Jednou jste mi říkala, že musíte sponzorům vysvětlovat, proč herci berou plat, když je to baví. Platí to pořád?

To jsem kdysi nevysvětlovala sponzorům, ale úředníkům našeho zřizovatele. Od nich tato chytrá věta přišla. Ale teď už vysvětlujeme něco jiného. Vysvětlujeme, proč neprodáváme lístky za dva tisíce.

A to vysvětlujete komu?

No právě těm sponzorům. Nedávno bylo v divadle takové setkání „byznys a divadlo“ a v rámci setkání se hledalo, co má divadlo a byznys společného a jestli může být divadlo soběstačné, nebo potřebuje sponzory, a co má dělat proto, aby soběstačné bylo. Musím říct, že jsem z toho nespala, protože si myslím, že tlačit divadlo do soběstačnosti je principiálně špatně.

Divadlo podle vás nemůže a nemá být soběstačné?

Na tom setkání byl také jeden náš sponzor, řekla bych renesanční člověk, který toho podporuje opravdu hodně, a ten řekl geniální větu: „Divadlo nemůže být soběstačné, je to nesmysl. Otázka, co má kultura a byznys společného, je společenská odpovědnost. Firmy ji naplňují tím, že podporují neziskové organizace, a divadlo ji naplňuje tak, že je co nejdostupnější.“ A to bychom ve chvíli, kdybychom kladli důraz na soběstačnost, přestali být. Aby Dejvické divadlo bylo soběstačné a nepotřebovalo sponzory, musel by jeden lístek stát 1500 korun.

Když se vezme ta možnost, aby mohli jednou za měsíc za divadla chodit, divadlo ztrácí jednu ze svých funkcí.

To by asi zásadně změnilo složení publika, že?

Přesně tak. Z divadla, které už je teď místně nedostupné, by se stalo divadlo, které je nedostupné i cenově. A v tu chvíli bychom rezignovali na naše základní poslání, a tím je působit na společnost v co nejširší míře. Popřeli bychom to, k čemu máme sloužit.

Když budou stát lístky dva tisíce, tak čtyřčlenná rodina si na ně bude šetřit. A půjdou společně jednou za rok. Ale to divadlo má být takové, aby lidé měli potřebu jednou za měsíc do divadla jít a věci, které z toho jeviště jdou, vstřebávat a zamýšlet se nad nimi. Když se vezme ta možnost, aby mohli jednou za měsíc za divadla chodit, divadlo ztrácí jednu ze svých funkcí.

Jak vybíráte hry, když kladete tak velký důraz na vaše poslání a působení na společnost?

Tím jedním z kroků například je, jaké vnitřní téma mají herci. Nad tím si vždy sedneme a řešíme to. My nejsme politické divadlo, které by reagovalo na aktuální věci, ale snažíme se vyzdvihnout nějaké obecné hodnoty, které společnosti začínají chybět. Odpovědnost k sobě i k ostatním. Ve většině her je humor, ale poslední čtvrtinu lidi sedí jako přibití, a to je ten moment, kdy je musíte zasáhnout, aby odcházeli a měli o čem přemýšlet.

Daří se vám diváky tímto způsobem oslovovat?

Teď například hrajeme Ibsenovy Přízraky a tam diváci sedí přikovaní od začátku. Když bych to měla zjednodušit, tak je to představení o tom, že celý život něco předstíráme. Manžel vás třeba mlátí a vy děláte, že jste spokojená rodina. Ale stejně vás to jednou doběhne a kostlivec ze skříně jednou vyleze. A pokud se tomu člověk postaví čelem a vypořádá se s tím, tak může žít normálně a něco dělat, protože nemá strach v zádech. Ta hra má rodinné téma, matka a syn, a když byla premiéra, tak na ní byl i divák, který mi potom říkal, že ještě ten večer volal dětem, že je má rád. Zajímavě se to propojuje. Například i u představení Vražda krále Gonzaga, které vznikalo před dvěma lety a dělal ho Jiří Havelka. Autorské představení, které vznikalo tak, že se herci chtěli k něčemu vyjádřit. Měli pocit, že se ve společnosti něco děje a že bychom s tím měli něco dělat, a řešilo se co. A začali se zabývat tím, do jaké míry mohou herci z jeviště ovlivnit společnost natolik, aby na ni nějak výrazně zapůsobili.

