Odkud vzešla myšlenka nacvičit program Čekání na Magora, v němž účinkujete s Oldřichem Kaiserem?

Prvopočátkem bylo, že Oldřich Kaiser společně s Ivanem Martinem Jirousem namluvil CD Pravdivý příběh Plastic People. Je to šestihodinová nahrávka, kde se tito dva střídají ve čtení. Jejich hlasy se velmi dobře doplňují, má to šťávu. Já sama jsem Pravdivý příběh četla asi třikrát, ale když jsem si ho poslechla v jejich podání, zaujal mě mnohem víc. Rok po Martinově skonu jsem 11. 11. na svatého Martina uspořádala večer k výročí jeho úmrtí. Večer pro Magora se konal v klubu Limonádový Joe a tam mě napadlo, že si pozvu Oldřicha Kaisera i Jiřího Lábuse, aby četli Magorovu poezii. Do toho jsem zpívala, přizvala jsem si i další muzikanty z okruhu undergroundu a blbnuli jsme tam až do rána, velmi vydařená akce. Kaiser s Lábusem se mi pak životem prolínali dál, Jiří Lábus recitoval Magorovy verše loni na festivalu v Trutnově, Oldřich Kaiser účinkoval v Humpolci na premiéře dokumentárního filmu Rok bez Magora, kde také figuruje a na kterém jsem rovněž spolupracovala. Takže jsme se takhle potkávali, pořádala jsem další večer pro Magora a Karla Kryla, kde opět četli Magorovy básnĕ Kaiser s Lábusem, já jsem do toho zpívala. A když byla v Praze v Lucerně slavnostní premiéra Roku bez Magora, zase jsme ji my dva s Kaiserem uváděli. Kaiser hrál Husáka a já jsem zpívala, na pódiu mě zatkli policajti a odvlekli, jako za starých časů na koncertech undergroundu.

Jak se s Oldřichem Kaiserem ‒ vzhledem k pověsti, jakou má ‒ dělá?

Krásně. Když jsem s ním Čekání na Magora začala zkoušet – a není to tak dávno, asi dva měsíce – byl ve velmi dobré kondici. Překvapilo mě, s jakou důsledností se do toho opřel, načetl si Jirousovo dílo a měl živý zájem o Jirousovu postavu jako takovou. Původně jsem očekávala, že bude pouze číst básně, ale to by byla škoda. Postupně jsem rozpoznala, že Oldřich Kaiser má rockerský potenciál, hraje dobře na housle a na kytaru, tak jsem ho naučila nové písničky, které jsem pro nás složila, a šli jsme mu koupit novou kytaru s připojením na elektriku. V pořadu hodně zpíváme, Olda čte básně a ještě máme na scéně mnohá překvapení. Pracovalo se mi s ním doposud skvěle, jiné slovo na to není. Sedli jsme si. A když si lidi sednou, jde všechno snadno.

Jakou máte odezvu publika?

Oficiální premiéru jsme ještě neměli, protože je to zatím stále ve vývoji a potřebujeme to dotáhnout do konce. Ale už jsme s tím vystoupili na zámku v Dačicích, kde jsme zatím improvizovali. I tak se to ale líbilo, v publiku byla spousta kamarádů, kteří Magora dobře znali. Dělali jsme si na pódiu, co se nám zachtělo, Olda se do postavy Magora ani moc nestylizoval, ale jak pak všichni známí potvrdili, přesně ho vystihl.

Spojení dvojice Kaiser a Lábus s undergroundem mi připadá hodně zajímavé už z toho důvodu, že oba dva účinkovali v epizodě Mimikry seriálu Třicet případů majora Zemana, který udělal z kapely Plastic People Of The Universe bandu zfetovaných únosců letadla.

Odpověď na tuto otázku najdete ve filmu Olivera Maliny‒Morgensterna Rok bez Magora. Já jsem byla například u toho, když se před několika lety setkal Magor s Jiřím Lábusem v Trutnově. Dali si spolu panáka a skamarádili se.

Já sama považuju underground za životní postoj. Díla undergroundových umělců jsou v souladu s jejich žitím, to je rozdíl mezi komercí.

Operujeme tady hojně pojmem underground. Existuje podle vás ještě dneska něco jako underground?

Škoda, že jste nebyl na undergroundovém festivalu v Meziříčku před pár dny. Tam byste tu atmosféru cítil. Je to uskupení lidí, kteří žijí po různých koutech republiky, znám je celá léta. Do toho ale přibyla spousta mladých, dvacetiletých. Odehrála jsem koncert, kdy jsem si na pódium přizvala partu starých androšů, řádili jsme, jak už to spolu děláme čtyřicet let, a bylo vidět, že to ty mladé hodně baví. Já sama považuju underground za životní postoj. Díla undergroundových umělců jsou v souladu s jejich žitím, to je rozdíl mezi komercí. V socialistickém režimu nám vyhazovali baráky do povětří, protože jsme se vymykali zbytku společnosti. Kupovali jsme levné baráky, opravovali je, zpívali jsme si tam vlastní písně, hráli vlastní muziku, živili se prací v zemědělství nebo v lese, žili si po svém, nikoho jsme neotravovali, přesto to ale režimu vadilo. Že děláme něco jiného než většina běžného obyvatelstva.

