Je to chvála pořád ještě oprávněná? Odpovědět jednoznačně ano by bylo troufalé. Obliba piva se přece odvozuje především od jeho chuťových kvalit, a to není exaktně měřitelná veličina. Se šmakem piva se to má jako s krásou žen: rozhodující je spíše individuální vkus než přesné míry. A tak otázku, zda naše pivo – tak jako kdysi – i nadále představuje extratřídu, ponechme raději stranou. Spokojme se ujištěním, že zůstáváme pivovarnickou elitou, a to v kvalitě, kvantitě i pestrosti produkce. Historicky pak jistě platí, že zlatý plzeňský ležák, který se ve stovkách napodobenin dodnes kopíruje po celém světě, je bezpochyby velkou českou pýchou, rodinným stříbrem, zázrakem. Experti na turistiku pak vyzdvihují, že konzum piva je po historických památkách hned druhým nejdůležitějším stimulem zdejšího čilého cestovního ruchu. Nu, a přinejmenším jedno exaktně měřitelné světové prvenství Češi po léta drží: vypijí ročně160 litrů piva na hlavu, čili 320 půllitrů, to jest o 25 litrů víc než machři Němci, druzí na žebříčku. Odečteme-li pár nedělí, pijeme každý, od kojenců po vyléčené alkoholiky, v průměru jedno pivo denně. V pití jsme bezpečně jedničky. Alespoň nějaká jistota! Na zdraví!

OHLÉDNUTÍ: CHLÉB V KAPALNÉM STAVU

Kdybyste se zeptali jazykozpytce, potvrdil by vám, že v pivovarnickém názvosloví jsou dodnes uchovány prastaré, možná dokonce pravěké staroslovanské či staročeské pojmy: čbán, mláto, slad, droždí, nákvasa, sud, patoky, břečka aj. jsou prý výrazy starší než naše dějiny. To zajisté cosi signalizuje. Totiž že české pivo je výrobek, který tu byl dřív než praotec Čech na Řípu. Není sice zcela jasné, od koho se naši předci naučili pivo vařit, zda od Keltů či od Germánů, ale je to záležitost nepodstatná. Vždyť stejně dobře si své receptury mohli přinést z pravlasti Slovanů někde za Dněprem. Pivo totiž od nejtemnějších věků pila snad bez výjimky všechna etnika a všechna společenství. Kde lidé uměli péct kvašený chléb, tam dovedli vařit i pivo. Výrobní princip byl už tenkrát prakticky týž jako dnes, ovšem výsledek se hrubě lišil. Nás by čbáneček té zakalené, tmavé, kašovité tekutiny plné plovoucích zrnek ani esteticky ani chuťově neuspokojil. Musili bychom po způsobu prapředků pít to divné pivo brčkem a nejspíš by nás rychlý metabolismus bleskem vyhnal někam za humna. (Víte vůbec, co jsou humna? Plocha trochu bokem vsi, kde se připravoval slad, čili kde se máčelo a nechalo klíčit, pak ještě sušit obilí.)
Nejstarší písemná zmínka o vaření českého piva je 920 roků stará. Je to hodně, nebo málo? Uvidíme, že spíše málo. Pochází z časů vůbec prvního českého krále Vratislava II. a nachází se v zakládací listině Vyšehradské kapituly (r.1088). Potvrzuje vlastně fakta, jimiž jsme si jisti, nemáme však o nich starší psané doklady: že totiž už tenkrát se pivo dávno běžně vařilo, a dokonce s chmelem, který se už pěstoval hlavně na Žatecku. Zmíněná listina, přikazující několika dvorům a sedlákům odevzdávat duchovním na Vyšehradě pravidelný chmelový desátek, zaznamenává též jména tří nejstarších nám známých pivovarnických mistrů – sládků. Roztomilá příjmení raněstředověkých pivovařičů, pánů Šešůry, Častoně a Sobíka, mají přímo mýtickou patinu …
Církevní instituce, zejména kláštery, byly v oněch dávných dobách nejen majáky osvětlujícími cesty křesťanské víry, nýbrž i ústavy vědeckého výzkumu a technologického pokroku. To plynulo z jejich čilých mezinárodních kontaktů. Zaznamenejme, že pěstování chmele v Čechách zavedli takřka nepochybně jako první řeholníci, možná pražští benediktini. Zatímco podomácku vyráběné (tehdy) pšeničné pivo bylo ještě bez chmelu a uměla je navařit každá hospodyňka podobně jako polévku nebo kaši, mniši v předstihu zvládli profesionální procedury sladování, rmutování, kvašení, zvláště však kořenění a konzervace chmelem. Načež vzápětí pivo v jakési zpětné vazbě zcela ovládlo řeholníky …
Slyšíme o tom lecjaké pozoruhodné a zábavné historky. Alespoň jedinou …Nuže – v pozadí opakovaných odchodů známého biskupa Vojtěcha (později svatořečeného) z Čech byly, jak známo, pohoršlivé pohanské přežitky a zvyky, zakořeněné v lidu i mezi duchovními. Zbožného Slavníkovce fakticky přiváděla k zoufalství ani ne tak přežívající praxe uctívání pramenů, stromů, bůžků, jako česká nevázanost: čtěme – ohromná spotřeba piva a medoviny. Prostě obecný alkoholismus, rozhodně se nikterak nevyhýbající klášterům. Když Vojtěch r. 993 vysvěcoval benediktinské opatství v Praze Břevnově, údajně rovnou bratřím zakázal vařit pivo, protože se jeho přípravě a bohatýrské každodenní konzumaci věnovali daleko houževnatěji než modlitbám, rozjímání a svému ovčinci. Ostatně tak tomu bylo přes všechny hrozby, zákazy a tresty po věky. V časech Husových se církevní preláti a mnohoobročníci, jak český kazatel zhurta kritizoval, utápěli v obžerství. To slovo, ač zvukově naznačuje spíš opak, znamená hlavně konzumaci tekuté, nikoli tuhé potravy.
Pivo se přitom tenkrát považovalo nikoli za nápoj, nýbrž za nezbytnou potravu, vlastně druhou její nejpodstatnější součást– odtud dodnes živé synonymum tekutý chléb. Mimochodem, tak tomu bylo až hluboko do 19. století, chléb a pivo byly prostě dva sloupy všední stravy, z piva se vařily polévky, omáčky, kaše, a co hlavně, naprosto běžně se podávalo dětem, vždyť to byl lék při nastuzení či infekcích. A když se hubené dítě krmilo ohřátým pivem s rozkvedlanými žloutky, očividně rychle se spravilo …

