarže. Ohled k psanému i nepsanému protokolu a hierarchizaci společnosti se odráží v zasedacím pořádku, kdy osoby s vyšším postavením sedí na lepších křeslech a co nejdál ode dveří (tedy na místě, kde je nejméně pohybu, je nejklidnější a tedy nejuctivější. Ve vzpomínce na feudální dobu také nejbezpečnější, jelikož případný útok musel tehdy nutně přijít ode dveří. Někteří Japonci si z úcty k samurajským otcům a jejich dávné věrnosti k pánovi dodnes odmítají nechat přeložit místo uložení matriky do místa skutečného bydliště: při každém administrativním úkonu, ke kterému je potřeba výpis z matriky, to způsobuje, že místo toho, aby si jednoduše zašli na nejbližší radnici, musejí psát na úřad někdy i dosti vzdáleného kraje původu předků. Pomocí klíče věrnosti a bušidó lze číst i jisté negativní jevy, jako například očekávání některých nadřízených (ale i politiků), že zaměstnanec (občan) má raději šlechetně zalhat, než aby se provalila případná korupce firmy.

Sociální psycholog Tošio Jamagiši ve svých pracích, například v knize Lež japonské identity: zachrání bušidó Japonsko? (Tokio 2015) dokládá, že průvodním jevem předpisů a nařízení feudální moci šógunů z období Edo, které měly každému pevně určit jeho místo, a posílit tak kontrolu společnosti, bylo posílení japonského kolektivismu, původně založeného na nutnosti se semknout tváří v tvář přírodním katastrofám z dob malých, převážně uzavřených vesnických komunit.

Konfucianismus dával velkou váhu nutnosti nedat druhým ztratit tvář – obrácenou mincí tohoto ohledu mohl ovšem být i strach z toho, že sám ztratím tvář. Odtud podle Jamagišiho během období Edo vyplynula silnější nutnost naučit se „číst vzduch“, odhadnout, co se od každého jedince očekává, aniž by to nutně bylo jasně řečeno. A tedy i nutnost příliš nevynikat, neupozorňovat na sebe – a tudíž ani neříkat, co si skutečně myslím, abych se nevystavil nebezpečí, že bych nějak vyčníval a upadl v nemilost. I tyto formy chování jsou v soudobém Japonsku nadále živé.

Z japonského kolektivismu pramení celá řada pozitivních jevů: důraz kladený na zdvořilost, čistotu nebo nízkou zločinnost. Hledání společného konsensu a z toho vyplývající pomalost v rozhodování umožňuje více dbát na dlouhodobý dopad lidských činů. Koneckonců i samotný formalismus může pro leckoho mít svůj šarm.

O bušidó v Japonsku vycházejí stále nové knihy, různé populární příručky ho aplikují na moderní pracovní prostředí, na mezilidské vztahy, na manželství. Jamagiši však varuje, že hlásané přetrvávání bušidó neodpovídá skutečnosti, je zachovávané převážně v čistě formálních, vyprázdněných pravidlech jednání bez vazby na realitu, a že kolektivismus se neslučuje se soudobým Japonskem. Ilustruje to na tom, že když začátkem 90. let nastala v Japonsku ekonomická krize, žádný ze zaměstnanců nenabídl, že by jim mohly firmy snížit platy, aby přispěli ke společnému řešení. Stejně tak začaly firmy propouštět jako v krizové době v kterémkoli jiném kulturním prostředí, přitom si vysoce postavení nadřízení (a politici) zachovávali (a zachovávají) privilegium vysokých důchodů spojených s celou řadou dalších výhod.

Neudržitelnost často poněkud slepého dodržování společenských pravidel ilustruje běžnou praxí přesčasů bez větší produktivity, z ohledů k druhým (a strachu, aby mě někdo nepomluvil a já neztratil tvář). Z těch pramení nadmíra přepracovanosti, nehody, psychické poruchy a sebevraždy. To vše v kontextu, kdy Japoncům už dávno nic nebrání změnit práci, odstěhovat se jinam a oblékat se, jak se jim zlíbí. V neposlední řadě Jamagiši připomíná, že Japonsko již dávno není uzavřeným ostrovem a že identita postavená na sounáležitosti k víceméně uzavřenému, jednolitému národu s těžko přenosnými a zvnějšku těžko srozumitelnými společenskými kódy nemůže být funkční v dnešním globálně propojeném světě.

Jistě: vyprázdněný formalismus může být zhoubný vždy a všude a je jen na každém z nás, jak ho smysluplně naplnit nebo se mu vyhnout a sledovat hlubší principy. Stejně tak reakční konzervatismus může vždy a všude velmi snadno sklouzávat do oligarchie, z níž profituje pouze několik mocných. Na druhé straně: zvyk je železná košile. O to pevnější ve společnosti, která je každou chvíli vystavena riziku, že další zemětřesení, tsunami či výbuch sopky nezvratně zničí celé komunity s jejich předivem znalostí, zvyků a tradic.

Samurajům se podařilo pobít všechny lupiče. Smrt přitom našlo také pět z nich. Život ve vesnici začíná opět normálně plynout. Na polích v rytmu písní mužů sázejí ženy novou rýži. Přeživší samurajové se chystají k odchodu. Stojí u náhrobků mrtvých druhů. Tu Kambei pronáší překvapivou větu: „Opět jsme prohráli.“

Samurajové jsou vesničanům náhle lhostejní: byli pro ně důležití, dokud je potřebovali. V průběhu filmu mezi nimi došlo k několika prchavým chvílím sblížení, synek z bohaté samurajské rodiny se dokonce zamiloval do mladé vesničanky. Nastíněná možnost překročení společenských tříd je však nemožná. Sem nepatří.

Když byli přemluveni k tomu, aby vesnici pomohli, bloudili bez pána, bez cíle. Je po bitvě. Jejich čest je bez poskvrny. Nenalezli však nový smysl, který by mohli dát svým životům. Svět se vyvíjí bez nich. Minulost je překonaná. Japonsko jde dál.