Foto © Jan Bartoš

Herec a režisér Arnošt Goldflam o sobě říká, že je pozitivně naladěný pesimista

S hercem, režisérem a autorem dětských knih Arnoštem Goldflamem o židovských vtipech, smyslu pro tragikomedii a tom, co všechno se můžete dozvědět, když slyšíte někoho telefonovat v tramvaji.

Čemu jste se naposledy zasmál?

Na to si jen těžko vzpomínám. Ale není to tak, že bych se nezasmál, tu a tam mi něco přijde vtipné, ale spíše si v nitru řeknu, nebo cítím, že to vtipné je, jen se nejspíš nezasměju nahlas.

Proč?

To už mám takovou povahu. Jsem takový pozitivně naladěný pesimista.

Jak vypadá váš běžný den v čase pandemie koronaviru?

Ráno vstanu, většinou tak v osm. Pak se po ranní hygieně nasnídám, prolistuju noviny a sednu si k počítači a snažím se psát. Už jsem napsal jednu divadelní hru, jednu hru rozhlasovou a teď píšu, respektive pokouším se o prozaický text, jsem právě na straně 52, rád bych se dostal tak ke stovce. Ale jestli je to všechno podařené, to si netroufám říct. Ale pracuju, a to je hlavní. Pak je oběd, ve vaření se tak trochu střídáme, i já občas. Po obědě si zdřímnu a pak jdu na procházku, kde není moc lidí, do Hvězdy nebo do Šárky. Pak ještě chvilku píšu nebo si něco čtu a po večeři hrajeme hry − třeba halmu, Blafuj, Česko a další. Pak si třeba pustíme nějaký film na počítači, teď zrovna Nový papež. Někdy taky načtu něco ze svých věcí pro nějaké divadlo, pro děti, nebo třeba nahrály výborné herečky Klicperova divadla z Hradce, Tomicová a Sedlárová, mou hru Réza a Mili. Dívalo se tři a půl tisíce diváků. To je krásné, ne?

Foto Jan Bartoš

To je skvělé! Myslíte si, že je ten současný online režim, kdy se téměř veškerý život přesunul do virtuálního světa internetu, v něčem výhodný? Že třeba to „zastavení“ přineslo nějaká pozitiva?

Určitě to nějaká pozitiva přineslo, třeba v tom, že jsem hodně doma a mám víc času na psaní, takže toho taky víc udělám a aspoň něco napíšu. Zrovna včera byla žena s dcerou u doktora, syn už také vyrazil ven a mně najednou přišlo dost zvláštní, že jsem byl po tak dlouhé době doma sám.

Těšíte se už mezi lidi?

Těším, ale taky se toho trochu bojím, protože jsem mezi lidmi dlouho nebyl. Těším se taky, že se začne snad už brzy trochu hrát. Já toho nehraju tolik, třeba jen pět večerů v měsíci a vlastně víc než hraní mi chybí takové to žertování s kolegy před představením. Když přijdu do divadla, tu něco vtipného prohodí ten nebo ta, pak něco řeknu třeba já, zkrátka takový ten přirozený společenský život… Ještě před pandemií jsem si dal úplnou roční pauzu od režie, pak že budu režírovat jen jednu nebo dvě inscenace za sezonu, že budu míň hrát, takže jsem se na takový ten útlum, kdy budu méně venku a více doma, chystal tak nějak přirozeně. Samozřejmě jsem nečekal, že to bude takový náraz.

Vysoké obsahuje nízké, nízké vysoké, nic není jednoduché a jednobarevné. Takový je holt život.

Vzpomenete si, kdy jste byl takhle dlouho bez divadla či školy?

Výuku ve školách už jsem opustil, jsem to, čemu se říká emeritní profesor. V divadle jsem měl rok tu pauzu − nerežíroval jsem, ale sem tam hrál a psal. Teď tedy už dva měsíce nic, jenom to psaní.