Podařilo se nějak hmatatelně zapůsobit?

Název Vražda krále Gonzaga je z Hamleta. Je to název hry, kterou hrají herci v Hamletovi, když přijedou na Elsinor. Mladý Hamlet se jich ptá, zda ještě tuto hru hrají, oni odvětí, že ano a mladý Hamlet řekne, že do ní něco připíše a v této verzi, že ji pak zahrají královně a jejímu muži, který zavraždil starého Hamleta. Ten mladý do hry zakomponuje právě tuhle vraždu a během představení to pak královnin partner nevydrží sledovat a prozradí se, že on je vrahem. A tak vzniklo představení, kdy první půlka je jistou osobní zpovědí herců, z velké části pravdivou, o tom, proč divadlo dělají, co očekávali a jaká je realita a je to velmi vtipné. Celé je to propojeno monology postav, které někdy hráli. A pak řeknou, teď si zahrajeme Hamleta. Přijíždějí na Elsinor, scénka „tady vám něco připíšu“, a konec první poloviny. A v druhé půlce v podstatě předčítají záznamy anglických vyšetřovatelů z doby, kdy v roce 2006 otrávili v Londýně Litviněnka poloniem. Jelikož ho otrávili špatně, tak několik dní ještě žil, a tím se vše provalilo. Ta hra je dá se říct obžalobou Putina, protože nikdo jiný nemohl příkaz k použití polonia dát, je přísně chráněné. Měli jsme premiéru v prosinci 2017 a v dubnu 2018 byl otráven Skripal. Bylo to poprvé, kdy herci, kteří se 25 let bránili hrát dopoledne pro školy, přišli sami s tím, že pokud by nějaké gymnázium mělo zájem, že by hru zahráli. Hrálo se to dvakrát pro osvícená gymnázia, kde studenti znali Hamleta i současnou politickou situaci a následovala potom i beseda s herci. Takže takto příležitostně to zapůsobení funguje, ale není to prvoplánová věc.

Vrátím se k roli divadla ve společnosti a hodnotám, na kterých při výběru hry stavíte. Jak poznáte, že neujíždíte? Jak dokážete držet onu pomyslnou linku?

Je to asi pocit, intuice. Bavíme se spolu a konečný výběr je na dramaturgii, uměleckém šéfovi nebo režisérovi, který byl oslovený a má třeba téma, které si nese. Takhle například vznikají hry, které neměly text. Hra Zásek, kterou režíroval Ivan Trojan, vznikala stejně. Přišel na první zkoušku a neměl ani slovo, věděl jen pocitově, o čem chce, aby to bylo a začali se s herci bavit, jak to ztvárnit. A pokud je základ inscenace pevný text, tak se tam hledá nadčasovost. To znamená, že hra má stále platná témata, i když už pominul konkrétní problém, který tehdy autor řešil. Třeba zmíněný Ibsen a hra Přízraky má dvě témata. Jedním je postavení ženy. To, že je rovnoprávná, se už dnes neřeší. Druhým problémem je dědičné zatížení. Ve hře je to syfilis, se kterým se narodí syn hlavní hrdinky. Aniž by cokoliv udělal, nese si ho jako kruté dědictví od svého otce. V té hře se přímo neříká, že jde o syfilis, protože v 19. století to všichni pochopili. Půlka dnešních mladých diváků to možná nepochopí, protože neví, že se choroba dědila tímto způsobem. Nakonec jsme si uvědomili, že to nevadí, protože každý si nese nějaký otisk rodičů a nemusí to nutně být pohlavní choroba.

Kdo jsou vaši diváci?

Někteří sem přijdou jednou, aby měli odškrtnuto, že tady byli. Někdy to berou i jako projev svých schopností sehnat lístky do vyprodaného Dejvického. Ale pak jsou i diváci, kteří u nás viděli úplně všechno, a ti dělají například to, co každému doporučuji, aby zkusili někdy přijít večer, jestli náhodou nějaký lístek nezbyl nebo zůstal nevyzvednutý. A z 99 procent to tak je. Když přijde dvacet lidí najednou, tak to samozřejmě nevyjde, ale dva nebo čtyři lidi se sem vždycky tímto způsobem dostanou. Pak jsou ti, kteří mají předplatné, vlastně pořád ti samí. Je to skoro jako u filharmonie, kde se dřív dědilo předplatné a do doby, než ta rodina zemřela, to předplatné nebylo volné. Taky máme lidi, kteří nám říkají, že tady byli poprvé jako děti se školkou a teď jim je třeba 35 a chodí sem pořád. A to je vlastně ten princip, kdy děti naučíte mít divadlo jako součást života, vnímají to jako svou potřebu, a když se rozhodují, kam dají peníze, je pro ně divadlo jednou z priorit. A v neposlední řadě jsou i tací, kteří už si to vychytali tak, že si v předvečer předprodeje na ulici postaví stan, ráno vstanou, dostanou pořadové číslo a my tady máme stanové městečko. Jen se obáváme, že právě v těch stanech bývají často překupníci.