Dnes už ale asi nikomu trnem v oku nejste, nebo ano?

To byste se divil. Začátkem 90. let jsem společně s Magorem založila undegroundový hudební festival Magorovo Vydří. Probíhal na jeho soukromém statku v Prostředním Vydří, kde jsme spolu žili, než festival nĕkdy v roce 2006 zakázal obecní úřad.

Z jakého důvodu?

Z nějakého pofidérního, že si stěžují sousedi nebo co. Přitom my jsme se se sousedy kamarádili, oni na ten náš festival chodili, čili z jejich strany žádný problém nebyl. Od té doby probíhá festival každý rok u Miroslava Skalického, zvaného Skalák, na mlejnĕ v Meziříčku a pokaždé má s úřady peklo. Mlejn je na samotě, kde nikdo nikoho neruší. Skalák schválně ten objekt vybral tak, aby byl stranou od lidí. Nicméně v okolních vesnicích žijí lidi, kteří nesnesou, že se tam sjíždí máničky a další živlové, kteří vypadají jinak než oni. Možná jim ani tak nevadí ta muzika, ale to, že jsme jiní. Takže tomu chtějí zamezit. Čili každoročně po skončení festivalu ke Skalákovi naběhne policie a něco už na něj vyšťourá. Pokuty za nedovolené přístavby a podobné buzerace. Teď zase vymysleli, že musí zasypat rybník, který si před časem vybagroval. Vždycky se najdou lidi, co budou pořád brojit proti těm, kteří vypadají a chovají se jinak. A bylo to tak za každého režimu. Ale jak už jsem řekla, je potěšitelné, že na tomhle festivalu uvidíte tisíce mladých lidí, které zajímá taky něco jiného, než co znají z rádia nebo z televize. Takže underground je pořád živý a dostává dneska jinou podobu. Možná by si zasloužil i nové pojmenování.

Jak jste se k tomuto, řekněme hnutí, dostala vy sama?

Žila jsem v Ostravě a po sebevraždě mého táty, který se oběsil ve skříni na kravatě, se mi obrátil život. Po jeho smrti jsem ve sklepě našla různé disidentské materiály, o jejichž existenci jsem neměla ani ponětí, ale o to víc jsem se o ně začala zajímat. Dala jsem výpověď v práci – tehdy jsem v laboratoři ve Vítkovických železárnách dělala rozbory oceli – vzala jsem ruksak, kytaru a odjela stopem po republice hledat lidi podobného smýšlení.

Usadila jsem se v Rychnově u Dĕčína v domě u manželů Princových, pracovala jsem v lese a na statku. Bylo to v létě roku 1976, kdy probíhaly procesy s českým undergroundem, lidmi okolo kapely Plastic People, na barák jezdili hudebníci ze spřízněných zakázaných kapel a spousta zajímavých lidí, například z rodiny Nĕmcových, Čárli Soukup, Petruška Šustrová a další. Jakýmsi řízením osudu jsem se ocitla přímo v epicentru českého undergroundu, aniž bych to tušila a hned jsem do něj zapadla. Mezitím začali propouštět další kluky z kriminálu, krom jiných i mého pozdějšího manžela Zdeňka Vokatého, zvaného Londýn. Toho mimochodem zavřeli za pouhou instrumentální hru na kytaru. Pak pustili Sváťu Karáska, jehož píseň Too Late mě hluboce oslovila. On v ní má jednu docela sprostou sloku a mně se tehdy moc líbilo, že se farář může vyjadřovat takovým způsobem.

V roce 1976 se na Rychnově konala velká silvestrovská oslava. Jela jsem předtím na Vánoce navštívit maminku v Ostravě, vystoupím na nádraží a hned si mě odchytili policajti k mému prvnímu výslechu. Pořád dokola mě vyslýchali, jenže já už byla v jiném stavu a bylo mi špatně. Chtěli po mně, abych podepsala, že už nikdy mezi ty elementy na Rychnov nepojedu. Tvrdila jsem, že to jsou ti nejlepší lidé, jaké jsem kdy poznala a oni pořád dokola, že se ještě mohu zachránit. Bylo mi na zvracení, tak jsem jim podepsala, že už tam nepojedu, aby mě pustili ven. Samozřejmě jsem se tam vzápětí vydala. Na silvestra 1976/77 se u nás na Rychnovĕ sjelo asi dvě stovky disidentů, zakázaných umělců, duchovních ‒ vlastně každý, kdo nebyl zrovna zavřený, tam dorazil. Do toho přijel Václav Havel s Pavlem Landovským a Jiřím Němcem. Přivezli Chartu 77, došlo k podepisování, po Novém roce Charta vyšla a nastalo peklo. V důsledku toho pak byl náš dům státní bezpečností srovnán se zemí.

