Františka odhodlaně kráčí po nádvoří Pražského hradu. Přede dveřmi správce se zastaví a bez váhání natáhne ruku ke zvonku. Někdo by si mohl myslet, že je to od ní drzé. Je jí teprve 18 let, nedávno skončila školu, ještě nikdy neměla stálé místo. Když otevře elegantní muž v obleku, ustoupí o krok zpátky.

„Dobrý den, slečno, co chcete?“ „Jdu se zeptat, jestli bych dostala zaměstnání, o kterém jsem se dozvěděla,“ odpovídá Františka a vzápětí upřesní: „V kuchyni u prezidenta Beneše.“

Benešovi jedli to, co služebnictvo

Bylo to v roce 1947. Františka byla čerstvou absolventkou Odborné školy pro ženská povolání u sester sv. Karla Boromejského na pražském Žižkově. Dlouho ale nemohla najít práci a trápily ji finanční potíže. Až jí jedna ze sester Boromejek pověděla o volném místě v hradní kuchyni a Františka neváhala. Neměla co ztratit. Během pracovního pohovoru si správce vyžádal doporučení, a když vedení školy potvrdilo, že Františka je poctivá, šikovná a slušně vychovaná dívka, byla přijata.

V kuchyni Pražského hradu pracovala společně s dalšími dvěma ženami. Bydlely přímo na Hradě, každá ve své malé světnici. O tom, co se bude vařit, rozhodovala první dáma, Hana Benešová. „Domlouvala se na menu s hlavní kuchařkou Marií Kytkovou,“ vzpomíná Františka Jeřábková v nahrávce projektu Paměť národa. „Vše si pak řídila kuchařka, my jsme spolu s další holkou vykonávaly, co bylo potřeba. Byly jsme prostě pomocné síly v domácnosti,“ popisuje své tehdejší povinnosti. Pomáhala připravovat jídla nejen pro Benešovy, ale také pro návštěvy, delegace a personál. Žádná luxusní jídla se prý nevařila, ani potraviny se z ciziny neobjednávaly. Kuchařky sice připravovaly pět jídel denně, ale Benešovi nebyli nároční. „Co se vařilo pro ně, vařilo se i pro služebnictvo,“ vypráví paní Františka.

S personálem prý komunikovala hlavně paní Hana. Prezidenta Beneše si Františka Jeřábková pamatuje jako poměrně uzavřeného, introvertního člověka, který měl už tehdy zdravotní problémy. Nevzpomíná si prý dokonce, že by na ni někdy promluvil. Těžko se ale Edvardu Benešovi divit. V době, kdy Františka na Hrad nastoupila, řešil klíčovou otázku československých dějin. Po mnichovské dohodě tu nejtěžší v jeho životě.

Komunistický puč

Dne 20. února 1948 vyvrcholila vládní krize. Nekomunističtí poslanci podali demisi na protest proti jednání ministra vnitra Václava Noska (KSČ), který odvolal z funkce nekomunistické policejní ředitele. Demisí chtěli ministři buď donutit komunisty, aby se podřídili vládě, nebo vyvolat krizi, po které mělo následovat jmenování úřednické vlády a vypsání předčasných voleb. Nedomluvili si ovšem podporu ostatních členů vlády, a protože ministři v demisi byli v menšině, vláda nemohla být rozpuštěna.

Prezident Beneš nechtěl demisi demokratických ministrů přijmout, ale neměl se o koho opřít, navíc čelil nátlaku a vydírání předsedy vlády Klementa Gottwalda. Ten mu vyhrožoval, že pokud demisi ministrů nepřijme, dělničtí odboráři vyhlásí generální stávku, komunisté vyšlou do ulic oddíly Lidových milicí, které začali v těchto dnech vyzbrojovat, a do odporu se zapojí i Sovětský svaz, jenž stáhnul k hranicím Československa 18 tisíc vojáků.

