Vznikla prý na stejném místě, kde míval s chlapama při okraji vojenského execíráku hangár, snad vůbec nejstarší v zemi. Kšeft se dřevem, co ho dnes živí, že ale stojí za starou belu. Ucítil jsem, že si dal na posilněnou skleničku nějakého šnapsu. Ovšem oblékl se toho dne slavnostně – do černého huňatého roláku a černých pumpek, kolem krku si omotal šálu, na hlavě mu kralovala placatá bekovka s mohutným štítkem proti slunci. „Zdar, hochu! Dáš si trochu slivovice?“ přivítal mne. Zdvořile jsem odmítl. Máchl jsem rukama kolem sebe v otevřených dveřích: Tak tady to začalo, pane inženýre?

A taky brzy skončilo. Všechna sláva polní tráva. Dva tři roky mě nosili na ramenou, měl jsem při produkcích i stotisícové návštěvy. Protože nic a nikdy ještě nepobláznilo lidi tak jako tehdy počátky létání. Aviatiky považovali za hrdiny a současně za blázny či sebevrahy. Publikum žaslo, řvalo, běhalo nám naproti po louce, i když už jsme rolovali na přistání, a současně čekalo, kdy přijde karambol.

A přišel?

To si piš, hochu! Počítám, že na tři starty připadla jedna hezká bouračka. A přinejmenším jedno nové polepení křídel plátnem. Vůbec nechápu, jak to dělal ten Lilienthal. Víš kterej? Ten Němec, co to dvacet let před námi zkoušel na kluzácích domácí výroby. Rozbíhal se z kopce a prý snad tisíckrát se mu to povedlo. Zabil se až při posledním pokusu. To my padali jak hrušky. Nic jsme neuměli. Ani prd. Chceš říct, jak jsme zkoušeli první skoky? Jeden vlezl do aparátu, druhej ho držel na špagátě, třetí si lehl do trávy, aby sledoval, jestli se stroj vůbec odlepí od země. Pak pilot zařval, pusť!, startér uvolnil jeden konec lana, a ostatní už bylo v rukou božích. Někdy šlo o život, jindy aspoň o kosti. Prostě paráda! A když ten v trávě zařval, že jsem fakt poskočil nad zem, hned jsme si na úspěch přiťukli… To ti byly srandy, že bys nevěřil. Třeba na měření tahu motorů jsme měli jen mincíř. Takovou tu váhu na prasata. Přes špagát se chytil za konstrukci, a jak ukázal od sedmdesáti kil výš, už to bylo nadějné. Na sílu a směr větru jsme používali podobně vychytaný přístroj: šnuptychl na holi. Když se moc třepotal, byl to signál, že vzlet by byl o hubu. Nejvíc pitomostí jsme ovšem nadělali při stavbě planérů.

Čeho prosím?

Říkali jsme planérů. Francouzsky planairů. Taky aparátů. Avionů. Eroplánů. Hergot, prostě letadel! V Evropě už prosperovaly bohaté fabriky, chvástaly se sériovou výrobou jako třeba francouzský Blériot nebo Voisins, zatímco my jsme své létající rakve upachtěně bastlili na kolenou. Nevěděli jsme pořádně, z čeho je postavit a jak. Pokus a omyl byly metoda. Že na hlavní konstrukční části je dobrý jasan a na žebra křídel případně i topol, to nám došlo. Teda mému truhláři Honzovi Svobodovi. Ale z čeho třeba udělat vrtuli, jednu z nejvíc namáhaných součástí, nikdo nevěděl. Honza tu první nakonec slepil z vrbového dřeva, že prý potřebuje být pružná jak pomlázka. K sakru, taková blbost! Protože vrba je lehká. A vrtule musí mít v otáčkách setrvačnost, čili i hmotnost. Taky s motorem prvního letadla jsme si nevěděli rady. Montoval ho spolužák a majitel strojírenské dílny Olda Dvořáků. Udělal mašinu příliš těžkou a k tomu s chabým výkonem. Čili potvora jezdila, poskakovala, ale nelítala. Nenas..lo by tě to? Takový práce! Nejdřív jsem s tím naboural a nakonec mi první model shořel. Než bychom byli sesmolili další, někdo by mi prvenství vyfoukl. A to jsem, krucinál, nemínil připustit.

