Možná si letmo vybavujete radostné cupitání bosých nožek v trávě mezi čerstvě nakropeným prádlem rozloženým na trávníku z pohádek v televizi. Tohle je ale opravdu ta pohádkové verze, realita vypadala totiž jinak. U někoho může praní prádla „postaru“ vyvolávat tesknou nostalgii či dychtivou zvědavost, jiným mohou vstávat hrůzou vlasy na hlavě. Co všechno obnášelo praní prádla před sto lety, za dob první republiky? Není to vlastně ani tak dávno.

Kéž by každý měl doma prádelnu

Ne každý dům si mohl dovolit prádelnu. Ale tak jako dnes máme domácí posilovny, tělocvičny, sauny nebo bazény přímo v domě, kdysi lidé měli prádelny. Byla to místnost určená výhradně k praní prádla. A protože se prádlo pralo ručně a všechno najednou, taková místnost měla velkou důležitost. V prádelnách se nacházely velké mydlicí stoly a lavice, parní kotle určené k vyvařování prádla, necky a další dřevěné nádoby sloužící k praní a samozřejmě nesměla chybět valcha, respektive valch několik. V modernějších domácnostech pak již existovaly prací stroje a ždímačky.

Prádelna byla praktická už proto, že to byla místnost, v níž se držela vlhkost a byla v ní spousta páry. V modernějších domácnostech už byl do prádelny zavedený vodovod, někde se ale ještě voda nosila ručně z potoka či řeky nebo se zachytávala z dešťových okapů, protože dešťová voda byla na praní nejlepší. K praní se používala výhradně měkká voda, a pokud byla příliš železitá, měkčila se sodou.

K vyváření prádla sloužil zpravidla měděný kotel nebo pozinkovaný hrnec s měděným dnem, aby se prádlo nepřipalovalo. Do hrnců či kotlů se také vkládaly speciální vložky, které sloužily jako ochrana proti potrhání látek. Pralo se v dřevěných neckách postavených na lavicích, v nichž oproti zinkovým hrncům voda zůstávala déle teplá. K praní se využívaly různé valchy, zpravidla zinkové nebo měděné, pevně zasazené do dřeva, aby si pradleny nerozedraly ruce. Bývaly ale i valchy kameninové či mramorové.

Babičky a prababičky to vůbec neměly jednoduché. Měly však zocelené tělo a neměly čas přemýšlet nad hloupostmi.

Pod nohy se pradlenkám dávala dřevěná mřížka, aby celé hodiny nestály v kalužích na studené betonové podlaze. Všechny nádoby určené k praní se udržovaly v čistotě a suchu, drhly se pískem. Aby dřevo nevysychalo a nepraskalo, nechávala se v neckách rozprostřená mokrá stará prostěradla nebo se používaly speciální spojky z mosazného či pocínovaného materiálu. V některých prádelnách už také byly moderní prací stroje a ždímačky s ručním madlem nebo již první pračky poháněné elektřinou.

Pralo se sice jednou za měsíc, zato z gruntu

Dnes jsme zvyklí hodit zpocené prádlo do pračky a měníme si oblečení každý den. V dřívějších dobách si ale lidé tento luxus dopřát nemohli. Prádlo se nosilo tak dlouho, dokud bylo relativně čisté, což je velmi široký pojem. Lidé se rovněž koupali zhruba jednou týdně, a to samozřejmě v tom lepším případě a v dobách, kdy se už opravdu dbalo na hygienu. Doporučovalo se neskladovat příliš dlouho špinavé prádlo napěchované na malém prostoru, aby nezatuchlo. Oblečení, které se hodně zašpinilo, se muselo vyprat co nejdříve. Tím důvodem nebylo ani tak to, že si člověk ve špinavém oblečení připadal jaksi nepatřičně, jako spíše obava z toho, aby šly skvrny včas odstranit a oblečení bylo ještě do budoucna vůbec nositelné.

K odstranění skvrn se pak používaly různé dostupné prostředky, které většinou velmi spolehlivě fungovaly. K praní bylo určeno tukové mýdlo – to bylo nejlepší na zašlou špínu, mastnotu a pot. Oblečení, spodní prádlo a povlečení byly většinou z přírodních materiálů a z uměle nebarvených látek, které známe z dnešní doby, proto na prádle bylo také i všechno vidět.

Prádlo se pralo obvykle za dva až tři týdny, nejpozději za čtyři až šest týdnů, to bylo maximum. Den praní prádla byl často stanovený na začátek týdne, aby se všechno stihlo – obvykle to bylo hned pondělí. Celý proces praní prádla byl neměnný rituál, který měl svá pravidla. Ta se v různých domácnostech mohla lišit. Prádlo se také třídilo a zapisovalo, což dneska spíše známe jen z hotelových provozů, ale rozhodně ne z vlastních domácností. Dokonce i prádlo, které bylo uskladněné a které se nepoužívalo, se mělo jednou ročně vyprat, aby nezatuchlo a nezežloutlo.

