Papaláši se u koryt asi trochu poškádlili, ale nakonec si každý svoje místečko našel. Pikantní je, že se ani po padesáti letech ještě neshodli politologové, historici, pamětníci a znalci všeho druhu, jak to začalo opravdu.

Nevídáno, neslýcháno

„Ten osmašedesátý ani v rozhlase nespadl z nebe. Celé to neopakovatelné klima šedesátých let vytvářelo k němu podmínky. Najednou bylo možné, aby u Bezručů, kde hráli hru o životě Ježíše Krista, zahajoval představení Ladislav Mrkvička slovy: Pochválen buď Ježíš Kristus a publikum odpovědělo unisono ‒ až na věky! Dnes už těžko někdo pochopí, že když po premiéře Hamleta při odchodu z divadla procházel Jiří Adamíra tleskajícím špalírem diváků, nebyla to jen pocta herci, ale zároveň i forma jakéhosi společenského protestu. Jakási manifestace semknutosti lidí, kteří už začali fandit jiným hodnotám než těm oficiálně předkládaným.“

Uvozovky prozradily citát. Mgr. Zdeněk Milt, literární redaktor, publicista a překladatel z ostravské redakce tehdy Československého rozhlasu, dvěma příklady charakterizoval dobu lépe než mnohastránkové učené rozbory. Tak jsme to cítili i my v pražském rozhlase a jak jsme brzy poznali i vy, naši posluchači, zkrátka my všichni, kdo jsme se až k zalknutí nadechli svobody do té doby neprožité. Ale ještě dokončím vzpomínku páně Miltovu ze sborníku Svět rozhlasu (19): „Projevovalo se to nejen v divadlech, ale i při filmových představeních, na koncertech. To všechno se odráželo ve vnitřním životě studia, měnily se vztahy mezi lidmi, všichni očekávali změnu. I když budou historici dokládat, že šlo v podstatě o boj jedné skupiny komunistů s druhou, byla to vzrušující doba a pamětníci ji z paměti nikdy nevymažou.“

Věra Šťovíčková a Jan Petránek s kolegy vysílají.

Ani ji vymazat nechceme a nemůžeme. Jak jsem už pověděl v rozhovoru pro Vital 3/2017, ve shodě s přítelem Janem Petránkem a mnoha dalšími kolegy tvrdím, že to byl nejkrásnější čas našeho života, čas probuzení a nadějí. Že posléze zklamaných, to je už jiné téma. Vzpomínám-li na kolegy, vytanou mi v mysli mnohá jména. Dnes chci připomenout zejména dvě. Osudy s nimi spojené, příběhy jimi často vyvolané jsou i kronikou té doby a našeho rozhlasového snažení. Sláva Volný a Milan Weiner.

Na co ještě čekáte?!

Přiběhl k nám, ještě to bylo ve druhé polovině roku 1967, do sportovní redakce Sláva Volný, tehdy zemědělský redaktor, brzy jeden z hlasů onoho pražského jara. „Četli jste to? Ten kluk to přeci neudělal, nemají žádné důkazy, ale v Rudém právu už ho ženou na pranýř jako zloděje, to si přeci nenecháte líbit, jste sporťáci, propagujete fair play, když do toho nepůjdete vy, udělám to za vás já, hnojař!“ Šlo o to, že na zájezdu fotbalistů Sparty do Turecka údajně jeden z hráčů odcizil v obchodním domě košili. Výprava ještě nebyla doma, nikdo nic konkrétního nevěděl, ale Sláva už chtěl bojovat. Tenkrát jsme to nedokázali, ani my, ani on, ani kolegové z ostatních sportovních redakcí. Jako obvykle se vše zahrálo do autu, inu sporťáci.

