Po dlouhých týdnech, které byly spojeny s velkou nejistotou a strachem z nákazy, ale i obavami o naše nejbližší, humor potřebujeme. Ne snad, že lze smíchem vyřešit všechno, co nás tíží, ale přinejmenším můžeme zažít okamžiky, kdy se aspoň na chvíli uvolníme. „Patří to k fázi ozdravného procesu v krizi. Humor umíme, radovat se a chechtat se je dobré. A právě dobrá nálada je důležitá pro to, aby se naše imunita zlepšovala a my ty viry nechytali tak moc. Humor, laskavost a vstřícnost, to dnes potřebujeme,“ říká psychoterapeutka Věra Roubalová, která sama vzhledem k věku patří k rizikové skupině. Infekce stále nezmizela a pociťovat tudíž napětí je zcela přirozené.

Zdravotní klauni jsou tu od toho, aby připomněli, že i v časech krize jde život dál a je na místě se radovat z toho, že jsme.

„Myslím, že humor je především uvolňovačem nahromaděného napětí a jakýmsi obranným mechanismem. Po určité době si spousta lidí přirozeně začne dělat z jinak vážných věcí legraci. Celá situace kolem koronaviru se vleče, trvá dlouho a my zažíváme nejistotu a o to víc potřebujeme protipól v podobě humoru,“ popisuje situaci Irena Dubail, specialistka geriatrických programů neziskové organizace Zdravotní klaun, která od roku 2001 přináší smích a humor do nemocnic, léčeben dlouhodobě nemocných i různých zařízení pečující o seniory. V Česku nyní působí 86 profesionálních zdravotních klaunů, kteří pravidelně navštěvují 62 nemocnic, osm domovů pro seniory a také dva hospice. „Současná situace zaskočila všechny a právě dětské pacienty a zejména obyvatele domovů pro seniory ještě víc izolovala od jejich rodin, sociálního kontaktu a okolního světa. Zdravotní klauni jsou tu od toho, aby připomněli, že i v časech krize jde život dál a je na místě se radovat z toho, že jsme. Snažíme se současnou situaci s citlivostí odlehčit a připomenout, že hra, humor, hudba a podobně jsou zdravou cestou k uvolnění stresu a napětí,“ dodává Dubail.

Samotná terapie humorem je v současnosti něčím, pro co po letech přínosné praxe, přibývají i vědecké důkazy. Například v roce 2016 odborný časopis American Journal of Lifestyle Medicine publikoval přehledovou práci s názvem Smích na předpis, v níž bylo popsáno, že právě humor je způsobem, jak zcela bezpečně, bez vedlejších účinků a zároveň velmi levně pomoci nemocným a jejich blízkým. Jednoduše řečeno, nabízet pacientům smích nepřináší rizika, jen benefity.

Když to nejde osobně, pomůže technika

Konkrétně v době nouzového stavu, kdy byly zcela zakázané návštěvy v nemocnicích a zařízeních sociální péče, bylo nutné hledat jiné cesty, jak pacienty a klienty potěšit. Osobní setkání nebylo možné kvůli riziku nákazy. Jenže izolace, kdy se řada domovů pečující o seniory, doslova hermeticky uzavřela, také nebyla ideálním řešením. „V době karantény jsme se se seniory setkávali virtuálně přes videohovory skrze nový program Virtuální klauniády pro dříve narozené a také jsme si s nimi dopisovali pomocí tradiční papírové korespondence, což je program Klaunská pošta. Přestože moderní komunikační technika není srovnatelná s živým setkáním, je seniory přijata velmi pozitivně,“ vysvětluje Dubail. Online klauniády by se ale nemohly uskutečnit bez spolupráce s ošetřujícím personálem. Jeho úkolem je vybrat vhodné příjemce takového setkání a také zajistit, že se k jejich lůžku dostane notebook či tablet. „Klienti či pacienti vidí a slyší živého zdravotního klauna, který na ně reaguje, mohou se s ním pobavit a třeba si s ním i zazpívat známé melodie za doprovodu živé hudby,“ dodává.

