„Z komína se kouří, slunko oči hmouří. Mhuř si oči, mhuř, kdyby se z nich nekouřilo, bylo by nám hůř,“ veršoval František Hrubín ve sbírce Je nám dobře na světě v roce 1961. Generální tajemník KSČ Milouš Jakeš v nechvalně proslulém proslovu na Červeném Hrádku už ale o 28 let později mluvil méně nadšeně a poněkud nesouvisle: „Vždyť my víme, že v Praze nebo v Plzni či jinde, kolik je tam špíny, tedy ve vzduchu mám na mysli, kolik je tam kysličníku siřičitého, to můžeme změřit, víme to. No k tomu nepotřebujeme, aby nám to někdo říkal. Mám na mysli různá ta ekologická hnutí. Ale my potřebujeme, aby vzali, prostě aby se sebrali řekněme a šli vyčistit konečně ten potok, pomohli a ne dělali demonstrace, chodili po náměstích a křičeli.“

Obě uvedené citace výmluvně ukazují, jak se za necelých třicet let změnil postoj komunistické strany k industrializaci krajiny a českého venkova a snům o ovládnutí přírody shrnuté pod heslem „Poručíme větru dešti“. Takzvaná železná koncepce, která byla v Československu indoktrinována po roce 1945 a 1948 a která znamenala orientaci na železo, výrobu oceli a následně vojenský průmysl a k tomu potřebné energetické zdroje, si vybírala svou daň. Především severní Čechy a Ostravsko zahalovaly na celé týdny smogové mlhy, lékařské ordinace plnily děti s astmatem, atopickými extrémy nebo alergiemi, zavíraly se školy, doporučovalo se nevycházet do ulic. Kvůli špatným životním podmínkám se tyto regiony i vylidňovaly, protože odsud odcházeli lékaři, učitelé a další vzdělané vrstvy, které si uvědomovaly rizika špinavého ovzduší a zničené krajiny.

A byl to právě rok 1989, kdy se ekologický stav ovzduší a krajiny nevyhnutelně stal politickým tématem, vyvolával rozpory i uvnitř komunistické strany a byl jednou z významných příčin pádu komunistického režimu.

První byly Pražské matky

V severních Čechách totiž už od začátku roku, téměř celý leden trvala smogová situace. Ulice Teplic, Mostu, Litvínova a dalších severočeských měst zahalovala barevná mlha. Zpravodajství z regionu se dostalo i do televizního vysílání a spolu s ní i zaznamenané projevy stížností a zloby tamních obyvatel. Nešlo o zlomovou událost. Už od černobylské tragédie bylo lidem v Československu jasné, že jim režim neříká všechno a podstatné věci zatajuje. A postupně se tak začínají zaznívat protesty a stížnosti, ty první v Chomutově. První ekologická demonstrace vůbec se objevuje až v květnu 1989 a komunistický aparát je vůči ní bezradný.

Protest totiž pořádají Pražské matky, sdružení přibližně 30 žen, které u příležitosti konference členů vlád a ministrů životního prostředí z celé Evropy protestují proti stavu ovzduší v Praze a celé zemi. Za bdělé pozornosti příslušníků Veřejné bezpečnosti procházejí s kočárky a dětmi trasu od tehdejšího Dětského domu na Příkopech okolo Prašné brány na Staroměstské náměstí, nesou transparenty „Čistý vzduch pro Prahu a naše děti“ nebo „Zachraňme přírodu pro naše děti“ a zpívají.

„Kolem nás chodili tajní i uniformovaní,“ vzpomíná jedna z účastnic Tereza Hradilková v dokumentu Nedej se! pro Českou televizi. „Zaslechla jsem, jak jeden do vysílačky říká: ‚Ano, jsou tady, hodně, mají kočárky, zpívají…‘ Nevěděli, co s námi.“

Protest Pražských matek navíc natáčí rakouská televize, reportér pořídí s několika z nich rozhovor, a tak si mohou být jisté, že se téma dostane na veřejnost a režim nebude mít tak snadné smést jejich požadavky ze stolu nebo je za jejich svobodný projev potrestat. Pražské matky po cestě sbírají podpisy od kolemjdoucích k prohlášení adresovanému konferenci ministrů, které upozorňuje na špatný stav životního prostředí v Praze i celé zemi a nedostatečnou informovanost obyvatel o situaci. Podpisové archy prostřednictvím zahraničního novináře ještě ten den doručí na konferenční stůl. Jejich protest veřejně přednese rakouská ministryně životního prostředí. Teď už komunisté nebudou moct říct, že k žádnému protestu nedošlo.