„Teprve nyní, když se ohlížím zpět, si uvědomuji v jakém tempu a činorodé euforii jsme vlastně žili,“ vzpomínal po letech. „Žurnalistika byla ve skutečnosti vždy mým jediným opravdovým koníčkem, ale v té době se stala vášní až posedlostí! Každopádně nezůstával čas na nic jiného, ani na večírky nebo na poklidné vysedávání a klábosení v hospodě.“
Sláva šel událostem naproti, někdy jim pomohl na svět, jindy…

„Do půlnoci chybělo jen několik málo minut, když se ozval telefon. ‒ Vezmi si to, nějaký Číhal ‒ podává mi manželka sluchátko ‒ říká, že je náměstek ministra spravedlnosti a že s tebou nutně musí hovořit. ‒ Dr. Zdeněk Číhal, náčelník správy vojenských soudů, první náměstek ministra.“

Sláva Volný popisuje příběh více než detektivní ve svých pamětech na několika stránkách. Líčí, jak náměstek naléhal, chtěl s Volným mluvit okamžitě, nejprve ve svém bytě. „Nechtěl jsem jít sám. Při takových rozhovorech je vždy lepší mít nějakého svědka. Mohla to být také nějaká provokace, člověk nikdy neví, doba nebyla nejklidnější.“ Nakonec šli dva, ještě kolega Vladimír Hončík. Ale ani ve svém bytě nechtěl náměstek hovořit. Věděl o odposlouchávání jistě své. Všichni tři skončili v rozhlase v Hončíkově kanceláři. Hostitel nabídl víno, Číhal skleničku odmítl. „Viděl jsem, jak se mu chvějí ruce, a čekali jsme, až začne vyprávět. Rozhodl jsem se ho uklidnit šokovou terapií, a tak jsem neomaleně, bez povinné úcty k náměstkovi ministra, pravil:

„Soudruhu doktore, jestli myslíte, že vás oddělají jako Břešťanského (Josef Břešťanský, náměstek předsedy Nejvyššího soudu v Praze, záhadně zmizel 28. března 1968, 2. dubna nalezen oběšený v lese u Babic na Benešovsku – pozn. KT), pak bude nejlepší, když nám řeknete všechno, co víte. Jestli my budeme vědět to, co víte vy, a jestli to navíc bude taky na pásku, a jestli se to rozhlásí, že my to víme, myslím, že už nikdo nemůže mít zájem na tom, aby z vás udělal mrtvolu.“ Léčba šokem zabrala, Číhal přes tři hodiny mluvil. „Vyprávěl, jak příslušník Státní bezpečnosti dostal v padesátých letech úkol zorganizovat na Liberecku protistátní skupinu z mladých lidí. „Všude totiž byly nějaké protistátní skupiny odhaleny a rozdrceny, a u nás zatím ještě žádná,“ vzpomínal Číhal. „Velitel krajské bezpečnosti se mnou na toto téma hovořil. Soudruzi nahoře nám přece nebudou věřit, že u nás žádní škůdcové nejsou. Dojdou k názoru, že jsme neschopní a na své úkoly nestačíme. Musíme nutně nějakou skupinu odhalit. Tak byla odhalena a později Zdeňkem Číhalem jako výstražný příklad pro ostatní nepoučitelné tvrdě odsouzena. Dva rozsudky smrti.“

Číhal vyprávěl o tom, jak mnohé rozsudky mu byly, jako předsedovi krajského soudu v Liberci, doručeny již hotové z krajského výboru KSČ. Takové brutální svědectví si ani bouřlivák Sláva Volný netroufal zveřejnit. „To by byla exploze. Vášně, i když oprávněné, mohly být jen na překážku vývoji, který byl nastoupen, snad až jednou, až nebudeme v období demokratizace, ale skutečné demokracie, až…“ Sláva Volný se nedočkal. Zemřel v exilu 29. 1. 1987.

