To se v těch hromadách knih vyznáte? A všechny je čtete?

Šetřím zrak. Čím jsem starší, tím víc redukuji. A nejen z časových důvodů! Jako bych ztrácel estetické cítění. Třeba Shakespeare mi dnes připadá neuvěřitelně nudný. Krásnou literaturu, to jsou ty vrchní police a vysoká hromada v rohu, už nečtu vůbec. Na rozdíl od cestopisů, životopisů – ty mám támhle – a historických spisů. Ale povězte, jak to má člověk stihnout, když musí číst naprosto všechno o svijonožcích, o žížalách, zejména dešťovkách atakdále? Já vím, co chcete slyšet: jestli čtu taky něco pro potěšení…Psst! Neprozrazujte to na mě! Nejraději mám zamilované nebo lehkonohé románky, prostě brakovou literaturu. Ale příběhy musí mít šťastný konec! Na to by měl být vydán zákon. Takové barvotiskové příběhy si nechávám předčítat. Vylaďuje mi to hlavu.

A co znamenají ty kupičky rozkouskovaných knížek?

Musíte přimhouřit oči, sire. To jsou už popsané, opoznámkované, zpracované separáty. Pochopte, já se s knihami nemazlím. Jsou pro mne pracovní nástroj a tak s nimi také zacházím. Tohle nepotřebuji – vyhodím. Tato kapitola se bude hodit – založím, podtrhám, okomentuji. Kromě toho se objemné knihy špatně drží v ruce, takže potřebují rozřezat. Nedoporučuji ovšem napodobovat. Ne každý si může dovolit to, co marnotratný venkovský zazobanec a podivín.

Promiňte, v Anglii vědecká práce tolik vynáší?

Ale kdeže! Sem tam mi dají leda nějaký titul, řád či čestný doktorát. Když nechytračíte, mozkem nezbohatnete. Ostatně mi je to jedno. Jestli však máte na mysli relativní blahobyt, v němž žije má početná rodina, vděčím za něj předkům a zvláště otci. Jako výtečný lékař a obezřetný hospodář dokázal rodinné majetky, zejména nemovitosti, nejen udržet, ale ještě rozmnožit. Díky otci jsem se ostatně jako mladík mohl pět let toulat po světě. Vždyť na loď Beagle mě vzali hlavně kvůli tomu, že jsem byl ochoten konat vědecké výzkumy na vlastní, čili otcovy náklady.

Ach, to jsem netušil, že evoluční teorie vznikla v režii rodiny Darwinů…Ostatně nerozumím ještě jiné věci. Vy jste přece, sire, vystudoval teologii! Co to bylo za podivný obrat, když se duchovní stal náhle přírodovědcem?

Máte pravdu. Z hlediska běžné logiky by mi nepochybně více slušelo, kdybych byl venkovským farářem. Na podobný úřad bych ziskem bakalářského titulu na teologické fakultě univerzity v Cambridgi nejsnáze dosáhl. Leč moje ovečky by splakaly. Musím vám přiznat, že jsem se na teologii srdečně nudil, že jsem o pastorační činnosti, a to na rozdíl od záměrů otce, nikdy vážně neuvažoval. Pokud jsem v něco tajně doufal, pak v budoucnost svobodného povaleče, který si na chléb vezdejší ničím nevydělává a o to pilněji se věnuje vlastním zálibám a koníčkům. S otcem jsem tuto vizi břichopáska sice nikdy neanalyzoval, on však měl dobré důvody tušit, kam směřuji. Proto byl nakonec rád, že jsem se nalodil a zmizel mu z očí.

