Krásné Vánoce, Mistře! Jste to vskutku vy?

Vítejte v Pánu! Překvapilo vás, že nemám smetanovský plnovous? Nikdy jsem ho nenosil. V našich časech ještě nebyl v módě. Ten mi o své vůli přiřkl nějaký portrétista až dodatečně. Snad abych se zakladateli národní hudby trochu podobal.

Takže vaši skutečnou tvář nikdo nezná. Až teď já …

Copak zjev! Ten vem ďas! Horší je, že nikdo už nezná mé skladby! Tedy s výjimkou Vánoční mše. Přitom jsem napsal přes tisíc opusů. Tria, kvarteta, kantáty, sonáty, koncerty, serenády. Spoustu chrámové muziky. Jen vánočních mší jsem zkomponoval na třicet. Jenže skoro všechno se to poztrácelo. A o to, co se postupně vyštrachalo po půdách či sakristiích, už není zájem. Jen  šHej, mistře! ˜ považujete za klenot. Sám nechápu. Vždyť první provedení nikoho nenadchlo. Možná proto, že nástrojové i hlasové party, dost obtížné, zastali většinou moji žáci, takže k preciznímu zvuku jsme měli daleko.

Vám snad nedělá radost, že rok co rok zní o Vánocích po celých Čechách vaše okouzlující muzika? Představte si, že letos vaši mši nastudoval dokonce i amatérský pěvecký sbor britské dolní sněmovny. Jen tak pro radost. Dokonce v češtině. Považte, angličtí politici se díky vám učí česky! A ve slovech  šmistře-bystře ˜ si lámou jazyky na  šř ˜!

To je jistě veselé i pěkné. Chvála Bohu! Ale nedivte se, že jsem trochu zklamaný. Přes třicet let jsem komponoval jak o život. Byl ve mně takový přetlak hudebních témat a nápadů, že jsem často ani nepsal partitury, nýbrž rovnou rozpisy jednotlivých hlasů či nástrojů. Jako Mozart. Všechno jsem to slyšel v duši, fixoval v hlavě a pak sypal v notách na papír jak ze zlatého rohu. A vidíte! Z více než tisícovky vysazených rostlinek vykvetla jediná. Tolik práce, a tak nepatrná úroda! A ve škole? Tam tomu nebylo o nic lépe. Snažil jsem se vzdělávat tu zanedbanou roli, jak jen jsem dovedl, avšak sklízel jsem jen nevděk a zlobu. Bylo to k posledku už k nevydržení. Čím víc nabízíte, tím méně se vám vrací.

Proč tolik pesimismu? Uplynulo přes dvě stě let, a Rybovka, jak jí říkáme, plní chrámy i koncertní síně. To vám je málo? Kterýpak venkovský učitel je tak známý jako vy? A propos, co vy jste kladl na první místo? Hudbu, nebo učitelství?