Nadšenců aviatiky jako vy bylo u nás víc?

Na to vem jed. Vzlítnout do azuru, to bylo tenkrát něco jako náboženství. Naše sekta nebyla početná, zato přímo zfanatizovaná. Někteří si rozbili rodiny. Jiní zbankrotovali. Včetně mně. Přitom zvláštní na tom spolku umanutých bylo, že jsme sice drželi při sobě, ochotni si i pomáhat, jenže zároveň nás soutěž o nebe nutila tutlat různá technická tajemství, nedůvěřovat si, žárlit na sebe. Jo, a čeští průkopníci aviatiky se od kolegů z jiných zemí lišili ještě minimálně ve dvou věcech. Že si to rozdávali s místními Němci, které chtěli v lítání předběhnout. To vzbuzovalo oboustrannou nevraživost, občas i vášně. Například když jsme dělali produkce na Olomoucku, tamní Němci šli – prosím tebe – do demonstrací, dožadovali se úředního zákazu letů, a lokální německý tisk prskal, ať se ta česká cháska se slámou v botách nevytahuje. Předválečná nevraživost dvou spolu žijících národů byla fakt vymakaná. Jak vidíš, hochu, sahala až do nebe.

A ta druhá odlišnost Čechů?

Že my, bémáčtí aviatici, jsme byli vesměs chudáci s děravými kapsami. Ukážu ti to na příkladu. Mé letecké výkony u nás časově předčil, pokud je mi známo, pouze český Němec Igo Etrich. Jak by ne, když jeho papá vlastnil velkou textilku v Trutnově. Čili synáčka měl z čeho vydatně podporovat, koupil mu třeba kluzák z pozůstalosti zmíněného Oty Lilienthala. A Etrich junior do něj zamontoval motocyklový motor a v létě 1909, čili pár měsíců přede mnou, už s mašinou lítal. Načež v době mých prvních pokusů, na jaře 1910, slavil ve Vídni úspěchy se svou zkonstruovanou Holubicí, velmi obratným a silným letadélkem. Nu a ve stejných letech jsme se my tiše a skromně pachtili po kůlnách. Účetní Zeman třeba, zpozdile se pokoušející o řiditelnou vzducholoď. Můj pardubický kamarád Ludvík Očenášek, sirotek, co to dotáhl až na továrníka. Vynalezl rotační motor, v Evropě později slavnou a úspěšnou technickou novinku. Jenže on si ji opomněl dobře patentovat.Nebo Franta Novák, strojník z Veselí nad Lužnicí, co rok po mém přeletu z Pardubic do Prahy, čili v roce 1912, postavil legrační helikoptéru a vydržel s ní pět minut ve vzduchu. A takových bylo! Třeba montér od Laurina Metod Vlach. Od výplaty k výplatě stavěl nejdřív dvouplošník, natloukl si s ním, pak jednoplošník, znovu se div nezabil – načež všude potom hlásal, že lítal už přede mnou, což byl kec jak lívanec.

Takže soupeřili jste, nebo spolupracovali?

