Vital O nás Podpořte Inzerce Archiv Kontakt Předplatné
Uršula Kluková
Foto © Jan Bartoš

Když přijedu do Broumova, jako by mě někdo objal, říká herečka Uršula Kluková.

Lidi mají dost trápení a mně pánbíček nadělil umění rozesmát. Takže se snažím. Vykládat lidem „moudra“ nemá smysl, protože to neberou, dokud si to sami nenajdou…

Co vám vadí na našem současném životním stylu?

Těch věcí je dost, ale ze všeho nejvíc mi vadí ta převaha materiálních hodnot nad duchovními. Jak málo si na rozdíl od jiných vážíme tradic, památek a hlavně, že si nevážíme sami sebe. Žijeme jako by mělo všechno brzy skončit.

Rostliny čerpají sílu ze země prostřednictvím svých kořenů. Odkud ji bereme my? Co pro člověka znamená mít kořeny?

Myslím, že to je země kde se narodil, krajina, město, čtvrť, kde žije, kde mu je dobře, kam se rád vrací. Myslím si, že k tomu patří všechno, co se k tomu váže – rituály, jídlo, oblečení, vlastně je to životní styl.

Mohla byste žít jinde?

Patřím sem. Nikdy mě nenapadlo jít jinam. Moje maminka vždycky říkala: „Pamatuj si, nikdy neopouštěj svou rodnou zem.“ Měla svou zkušenost. Moji prarodiče, jako tenkrát mnoho jiných za Rakouska-Uherska, byli posláni do Rumunska. Dědeček z matčiny strany stavěl cukrovary, druhý dědeček byl četník. Tam se jim narodily děti, což byli moji rodiče, ale pořád to byli Češi, nasáklí místem, kde se narodili, kde žili až do začátku války. Tatínek měl za sebou učitelský ústav. S maminkou se seznámili na českém konzulátu, kam se prý chodilo tancovat. Pak začala válka, otec byl nezvěstný a maminka chtěla do bezpečí, do Prahy. Jenomže to papírování bylo složité a naše rodina nakonec skončila v Nové Rudě (Nowa Ruda – Polsko, poznámka autorky). Tam jsem se narodila. Do Broumova jsme se přestěhovali v šestačtyřicátém a tam jsem prožila dětství a mládí.

Musíme si uvědomit, že čas nás nemíjí, ale naopak, že my plyneme s časem, je to náš čas, se kterým žijeme, tak s ním neplýtvejme.

Jsou pro vás vzpomínky na dětství hodně důležité?

Čerpám z nich dodnes. Jedno léto, jela jsem do Polska nakoupit, je to od nás sotva osm kilometrů, jsem viděla z auta celé husí procesí, a to ve mně vyvolalo zasutou vzpomínku, jak mě honilo hejno hus, jak mě štípaly a jak maminka říká: „Nesmíš před nimi utíkat, musíš jít proti nim, aby se tě bály.“ A taky na kohouta, který, jak mě viděl, hned mě klovnul. Asi se mu nelíbilo, jak špacíruju po dvoře a sem tam něco zobnu. Nakonec chudák malej skončil na pekáči.

Co pro vás znamená Broumov?

Jak jsem už řekla, je to moje dětství, ale nejen město, i krásná krajina kolem, dům na náměstí – kulturní památka z patnáctého století, kde jsem žila od šesti let. Tam jsou moje kořeny, nemohla jsem se ho vzdát, takže jsem ho koupila, i když je to starost. Broumov je pro mě prostě domov. Když tam přijedu, tak mám pocit, jakoby mě někdo objal.

Je pravda, že se před nějakým časem po broumovském náměstí potuloval medvěd?

Sama jsem ho viděla. Přišel z Polska. Bylo to ráno, zrovna jsem se dívala z okna. Medvěd si to štrádoval přes zahrádku uprostřed náměstí, vypadal jako veliký pes. To si zřejmě myslela i paní, která stála u zahrádky s deštníkem, mělo pršet. Tak ho tím deštníkem praštila, křičela na něj, aby vypadl, protože tam všechno rozbije.