Tohle číslo časopisu Vital jsme věnovali humoru. Jakou roli hraje ve vašem životě?

Velkou, byť se zrovna tolik nesměju, já mám spíše rád tragikomedii, třeba Poláčka, Kafku, Torberga a podobně. Ale vnitřně jsem občas pobaven něčím nebo někým. Například když jedu v tramvaji a lidi telefonují, a to často mluví o dosti intimních věcech, o partnerovi, o sexu, o dětech… Jednou, to už ale bylo za hranou, probírala jedna paní na celou tramvaj, že má vaginální mykózu.

Vychováváte k humoru a nadhledu i své děti?

To nevím, snad něco odkoukají časem. Nebo se baví mou osobou, občas jim připadá, že jsem komický, často proti své vůli.

Foto Jan Bartoš

V jednom rozhovoru jste se nechal slyšet, že máte nešťastnou povahu a neumíte být šťastný. Jak se to projevuje?

Nevím, jak bych to řekl, asi že si neumím nic moc užít, vychutnat.

Léta jste působil v HaDivadle, kde jste se žánrově nejvíce právě věnoval tragikomedii − se směsí humoru, ironie, ale i trapnosti, žalu a smrti. Je právě tragikomedie tím, co nejvíce vystihuje lidské bytí?

Podle mě určitě, protože takový je život, směsice toho všeho. Nikdy jsem nebyl v pocitech jednoznačný. Veselé situace obsahovaly smutný pohled a smutné obsahovaly komický aspekt. Řekl bych, že to je můj základní životní postoj. Vysoké obsahuje nízké, nízké vysoké, nic není jednoduché a jednobarevné. Takový je holt život.

Arnošt Lustig na otázku, jestli už napsal svou nejlepší knihu, odpovídal, že každá další musí být nejlepší, protože jinak by nemohl psát. Jak ke svým novým textům přistupujete vy?

Tak trochu s obavou, ale i s chutí a napětím, co z toho bude. Někdy toho vím předem víc, jindy zase se nechám vést tím psaním, kam mě zavede. Ale baví mě to vymýšlení. Günter Grass říkal, že když napíše první větu, pak už ho to samo vede dál. Jen vždycky přijít na tu první větu.

Arnošt Goldflam
Nar. 1946 v Brně, spisovatel, režisér, herec, emeritní profesor JAMU. Narodil se v Brně v židovské rodině. Po maturitě začal studovat medicínu, ve druhém semestru odešel. Pak byl šest let dělníkem ve slévárně, na brněnském Výstavišti, rozpočtářem v Cheposu a tak různě. Následovalo studium režie na JAMU, již tehdy hrál drobné role na Provázku. Po studiu působil v brněnských divadlech Satirické divadlo Večerní Brno a Divadlo X, od studijního věku taktéž vystupoval v Divadle na provázku. V letech 1978 až 1995 působil v HaDivadle. V 80. letech začal být obsazován do menších i větších filmových a televizních rolí. Největší ohlas měly role Egonka v Něžném barbarovi, Arnošta ve filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntag a Lustiga ve snímku Lotrando a Zubejda. Další filmy a seriály, kde se objevil, jsou např. Zookeepers wife, Otesánek, Sněžný drak, Modrý Mauritius, O ztracené lásce, Fany, či Proč bychom se netopili. Napsal cca 85 divadelních her, čtyři povídkové knihy pro dospělé a deset knih pro děti. Je podruhé ženatý, z prvního manželství má dospělou dceru. Jeho nynější manželkou je výtvarnice a scénografka Petra Goldflamová Štětinová, se kterou má syna a dceru.

Jakou budoucnost má český humor? Vidíte pokračovatele velkých jmen, jako byli Voskovec s Werichem, Šimek s Grossmannem?

Pro mě jsou největší humoristé Hašek, Poláček, Vlasta Burian, Bolek Polívka, Ivan Wernisch, Vojtěch Rakous a další. U každého se občas něco najde, co má humorné prvky, někdy je toho víc, jindy míň. Třeba Poláčkova románová pentalogie Okresní město, to je úplně školní příklad!

