Audiokniha Divný kořeny vyšla téměř přesně k 10. narozeninám knihy Divný kořeny. Byl v tom záměr, nebo k tomu došlo náhodou?

Ne, nebyl v tom záměr. Vlastně mě nikdy nenapadlo, že knihu vydám jako audio. Byla to šťastná náhoda. Asi před rokem se na ČRo Plus opakovala četba mé knihy, kterou jsem pro rozhlas načetla, a já dostala mnoho krásných ohlasů. Dokonce mi zavolali z Radioservisu, že se našel sponzor a audiokniha může vyjít. Já byla opravdu překvapená a nadšená. Sdělila jsem tu novinu svým „fanklubákům“, tedy kamarádům, a tak jsme si na tu myšlenku zvykli. Ale jak už to bývá, nic nakonec není takové, jak to zpočátku vypadá. Sponzorství se zadrhlo, ale kamarádi mě přesvědčili, že to zvládneme sami.

Nebýt mé dcery Marianny, nedokázali jsme to. Ona se starala o internetové stránky Hit-hitu, na kterých byl náš projekt prezentován, a přidávala další a další upoutávky, abychom udrželi pozornost. Byl to skutečně zápřah, ale dotáhli jsme to do zdárného konce. Audiokniha je na světě a teď ji na svých koncertech představuji.

Identitu jsem opravdu musela hledat, a to nebylo lehké. Hledala jsem kořeny územní, národnostní, nejsem jistá ani svým jménem, dokonce ani svou mateřskou řečí.

Knihu jste načetla sama. Bylo to náročné? Asi to nebyla práce jako každá jiná?

Tuto otázku mi později položilo víc lidí právě vzhledem k intimitě a odhodlání jít až na dřeň. Já jsem tu knihu nepsala jako běžné memoáry, dlouho jsem hledala způsob svého sdělení. Nakonec jsem došla k jakési literární formě, díky níž jsem byla schopná o tom všem mluvit. Takže by se dalo říct, že jsem si tu četbu jako autorka vlastně připravila. A jako herečka jsem mohla vyjádřit autorčiny pocity, které shodou okolností byly mými pocity.

S čím jste se při psaní, ale i při načítání knihy nejvíc potýkala?

Nejvíc jsem se potýkala právě s formou. Najít ten správný literární tvar bylo složité. Věděla jsem přesně, co chci říct, ale ze začátku jsem nevěděla, jak to říct. Uvažovala jsem dokonce o více možnostech. Měla jsem mraky popsaných papírů, na kterých byly úvahy, k nimž jsem došla, a různé historky, ale skloubit to nebylo vůbec jednoduché. Dokonce mi ze začátku chtěl pomoct Fero Gál, ale když jsme se sešli a já mu řekla o svých záměrech, prohlásil: „Jó, holka, to si budeš muset napsat sama.“

Jsou pro vás při pátrání po rodinných kořenech důležitější informace, fakta, nebo emoce?

Řekla bych, že se to nedá oddělit. Nakonec jsem našla svoji formu, jakýsi souvislý myšlenkový proud, ve kterém se všechny ty kamínky jako jednotlivé střípky mozaiky doplňovaly. Přesná fakta, data, hlášení, hodiny, minuty, spolu s hledáním mých rodičů, pochopením jejich způsobu myšlení, uvědoměním si zázemí jejich rodin a vlastními vzpomínkami.

Může člověk plnohodnotně žít bez znalosti svých kořenů?

Řekla bych, že znát své kořeny je podstatné. Někteří lidé se touto otázkou možná ani nemusejí zabývat, nemusí své kořeny hledat, mají je jako na talíři ‒ jasné. I když v životě každého člověka se asi najdou krizové situace, které je třeba řešit. Nicméně posloupnosti v jejich životech možná nejsou tak zpřetrhané, jako to bylo v mém životě. Jakousi rekonstrukcí života svých rodičů jsem se snažila dobrat vlastní identity. To bylo nejdůležitější. Identitu jsem opravdu musela hledat, a to nebylo lehké. Hledala jsem kořeny územní, národnostní. Je to paradox, ale já si vlastně nejsem jistá ani svým jménem, dokonce ani svou mateřskou řečí.