Začalo to chartou a pokračovalo emigrací do Vídně, že?

Ano, to byl taky důsledek podpisu Charty 77. Neměli jsme kde bydlet, každé tři měsíce jsme se stěhovali. Byl to začarovaný kruh. Když jste tehdy nepracoval, zavřeli vás za příživu. Jenže když už můj tehdejší manžel nějakou práci sehnal, třeba jako pomocný dělník, velmi brzo prosáklo, že je chartista, takže ho vyhodili a v celém kraji měl zákaz zaměstnání. Takže jsme takhle pořád pendlovali z místa na místo. Chvíli jsme bydleli ve Vyskytné u Jana Litomiského, než ho na čtyři roky zavřeli. Do toho se mi Pelhřimovĕ narodila dcera Bohdanka a ještě předtím v Ostravě syn Matĕj. Ležela jsem s ním v nemocnici na udržení tĕhotenství, protože jsem předtím tahala klády v lese a i tam mĕ ještě chtěli k výslechu. Každé tři měsíce jsme se stěhovali, ale solidarita mezi chartisty byla úžasná, chvíli jsme dokonce bydleli u Václava Havla, který byl v té době v kriminále, takže jeho byt byl volný. Situace se hrotila, mému manželovi hrozil kriminál, protože byl ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a mě taky mohli odchytit po každém ilegálním koncertě. Texty jsem mĕla ostré, písničky z období Charty 77 vyšly na mém archivním CD Najdi místo pro radost v nakladatelství Guerilla Records.

Jak to děti vnímaly?

Ony byly ještě hodně malé, to byla miminka. Strasti emigrace se projevily až v pozdějších letech.

Čím jste se ve Vídni živila?

Dělala jsem v grafické rukodílně, tiskli jsme moderní grafiku, jezdili k nám malíři z celého světa, např. Jim Dine. Těžká práce, ale bezva lidi. A ve volném čase jsem jezdila po koncertech, vystupovala s Karlem Krylem, který mi pomohl natočit moje první LP Láska ve studiu Rádia Svobodná Evropa a vysílal odsud moje písničky do Československa.

Když tak poslouchám, čím vším jste v životě prošla, co vás drželo nad vodou, když bylo opravdu moc zle?

Víra a kamarádi.

Dáša Vokatá
Narozena 1954 v Ostravě, v roce 1976 spáchal sebevraždu její otec. Přestěhovala se do Rychnova, kde se seznámila se svým prvním manželem Zdeňkem Vokatým a stala se příslušnicí tzv. undergroundového hnutí.V roce 1980 emigrovala do Rakouska, kde částečně pobývá dodnes a má zde dvě děti a vnoučata. Vydala alba Láska (1985), Dáša Vokatá (2000), Bojovníci snů (2008) a Najdi místo pro radost (2011).Mluvila jste o tom, že váš otec spáchal sebevraždu. Dobrovolně z tohoto světa odešla i vaše maminka a prarodiče. Jak se vy jako věřící díváte na tenhle akt? Chtěla jste někdy vy sama se vším takhle razantně skoncovat?

No jasně, že mě to napadlo, hlavně když odešel Martin. To jsem asi třikrát skákala z okna, naštěstí se to nepovedlo. Ale myslím si, že člověk má právo rozhodovat o svém životě. Můžu vám dát příklad Pavla Tigrida, který byl velký frajer. Navštěvoval mě ve Vídni a všemožně mi pomáhal, třeba mi koupil tunu uhlí, abych měla dětem čím zatopit. A když mu bylo v stáří hodně špatně a měl mrtvičky, nechtěl být nemohoucí a vysadil prášky. Nedokázal přestat být frajerem… Já bych asi udělala to samé, protože bych nechtěla být nikomu na obtíž. Pro mě by byl důvod k sebevraždě ztráta soukromí. Když mi třeba Magor vyprávěl, kolik lidí s ním bylo v kriminále na cele, navíc všelijací kreténi a ten smrad, ani si nemohl otevřít okno, to muselo být šílené! Jak říkával, peklo jsou ti druzí. Něco takového bych asi nevydržela. Nebo když má někdo nevýslovný žal – takhle skončili právě mí prarodiče, kteří nemohli unést odchod vnučky s pravnoučaty navždy za železnou oponu. Krátce na to, co jsem se ocitla v exilu, si pustili plyn. A maminka zlomená smutkem si také vzala život. Já bych tohle neodsuzovala, někdo si zlomí vaz, někdo zas umře na zlomené srdce. Katolíci na to mají jiný názor; po světě ale chodí horší lidi než sebevrazi.