Milan Weiner

Milan Weiner

Tichý, klidný, rozvážný, plachý, dokonalý opak Slávy Volného. Když natáčel ve studiu svůj text, komentář, poznámku, žádal kolegy, nejčastěji Jana Petránka, aby tam seděl s ním, nechtěl mluvit k neživému předmětu, potřeboval člověka vedle sebe. Jaroslav Jírů, jeden z legendární sestavy redakce zahraničních zpravodajů a komentátorů Československého rozhlasu, nedostižný znalec Francie, autor rozsáhlého životopisu Charlese de Gaullea, díla, které jako autoritu přijímali sami Francouzi, na svého šéfa vzpomínal (Svět rozhlasu 11): „Už za několik měsíců práce v rubrice mi bylo jasné: takového šéfredaktora jsem v životě nepotkal. Měl jsem dojem, že ho práce doslova spaluje, že chce dohonit všechno, co mu osud nedopřál. Strávil tři roky v koncentrácích tváří v tvář smrti. Když se vrátil, vážil on, vysoký nádherný člověk, sotva čtyřicet kilo. Když ho poslali domů ze zpravodajského místa v Pekingu a propustili z Četky z rasových důvodů jako Žida, onemocněl tuberkulózou a bojoval několik měsíců o život. Měl trochu jiné hodnoty než my ostatní. Viděl smrt důvěrně zblízka, nepřipadala mu tak neskutečná a vzdálená. Chtěl všechno stihnout, jako by tušil, že mu nezbývá moc času… A pak to přišlo. 5. ledna 1968 nás Milan Weiner zavolal do své bossárny (na dveřích měl ceduli Chez patron – pozn. KT). To se dělo tak, že Čestmír Suchý, známý milovník bonmotů vyšel z místnosti šéfů a zavolal: „Marxisté a Slované, pojďte na poradu!“ V ten den vystřídal Dubček Novotného v nejvyšší stranické funkci. Milan nám tehdy řekl“ „Není to kosmetická změna, ale začátek vývoje k lepšímu… Někomu v Čechách bude vadit, že je Slovák. Jezděte na besedy a všude vykládejte, že to není to podstatné. Máme velikou možnost změnit poměry v téhle zemi k lepšímu.“

Agent imperialismu zve k mikrofonu

V prvních březnových dnech odvysílal Milan spolu se svým komentářem polemický telefonát posluchače Josefa Záruby, starého zastánce bývalých časů. „No, já bych se vás chtěl zeptat, pane Weiner, jestli bylo v té republice něco dobrýho za posledních dvacet let tady? Protože tak, jak jste teď vystoupil, tak jste jako agent imperialismu,“ začal v telefonu Záruba zostra. Weiner se pokusil něco říci, jenže Záruba začal křičet: „To je právě ten rozdíl názorů, vy vedete republiku doprava, já doleva. V tom je celej problém.“ „Tak přijďte k nám do rozhlasu a řekněte svůj názor,“ pozval Zárubu Weiner. „No jistě, že řeknu, zatím jen mluvili samí darebáci, kteří na republiku plijete a plijete na stranu a na všechno,“ přijal Záruba po bolševicku pozvání. Ohlas tohoto činu byl zcela mimořádný a překonal veškeré mé představy. Pošťáci nosili pytle dopisů a členové rubriky se střídali ve službách u telefonu, který drnčel od rána do noci. Beseda se uskutečnila a ve svatém nadšení jsme se dopustili chyby. Nahrnulo se nás zvědavců do režijní místnosti vedle studia, za sklo, příliš mnoho. Ani ve studiu nebyl Milan, již jsem vysvětlil proč, sám. Soudruh Záruba, zasloužilý tělovýchovný pracovník, si to vysvětlil jako nátlak, všichni na jednoho, a protestoval. Měl pravdu. Beseda se opakovala ve férové sestavě, Milan Weiner argumentoval věcně a klidně, nechal Zárubu povědět vše, co chtěl, byl z toho napínavý věcný dialog. Josef Záruba nakonec uznal poctivost debaty a podal Milanu Weinerovi ruku.