Obojí. Jak s kým. Ambice jsme měli všichni stejné, povahu každý jinou. Sympatický mi byl třeba Hiero, totiž inženýr Otto Hieronymus, můj známý z Boleslavi, šéfkonstruktér od Laurina a Klementa. Jeho pokusům už s otevřenou papulou přihlížely tisícové davy na větrné hůrce chuchelského závodiště. Pak jsme spolu létali v Pardubicích, kde jsme posléze založili aviatické družstvo a dokonce první pilotní školu, v níž jsme se coby totální amatéři pokoušeli vyškolit profesionály. Zajímavý blázen byl i Karel Tuček, vyučený knihkupec a antikvář, který šel na věc systematicky: zamířil do Paříže, aby se nejdřív u Blériota vyučil pilotem. Za třicetihodinový kurs vyplázl 850 franků, za pojištění snad 1500, takže jako první z nás draze získal pilotní průkaz. Ale nic moc s ním nedokázal, párkrát si na Borech v Plzni rozbil hubu, prošustroval celé dědictví, aby nakonec předělal svůj stroj na vodní kluzák, se kterým se párkrát svezl po Vltavě, až mu to chlupatí zakázali, že prý dělá rámus a velké vlny. Nebo jiný případ… Prima chlap byl třeba Franta Šimůnek z Nuslí. Skromný, tichý, plachý, vypadal jak čerstvě vylíhlý flanďák, jen co ale sedl do aparátu, byl z něho neohrožený dobrodruh. Lítal jsem s ním na poli mezi pankráckým hřbitovem a císařskou silnicí před desetitisícovým publikem. Vyprávěl mi, jak žebral u majitele toho pankráckého pole, aby mu ho po žních půjčil. Když ječmen zmizel, musel prý v rychle rostoucím jeteli urovnat krtince a myší díry pro dvě stě metrů dlouhou vzletovou dráhu a ručně ji zpevnit dusadlem. Toho chlápka s věčně polámanými žebry jsem měl rád. Protože on se rozhodl pro aviatiku v téže chvíli jako já. Totiž v pražském hotelu Palace, kde jsme oba, jen každý v jiném čase, nadšeně okukovali vystaveného Blériota, co v červenci 1909 přeletěl lamanšský kanál.

Zrovna jsem se chtěl konečně zeptat, jak a kdy jste se vlastně k aviatice dostal…

A já ti, hochu, zrovna chtěl doříct, že kromě jiných soupeřů jsem měl ještě jednoho. Trochu pošuka, jmenoval se Josef Hirsch. Když v roce 1908 vojančil v Písku, vymyslel létací kolo. V podstatě přidělal k bicyklu křídla z bambusu potažená kalikem, dopředu i dozadu umístil dvě vrtule, které spřáhl se šlapacím ústrojím. Někde na kopci píseckého cvičáku prý pakskákal na vzdálenost asi třiceti metrů. Létací kolo asi dva roky nato věnoval Technickému muzeu v Praze. A kde mohl, rozhlašoval, že létal o tři roky dřív než já. Jestli, tak nanejvýš poskakoval. Prostě cvok.

Kdepak cvok, přinejmenším inspirátor! Ten Hirsch svým vynálezem zřejmě okouzlil spisovatele Jaroslava Foglara, který pak ve své slavné knížce záhada hlavolamu vynálezce přejmenoval na jana tleskače a ztracený plánek na létající bicykl učinil osou dobrodružného příběhu pro mládež.

Tleskač – Foglar – neznám! Nikdy jsem neslyšel…

Není divu, to už jsme přešlápli za horizont vašich časů… takže zpět! jak jste se dostal k létání?

Já se narodil, hochu, to bys nepochopil, do doby úžasných změn a pokroků. Jako čilého kluka mě kdeco nadchlo a strhlo. Zrodil se sport. Hurá. Šli jsme do toho, my, Pardubičáci. Veslování na Labi. Vzápětí bicykly, už s pedály a pneumatikami. Báječný vynález! Šli jsme do toho. Dokonce i táta si to užíval. Byl předsedou cyklistického oddílu. Vyrostl jsem, a objevily se první motocykly. Nová výzva! Začal jsem závodit. Škole jsem moc nedal, občas jsem dokonce z nějakého předmětu propadl, jindy mi snížili známku z mravů. Zato technické a sportovní novinky mě setsakramentsky braly.

Vy jste měl motorku? Myslel jsem, že jste patřil k těm chudým aviatikům!