Uršula Kluková

Foto Jan Bartoš

Došlo jí vůbec, jaké měla štěstí, vždyť ji mohl napadnout…

Asi nedošlo. Než přijela pomoc, medvěd z toho celý zpitomělý vzal roha. Nějaký čas se potuloval kolem Broumova, ale kde je mu teď konec? Přišlo mi to až absurdní. Nikdo si s ním nevěděl rady. Přitom chceme kolonizovat Mars, ale nějak se s medvědem dohodnout, to neumíme.

Žijeme v době, ve které žít musíme, protože žádná jiná není, jenom ta teď. Co s tím můžeme dělat?

Musíme si uvědomit, že čas nás nemíjí, ale naopak, že my plyneme s časem, je to náš čas, se kterým žijeme, tak s ním neplýtvejme. Já patřím k těm, kdo se umí radovat z maličkostí. Vzpomínám si na jedno nedělní odpoledne v Broumově. Šla jsem se psem na procházku, všude bylo ticho a pak jsem slyšela takové podivné šustění. Nedalo mi to, a tak jsem za tím zvukem šla. U kostela starý muž sekal trávník kosou. Zavřela jsem oči a jen vnímala ten pravidelný zvuk kosy, vdechovala vůni posečené trávy a radovala se. Byla jsem zpátky ve svém dětství a byl to nesmírně krásný okamžik. A pak cestou zpátky jsem si začala uvědomovat tu šílenou absurditu. Pár metrů trávy hoblujeme řvoucí sekačkou a na fyzičku, aby byly svaly, se chodí do posilovny, kde se člověk na nic neříkajících strojích potí jako čuně. Tím nechci zatracovat techniku, ale nejsme až moc zhýčkaní? Máme myčky, pračky, mikrovlnné trouby, mražená jídla, a přece nemáme čas.

Když už jste zmínila mražené jídlo, prý jste dobrá kuchařka. Máte ráda českou kuchyni?

Vadí mi, že se s ní málo chlubíme, protože je výborná. Měli bychom si ji víc považovat. Mám ráda i jiné kuchyně, ale to opomíjení jídel našich babiček a stravování se jen podle cizích receptů mi připadá, jako bychom vykořeňovali sami sebe. Když jedu ven, tak si nevšímám jen památek, ale i toho, jak se kde žije, jak se lidé stravují. Naše kuchyně je skvělá. Takový drobenkový koláč s mákem na sobotu je přece vynikající. A stravování se jen podle cizích receptů? Nevím. Všude se svou kuchyní chlubí, Francouzi a Italové si na ni nedají sáhnout, ale my spíš chodíme na „čínu“.

Žijete v Praze v blízkosti náměstí Jiřího z Poděbrad, na kterém dominuje Plečnikův kostel Nejsvětějšího srdce Páně. Chodíte do kostela?

Ráda. Vždycky se tam zklidním, nádherný prostor, harmonie světla a barev.

Uršula Kluková

Foto Jan Bartoš

Jak moc jsou pro vás barvy v interiéru důležité?

My jsme měli v Broumově v obývacím pokoji tmavě zelené stěny a na nich obrovské fialové kytky i s těmi pestíky. Bylo to tam nevím jak dlouho, protože naši se do ničeho moc nehrnuli. A já si na to nějak vzpomněla. Zatoužila jsem po tom šablonovém malování, takže jsem si v pražském bytě usmyslela modrou oblohu se zlatými hvězdami. Malíř řekl, že to nebude žádný problém a začal malovat. Bylo teplo, otevřená okna, každý sem viděl. Původně světlý přívětivý pokoj se začal měnit v temnou kobku. Modrá šla do černa, šedá do temnoty, byl to děs, ale jak to začalo vysychat, barvy bledly a všechno dostávalo jiný rozměr, jinou atmosféru. Člověk si přináší z dětství pocity a možná, že se mi do toho promítly i vzpomínky na bonbony fialky a na noční oblohu v Broumově.