Tím ale ekologické demonstrace revolučního roku teprve začínají. Další protest byl vyhlášený na 21. června 1989 v pražské Stromovce. Komunisté totiž naplánovali, že přes jeden z nejkrásnějších parků hlavního města povede část magistrály, a to hned pod okny Akademie výtvarných umění, podél Buštěhradské železniční dráhy. Široká silnice tak měla v podstatě odříznout Letnou a Holešovice od přirozeného spojení s parkem. Proti tomu se postavily opět Pražské matky, tentokrát spolu s dalšími ekologickými nebo aktivistickými sdruženími – Nezávislým mírovým hnutím a Českými děti, jejichž členové po ulicích hlavního města ilegálně vylepili protestní letáky a celou akci iniciovali.

Jedním z nich je i pětadvacetiletý Petr Placák, zakladatel Českých dětí a jeden z nejaktivnějších odpůrců režimu na konci osmdesátých let. V hloučku asi 30 demonstrantů ale pobude jen krátce. Číhají na něho čtyři příslušníci StB.

„Měl jsem sraz s několika dalšími lidmi hodinu před začátkem v hostinci U Karla IV. na rozhraní Královské obory a Letné, odkud jsme šli na místo konání,“ vzpomíná Petr Placák v knize Fízl. Jde první, jeho kamarád František Hochman nese v odstupu za ním v tašce megafon, kdyby policisté mladého aktivistu sebrali, aby měl čas zmizet a megafon zachránit. Když ale dorazí před hospodu, předjede je najednou civilní auto, zezadu přiskočí tři tajní, nacpou Petra Placáka na zadní sedadlo a auto ihned vyrazí pryč. „Vyjeli jsme přes Bílou horu ven z Prahy, načež Prchal, šéf odboru pražské StB, který měl na starost mládež, prolomil mlčení a výhružně prohodil, že srandiček už bylo dost a že to ten den jednou provždy vyřídí,“ vzpomíná Petr Placák. „Bez obalu řekl, že mě zlikvidují.“

Nakonec ho estébáci odvážejí desítky kilometrů do lesů poblíž Křivoklátu. Tam mu poručí vystoupit. Tři z nich ho pak začnou mlátit. Dostane několik ran pěstí do břicha, a když upadne, přidají ještě pár kopanců do hlavy. Estébáci mu následně vezmou doklady a se vzkazem „hajzle, tohle je poslední výstraha“ ho nechají v lese. Zkrvavený, špinavý a bez peněz se vydává na cestu domů. Pomůže mu starší pár, který jede kolem autem a dá mu peníze na vlak.

Několik ran pěstí pak Petr Placák utrží ještě další den, když si přijde pro zabavené věci na služebnu v Bartolomějské ulici. S dotyčnými estébáky se bude soudit ještě dlouhé roky po sametové revoluci.

Hlas, který už nejde umlčet

Na Ostravsku byli lidé vůči silnému znečištění tolerantnější. Prach, smog a hluk pokládali za škodlivou, ale neodstranitelnou součást jejich povolání. Žili v podobných podmínkách už několik generací. Když ale komunisté přicházejí s nápadem vybudovat na místě těšínské obce Stonava obří koksovnu, pomyslný pohár trpělivost přetéká. V srpnu 1989 se v Těšíně schází davy lidí svolané na společnou česko-polskou demonstraci. Až na výjimky jde ale jen o Poláky. Česká policie zatýká české pořadatele, obléhá náměstí a znemožňuje přístup občanům. V ulicích města hraje dechovka, aby nebyl slyšet pokřik demonstrantů. Zatímco na polské straně Těšína tak demonstruje na deset tisíc Poláků, na české straně sotva desítka mániček, na které dohlíží o něco větší počet estébáků. Komunistům se tak podařilo protest umlčet. Naštvanost ale v obyvatelích Ostravska sílí dál, a nejen na severu Moravy. Ekologické iniciativy se množí po celé zemi rychlým tempem.

