„Ty, jehož bystrozrakost patřila k nejlepším tvým vlastnostem, jsi kráčel vstříc smrti jako dítě,“ mluví k němu ve své niterné próze Kratší než vzdech.

Poznali se v roce 1942 v Nice, ale manželi se stali až o deset let později. Po marných pokusech umlčet hlubokou vzájemnou náklonnost, se o pět let starší etnografka a spisovatelka Nicole Fourcadová nakonec rozvedla. Na Gérardovo přání si změnila jméno na Anne. Někteří hercovi přátelé těm dvěma štěstí nepřáli. Anne se jim zdála příliš vážná, tvrdili, že mu ubrala kus jeho lehkosti. Byla jiná než ženy od divadla a filmu (před ní měl údajně románek jen s Marlene Dietrichovou).

„Žasnu, jak je možné, že mé srdce bije dál, když tvoje se zastavilo. Někdy ti mívám za zlé, že jsi umřel, dezertoval, opustil mě.“

V blízkosti jejich pětileté dcery Anne Marie a o dva roky mladšího syna Oliviera se odehrávalo jedno velké rodinné drama a poslední dějství lásky Gérarda a Anne. 25. listopadu 1959, devět dní před svými sedmatřicátými narozeninami, podlehl slavný herec rakovině jater.

Už v dětství býval často nemocný a fyzická zranitelnost ho provázela i v dospělosti. Otec Marcel, majetný právník a úspěšný hoteliér, si přál, aby studoval práva. Zběhl z nich. Chtěl se stát hercem. Díky otcovu vlivu a jeho přímluvě u režiséra Marca Allégreta dostal šanci. První setkání s Gérardem vylíčil Allégret takto:

„Nebylo v něm nic z milovníka. Nenápadný obličej, křehké tělo. Na první pohled se nedala rozpoznat žádná energie ani vůle. Jakmile pronesl první větu, pohnul se a udělal první gesto, náhle se v něm všechno uvolnilo a síla jeho energie mě zasáhla přímo do srdce.“

Nedokončil herecká studia, přitom toužil po velkých rolích. Kvůli roli Caliguly se prý vypravil přímo za Albertem Camusem, aby ho přesvědčil, že římského císaře dokáže zahrát. Získal ji. Svět se o něm měl už brzy dozvědět.

„Oslnivý anděl vzal město ztečí. Nosový hlas, zasněný půvab,“ popisuje zrod hvězdy Paříže, idolu mladých lidí jeho životopisec Bonal. Křehký zjev Gérarda Philipa, spolu s talentem vycházejícím nejspíš z jeho vzácné lidské podstaty, byl evidentně i jeho největší zbraní. Diváci chtěli vidět na vlastní oči Dostojevského knížete Myškina, pak i Cida, Lorenza, prince Habsburského, Richarda III., to už v divadle Théâtre National Populaire. Herec stihl ztvárnit více než třicet filmových postav. Hodní zbožňování jsou tu stále s námi ‒ Fanfán Tulipán, záletný poručík 33. regimentu dragounů Armand de la Verne z Velkých manévrů, Julien Sorel v Červeném a černém a další.

Kromě usilovné práce a slávy žil ovšem herec svůj normální rodinný život s Anne a dvěma dětmi v Paříži, nedaleko Lucemburské zahrady. Nejšťastnější se cítil vždy na venkově, v Provence, kde si jižně od Saint-Tropez, v obci Ramatuelle, koupili dům. Tam na malém hřbitově byl v kostýmu Cida pochován.Anne se do domu v Provence, kde jim bývalo tak dobře, začala po smrti Gérarda vracet. Pomalu, opatrně. Bolestně se smiřovala i s místem jeho posledního odpočinku.

„Máme zas nové jaro. Útočí na mě ve všech poryvech, i když je v povětří ticho. Dává mi a zas bere všecku naději a sílu. Čekám na okamžik, kdy se mi zase vrátí síly. Chci se jen zachránit, ne se od tebe osvobodit.“

Tehdy jen dvaačtyřicetiletá Anne zůstala do konce svého života sama. Zemřela ve třiasedmdesáti letech v roce 1990.