Jednou z povinností lékaře je být na pacienta hodný, nakopnout jeho myšlenky k uzdravení.

Technika pomohla i při zprostředkování bezpečné, ale stále osobní klauniády. Na začátku května se podařilo zajistit vysokozdvižnou plošinu a s ní se dva klauni dostali na úroveň nejvyššího patra budovy pražského Domova pro seniory sv. Karla Boromejského. Tak mohli klauni hrát, zpívat a postupně „navštívit“ jednotlivé klienty zařízení. „Viděl jsem, jak seniorům svítí oči, viděl jsem překvapení, radost a nadšení. Jsem dojatý a myslím, že mluvím za všechny, kteří se Vzdušné klauniády účastnili. Těžko se dá zprostředkovat, co jsem uvnitř viděl, ale v každém případě to ve mně zanechalo pocit, který si ponesu hodně dlouho,“ vzpomíná Zdravotní klaun Petra Liška. Pro širokou veřejnost pak Zdravotní klauni vytvořili videokanál Smích on-line, který je volně přístupný na YouTube.

Smát se i na onkologii

Představa, že humor má být součástí péče o pacienty či klienty v zařízeních sociální péče, není nijak nová. Už před několika desítkami let se jí zabýval dnes již zesnulý profesor Oskar Andrysek, špičkový onkolog a vědec. „Na stará kolena“ se rozhodl věnovat pacientům v nemocnici následné péče v Měšicích, kam přicházeli lidé na sklonku života, což ale proti jeho dřívější klinické praxi nebylo až tak odlišné. Podle něj byl právě humor něčím, co tito nemocní potřebují. „Když je náš mozek ochromený strachem, zoufalstvím a beznadějí, tak T-lymfocyty nemají ony velitele, kteří by jim řekli, koho zabíjet a koho ne. Prostě nefungují. Rakovina tak znovu a znovu bují, protože naše obranné jednotky jsou zmatené, je jich málo a nedostávají správné rozkazy. Proto vždycky říkám: veselá mysl, půl zdraví. To je vlastně moje největší lékařské zjištění a krédo. Když se po vyšetření na pacienta podíváte s koženou tváří a řeknete − je to vážné −, tak jste pitomec a ne doktor. Jednou z povinností lékaře je být na pacienta hodný, nakopnout jeho myšlenky k uzdravení. Protože to zatraceně moc funguje a je naší povinností toho využívat,“ popsal profesor Andrysek v rozhovoru pro časopis Instinkt v roce 2014.

Občas jsem sprostý, a protože většinu mých pacientů to baví, nebráním se tomu. Je to lidský přístup a ten je nejdůležitější.

Mimochodem on sám se stal onkologickým pacientem, protože v 80. letech pracoval s radioaktivním zářením, aniž by měl k dispozici dnešní ochranné prostředky. Po léčbě mu zůstala bulka na ruce, a právě tu rád ukazoval pacientům se značně svébytným komentářem. „Sáhněte si, tady jsem měl taky raka a neposral jsem se z toho. Tak vy se z toho taky neposerete.“

„Občas jsem sprostý, a protože většinu mých pacientů to baví, nebráním se tomu. Je to lidský přístup a ten je nejdůležitější. Nechci, aby mě brali jako nějakého boha v bílém plášti, který má profesorský titul. Chci, aby mě považovali za svého kamaráda, který ví, co dělá, a snaží se jim všemožně pomoci. A když to nejde léky, tak alespoň dobrým slovem nebo nějakým tím vtípkem. Ono je to někdy vlastně snadné. Od profesora nikdo nečeká, že řekne ‚prdět do hlíny‘. Takže lidi to odzbrojí, zasmějí se a je jim líp,“ popisoval svůj netradiční přístup k pacientům. Jen na okraj, dnes i americký National Cancer Institute uznává existenci „terapie humorem“, třeba v podobě klauniád, s tím, že jde o nástroj, jak lépe zvládnout bolest, stres a také zlepšit celkovou psychiku pacientů, zejména když se potýkají se závažnými diagnózami včetně rakoviny.