Prádlo se máchalo v potoce a sušilo na slunci

Postup praní prádla byl složitý. Nejprve se všechno zkontrolovalo a zapsalo, poškozené prádlo se spravovalo před praním, aby se díry v látce ještě více nerozedřely. Kontrola ale probíhala i po praní, a pokud se během praní látka poškodila nebo se například utrhl knoflík, vše se ihned opravovalo. Prádlo se důkladně mydlilo na lavici, zvlášť se praly tmavé a světlé kusy, více a méně zašpiněné látky a různé materiály, tak jak to známe dnes. Zvlášť se také pralo prádlo nemocných, obzvláště pacientů s tuberkulózou, kdy se při praní prádla používaly i různé dostupné dezinfekční prostředky. Hodně špinavé prádlo se vyvářelo v kotli, střídaly se teploty vody, máchalo se ve studené vodě, zpravidla rovnou v řece nebo v potoce. Všechno se ale provádělo ručně.

Zatímco dnes vás nejspíše potrápí pot při představě, že byste museli prát prostěradla a povlečení na peřiny ve vaně a vlastnoručně je ždímat, dříve se takto prádlo ždímalo běžně, navíc existovaly předepsané postupy, jak správně prádlo vyždímat. Rozhodně to byla dobrá posilovna. Vyprané, vymáchané a vyždímané prádlo se pak sušilo normálně na šňůrách přichycené kolíčky, ale bělilo se rozprostřené na trávě, anebo jakkoliv vystavené přímému slunci a kyslíku. Při bělení se prádlo kropilo. Doporučovalo se volit takové lokality, kde bylo hodně stromů, a tudíž i kyslíku.

Samozřejmostí ale bylo i předchozí modření či škrobení prádla, což byla ještě další práce navíc. Modřidlo se rozpouštělo ve vodě a prádlo se v něm jednoduše vymáchalo. Škrob se vařil předepsaným postupem a používal se buď pšeničný nebo bramborový škrob, a to hlavně na manžety a límečky u košil.

Látkou se šetřilo, přešívalo se a dělaly se správky

Důležité bylo dobře se o látku starat, aby dlouho vydržela a sloužila svému nositeli. Neexistovalo jako dnes, že se něco hned vyhodilo. Navíc látky byly opravdu kvalitní a při správné péči vydržely desítky let. Například při praní vlny se do necek nastrouhaly brambory a používala se pouze vlažná voda, při praní barevných látek se přiléval ocet, černé látky se praly pomocí hovězí žluči. Potrhané látky se zašívaly, a tak se klidně mohlo stát, že se ze tří prostěradel vytvořila pouze dvě a zbytek látky se schoval na správky dalšího prádla. Z pevných okrajů prostěradel se šily podprsenky, utěrky nebo živůtky.

Starší prádlo vždy sloužilo k opravám toho novějšího. Nic se jen tak nevyhazovalo. Dostupná byla kvalita, která vítězila nad kvantitou. Šetřily se peníze i životní prostředí. Lidé byli více soběstační a uměli si poradit.

Slasti a strasti žehlení

Když už měla hospodyňka celé martyrium praní za sebou a prádlo bylo suché, bylo třeba jej nakropit, správně složit, aby se pak dobře žehlilo či mandlovalo. Mnohé ženy (samozřejmě i muži) dnes už nežehlí. Oblečení se jednoduše poskládá a uloží do skříně. Žehlení ale dříve bylo nezbytnou nutností a zvykem, navíc při žehlení se také ničí bakterie. Důležitým vybavením každé domácnosti bylo žehlicí prkno, některá skládací žehlicí prkna také sloužila zároveň jako schůdky, dále to byla žehlička a různé nástavce nebo držáky na žehlení rukávů a podobně, které si šikovné hospodyňky často vyráběly samy.

K dostání byly různé druhy žehliček. Ne všechny byly zrovna výhra. Existovala například lihová žehlička nebo žehlička, ve které se zatápělo dřevěným uhlím. Tu ženy zrovna nemilovaly – byla dokonce zdraví velmi škodlivá. Jednoduše proto, že se při spalování uvolňoval oxid uhelnatý, ze kterého hospodyňky přinejmenším bolela hlava. Takové žehlení se doporučovalo provádět výhradně u otevřeného okna. Nejoblíbenější však byly americké žehličky s odnímatelným madlem, které se nechávaly nahřívat na plotně. Udržet takovou prvorepublikovou žehličku bylo docela náročné a vyžadovalo to poměrně velkou sílu, nedej bože kdyby někomu spadl kus těžkého (a žhavého) kovu na nohu.

Žehličky se také musely správně čistit a udržovat, obvykle se žehlicí plocha ošetřovala voskem. Pokud žehlička zrezivěla, potírala se petrolejem. Novější žehličky byly již na elektrickou energii, ale protože ještě neexistovaly rozdvojky a prodlužovačky, v knize Praktická hospodyňka z roku 1927, v níž jsou zevrubně popsány všechny tyto slasti a strasti celého procesu tehdejšího praní, máchání, ždímání, modření, škrobení, bělení, sušení a žehlení prádla, je také dobová vychytávka, jak to zařídit, aby zároveň svítilo světlo a žehlila žehlička. Stačilo jen pořídit si odbočnou objímku do kuchyňské lampy, do které se měl zastrčit drát. Jak se zdá, naše babičky a prababičky to vůbec neměly jednoduché. Měly však zocelené tělo a neměly čas přemýšlet nad hloupostmi. Byly vděčné za každé nové ráno – a dobře vyprané prádlo.