Jste oblíbená herečka, ale to není vaše původní profese…

Vystudovala jsem zdravotní školu, pracovala jako dětská sestra, dělala jsem v porodnici i v tuberkulózní léčebně, v mateřské školce, dělala jsem všechno a ráda. Byla to moje volba, ne z nutnosti. Chtěla jsem to dělat.

Ale nakonec jste šla k divadlu…

O něčem takovém jsem nikdy neuvažovala, nic takového neplánovala, ale je pravda, že jsem hrála v amatérském souboru hned po nástupu do praxe. Jenomže pak nám nabídli profesionální scénu v ústecké Opeře a tam jsme vybudovali autorské divadlo. Byla tam dobrá parta. Vlastně tam vzniklo Kladivadlo.

Kdo všechno byl součástí toho souboru?

Pepa Dvořák, Luděk Sobota, Jirka Císler, Jana Kasanová, Michal Jonášek. Byl by to pěkně dlouhý seznam. Pak nás zrušili a dva roky jsem hrála v ústeckém Činoherním studiu.

Kde všude jste působila?

To po mně chcete moc, ale třeba Divadlo Ateliér, Semafor, Divadlo Jiřího Grossmanna, Prozatímní divadlo Františka Ringo Čecha, Divadlo Pavla Trávníčka, Rokoko, Divadlo bez hranic, divadlo U Hasičů…V hereckém životě jsou různá období, na která rád a někdy i nerad vzpomíná. Já třeba moc ráda vzpomínám na dobu, kdy jsem hostovala u Pepy Dvořáka v představení Má hlava je včelín. Bylo to Pepovo představení. Hrála tam Věra Křesadlová, Martha Elefteriadu, ta hrála zpěvačku a zpívala a já jako host z Ateliéru jsem dělala hasiče a pošťáka. Byly jsme nerozlučné kamarádky, navíc jsme spolu zažily něco, na co se nedá zapomenout.

Co se stalo?

Bylo to v létě, rok si už nepamatuju, ale byly jsme u Věry na chalupě a něco psaly. U psaní jsme se vždycky pohádaly, ale ten den to bylo obzvlášť husté. Chystaly jsme se k odjezdu, Věra nahoře ještě něco poklízela, stály jsme s Marthou dole pod schody, když vtom se ozvalo podivné šustění a praskání. Vzápětí nato se před námi, skoro na dosah ruky, objevil ohromný bílý ohnivý sloup. Samozřejmě že to byl nějaký fyzikální jev, říkali, že Eliášův oheň, vlastně každý říkal něco jiného, ale pro nás to byl především horor. Fakt je, že v ten moment bylo po hádce a domů jsme se vracely svorně a vyděšené.

Vašimi hereckými partnery byli také Miloslav Šimek a Jiří Krampol. Říkalo se o vás „silná trojka“ Byli jste v USA…

Dokonce několikrát. Amerika byla vždycky můj sen, ale svět, tím jak ho poznáváme, se zmenšuje a modravé dálky jsou čím dál blíž, ztrácí svá tajemství… Je to hezké jinak. S odstupem času, už je to pár let, co Šimek odešel, si víc a víc uvědomuju, jakou spoustu věcí jsem se tam naučila, jak moc mi chybějí lidé, které jsem měla ráda.

Jeden čas jste se obešla bez hereckých partnerů a měla jste svůj program. Jaké to bylo?

Jmenovalo se to Příběhy lišky Uršuly, povídky, které jsem si psala sama. Pak jsem na jevišti dvě hodiny bojovala o přízeň publika. Někdy je to úděsná dřina, ale musíte jí vdechnout svoje Já, publikum to přijme a všechno se vám vrátí.

Co připravujete? A co je vaší prioritou?

Nemluvím o prioritách, protože se snažím všechno, co dělám, dělat tak, aby to bylo hezké, abych se v tom cítila dobře, protože pak se v tom budou cítit dobře i ti, kteří se na mě dívají. V současné době začínám v Divadle Na Fidlovačce zkoušet takovou komedii, jmenuje se Sex, čachry a kultura pro všechny, vědomostní soutěž, kde ta paní, kterou hraju, všechno vyhrává. Zkrátka, musím se to všechno „nadrtit“.