Děčín, 1989. Foto archiv.

Zvláštní je změna rétoriky komunistické strany. Už nepopírá ekologické problémy, ostatně ani nemůže. Krkonoše, Jizerské a Krušné hory jsou zničené kyselými dešti, severní Morava a severní Čechy se topí ve smogu a ryby z Labe, Vltavy nebo Jizery se nedají jíst, protože jsou plné těžkých kovů. Komunisté dobře vědí, že ekologické iniciativy už nemůžou umlčet, mluví proto o potřebě „věcných řešení“, a ne „hurá akcích a demonstrací, které ničemu nepomůžou“, které jsou podle nich „destruktivní a protisocialistické“.

Jejich alibistické ptydepe ale nedokáže občanské hnutí zastavit. Demonstrace postupně podporují nově vznikající sdružení – v říjnu 1989 vzniká hnutí Děti země, jehož členové zachraňují ohrožené rostlinné druhy z Radovesického údolí, kam komunisté nechali navážet výsypku z mostecké hnědouhelné pánve, a zahajují kampaň proti vypouštění freonů, které poškozují ozonovou vrstvu. Vzápětí na to vzniká další ekologické sdružení Hnutí Duha inspirované aktivitami organizace Greenpeace – jméno si bere podle její slavné lodi nazvané Rainbow Warrior, Duhový bojovník, kterým blokovala rybáře lovící velryby.

Do toho se v listopadu 1989 vrací do severočeských měst takový smog, že je vidět jen na pár metrů. Sliby funkcionářů a zástupců města o tom, že budou o imisních limitech včas informovat a že s kritickou situací něco udělají, zůstávají na papíře. Nefungují už ani zvýšené mzdy a speciální příplatky, kterým lidé říkají pohřebné. K čemu by lidem byli, když se v ulicích nedá dýchat. V Teplicích na podzim 1989 zesílí smogová situace natolik, že měřicí přístroje nejsou schopny hodnoty imisí změřit. Krajský výbor se snaží situaci urychleně řešit, ale je pozdě. Týden před 17. listopadem začíná revoluce. Do teplických ulic vychází rozezlená veřejnost.

Dýcháte to taky!

Je to otevřená vzpoura. Na náměstí Zdeňka Nejedlého, dnešním Benešově náměstí, se schází kolem šesti tisíc lidí, kteří skandují: „Dýcháte to taky!“ Zasahuje policie, přijíždějí posily z okolních měst a postupně si na pomoc berou vodní děla a psy. Jenže lidé se nerozcházejí, ale přecházejí demonstrovat před okresní výbor KSČ.

Boj o pozice uvnitř komunistické strany vede paradoxně k tomu, že se někteří funkcionáři stavějí na stranu životního prostředí a snaží se u veřejnosti získat sympatie. Před rozbouřený dav předstupuje šéf okresní KSČ Antonín Váňa. Delší dobu s demonstranty vede debatu o stavu ovzduší v okrese Teplice a nakonec svolí k setkání 20. listopadu 1989 na zimním stadionu.

Mezitím ale dochází k zásahu na Národní třídě a celá připravovaná debata dostává trochu jiný ráz. Ve smluveném termínu je zimní stadion narvaný, přišly tisíce lidí. Promlouvají zástupci KSČ, hygienici, odborníci na životní prostředí. Pak nadchází zlomový okamžik, kdy vystoupí student z Prahy, který chce povědět o tom, co se dělo na Národní třídě. Pořadatelé mu ale vypínají mikrofon. Odpovědí je bouřlivý hukot, křik a pískot. Je jasné, že obyvatelé Teplice už se nedají a nesmíří se s prázdnými sliby.

Přichází sametová revoluce. Demonstrace se šíří po celé republice a vzniká Občanské fórum. Režim se začíná hroutit. Probíhá generální stávka, do níž se zapojuje většina obyvatel, institucí a podniků. A do Prahy přijíždějí zástupci Greenpeace. Dne 29. prosince 1989 je pak prezidentem zvolen Václav Havel. Svůj projev zahajuje slovy: „Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal. Naše země nevzkvétá… Zkazili jsme si půdu, řeky i lesy, jež nám naši předkové odkázali, a máme dnes nejhorší životní prostředí v celé Evropě.“