ZLATÝ DŮL, SKVĚLÝ KŠEFT

V raném středověku se vařilo pivo – s výjimkou klášterů – doma, amatérsky, přičemž kromě přípravy sladu většinu prací konaly ženy. A jak bývá setrvačnost zvyku veliká, i po vzniku měšťanských pivovarů zajišťovaly jejich provoz– kromě sladoven – i nadále ženy. První modernizace se dostavila za posledních Přemyslovců, ve 13. století, v éře zakládání královských měst. Města a měšťané dostávali od panovníka rozmanitá privilegia, přičemž právo várečné v sobě tajilo ohromnou ekonomickou sílu, pročež se stalo předmětem nekonečných sporů. Právo vařit pivo se vztahovalo nikoli na konkrétního měšťana, nýbrž na nemovitost, na privilegovaný dům. Hodnota takového domu udělením privilegia okamžitě stoupla na několikanásobek. A jelikož pivo pil každý a konzumovalo se vždy ve velkém, města si na panovníkovi časem vydobyla i tzv. právo míle, totiž výrobní monopol, spočívající v zákazu dovážet a prodávat pivo z jiných měst a statků platný v okruhu jedné míle (7-12 km) od města. Právo míle bylo zrušeno až v r. 1788, zatímco výsady právovárečné nebyly formálně zrušeny nikdy. Pod záminkami i argumenty navenek zpravidla vznešenějšími se o výrobu i prodej piva vedly po věky politické spory, ba i války. Konflikty mezi panovníkem a městy, městy a šlechtou, šlechtou a králem vesměs vždy více či méně souvisely i s pivem. V 15. a 16. století útočila na městské várečné monopoly šlechta s cílem dostat se také k lizu a trumfům. Což se podařilo až  r. 1517 kompromisem tzv. Svatováclavské smlouvy. Zajisté, šlo v ní navenek o majestátnější otázky, třeba o právo třetího hlasu na zemském sněmu, nicméně zisky z piva stály až …, jak to bývá, v první řadě. Hrálo se přece o ohromné peníze. Dlouhodobé propočty ukazují, že v královských i poddanských městech představovaly přínosy z pivovarů nejméně 27 %, často ale i 40 % celkového hospodářského obratu. Což bylo závistivě vnímáno i královskou komorou, pročež na tento vůbec nejvýnosnější druh zboží panovníci uvalovali daně – nejprve desátky, později tzv. povárné z každé várky piva, pak posudné na každý stočený sud, po vynalezení sacharometru (r. 1852) dokonce i daň ze sladkosti piva. Přesto u nás existovalo a vesměs prosperovalo neuvěřitelné množství pivovarů. Jediné číslo: V r. 1712 jich jen na území Čech fungovalo 1294! Byly sice malé a nepříliš výkonné, nicméně hledíme na ohromující číslo.(Pro srovnání – dnes je na území naší republiky jen asi 50 velkých průmyslových pivovarnických závodů a asi 25 menších či malých minipivovarů rodinného typu. Jak vidno, zlatavý mok byl odjakživa i zlatý důl.