Na rozdíl od nich jsem měl štěstí, že naše rodina patřila k pardubické honoraci. Táta vlastnil Veselku, patrně nejvyhlášenější hotel ve městě. Od plesů a ochotnických představení až po slavnostní zasedání spolků či městské rady se většina akcí konala u nás na Veselce. Mnoho let byl otec radním, akcionářem městského pivovaru atakdále. Nouzí jsme netrpěli. Ale když jsem doma oznámil, že chci lítat, vytáhl na mě táta hůl.

Nastala generační roztržka?

Díkybohu jen dočasná. To se ví, táta chtěl, abych jednou převzal hotel a ostatní reality. Kvůli tomu jsem ale přece nevystudoval strojnickou fakultu, abych jednou předstíral laskavost vůči hostům a nadával pokojským či kuchařům. Mě lákala technika. Buď automobily, nebo – to už byly noviny plné zpráv o úspěších amerických bratří Wrightů – aviatika. Takže po vejšce v Praze, inženýrský diplom jsem získal v roce 1907, jsem nejdřív absolvoval jeden semestr automobilové školy v Německu, na pár měsíců jsem přešel do Alteny v Porýní, kde jsem se u firmy Basse a Selve motal kolem výroby součástek pro vzducholodě, načež jsem asi čtvrt roku sbíral zkušenosti při výrobě motorů v boleslavské automobilce Laurin a Klement. Jenže nikde jsem neměl stání. Od Blériotova přeletu La Manche jsem věděl, že něco podobného chci, ba musím zkusit. Pak byl s podzimem 1909 Blériotův aparát vystaven v pražském hotelu Palace. Zajel jsem si tam, vystál frontu a všechny důležité konstrukční prvky jsem si nakreslil. Bylo rozhodnuto. Táta mě hnal holí, ale…

…nevyhnal, jak vidno…

Časem ho ukecal baron Kraus. Báječný chlap, snad nejpopulárnější postava Pardubic, můj ochránce, fanoušek, brzy i takzvaný letový ředitel, protože pro rakouské byrokraty jsme my, aviatici, byli neukázněná verbež, nad níž musí existovat akurátní dozor. S Arthurem, bláznivým baronem, jak se mu ve městě láskyplně přezdívalo, jsme byli jedna krevní skupina. Taky horoval pro technické novinky, byl v Pardubicích prvním, kdo tu jezdil na velocipedu, pak na motorce, brzy v automobilu, zkoušel postavit letadlo, konal navíc i lidumilné skutky, například jako amatérský astronom otevřel vůbec první lidovou hvězdárnu u nás, přístupnou zdarma a každému.

Takže otec se podvolil?

Bylo mu sice už přes šedesát, ale zásluhou barona pochopil, že si nemíním jen hrát. A boj o domácí prvenství v dobytí nebe otce brzy tak chytil, že se stal nejen mým hlavním sponzorem, ale i fandou, rádcem a rozhodčím. Třeba při mém rekordním letu z Pardubic do Prahy jel autem a zajišťoval po trase telefonické spojení i zpravodajství. Tak nás to dobrodružství sblížilo, že když otec v roce 1913 zemřel, vzápětí jsem s aviatikou praštil. Ostatně vypukla válka, a v tu ránu rakouský erár civilní lety zatrhl. Už jsem se k nim nikdy nevrátil. Pravda je, že jsem se po převratu v roce 1918 přihlásil k našemu vojenskému letectvu, ale páni oficíři mě div neshodili ze schodů. Že prý, sakra, nemám ani pilotní průkaz, a co hlavně, oproti válečným pilotům se stovkami letových hodin jsem se mohl vykázat pouhými pětadvaceti hodinami ve vzduchu. Jak říkám, všechna sláva, polní tráva. Z prvního českého letce udělali prosťáčka a vyhnali ho z ranveje.

Vy jste vážně neměl řidičák… totiž pilotní průkaz?