Potíží v mládí jste měl prý víc…

Bezpočet, pane. Podivíni a pošuci jako já obvykle vybočují hned od dětství. Byl jsem jako můj o sto let starší předchůdce, zakladatel systematické botaniky Carl Linné. Tomu také doma i ve škole říkali, že je budižkničemu, roztěkaný a nepřizpůsobivý zahaleč, zatímco se jeho kolečka v mozku jenom protáčela jinak než v hlavách profesorů. Já měl podobné problémy. Dnes vím, že lecjaké trable byly způsobeny úmrtím maminky. Odešla, když mi bylo osm. Ještě horší však bylo, že moje záliby absolutně kolidovaly se zájmy všech škol, do nichž mě různě stěhovali jak kus nábytku. Ani na církevní, ani na privátní škole mě nějaký Horatius či Vergilius, notabene v latině, nezajímali. Ovšem musel jsem předstírat vrcholné blaho. Naučil jsem se tedy drmolit jejich verše během ranní bohoslužby nebo v hodině náboženství, což o to, paměť mi sloužila, odříkal jsem pak ty trocheje či hexametry před celou třídou v předpisovém pozoru, a vzápětí je zas milosrdně zapomněl. K ničemu mi totiž nebyly. Na rozdíl od sbírek brouků, mušlí, kamenů a minerálů vůbec, ale i mořských měkkýšů, ptačích vajec, starých mincí, razítek, později autogramů. To byly, pane, důležité a interesantní věci! Najít je, popsat, roztřídit, uchovávat, vědět o nich co nejvíc. Byl jsem sběratelstvím od dětství posedlý, rostlo to ve mně. Taky chemie mě bavila. S bratrem jsme se náruživě věnovali pokusnictví tak odvážnému a smrdutému, že jsem si mezi spolužáky vysloužil přezdívku Gas čili Plyn. Ale latinská poezie? Bez té se člověk snadno obejde. Ne ovšem už bez eukleidovské geometrie třeba, vědy tak pevného řádu, až se tají dech.

Nemýlím-li se, chtěl jste být původně lékařem…

Spíše jsem se v sobě nevyznal, nevěděl jsem, co po gymnáziu dál, takže fakultu medicíny v Edinburgu mi vybral otec. Ve zdejším kraji bývá zvykem, že se dodržují tradice a povolání přechází z otce na syna. Podvolil jsem se. On získal lékařský diplom už v devatenácti letech, vybudoval si ohromnou klientelu a doufal, že to dokážu taky. Jenže mě anatomie a podobné biflovací předměty bezmezně nudily. A když mě na patologii strčili do pitevny, div jsem neomdlel a nepodřezal si žíly. Vydržel jsem dva roky, načež mě nešťastník otec z bezradnosti dal na bohosloveckou fakultu v Cambridgi. A poslušný syn se šel modlit, nevěda pořádně ke komu…

Jak se mohlo po všech těchto eskapádách přihodit, že se z bakaláře teologie stal námořník a přírodověc?

Zázrak a záhada, viďte! Jestli tam nahoře někdo bdí, a já o tom více než pochybuji, pak to musel zařídit on. Nikdy bych se neodvážil doufat…Prostě skončil jsem fakultu, bylo mi dvaadvacet, profesionální zkušenosti nula, dispozice méně než nula, leda snad dělat lodního kaplana, a najednou takový dar z nebes! Žádné zásluhy, žádná protekce! Jen šťastná souhra náhod. První náhoda: Tenkrát se ve velkém pořizovaly přesné mapy a konala se chronometrická měření po celé planetě. Britská admiralita vypravovala s tímto posláním expedici dvoustěžníku Beagle s šedesáti muži na palubě. Ve speciální badatelské kajutě bylo mj. i 24 chronometrů. Ke členům výpravy patřila řada cestovatelů, kartografů a dalších vědeckých specialistů. Jenže nikoho nenapadlo přibalit aspoň jednoho přírodovědce. Náhoda druhá: Kapitán Beaglu Robert Fitz-Roy se dobře znal s profesorem botaniky Johnem Henslowem, jehož jsem obdivoval a na jehož přednášky jsem v Cambridgi chodíval. Tomu se Fitz-Roy  na poslední chvíli svěřil s nápadem, že by rád přibral chybějícího botanika či biologa, ovšem nebude mít pro něj ani cent. Dokonce by mu musel k bydlení přepustit kus kapitánské kajuty. Náhoda třetí: Profesor o té bláhové možnosti napsal jako jedinému právě mně. Nevím, zda spoléhal na mé vědomosti, či na otcovu hmotnou záštitu. V každém případě jsem zajásal, sbalil lodní kufr, pokupoval badatelské vybavení a spěchal do Plymouthu, odkud se vyjíždělo.