Nemáte po seriálu Zkáza dejvického divadla, který nedávno uvedla Česká televize, ty fronty ještě delší?

Máme. Já dokonce každému, kdo třeba chce nějakou charitativní akci a nabízí nám za to reklamu, říkám, proboha hlavně to ne! Ale ty fronty teď máme ještě delší kvůli hře Elegance molekuly, která je o životním příběhu českého vědce Antonína Holého. Takže nás objevil vědecký svět a každý druhý s profesorem Holým spolupracoval, potřebuje tu hru vidět a je to nový enormní zájem právě z této vědecké sféry. To má ještě větší dopad než seriál.

Splnil seriál vaše očekávání?

Splnil, a to i směrem dovnitř divadla. Bylo to velmi příjemné natáčení. Po prvním natáčecím dnu všichni ztratili ostych a měli pocit, že to je naprosto normální. Původně se mělo divadlo stavět v ateliérech, ale to by nikdy nevypadalo úplně stejně, takže se to natáčelo opravdu v našem divadle, a tak jsme byli doma a o to to bylo lepší. Navíc Mirek Krobot a Ondřej Hübl to napsali skvěle. Mirek nás dokonale zná a v tom seriálu jsme opravdu my v běžných situacích. Nejhorší bylo zapamatovat si text, jak to přesně napsali, ale nakonec jsme se shodli, že podstatnější je ten obsah sdělení, ne forma, takže to bylo opravdu přirozené.

Čím to je, že se vám s divadlem tak daří a soubor tak skvěle funguje?

No je to ten syreček, jak ukazuje seriál (smích). My jsme dokonce po seriálu dostali na účet dar ve výši 24,90, u kterého bylo napsáno, že to je určeno na nový syreček. Ale řekla bych, že ten úspěch je ve výběru lidí, kteří tady jsou. Za vedení Mirka Krobota a teď Martina Myšičky se stále drží to, že než se někdo do souboru přibere, tak jde nejdříve na zkoušku na hostování a vždy se o tom člověku přemýšlí ve dvou rovinách. V té herecké a v lidské. Jestli zapadne do toho společenství, ale ne proto, že by naši herci byli nějací namyšlení, spíš naopak, aby se nestalo, že přijde někdo, kdo bude mít pocit, že to, že je teď v Dejvickém, je důvod sednout si z toho na zadek.

V seriálu vlastně zaznívá i hymna dejvického divadla, která také ukazuje váš přístup.

Ano, tam vlastně poprvé zazněla veřejně: Hraj vždycky pravdu, nikdy nehraj lež, nebo z divadla honem rychle běž. U nás se hodně klade důraz na poctivost a pracovitost. A to nejen mezi herci, ale i v ostatních profesích. Teď třeba sháníme jednoho až dva kluky do techniky a sami technici říkají, že potřebují, aby to byl někdo, s kým potřebují souznít. Musí si věřit, nemůže jeden fungovat na úkor ostatních. O toto se snažíme podvědomě. Když si vybíráte spolupracovníky, musíte si být jistí, že byste s tím člověkem vydrželi být zavřený v jedné místnosti třeba osm hodin. A pokud si to představit nedovedete, tak nemá smysl tu debatu rozvíjet, i kdyby ten člověk byl ve své profesi sebevíc geniální.

Máte i specifický humor, ten asi také hraje roli.

Určitě. Herci dokážou snést, že si z nich ti druzí dělají legraci. Ani nějakou hierarchii tady neřešíme. Mně třeba v divadle nikdo neřekne jinak, než Měřka. Všichni jsou stejně důležití, a když bude špatnej technik, tak se divadlo večer hrát nebude, a když bude špatná účetní, tak skončí ředitelka ve vězení. Je to jedno s druhým.