Chcete slyšet pravdu, že? Vždy jsem si ji nechával pro sebe. Ale budiž …Dnes vím, že jsem byl příliš poslušný syn. A představy mých rodičů byly skromnější než mé touhy a ambice. Taky všednější, řekl bych přízemnější, než mi připadal můj talent. Otec, též kantor, to správně neodhadl. Budu-li upřímný, zkazil mi tím život. Jako kluk jsem díky strýci měl možnost pět let studovat na piaristickém gymnáziu v Praze. To pro mě byla úžasná doba. Studoval jsem přímo zběsile. Němčinu, latinu, franštinu, italštinu, dějiny, filozofii. A snad s ještě větší náruživostí jsem propadl muzice. Pravda, už z domova jsem měl dobré hudební základy. Slušně jsem jako dítě hrál na housle, na klavír, na varhany, exceloval jsem jako chórový zpěvák. To víte, dítě z učitelské rodiny se hudbě nemohlo dost dobře vyhnout, ani kdyby chtělo: slovo kantor přece pochází z latinského  šcantare ˜ čili  šzpívat ˜. Každý lepší kantor byl v našich časech především ředitelem kůru, dirigentem chrámového sboru, čili na prvním místě muzikantem, pak teprve učitelem. S představou, že otce budu jednou následovat, mě naši pustili do Prahy. Tatínek si zřejmě ode mne příliš moc nesliboval. Nemohl mi zapomenout, jak jsem mu jako malý hošík tak pečlivě ladil klavichord, až jsem na něm přetrhal půlku strun. Jenže pro mne, chlapce ze zapadlého Nepomuku, kde jsme žili, se Praha stala zaslíbeným městem. Tady jsem našel svůj svět i ráj. Zdokonalil jsem se nejen v jazycích a všech ostatních školských vědomostech. Rychle jsem díky skvělým profesorům zvládl generálbas i instrumentaci, mohl jsem hrávat na varhany u svatého Salvátora, vzali mě do výtečného smyčcového kvarteta, třebaže jsem se kvůli tomu musel bleskově naučit hrát na cello. Když ale ovládáte čtyři pět nástrojů, ten šestý je už hračka. Co však bylo nejúžasnější: komponoval jsem o sto šest, a úspěšně, mnohé opusy jsem prodal, kvartety, písně a tance šly na dračku, desítky věcí mi hráli. Budu skladatelem jako Rejcha nebo Mysliveček!, šeptalo mé jinošské srdce a pracoval jsem osmnáct hodin denně. Jenže pak přišla ledová sprcha. Otec mi poručil přerušit studia.

Vy jste poslechl? Nebyla to chyba?

Osudová mýlka to byla, pane! Netroufl jsem si protestovat. Zachoval jsem se navzdory svým tajným přáním jako poslušný a milující syn. Neměl jsem to činit, ale nebylo na vybranou. Tím spíš, že otec byl už starý, nemocný a nemohl mě dál živit, ač jsem nic takového nežádal ani neočekával. Už mi jen dovolil urychleně absolvovat půlroční učitelskou preparandu, abych měl nezbytný glejt, a zajistil mi místo pomocného učitele u nás v Nepomuku. Beztak to pak nevyšlo, nemohli na mě čekat, či co, takže jsem nakonec nastoupil v Mníšku pod Brdy a dva roky nato v Rožmitále, kde jsem pak zamrzl až do konce svých dnů, déle než čtvrt století.

Velmi mě překvapujete! Myslel jsem, že jste si učitelství vybral jako celoživotní poslání. Dokonce i v dějinách pedagogiky o vás píší jako o novátorovi, který po způsobu Komenského hledal nové cesty, volil moderní metody učení hrou i praxí, zapojoval do procesu výuky rodiče, dokonce jste prý šířil osvětu i mezi dospělými, například jste propagoval očkování proti neštovicím. A vy mi tu říkáte, že …

…že to všechno byla z nouze ctnost. Já chtěl skládat, tvořit, prosadit se ve velkém světě, snil jsem o tom, že budu Bohumilem Mozartem. Tenkrát se totiž mezi obrozenci jméno Amadeus legračně počešťovalo na Bohumil. Mladické úspěchy mi signalizovaly, že se svým nadáním a s absolutní oddaností úkolu i pracovitostí prorazím. Ale náhle jsem byl vržen zpět. Poslušně jsem se vrátil do nuzných poměrů, z nichž jsem vyšel. Ve vašich knížkách se o tom nepíše. Byl to však pro mě duševní otřes, z něhož jsem se nikdy úplně nevzpamatoval. Tam zpětně vidím počátek depresí, které mne později zahubily.

Tím více zasluhuje obdiv, že jste dokázal vyniknout nejen jako skladatel, ale i jako pedagog! Pochvalné zmínky o vás v našich učebnicích jsou přece nepochybně oprávněné!