Píšu o tom na začátku své knihy, kde představuji hlavní aktéry, tedy mámu, tátu a sebe:

Já jsem se narodila v lednu 1945 v Londýně jako dcera emigrantů, kteří tam utekli před Hitlerem. Bylo to už v samém konci války, ale přesto druhý den poté, co jsme s maminkou opustily porodnici v North Middlesex, spadla do oddělení s novorozeňaty bomba. Na rodném listě mám napsáno ‒ matka: Elisabeth Henke-Warnholtz, otec: Ludwig Freund, dítě: Hannah Elisabeth, girl. Ani jedno z těchto jmen jsem dodnes nepoužila.

Našla jste v průběhu svého pátrání vše, co jste potřebovala?

Asi se mi jen potvrdilo to, co jsem už věděla. I když největším překvapením pro mne byly národnostní a jazykové kořeny mých rodičů. Možná to bude působit trapně, ale byla jsem vychována jako Češka a až v průběhu svého hledání jsem zjistila, že jsem jakýsi mix. Těžko o sobě můžu říct, že jsem Češka v pravém slova smyslu.

Jak tedy vypadala vaše „česká výchova“?

V podstatě na to neumím odpovědět. Tatínek česky uměl, ale většinou nebyl doma. A pak už nebyl. S maminkou spolu mluvili německy. Z tohoto raného období si moc nepamatuji.

Víte, proč se vás rodiče rozhodli vychovávat jako Češku?

Bylo to po válce a německy mnoho lidí mluvit nechtělo. Máma v nepředvídatelných situacích, třeba na ulici, mluvila anglicky. V té době byl trend budovat novou českou společnost a to oni chtěli také.

Jak vnímáte sama sebe dnes?

Vlastně jsem dospěla k tomu, že se cítím jako Pražka. Ne Pražačka, to mi zní trochu žižkovsky, ale Pražka. To je asi nejpřesnější.

Podařilo se vám zapustit vlastní kořeny?

Své kořeny v Praze jsem zřejmě zapustila skrze vlastní děti. Díky rodičům jejich spolužáků a sousedům jsem obsadila místo v nějaké sociální síti, a tak jsem poprvé někam patřila.

Přinesla vám práce na knize úlevu?

Spíš bych to pojmenovala jako uzavření svého hledání. Já jsem tu knihu ve skutečnosti psala celý život. Celý svůj život jsem se snažila vyrovnat s tím, že jsem zavrhla svého tatínka. Psala jsem vlastně o malé holčičce, která se dostala do kleští totalitního systému, a posléze o někom, kdo se s tímto dědictvím musel vyrovnat.

V knize se věnujete také maminčině rodině; znamená to, že jste neznala ani tuto část rodiny?

Ano, ani z této strany jsem neměla dostatečné informace. Maminka přijala Československo jako svou vlast, do Německa se vrátit nechtěla. Při hledání pramenů jsem zpovídala svou tetičku Idu Heissenbütel a snažila se proniknout do mentality této původně velmi bohaté rodiny. Moje zkušenosti byly skutečně zcela opačné.

Jak se ve vašem životě odrážel vztah k rodičům?

Vůči tatínkovi jsem nejdříve, asi tak nějak dětsky, cítila vinu. Ale i když mi pak řekli, že to nebyla pravda, stigma z dětství zůstalo.

Myslíte, že při pátrání zůstalo ještě něco skryté?

Snažila jsem se jít až k meritu věci a myslím, že jsem to dokázala.

Písněm se dívám takovým zamlženým oknem do svého ztraceného dětství. Je to svým způsobem moje zakódovaná mateřská řeč.

Kdy se zrodil nápad vydat knihu?

Je to zcela banální. Když přišlo padesáté výročí procesu s protistátním spikleneckým centrem, tak se něco stalo, a já si řekla: „Teď je načase říci to sama.“ Holky už byly velké a ten čas nastal.