Jedna beseda v moři slov, polemik a přestřelek té doby může se zdát kapičkou ve vlnách. Možná i byla, ale nikdo z aktérů na ni ve svých vzpomínkách a pamětech nezapomněl a hojně místa jí věnoval. Proč? Mnohé odpovědi lze posbírat, nabízím příběh Karla Kyncla, také jednoho z mužů pražského jara v Československém rozhlase. Zeptal se v jednom pořadu Jana Wericha, zda by přijal kandidaturu na prezidenta republiky. Ten se zděsil: „Proboha, co vás to napadlo? Já jsem přece jenom klaun!“ popisuje rozhovor Milan Pokorný v knize o Karlu Kynclovi. „A vy máte pocit, že úřad prezidenta Československé socialistické republiky vyžaduje nějakou jinou kvalifikaci?“ odpověděl Kyncl. „Dnes je tento způsob diskuze běžný,“ pokračuje M. Pokorný, „tehdy to byla neslýchaná drzost. A nejen to. Byla to diskvalifikace celé diskuze.“ Karel Kyncl také s pokorou vzpomínal, jak Jan Werich poprvé za celou dobu, co se znali, ztratil ochotu k dalšímu hovoru. Tuhle jízdu na vlně radikalismu si Karel Kyncl později dost vyčítal. S odstupem času ve svém tehdejším chování rozpoznával stejné chyby, jakých se dopouštěl o dvacet let dříve, koncem let čtyřicátých… Snad to byla přirozená reakce na konec příkazů a zákazů, nicméně Kynclova povaha si s tím později nevěděla rady. „Možná to bylo i z podvědomého pocitu, že musím napravit své novinářské hříchy z období svého komunistického fanatismu,“ uzavírá kapitolu nazvanou Naivita, realita, idealismus autor Kynclova životopisu Milan Pokorný.

Rozhlasové vysílání, televizní debaty Jana Wericha s Vladimírem Škutinou, Literární noviny a týdeník Reportér. Čtyři prameny poznání, víry i naděje v roce 1968. Věřím, že mnozí z nás si ještě pamatují Kroniku místodržení v Čechách z ročenky Reportéra i portréty Dubíka z Dubova, slezského pána, a Nowoty z Letnic a Příušnic, místodržícího českého. A co vtipy legendárních Vladimírů Renčína a Jiránka. Komentáře beze slov, ani klasik (J. W. Goethe) nám nemusí napovídat, že humor je jedním z prvků génia.

A co ještě?

Určitě omluvu, že jsem na tu kardinální otázku, co se vlastně v tom osmašedesátém stalo, nenalezl odpověď. V těchto řádcích, ani v uplynulých padesáti letech. Vzpomínám, že brzy po Novém roce 1968 nás rozhlasové pracovníky svolali do Národního domu na Vinohradech (dříve ÚKDŽ), aby nám Josef Smrkovský vysvětlil, oč jde. Když domluvil, pohoršil jsem své starší kolegy, mnohé s máslem padesátých let na hlavách, větou, že už chybí jenom výstřel z Aurory. Tak jsem slova čelného funkcionáře chápal a uvěřil, že snad opravdu jde o socialismus s lidskou tváří, byť ji dosud nikdo nikde nespatřil ani o ní nevěděl a neslyšel. Sláva Volný, také tam byl a naslouchal, mě varoval: „Těsně před zahájením prosincového pléna ÚV KSČ jsem se náhodou setkal s Josefem Smrkovským. Ani on netušil, že se blíží něco, čemu pak houfně budeme říkat, že je to jaro a ještě k tomu pražské. Ani on se ještě tehdy neodvažoval snít o tom, že by se Antonín Novotný snad vzdal funkce prvního tajemníka strany. Zdaleka mu nebylo jasné, co se může odehrát, jaký spád situace po 5. lednu 1968 dostane…“

Ale byla to sláva, když Ústav pro výzkum veřejného mínění udělal v polovině února průzkum názorů na poslední zasedání ÚV KSČ. První sociologické zkoumání společnosti! Najednou měli soudruzi zájem slyšet pravdu a ne, jako dosud, potvrzení vlastních fikcí a fantasmagorií. Více než polovina dotázaných soudila, že je naděje na pozitivní vývoj československé společnosti. Pětina se domnívala, inu letité zkušenosti, že se nic nezmění, pětina ještě nevěděla. Za půl roku, tedy ještě dříve než v Renčínově vtipu, už jsme věděli. Všichni.