A kdo by mi ho vystavil, ty bláho, když jsem byl první, co u nás lítal? Pupkatý ouřada? Vůbec nikdo tu pilotáži ani aviatice nerozuměl. Ostatně ani já ne. Já se mohl…po… potentočkovat, když nás ti přiblblí šimlové chtěli komisionálně zkoušet, udělovat papíry s beranem, a přitomo lítání věděli kulový. Na sklonku kariéry jsem se teda ve Vídni před takovou vykutálenou komisi nechal doštvat, abych jako učinil zadost c. k. zákonu a svatým přikázáním. Jenže, hochu, já si při té parádě stroj komisionálně poškodil tak, že jsem nemohl zkoušku dokončit. Prostě malér a trapas. Už jsem se pak na všechno raději vykašlal.

Čili vy jste vážně lítal bez papírů?

Hergot, nějaký lejstra mi ti magoři nakonec dali. Ale první opravdové pilotní průkazy získa-li Tuček a naše první pilotka Božka Laglerová. Ta si je udělala někde v Německu. Čili vlastně jsem lítal načerno a sám sobě jsem si byl instruktorem. Chceš vůbec říct, jak jsem se naučil lítat?

To ze všeho nejvíc!

Sranda, hochu! Už jsem říkal, ne?, že jsme si s klukama nejdřív postavili planér okopčený podle Blériota z hotelu Palace. Pro chabý motor to nikdy nevzlítlo, jen poskakovalo. Nakonec to v boudě, co stávala na místě, kde teď sedíme, shořelo. My Kašpaři jsme tu totiž měli hned vedle cvičáku rodinný pozemek. To už byl táta při mně. Souhlasil, abychom si kůlnu, vznešeně řečenou hangár, stloukli. A po zničení prvního stroje – neuvěříš – mi dal prachy na nový. Řek mi, jeď si koupit něco pořádného do Paříže. Tak jsem na sklonku roku 1909 u Blériota objednal jednoplošník s kapalinou chlazeným čtyřválcem Daimler o výkonu sedmdesáti koní. Dělo, ty brďo! Mašina vážila přes tři metráky, lítala i stovkou. Stála mě osmnáct francouzkých táců, ale musel jsem čekat až do jara následujícího roku, protože na Blérioty byl pořadník. Načež jsem do toho prvně sed. Žádné přístroje, výškoměry, měřiče otáček či síly větru, žádný padák, zato nulové znalosti, poněvadž manuál jsem nebyl s to přelouskat. A na rozdíl od Tučka jsem neměl to srdce utratit prachy za kurs. Trénoval jsem za jasných nocí, pokud možno při měsíčku. Vstával jsem kolem třetí. Jednak šlo o to, aby se mi případní čumilové neposmívali, ke všemu čas na pokusy byl jen tak do čtyř, půl páté, protože na cvičák s rozbřeskem narukovaly nejdřív krávy na pastvu, po nich volové vojáci na execírku. Nejdřív jsem zkoušel start. Rovně rozjet, pohnout kniplem, a za pár vteřin honem zpátky na zem. Z jednoho konce louky na druhý. Jak se zatáčí, jsem jen tušil, ale bál jsem se, že stroj převrhnu a zničím. Uhodneš, hochu, kdo mě nakonec vyučil v pilotáži?

Netuším. Inženýr Hieronymus?

Samá voda. Představ si, splašená kráva! Letím si, z motoru mi prská olej do ksichtu, podotýkám, že ricinový – slízneš pár kapek a po přistání se poděláš… To jsem ale odbočil… Letím rovně jak pravítko, a najednou proti mně, zrovna když chci dosednout, splašená kráva! Já vytřeštěné oči, kráva vytřeštěné oči. Abych jí nesejmul, ze zoufalství jsem pohnul kniplem do strany, strachem bez sebe. Ale Blériot se poslušně naklonil a udělal svou první zatáčku. Což mého ducha zvedlo k výšinám a začal jsem plavně kroužit nad cvičištěm. Čili díky té krávě jsem, vole, začal konečně opravdu lítat.

Náramně se bavím, protože oblíbené rčení, ,máš oči jak z kašparovy krávy‘ má svoje historické pozadí. to je úžasné! a kdy jste tedy opravdu prvně vzlétl?