Změnilo vaše hledání a objevy, které jste učinila, nějak vztah k sobě samotné?

Myslím, že ne.

Jak byste popsala svou rodinu?

Podařilo se nám vytvořit funkční rodinu a myslím, že se máme rádi. Co víc si přát?

Z tatínkovy strany máte židovské předky, co pro vás znamená židovství?

Židovství je prostě ve mně, to se nedá odpárat.

Můžete zavzpomínat na své začátky s jidiš písněmi? Co vás k nim přivedlo?

Jidiš písně jsem znala z různých nahrávek, které kolovaly mezi lidmi. Pamatuji si, že na začátku sedmdesátých let mi je pouštěl Karol Sidon na Sonetu Duo – tenkrát velmi dobrém magnetofonu.

Jaký význam pro vás mají jazyk jidiš a jidiš písničky?

Dnes si myslím, že zpěv jidiš písní je jakýmsi kompromisem mezi mým židovským tatínkem a německou maminkou. Jelikož jidiš – opravdu velmi zjednodušeně řečeno – je do značné míry středověká němčina (a mateřská řeč mých rodičů byla němčina), tak mám pocit, že je to svým způsobem moje zakódovaná mateřská řeč. Já se vlastně těmito písněmi dívám takovým zamlženým oknem do svého ztraceného dětství. Na koncertech někdy říkám, že jsem typická Středoevropanka: Češka, Němka, Židovka, ale narozená v Londýně.

Studenti ptají skutečně otevřeně, bez servítků. A když se nebojíte odpovídat jim stejně a vnímáte je jako rovnocenné partnery, dojdete k úžasným zážitkům.

Máte svůj vlastní interpretační klíč k jidiš písním?

Když vybírám písně, vždy myslím na své nejbližší ‒ na rodiče, na děti. Někdy se snažím evokovat pocity z dětství. Zpívám tzv. světské jidiš písně, s jejich strastmi i slastmi, písně nižších sociálních vrstev, které mě vrací k mému dětství. Některé písně se ale dotýkají i mých aktuálních pocitů a zrcadlí dnešní skutečnost.

Při poslechu jidiš písní je možné pocítit jemné kouzlo jidiš jazyka ‒ jeho hravost, snad i šmajchlovitost. Kontrast mezi smutkem a ironií spolu s melodikou vytváří zvláštní napětí, které dělá tyto písně tak ojedinělé. Ráda bych, aby se tato kultura zachovala v našem povědomí.

Konzultujete s někým například výslovnost jidiš slov?

Ano, chodila jsem k paní Síbové, která byla učitelkou jidiš jazyka. Byla to pro mě cenná zkušenost. Dodnes znám naštěstí pár pamětníků, kteří mi pomáhají.

Hana Frejková
Narodila se 17. ledna 1945 v Londýně. Je vdaná, má dvě dcery, Josefínu a Mariannu. Věnuje se herectví a interpretaci jidiš písní. Žije v Praze.

Máte svou oblíbenou jidiš píseň?

Všechny!

Kde hledáte nové písně?

Ze začátku jsem sháněla sborníčky, které se vydávaly společně s cédéčky; třeba André Ochodla. Také jsem si nechala posílat různé publikace z Německa, např. o Mordechaji Gebirtigovi. A postupně mi hodně lidí dávalo své materiály, které nashromáždili.

Koncertujete u nás i v cizině, liší se nějak publikum?

Publikum se de facto neliší. Lidé jsou stejně vnímaví a reakce jsou podobné.

Se svým příběhem a s jidiš písněmi jezdíte na besedy do škol. Jak na vás reaguje nejmladší generace?

Mám vlastně velmi čerstvou zkušenost s teenagery. Zatím jsem jezdila jen po vysokých školách, ale nedávno jsem podlehla výzvě jet do Rumburku na Střední odbornou školu grafiky a polygrafie. Byla tam báječná atmosféra! V tomto velmi citlivém věku se studenti ptají skutečně otevřeně, bez servítků. A když se nebojíte odpovídat jim stejně a vnímáte je jako rovnocenné partnery, dojdete k úžasným zážitkům.