Tuberkulóze se říkalo souchotiny, úbytě nebo bílý mor. Její šíření souviselo s nedostatečnou hygienou, zoufalými podmínkami v přeplněných, těžko větratelných obydlích. Nemoci nahrávala podvýživa a vyčerpávající práce. Stopy tuberkulózy najdeme už v neolitu. Nemoc zmiňují traktáty egyptských i řeckých lékařů, kteří psali o plicním vředovatění – ftíze. Podivných kulovitých ložisek v plicích si při pitvách všiml roku 1839 také curyšský profesor Johann Lukas Schönlein a pojmenoval je jako tuberkuly, a nemoc tedy tuberkulózou.

Na zlomový objev jsme si museli počkat další půlstoletí, kdy Robert Koch konečně poznal a popsal viníka onemocnění − tyčinkovitou bakterii mycobacterium tuberculosis. Od roku 1883 se mohla pozorovat a zkoumat. Zjistilo se, že se šíří kapénkami, že je vysoce infekční, že je velmi odolná, takže i ve vysušeném stavu přežívá až tři týdny. Bakterie vniká do plic, tam se rychle množí, vyvolává zánět a postupný rozpad tkáně. Oslabené tělo pak podléhá. Připomeňme si smrt Jiřího Wolkera, Boženy Němcové, Franze Kafky, nebo Honoré de Balzaca.

Tuberkulóza tak u nás prakticky vymizela a posledních deset let byla dokonce vymazána z povinného očkovacího kalendáře.

Pokud ale imunitní systém funguje, jeho buňky (makrofágy) vyhrají a plíce se zahojí. To ovšem neznamená, že bakterie se usmrtí, jen přejde do klidné, latentní fáze trvající i několik let. Na rozdíl od rozvojových zemí je dnes toto onemocnění u nás vzácné. Pneumologové však upozorňují na nebezpečí pro lidi s roztroušenou sklerózou, rakovinou, revmatoidní artritidou, HIV pozitivní, ale také pro pacienty před transplantacemi a před biologickou léčbou. Pokud totiž v těle mají dosud dřímající bakterii, o níž mnohdy ani nevědí, mohla by se tuberkulóza vyvolat. Pravděpodobnost onemocnění je u transplantovaných až sedmdesátkrát vyšší než u zdravých jedinců. Proto je tak nutné předem provést tuberkulinový kožní, případně krevní test. Ne vždy napadá bakterie jenom plíce, stejně může vniknout do mízních uzlin, kostí, kloubů, trávicí či nervové soustavy, kůže. O dravosti této silně infekční nemoci svědčí i to, že se na ni vztahuje zákon, který nařizuje okamžitou izolaci i podezřelého na TBC.

Pohled do historie na dávné rady a doporučené způsoby léčby vyvolávají úsměv. Teď už víme, že pomáhá vydatnější strava a nikoliv vlčí játra na víně, jak psal Plinius starší ve své knize Historia Naturalis. Rozhodně nepomáhaly ani sádlo prasete krmeného trávou a kůže oslice ve vývaru. Naopak je prospěšný pobyt na čerstvém, nejlépe horském vzduchu, léčba vodou, klid, otužování a zdravý pohyb.

Berlínský kongres o tuberkulóze dal v roce 1899 impuls k zakládání sanatorií a u nás našel rychlou odezvu. Už v roce 1901 je v Luži u Košumberku založena Hamzova léčebna pro děti, v Žamberku je od roku 1906 v provozu proslulé Albertinum a další sanatoria rostou jako houby po dešti – Na Pleši, v Jablunkově, Janově, Proseči. S objevem streptomycinu v roce 1943 pak lékaři získali další mocnou zbraň k záchraně tisíců nemocných a nemuseli se už uchylovat k mnohdy drastickým chirurgickým zákrokům. Dnes se léčí hlavně trojkombinací antituberkulotik, což je vedle streptomycinu také izoniazid a kyselina paraaminosalicylová. Léčba je dlouhá, trvá minimálně půl roku a musí být velmi přísně dodržována, jinak hrozí opakování choroby s těžším průběhem a větší nakažlivostí.

Největší úspěch našeho zdravotnictví se odehrál během zmíněného roku 1953, kdy byly všechny novorozené děti očkovány vakcínou, vyvinutou Albertem Calmettem a Camillem Guérinem. Tuberkulóza tak u nás prakticky vymizela a posledních deset let byla dokonce vymazána z povinného očkovacího kalendáře. Za pozornost ale stojí tvrzení řady imunologů, kteří tvrdí, že tato vakcína vyvinula přirozenou ochranu proti dalším nemocem dýchacích cest a může přispět i ke zdolání koronavirů. V šesti zemích teď podávají BCG vakcínu zdravotníkům a starším lidem. S jakým výsledkem? Na to simusí me ještě počkat.