Vidíte, to mě nenapadlo! Cestu za převratnou evoluční teorií jste tedy zahájil jako dvaadvacetiletý mladík, navíc jako úplný greenhorn ve vědě?

Má to někdo štěstí, viďte! Ale bylo to přesně tak. Také se ovšem říká, že náhoda přeje připraveným. Se svými švestkami jsem se objevil v prosinci 1831 na palubě Beaglu a před Vánocemi jsme vyrazili na odysseovskou plavbu, která nakonec trvala pět let a při které jsme doslova prokřižovali vody této planety. S kapitánem jsem si do noty nepadl, byl to frenolog, podle mého velkého nosu hned usoudil, že budu líný, navíc to byl rasista a zpátečník. Ne, rádi jsme se neměli, raději jsem u něho ani nebydlel a odstěhoval jsem se do kreslírny. Ostatně mohl mi být ukradený, měl jsem práce dost. Kdekoli jsme přistáli, konal jsem biologické, botanické, mineralogické a geologické výzkumné práce. Kdybych vám měl vykládat, co jsem všechno sbíral, kreslil, zjišťoval a pak na moři identifikoval, detailně zkoumal, pořádal, uváděl do souvislostí, počalo by to víc zdržovat mě než vás. Odebíral jsem geologické vzorky. Botanické jednotky od semínka po stromy. Z fauny pak vše zajímavé od mikroskopických organismů přes korály, ptáky a želvy až po kostry monstrózních vyhynulých Megatherií, větších než dnešní sloni. Myslím, že jsem byl první, kdo takto komplexně a se znalostmi, jež jsem si vehementně rozšiřoval od dětství, poznal rozmanitost, velebnost, konfliktní harmonii života na naší planetě.

A kdypak, v které chvíli či situaci, jste dospěl k názoru, že život na Zemi nebyl stvořen, nýbrž se evolučně, krok za krokem vyvinul podle schémat a zákonů vašeho přirozeného výběru?

Vydržíte půldenní přednášku? Z vašeho pohledu soudím, že sotva. Takže jadrně a telegraficky…O tom, že život nevznikl za šestkrát 24 hodin, jak se nás pokouší ujišťovat biblické vyprávění, jsem nepochyboval už za studií na bohoslovecké fakultě, byť tam bylo zapotřebí simulovat opak. Říká se tomu oportunismus. Mimochodem, ten se stal součástí mé odborné kvalifikace. Například ke sporům, zda člověk vznikl z opice, nebo byl stvořen, jsem se kdysi vyjádřil dost jednoznačně, a div mne za to neukamenovali. Od té doby si dávám pozor na zobák…Vidíte, zobáky! Ty mě přesvědčily! Připomeňte mi zobáky pěnkav!

Chtěl jsem jen podotknout, že spory, které jste svou evoluční teorií a přirozeným výběrem vyvolal, trvají i v naší současnosti. Hodně se v poslední době diskutuje o tzv. inteligentním plánu či designu. Některé živé soustavy, a to zejména v mikrosvětě, třeba bičíkové bakterie odpovídající za srážení krve, jsou prý tak dokonalé a zároveň minimalisticky jednoduché, že by náhodně a bez příčiny nemohly vzniknout samy od sebe. Musel tu být někdo, kdo jim dal strukturu podle předem zamýšleného účelu. Samy o svém poslání, třeba o tom, zda budou mít úkol v určitých případech působit na srážení krve a v jiných ne, nebyly schopny rozhodnout. A protože slepá příroda neumí předvídat, nemohla příslušné funkce do toho bakteriálního stroječku zabudovat.