Máte někdy ponorku?

Ke konci sezony jsou všichni spíš unavení. Dřív jsme v červnu jezdili na dvoudenní výjezdní zasedání a hodnotili uplynulou sezonu a plánovali nadcházející. Ale tím, že v květnu a červnu už nejsou premiéry a máme hodně zájezdů, i vícedenních, tak jsme zjistili, že tohle sdílení si vlastně herci odbydou na zájezdech a přesunuli jsme výjezdní zasedání na podzim, kdy už se na sebe po létě všichni zase těší. A druhá vlna únavy přichází v zimě, takže my programově od Vánoc do prvního lednového víkendu nehrajeme, herci si odpočinou, protože většinou ani v zimě moc netočí, a v lednu už se na sebe zase těší. Navíc díky té vánoční pauze nejsou tolik nemocní a nemusíme pak rušit představení, takže je to výhodné i pro divadlo.

Spousta vašich herců je v divadle mnoho let a začínali v době, kdy nebyli tolik veřejně známí. Co to se souborem dělá, když se z nich postupně stávají hvězdy a jedni jsou známější než druzí?

Teď už jsme ve fázi, kdy jsou známí téměř všichni. Před lety to byl jen Ivan Trojan, který byl jediný známý, ale on byl úžasný v tom, že se snažil kolegům pomáhat. Postupně se začali do povědomí diváků dostávat i jiní herci. My měli dlouhé období, kdy se chodilo do divadla na Trojana, a my jsme říkali, tady v téhle hře nehraje, ale je i tak skvělá. Tak teď je období, kdy se chtějí přijít hlavně zasmát, a my říkáme, tohle není taková legrace, ale je to skvělý.

Nekomplikuje to teď naopak divadlu život, když máte samé hvězdy?

Komplikuje a s filmaři se „pereme“ o termíny. My samozřejmě chceme vyjít hercům vstříc, protože chápeme, že je to pro ně zajímavé i finančně. Film je zabezpečí víc než divadlo. A druhá věc je, že divadlo je na rozdíl od filmu pomíjivé a každý chceme, aby po nás něco zůstalo. Teď už sice televize naštěstí občas točí záznamy představení a zůstane něco zachováno, ale film je pro ně část práce, která jim umožňuje zanechat svůj odkaz, a my se snažíme jim to umožnit. Mohli bychom říct, ne, jste u nás zaměstnaní a máte to i ve smlouvě, ale nikdy jsme to neudělali.

Jak se v divadle projevila změna uměleckého šéfa, kdy Miroslava Krobota nahradil Martin myšička?

My jsme Mirka několik let přemlouvali, aby ještě nekončil a on se pár let přemluvit nechal. Ale když už to bylo od přemluvení asi tři roky, tak řekl, že skončí. Před tím přestal i vést ročník na škole (DAMU) a přešel do pozice herce. Nikdo jsme si neuměli představit, že by tady nebyl, a i když tady zůstal jako herec, tak se naprosto odstřihl od té vedoucí role a od jakéhokoliv rozhodování.

Před Martinem Myšičkou byl uměleckým šéfem krátce ještě Michal Vajdička. Proč to nevyšlo s ním?

Michal tady byl dva roky a vzniklo to velmi spontánně. Dělal u nás dvě věci s velkým úspěchem a soubor ho ctil a respektoval a vypadalo to, že to krásně plynule přejde. Ale on má rodinu v Bratislavě, kde je i šéfem katedry na Vysoké škole múzických umění a pendloval tam a zpět, což nejde úplně skloubit. V tom divadle musíte být. Takže nastala otázka, kdo by to mohl dělat. Měli jsme pár tipů, ale vždy tam bylo nějaké malé ale, a my řešili, které to ale je nejmenší problém. A pak někdo navrhnul, aby to dělal Martin a všichni řekli, a jo vlastně, proč by to nemohl dělat Martin, a zatím to funguje. Martin je vystudovaný matematik a fyzik, takže přináší i více racionálna a dívá se na věci z různých úhlů.

Jsem v divadle od rána do noci, protože mě to baví, ale jsem unavená. Uvědomuji si, že není moc lidí, kterým se splní sen, že dělají celý život to, co si vysnili.

Vy jste nikdy neměla potřebu hledat náhradnici?