Jediné podpory, které se prezidentu Benešovi dostalo, byla demonstrace vysokoškoláků. Dne 23. února vyšli v protestním průvodu na Hrad, aby vyjádřili nesouhlas s nastupujícím komunistickým režimem a požádali prezidenta, aby komunistům neustupoval. Prezident Beneš je ujistil, že nehodlá ustoupit od demokratických principů v zemi. Když studenti vyšli do ulic i na druhý den, zastavili je v Nerudově ulici členové Lidových milicí a policie obsazená v posledních měsících komunistickými kádry, brutálně je zmlátili a padlo i několik výstřelů. Prezident Beneš nakonec demisi 25. února 1948 přijal a jmenoval nové ministry podle seznamu, který mu předložil předseda KSČ Klement Gottwald.

„Únorový převrat byl pro Edvarda Beneše strašný. On věděl, že to jde špatným směrem, ale ničím to nemohl zastavit,“ vypráví Františka Jeřábková a vzpomíná, jaká atmosféra tehdy na Hradě panovala:„Jejdamane, to si nepřejte vidět. Hnusný, hnusný. Bylo to hnusný. Chování lidí k Benešovým se změnilo. I těch, od kterých byste nečekal, že se dovedou tak chovat. Benešovi ale byli i po těch politických změnách stále stejní. Hodní a slušní.“

Edvard Beneš se v květnu ještě pokusil komunistům vzepřít, když odmítl podepsat novou československou ústavu, která by definitivně pohřbila demokratické zřízení státu. Měsíc nato, 7. června 1948, ale abdikoval na prezidentský úřad a prezidentem se stal Klement Gottwald.

Byl to malý muž, ale velký státník

Manželé Benešovi se museli z Hradu odstěhovat do rodinné vily v Sezimově Ústí a veškerý personál vzali s sebou. Františce tu k jejím kuchařským povinnostem přibyla i starost o jejich psa, vlčáka Bojka. „Já jsem měla na starosti jeho žrádlo,“ vypráví. „Věděli, že ho mám ráda a že se ke mně lísá. I když paní Hana se na mě někdy i zlobila, že si s ním moc hraju a že si to Bojek posléze vynucuje na nich.“ Každou neděli chodila v Sezimově Ústí do kostela. Ráno si přivstala, aby si splnila své povinnosti.

Benešovi trávili hodně času v zahradách, které svou rozlehlostí připomínaly spíše zámecký park. V domě měli velkou společenskou místnost, kde rádi poslouchali rozhlas nebo se dívali na televizi. Zdraví Edvarda Beneše se ale výrazně zhoršovalo. Dlouhodobě trpěl migrénami a nevolností, v létě 1947 jej ostatně postihla malá mozková mrtvice. Byl proto od té doby pod stálým lékařským dohledem. Trpěl nesnesitelnými bolestmi hlavy, místy i ztrátou řeči a v posledním roce chodil o holi.

„Dodneška si pamatuji, když prezident zemřel. Byla jsem u toho,“ vypráví Františka Jeřábková. „Stále ho vidím, jak tam leží v té posteli. Víte, on nebyl žádný chlapák. Vzrůstem byl veliký asi jako já. Ale patřil mezi státníky, kteří vzrůstem nepřevyšovali druhé, ale jejich slovo bylo slovem.“ Prezident Edvard Beneš zemřel ve svém domě 3. září 1948.

Františka zůstala ve službách první dámy ještě následující rok, kdy se starala o kuchyň v Sezimově Ústí a přes zimu v pražském bytě Benešových na Loretánském náměstí. Když jí pak hlavní kuchařka naznačila, že její služby už nebudou potřeba, řekla Františka Haně Benešové, že odejde. „Víte, já jsem se nikdy s nikým, co se jakékoliv práce týká, nedohadovala, snažila jsem se vystačit si sama,“ vysvětluje Františka Jeřábková.

Jako kdybych někoho zabila

Práce se nebála. Ostatně byla na ni zvyklá od dětství. Vyrůstala s rodiči a dvěma sestrami na panském dvoře v Březnici nedaleko Bechyně, kde otec František pracoval u hraběte Paara jako šafář na panském dvoře a maminka Julie jako služebná u knížecí rodiny. Do školy stejně jako do kostela v Bechyni, chodívala Františka dlouhé kilometry pěšky. „Bylo to šest až sedm kilometrů do kostela v Bechyni po svých, za každého počasí,“ vypráví Františka Jeřábková. Doma chovali drůbež, králíky a prasata a ona rodičům od mala se vším pomáhala.