Co na to říct? Od mládí jsem v sobě vědomě pěstoval perfekcionismus, výkonnost, zaujetí. Bez těchto vlastností se skladatel neobejde. Pouze s talentem nevystačí. A co se v mládí naučíš …Jen jsem pak všechny nabyté schopnosti a získané vědomosti uplatnil aspoň ve škole. Chápete, že jsem se nenaučil pět jazyků proto, abych učil v Rožmitále. Nestudoval jsem Seneku, abych pak dělal chytrého mezi opilci po místních hospodách. Leč co se stalo, stalo se. Vše, co jsem uměl, rozhodl jsem se nabídnout dětem, jejich rodičům, rožmitálským sousedům. Považoval jsem to za svou lidskou povinnost. A taky za důležitý úkol, jenž byl v souladu s bezpočtem osvícenských reforem, jimiž se pokoušel modernizovat tehdejší svět císař Josef II. Byl jsem zastáncem jeho  šrevoluce shora ˜ i jeho velkým obdivovatelem. Jenže to jsem tvrdě narazil.

Jak narazil? Vždyť jste se přece z vysokých míst dočkal řady uznání jako vynikající pedagog!

To ano. Jenže ta pochvalná lejstra z krajské správy či školského ústředí mi byla k ničemu, když jsem den co den po léta musel vést takřka marný zápas s negramotností, chudobou, alkoholismem, zaostalostí bližních a ještě trpčí boj s lhostejností nejbližších nadřízených. Chtěl jsem třeba po rodičích, aby děti posílali pravidelně do školy. Odsuzovali mě za to, vždyť potomky potřebovali k práci na poli či ve chlévě. Tenkrát byla přece povinná školní docházka novinkou! Tereziánské dekrety vyšly v roce 1775. A než se jejich myšlenky vžily, než se staly součástí života i na venkově, trvalo to dalšího čtvrt století.

Vrchnost snad vašim snahám nebyla nakloněna?

Vrchnostenští úředníci stejně jako část duchovních o žádné reformy ve skutečnosti nestáli. Proto nemohli hekticky činorodému císaři přijít na jméno. Bezpočtem reformních dekretů rušil přece Josef  II. poklid maloměstského a vesnického závětří. Co bylo možno, panstvo z pohodlnosti sabotovalo. A já, zastánce osvícenských reforem? V mladickém idealismu jsem se mylně domníval, že snaha proměnit školu v dílnu lidskosti bude kvitována s povděkem. Kdeže! Když jsem jako třiadvacetiletý kantor, rozhodnutý učit moderně, se vším elánem a porozuměním, požádal do začátku aspoň o zasklení oken v obou třídách, o vyspravení děravé střechy a vybílení plesnivých zdí, hned jsem byl označen za nebezpečného novotáře. Místnímu faráři jsem vadil vším. Mládím, lepší latinou, náročností, žádostmi o pravidelnost ve výuce náboženství. Plnil jsem vzorně všechny přicházející školské příkazy, učil, jak nejlépe jsem uměl, vyžadoval jsem pravidelnou školní docházku, osobně jsem navštěvoval problémové rodiny a vysvětloval, že vzdělání je pro děti důležitější než pastva krav či hus. Jen jsem si ale kazil renomé. Učitel Ryba byl v očích většiny rožmitálských sice dobrý muzikant, to oceňovali, ale nesnesitelně náročný šťoura a hnidopich. Protivný vševěd a kverulant.

To jste ještě stihl komponovat? A měl jste na to vůbec náladu? Vždyť jste se musel věnovat i své početné rodině!