ČESKÁ OFENZÍVA: ZLATÉ PIVO I RUČIČKY

Středověké pivo se od toho dnešního zásadně lišilo. Byla to spíše řídká, málo prokvašená kaše. K přípravě sladu se většinou užívalo pšenice. Chmele se přidávalo zatím poskrovnu. A jak nás o tom na jiném místě tohoto časopisu informuje velký reformátor pivovarnictví František Ondřej Poupě, teprve on to byl, kdo na přelomu 18. a 19. století začal na základě zkušeností nabytých v Bavorsku prosazovat výrobu tzv. ležáků. Nicméně trvalo ještě téměř půl století, než české pivovarnictví definitivně přešlo od pšenice na sladovnický ječmen a na spodně kvašená piva. Plné vítězství této koncepce se dostavilo až vybudováním Měšťanského pivovaru v Plzni roku 1842. Tam se bavorskému sládkovi Grollovi, ani sám nejspíš nevěděl jak, podařilo vyrobit pivo tak báječné plnosti, jiskřivosti a osvěžující chuti, že na světě nemělo konkurenci. Dodnes není zcela jasné, co tajemného se to v Plzni tenkrát odehrálo. Nejspíš kouzlo způsobila měkká voda z tamních artézských studní, která korunovala roli vynikajícího ječmenného sladu, skvělého žateckého chmele a zkušeností sládka Grolla. Faktem je, že plzeňské pivo se jak mávnutím kouzelného proutku okamžitě prosadilo v Praze, vzápětí ve Vídni a Paříži, brzy na celém světě.
Jen stručně poznamenejme, že od poloviny 19. století se dostavila další česká ofenzíva: Mladý český strojírenský průmysl se díky tradici i renomé našeho pivovarnictví mohl úspěšně orientovat na výrobu příslušných technologických zařízení a během několika desetiletí vybavil pivovary ve více než čtyřech stovkách zemí. Vedle našeho sladovnického ječmene, žateckého chmele, umění sládků – absolventů rozvinutého specializovaného školství, se tehdy uplatnil i technický um zlatých českých ručiček. Dnes už pověst českého piva není možná tak výrazná. Nicméně: je-li ve světě kolem 5000 pivovarů, v nichž se prý vyrábí asi 15 000 druhů chmelového (nejen) moku, pak největší část této produkce představují různé druhy piva plzeňského, tj. českého typu – piva s duší, kvašená pěkně pomalu (i dva týdny), a v chladnu, při teplotě pouhých 5-10 stupňů.

JEŠTĚ KRATIČKÝ POHLED DO PRAVĚKU

Ach, to by se to vyprávělo! A bylo by co – vždyť pivo je starší než bible, než lidská civilizace. Povrchně jsme nahlédli pouze do dějin českého piva. Avšak musíme na závěr upozornit na svrchovaně zajímavou zajímavost, pro niž sice nelze shledat důkazy v historických pramenech, zato novodobé objevy genetiky naznačují …Povězme to z jiného konce …
Když Champollion kdysi přečetl proslulou rossetskou desku a rozluštil tak egyptské hieroglyfy, tvrdilo se pak, že pivo objevili staří Egypťané, že to byl nápoj faraonů i stavitelů pyramid. Když mnohem později náš Bedřich Hrozný rozluštil první klínopisné tabulky, dospěli odborníci k názoru, že s výrobou piva přišli možná už před 10 000 lety Sumerové, Babyloňané a další národy na území Mezopotámie. Jenomže moderní genetici říkají: Člověk má schopnost odbourávat alkohol pomocí specifického enzymu, takzvané alkohol-dehydrogenázy. A gen odpovědný za tento enzym se prý vyvíjel statisíce, možná miliony let. Jinak řečeno: alkohol museli v té či oné formě popíjet už předkové nás, tvorů druhu Homo sapiens. Víte, jaká je poslední hypotéza? Že pivo vzniklo v dávném pravěku jako sociální opatření. Naši praprapředci museli nějak pečovat i o bezzubé kojence a přestárlé, bezzubé rodiče. Matky prý proto dětem a starcům rozžvýkávaly zrna trav, která vyplivovaly do nádob, třeba do vydlabaných tykví. Stačilo pak, aby nádoba s nažvýkanou kaší den ležela v teple, a hmota začala díky přítomným mikroorganismům kvasit. Takto spontánně vznikl prý kdysi první kvašený, na ohni upečený chleba, takto spontánně vzniklo asi i – budiž, mizerné, nicméně alkoholizované pivo. Tisíceré díky, pravěké děti, matky a starci!