16. dubna 1910, brzy po příhodě s tou krávou, jsem asi ve výšce dvaceti metrů opsal dvoukilometrovou elipsu nad cvičákem. 19. června jsem se prvně a oficiálně předvedl Pardubičákům. A tím dnem počínaje jsem se začal producírovat na řadě míst, přičemž všude se vracely stejné problémy. Občas moc foukalo, pročež se vyvěsil černý prapor. My hráli na vlajky, víš? Bílá vlajka a výstřel znamenaly, že začínáme, červená ohlašovala větší zpoždění, černá, že se vzlet odkládá, modrá pak definitivní konec a vstupné se, holenkové, nevrací. Jiným problémem byla neexistující letiště. Nejhůře na tom byla Praha. Zkoušelo se lítat na prosecké, letenské a pankrácké pláni, za moc to však nestálo, všude krtince, výmoly, někde idrobné stavby. A na dostihovém závodišti v Chuchli tak foukalo od Vltavy i od Berounky, že šlo o život.

Naši slabí draci byli na vítr velmi choulostiví, přesto jste právě v Chuchli při svém přeletu z Pardubic přistál. Čím byl ten let tak senzační, že se dodnes nejvíc připomíná?

Toho 13. května 1911 jsem nakrátko získal domácí aviatický rekord v délce i trvání letu. Z Pardubic do Prahy jsem vzdálenost 121 kilometrů přeletěl za jednu hodinu a 32 minut. Opravdu to byla tenkrát senzace, přišly mě uvítat davy Pražanů. Jenže zakrátko se lítalo mnohem, mnohem dál, výš a rychleji, a já už u toho nebyl. Takže mi ze vší té pomíjející slávy zbyla vzpomínka hlavně na dobrou svatební žranici, protože jsem si jako správný provokatér usmyslel zaletět si z Pardubic do Prahy na ženitbu spolužáka z fakulty Langa.

A tím jste snad skončil?

Ještě jsem až skoro do začátku války pořádaly aviatické produkce, všude se jásalo, chodily na mě mnohatisícové průvody lidí a nadšeně hleděly do nebe. Jenže já už dopředu věděl, že pokrok v letectví se žene krkolomným tempem, které my, obyčejní lidé, ani nezadržíme, natož abychom s ním stihli držet krok. Ke všemu mi rok před válkou umřel táta. Musel jsem převzít firmu, podnikání jsem nerozuměl, nebavilo mě, podnik šel pod mýma rukama od deseti k pěti. Nechce se mi o tom mluvit. Chlap je najednou na všechno sám, bez ženy, bez dětí, sestře na krku. Rodinu mi sem tam nahradila sklenička. Ale to až po válce.

Narukoval jste?

Vykroutil jsem se. Zato jsem kulil oči, kam až se to krásná aviatika zvrtla. Pouhé tři čtyři roky po mém rekordním letu začaly teď už z kovových, silných, rychlých vojenských letadel padat na lidi bomby. Víš, hochu, styděl jsem se k breku. Bylo to k zblití…

Poslední otázka, pane inženýre – ať nekončíme ponuře. mám doma knížku, ve které její autor František Gel tvrdí, že dřív než vy u nás létal Evžen Čihák…

Ten trouba s tím nepřestal? Evža, víte? Bratranec! On od počátku patřil do naší party. Pořád loudil, abych mu první stroje půjčil. Byl šikovný, ale umanutý. A já taky. Touha po prvenství, hochu, je jak zimnice. Do kokpitu jsem holt Evžu Čiháka nepustil. Pod záminkou, že stroj je za prachy mýho fotra, ne jeho. Nakonec se naštval a přešel k jiné partě. Konstruoval, lítal, měl úspěchy, taky však byl trochu baron Prášil. A že měl zlost, různě pomlouval a vymýšlel si. Víš hochu, že jsem to tušil? Takže on Evža kecat vážně nepřestal…