Já končím letos v srpnu. Přistoupila jsem k tomu zodpovědně a už před dvanácti lety jsem si řekla, že by bylo dobré vychovat si nástupce. A vychovala jsem si jednoho svého studenta, který ale po deseti letech dostal nabídku, aby šel dělat ředitele do Českých Budějovic, odkud navíc pochází. V mých silách bylo to zvrátit, a dokonce říct, aby ho s tou nabídkou neoslovovali, ale neudělala jsem to. Ačkoliv to jsou České Budějovice, ve kterých by chtěl žít, jak říkají Cimrmani, každý, jen já ne, tak je to čtyřsouborové divadlo a hrají v Krumlově na točně a je to jiný level řízení. Velmi těžko se rozhodoval, nakonec se rozhodl, že to zkusí a vyhrál to a mně se zbortil výchovný sen a stála jsem na začátku.

Nikoho jiného jste v hledáčku neměla?

Naštěstí ano, další svou studentku, která tady taky pracovala a u které jsem si to dovedla představit. Nejdřív s nabídkou souhlasila, pak to pozorovala čtvrt roku zblízka a řekla, že to je něco tak strašného, že to dělat nechce. Nakonec odešla z divadla úplně. Pak jsme se po roce potkaly a ona říkala, že se jí po divadle stýská a ráda bych se vrátila. Byla otevřená i debatě o pozici ředitelky, a nakonec na to kývla. Už jsme tady spolu rok, kdy byla loňského května jmenovaná, že v září divadlo převezme.

Co budete dělat vy?

Já jsem osm let učila a pak jsem se rozhodla skončit, protože to nešlo s divadlem skloubit, ale teď mám nabídku učit znovu. A mně učení přijde zajímavé a inspirativní a líbí se mi, že se mladí lidé ptají na věci, na které nemáte odpověď a sami si ji musíte hledat a dovzdělávat se, abyste mohl vzdělávat jiné.

Divadlo úplně opustíte?

To ne, ale chtěla bych se dostat do pozice Mirka Krobota, kdy si to bude nová ředitelka rozhodovat sama a já budu někde v povzdáli a budu dávat dohromady archiv, protože jsem asi jediná, kdo se v tom vyzná. Vlastně já a dramaturgyně Eva Suková jsme jediné, kdo jsme v divadle od samého počátku. Jelikož jsem ten typ, který nic nevyhodí, tak toho máme v archivu spoustu a je potřeba udělat pořádek a systém, ve kterém bude vše důležité pro případ, že by třeba jednou chtěl někdo o divadle psát.

To je pořád hodně divadelní práce. Soukromé plány nemáte?

Mám čtyři vnoučata a ráda bych se jim začala více věnovat. A mojí velkou zálibou je genealogie, chci se přihlásit na kurz, naučit se číst švabachem ve starých matrikách a dát do pořádku rodinný archiv, který sahá až do 17. století. Taky bych ráda někdy jela na hory v den, kdy napadne sníh, a ne v termínu, který mám rok dopředu rezervovaný v diáři, a zrovna pak žádný sníh není.

Když končíte, tak bychom asi měly trochu bilancovat. Jaké to bylo těch 27 let? Dá se to shrnout do jedné věty?

Bylo to štěstí. Já jsem v divadle od rána do noci, protože mě to baví, ale jsem unavená. Uvědomuji si, že není moc lidí, kterým se splní sen, že dělají celý život to, co si vysnili. Dneska se ve firmách pořád řeší, že se mají manažeři po čtyřech letech měnit, aby noví přinesli nový vítr a firmu posunuli. Ale myslím, že jsou oblasti, kde dlouhodobost má svůj důvod. A divadlo patří mezi ně. Když se podíváte na politiku, kde se lidé mění po čtyřech letech, tak já mám pocit, že jsme pořád na začátku, protože každý, kdo přijde, si myslí, že to musí převrátit naruby, protože nemáme zažitou kulturu přejímat to, co bylo před námi. Ale za ty čtyři roky to nestihnou a další to opět mění. Jsem proto moc ráda, že jsem měla možnost tady 27 let být, byl to velký dar. Splnila jsem si sen, který jsem ani nedohlédla. To, kam divadlo došlo, je především zásluha Mirka Krobota a herců, ale i všech okolo mě. A já jsem unavená, ale šťastná.

Je nějaký mýtus o Dejvickém divadle, který chcete zbořit?

Že se sem nedá dostat. Je to těžký, ale jde to.