Jak se učíte, jakou máte techniku?

Techniku mám takovou, že si to nejdřív čtu a říkám vlastními slovy, potom se na to podívám znovu a říkám tak, jak se to říkat má. Sem tam si něco přimyslím, samozřejmě, že to musím konzultovat s režisérem. Nemám fotografickou paměť. Znám spoustu lidí s takovou pamětí, ale nemyslím, že je to až taková výhoda. Někdy spíš nevýhoda, protože si text sice rychle zapamatují, ale potom rychle zapomenou. Každý na to jde jinak.

Uršula Kluková
Narozena 1941, při křtu dostala jméno Ursula Marie. Dětství a mládí prožila ve východočeském Broumově. Vystudovala střední zdravotnickou školu v Trutnově, obor dětská sestra. Současně s nástupem do praxe začala hrát divadlo. Nejdřív v amatérském souboru, pak v autorském divadle Kladivadlo. Po jeho zrušení hrála v ústeckém Činoherním souboru. Pak přešla do Prahy. Působila v divadle Ateliér, Semafor, v Divadle Pavla Trávníčka, Rokoku, v Prozatímním divadle Františka Ringo Čecha, v Divadle Bez Hranic. Z posledních seriálových rolí si ji můžete pamatovat jako venkovskou drbnu Květu ze seriálu Doktoři z Počátků. Píše povídky, má dospělého syna, psa a kočku. Doma se cítí v Broumově, kam se s rodiči v roce 1946 přestěhovala a kam by se chtěla jednou vrátit.

Může se stát, že si herci někdy takzvaně „nesednou“, přihodilo se vám to?

Člověk musí být především profesionál, ale stát se to může. Když jsme v roce 2013 začali točit seriál Doktoři z Počátků, tak mě obsadili do role jedné venkovské drbny. Druhou, byly dvě, jakoby přítelkyně, hrála Zdena Herfortová z Brna. Samozřejmě, že jsem ji znala, ale nikdy jsme spolu nic nedělaly. A teď jsme se, každá povahou úplně jiná, musely sžívat. Ze začátku jsme se hrozně „třely“. Prostě povahy diametrálně odlišné. V průběhu natáčení se však náš vzájemný vztah měnil. Začaly jsme se hledat. Zdena hledala u mě to, co chybělo jí, a já v ní to, co chybělo mně. Obě jsme to našly. A z toho hledání vzniklo opravdové přátelství a nádherné letní dny v Broumově, kam jezdila i s naší kamarádkou Dášou.

Traduje se, že opravdové přátelství mezi herečkami je skoro nemožné, závist, role, obsazování…

Všechno je o lidech, záleží na charakteru, zkušenostech…

Co vám dala pro život a nakonec i pro divadlo zkušenost zdravotní sestry?

Naučila mě vnímat pocity toho druhého, trpělivosti, ctít autoritu a naučila mě pokoře. Pořád se honíme za něčím, co vlastně nepotřebujeme.

Kdybyste mohla začít znovu, čím byste chtěla být?

Ani zdravotní sestrou, ani herečkou, šla bych se na veterinu.

Říkáváte, že vykládat lidem „moudra“ nemá smysl, protože to neberou, dokud si to sami nenajdou…

Tak je nejvyšší čas, aby začali hledat!

Dočetli jste až sem? Zastavte se na chvíli a zvažte, zda-li můžete podpořit Vital i vy.
Časopis, který čte stále více čtenářů, vychází především díky podpoře dárců. Pomoci je tak jednoduché – zašlete nám dárcovskou SMS na číslo 87 777 ve tvaru:

DMS ELPIDA 30  DMS ELPIDA 60  DMS ELPIDA 90

Přispějete tak částkou 30, 60, nebo 90 Kč.
Pokud čtete Vital pravidelně a můžete nás podpořit každý měsíc, zašlete zprávu ve tvaru:

DMS TRV ELPIDA 30  DMS TRV ELPIDA 60  DMS TRV ELPIDA 90

Více na darcovskasms.cz. Časopis si můžete také předplatit pro sebe, nebo jako dárek pro své blízké. Děkujeme vám!