Krásně jste to vystihl, pane! Takových složitostí, nevysvětlených, a jak vidím, ani za vašich časů ještě nerozřešených, je bezpočet. Když si vezmete třeba oko a jeho strukturu, moje evoluční teorie není schopna vysvětlit, jak se zrakové orgány v ohromném množství variant a designérských provedení mohly vyvinout pouhou souhrou náhod a krokových vylepšení. Avšak ruku na srdce: vyhneme se dalšímu pátrání tvrzením, že oko vymyslel a navrhl nějaký Velký Designér? Je to uspokojující odpověď? Nebyla by uspokojující ani tenkrát, kdyby se ukázala pravdivá…Ale to by byla debata na dlouho. Buďte si jist, že evoluční teorie má na všech stranách slabiny, není a po věky nebude dokonalá.

Měl jsem vám připomenout nějaké zobáky…

Výborně! Ptal jste se, kdy jsem vymyslel evoluční teorii. Pane, já nebyl a nejsem jejím autorem. Po kouskách ji formou puzzle skládali moji předchůdci jako Georges Buffon, Jean-Baptiste Lamarck, Étienne Saint-Hilaire a další. Já tu dlouho vznikající stavbu jen zastřešil sérií drobných i zásadních důkazů, že boj o přežití, přizpůsobení organismů konkrétním podmínkám prostředí, stejně jako postupný, krokový či skokový vývoj rostlin i živočichů evidentně existují. Pochopil jsem to na bezpočtu rozmanitých pozorování a konkrétních příkladů během cesty kolem světa. Při návratu Beaglu v roce 1836, čili ve svých sedmadvaceti letech, jsem si už evoluční teorií byl jist. Mohl bych vám ukázat sešit z té doby, plný dílčích pozorování a potvrzujících zjištění.

Jenže knihu O vývoji druhů přirozeným výběrem jste vydal až v roce 1859. Čili ve svých padesáti letech.

Přesně tak. Čtvrt století jsem váhal, bál jsem se, co způsobím za poprask. Jaký ohňostroj zloby vypukne, až veřejně popřu dogma o božském stvoření života a světa. Já, studovaný bohoslovec. A na výzvy kolegů jsem své výzkumy i závěry zveřejnil až ve chvíli, kdy to mínil udělat jiný přírodovědec, kolega Alfréd Russel Wallace. To víte, ješitnost, priorita. Možná bych za jiných okolností dál držel zobák…Vidíte, ty setsakramentské zobáky! Chcete-li nejjednodušší a nejnázornější důkaz o vývoji druhů, řeknu vám pár slov o pěnkavách na souostroví Galapágy. Ty ostrůvky leží asi tisíc kilometrů na západ od jihoamerických břehů. Je jich patnáct, největší se jmenuje Chatham. Jsou velmi malé a blízko rovníku. Vynořily se z oceánu někdy v třetihorách. Rostou tam hlavně kaktusy. Živočichů je poskrovnu. Pár druhů myší a krys, starobylí ještěři leguáni, a galapágy – obrovské, endemitní, asi stokilové želvy. Život se sem musel dostat po moři, anebo vzduchem. Tedy obojím způsobem. A jak zdejší organismy žily po milióny let v izolaci, vznikly tu ve srovnání s organismy pevninskými – ty se mezitím zajisté též vyvíjely – odlišné druhy. Nejosobitěji jsem ty pozvolné proměny, ty rozmanité variace, ke svému úžasu pozoroval na galapážských pěnkavách. Představte si, že jsem jich tu určil 13 druhů. A třebaže jsou jednotlivé ostrovy jen pár desítek kilometrů od sebe, zjistil jsem, že zdejší pěnkavy se nápadně liší jak tvarem, tak velikostí zobáků. Ty zobákové variace mě tenkrát dostaly. Jaképak vášně či záliby tu mínil uplatnit zobákový Velký Designér? Nu, a podobných příkladů jsem snesl stovky…Nezlobte se však, musíme končit. Z cesty kolem světa jsem si přivezl vedle evoluční teorie i nějaké parazity, dodnes mě trápí a potřebuju brát pravidelně prášky…