Jak podle vás funguje mechanika židovského fóru?

Vždycky dobře, poněvadž je paradoxní a je v tom často i melancholie a trapnost.

Máte nějakou oblíbenou židovskou anekdotu?

Těch by bylo! V jednom představení, ve kterém hraju v Ypsilonce, dokonce jednu takovou říkám. Je to oblíbený vtip Franze Kafky. Bohatý bankéř sestupuje po širokých schodech, pod kterými klečí žebrák. Když ho bankéř míjí, žebrák natáhne ruku a prosí o almužnu: „Prosím vás, už několik dní jsem neměl v ústech.“ Na to bohatý bankéř odpoví: „Pane, člověk se musí nutit!“ To mi přijde jako typicky paradoxní židovský vtip.

Jak židovský humor ovlivnil či ovlivňuje ten český? Svou chytrostí a jistou ostrostí k sobě mají přece blízko…

Snad se to ovlivňuje vzájemně. Já myslím, že si jsou jistým způsobem podobné. Nic jim není svaté.

Podle čeho se pozná dobrý humor?

To je ovšem věc gusta. Pro každého je to jinak. Někdo má raději humor hrubozrnný, jiný jemnější.

Vzpomenete si, kterou ze svých hereckých rolí jste cítil nejblíže svému vnímání humoru a proč?

Třeba když jsem hrál Lustiga z filmu Lotranda a Zubejda, filozofa Egona v Něžném barbarovi, Arnošta v Dědictví nebo role pana Broučka v Divadle v Dlouhé. Všechny ty postavy mi přišly takové nejednoznačné, proto mi byly blízké.

Celý život se věnujete holocaustu. Co říkáte na růst antisemitismu v Evropě?

To je spíše materiál na delší studii. Souvisí to také s politikou, někdy jsou to i zástupná témata, že si lidé pletou postoj vůči Izraeli s antisemitismem, u mnohých je to z neznalosti nebo z hlouposti, také propaganda v tom hraje velkou roli, i rostoucí nacionalismus, je toho moc a mnoho lidí je nesoudných, demagogických, hloupých a předpojatých.

Co s tím? Existuje nějaký návod, jak tomu čelit?

To samozřejmě nevím. Rychlé řešení neexistuje. Chce to dlouholetou, trvalou a trpělivou výchovu. Lidé jsou s nespravedlivými soudy hned hotoví a nechají se snadno ovlivnit.

Jak vnímáte stáří? Jak jste ho vnímal ve 30, v 50, jak nyní?

Dřív jsem si myslel, že brzo umřu, protože moje maminka zemřela v 48 letech na rakovinu a teta taky brzo, i moje nevlastní sestra. Mně bude letos 74, už se občas to stáří ozve. Ale já doufám, že ještě chvilku požiju, chtěl bych ještě něco udělat a dožít se dospělosti svých dětí z druhé várky. Čili rád bych tu na světě pobyl tak ještě deset až dvanáct let, pokud to bude možné, ale tělesně i duševně jakž takž zdráv.

Dočetli jste až sem? Zastavte se na chvíli a zvažte, zda-li můžete podpořit Vital i vy.

obálka

Časopis, který čte stále více čtenářů, vychází především díky podpoře dárců. Pomoci je tak jednoduché – zašlete nám dárcovskou SMS na číslo 87 777. Přispějete tak částkou 30, 60, nebo 90 Kč.
DMS ELPIDA 30
DMS ELPIDA 60
DMS ELPIDA 90

Pokud čtete Vital pravidelně a můžete nás podpořit každý měsíc, zašlete zprávu ve tvaru:
DMS TRV ELPIDA 30
DMS TRV ELPIDA 60
DMS TRV ELPIDA 90

Více na darcovskasms.cz. Časopis si můžete také předplatit pro sebe, nebo jako dárek pro své blízké.