Na to, co ji čekalo po odchodu od Benešových, ovšem připravená nebyla. To, že pracovala u prezidenta Beneše, jí nechtěli komunisté jen tak odpustit. Najít si důstojné zaměstnání se pro Františku Jeřábkovou stalo nadlidským úkolem. Kdekoliv otevřela svou pracovní knížku, setkala se s údivem, pohrdáním, podezíravostí a odmítnutím. „Koukali na mě, jako bych spadla z věže,“ vypráví. „Jako kdybych zabíjela lidi kolem sebe. Povídám jim: Proč na mě takhle koukáte? ‒ A jak jste se tam dostala?!! Ale já si z toho nic moc nedělala. Já jsem se jich nebála, nedala jsem se. V tomto jsem byla držkatá. Pak už jsem se jim smála do očí. Co mi mohli udělat? Nic.“

Od roku 1949 do roku 1953 pak vystřídala několik zaměstnání v různých městech. Pracovala jako dělnice v textilce, jako účetní v hospodářském družstvu, dělala průvodčí v tramvaji v Mostu. V roce 1954 nastoupila do Severočeských hnědouhelných dolů (SHD) do úpravny uhlí, kde pracovala jako dělnice na váze.

„Seshora z výsypek se nasypalo na vagony uhlí a najelo se na váhu,“ vzpomíná. „Někdy povolila západka u vagonu a váha byla zasypaná. To pak všichni, kdo měli ruce, museli jít a vyházet uhlí z váhy, aby se tam vůbec mohlo pokračovat, a všechno to ručně naházet zpět na vagony. To bylo lopat! Kdo tohle nezažije, tak ví houby, co je to dřina. Bylo to neúměrný našim silám.“

Tady se také potkala se svým budoucím mužem Ottou Jeřábkem. Vzali se v roce 1954 a dalších osmnáct let žili ve velmi skromných podmínkách podnikové ubytovny. Nejdříve v bytě 1+1 a dalších deset let ve 2+1. Nestěžovali si. V roce 1957 se jim narodil syn Pavel a o dva roky později syn Jiří. S Hanou Benešovou Františka zůstávala v kontaktu a několikrát ji i s dětmi v Sezimově Ústí navštívila.

Po mateřské dovolené se pokoušela najít zaměstnání, které by bylo fyzicky méně náročné a zároveň odpovídalo jejímu vzdělání. Opět ale narážela na odpor a opovržení komunistů, a tak se vrátila na úpravnu uhlí. Později se jí spolu s mužem podařilo koupit dům v Jirkově, kde si několik let užívali klidného života.

Vše se ale změnilo, když se v roce 1985 rozhodl starší syn Pavel emigrovat do Rakouska. Františka se svým mužem se ocitli pod dohledem StB, která jim ztrpčovala život domovními prohlídkami. V roce 1988 navíc jejich syn Pavel tragicky zemřel.

Měla jsem pestrý život

„Pavel vstoupil v Rakousku do církevního řádu salesiánů Dona Bosca, a protože chtěl pracovat s mládeží, vydal se na školení do Itálie,“ vypráví Františka Jeřábková. Protože ale neměl platné vízum, celníci ho na hranicích z vlaku vysadili. Pavel se rozhodl na vlastní pěst přejít hranici mezi Itálií a Rakouskem. Přes hory, sám a pěšky. Patrně vstoupil do lavinového pole a už o něm nikdo neslyšel.
Jeřábkovi ovšem nepřišli jen o syna, ale také o kus rodinného domu, který na něj nechali napsat. Národní výbor totiž rozhodl, že musejí ve svém domě přijmout nájemníky. Jeřábkovi tak byli donuceni zaplatit soudní odhad a hodnotu příslušné části domu. „Byla to bolestivá a zároveň ponižující doba,“ vzpomíná Františka Jeřábková.

Možná proto neprožívala převrat po roce 1989 nijak intenzivně. Bylo pro ni těžké uvěřit, že změna bude k lepšímu. Za svým životem se ale neohlížela s trpkostí. „Já si nemůžu na svůj život naříkat. Měla jsem ho pestrý. Na to, že jsem byla holka z vesnice, jsem toho viděla dost,“ říká v nahrávce pro Paměť národa. Františka Jeřábková zemřela 18. května 2016.