To mi připomnělo, že jste se před chvílí ptal na ty neštovice, a zamluvili jsme to …Když jsem se oženil a má dobrá Anna porodila první ratolest, Anežku, dcerka se nakazila a v kojeneckém věku zemřela na černé neštovice, ačkoli už existovalo očkování. Další děti se nám pak rodily jak kuřata jedno za druhým, posléze jich bylo třináct. Ne všechny se dožily dospělosti. Ale v pocitu ohrožení jsem jich dal většinu očkovat a stal jsem se i veřejným propagátorem té převratné novinky. Zajisté to opět znamenalo přijmout nálepku novotáře, div ne šamana. Nedovedete si představit, kolik sebezapření je třeba, abyste změnil zatuchlé prostředí, v němž se i malá a dobře míněná novota považuje za dílo ďábla nebo blázna. Nevíte, co všechno jsem musel vyslechnout, když jsem se odhodlal obcházet grunty a chalupy, abych si vyžádal nezaplacená sobotáles, či naturální příspěvky kantorovi, jako bylo třeba posnopné, posvícenské koláče či vánoční ryba. Dokud to šlo, nechal jsem ty drobné dluhy plavat. Jenže rodina se rozrůstala. A já ze svého nepatrného, bídného platu musel vyplácet nejen učitelského pomocníka, ale i penzi svému předchůdci, který odešel na odpočinek. Nicméně jsem bez ohledu na starosti nadále skládal. Bez komponování bych snad přišel o rozum. Být úspěšný, ale zároveň neoblíbený není žádná slast.

Kde jste za takových okolností vůbec bral čas a sílu na tvorbu?

Všechno to bylo na vnitřní dluh, víte? Přemáháte se, ale duše krvácí a jednoho dne …Sedmadvacet let jsem vedl ten zpola marný boj, pane! Každý nepatrný úspěch, každý krok vpřed byl svým způsobem malý soukromý triumf. Nicméně jestli mi na začátku kariéry chodila do školy sotva třetina z více než tří stovek žáků, dokázal jsem časem pravidelnou docházku minimálně zdvojnásobit. Zavedl jsem něco tehdy nevídaného: tělocvik! Přiměl jsem i řemeslnické učedníky, aby přes veškeré protesty a nadávky chodili na doučovací nedělní dopoledne. A skoro každého ze svých žáků, pokud měl jen trochu sluch, jsem naučil zpívat a hrát na nějaký nástroj, přinejmenším na housle. Hudební výchova byla na rožmitálské škole prakticky denně. Ten věčný zápas o bezpočet malicherností se ovšem podepíše na zdraví. Vyvzdorované pokroky byly neúměrně malé, totiž vzhledem k vynaloženému úsilí. To zvyšovalo pocity nenaplněnosti, úzkosti, marnosti. A představte si, v takových chvílích – to je vám záhada – mi utišujícím lékem bývala právě hudba. Komponovat jsem mohl zas jen po nocích. A psát jsem vlastně i musel. Mše, chrámová hudba, příležitostné skladby až po ty pohřební představovaly přece druhou, ne-li nakonec hlavní část mých příjmů.

Přiznám se, Mistře Rybo, že znám jen Vánoční mši. Povězte mi, kde se v ní vzala ta hřejivost, jásavost, když váš privátní život optimismem a přívětivými zážitky věru neoplýval?

Jestli se v životě trápíte, spíš se to dobré a krásné ve vás hromadí, než aby to odumíralo. Hudba je pak něco jako ventil. Myslíte, že ohluchlí skladatelé Beethoven či Smetana mohli být štastní? Jejich handicap musel přece být strašlivým utrpením. A přesto právě uprostřed vší trýzně napsali svá nekrásnější díla, Smetana například celou Mou vlast.

Jak tohle souvisí s vaší mší?

Ani já díky Bohu neztratil smysl pro krásu a radost. Psal jsem tenkrát, v roce 1796, velmi rychle a spontánně – pamatuji se, jak potřeba vyzpívat se ze všeho jako by se podobala dlouho zadržovanému pláči. Vyhrklo to ze mě jak slzy. Víte co jsou slzy radosit? A zřejmě nebylo náhodou ani to, že jsem kromě ryze české melodiky sáhl i po českém verši. Chtěl jsem oslovit ostatní. Lidi, z kostela zvyklí na nesrozumitelnou latinu, najednou přesně rozuměli obsahu. Ostatně, to byl, pane, další můj nápad. Já už předtím zhudebnil řadu českých básní, například Puchmajerových. Sám jsem česky veršoval. Ovšem v církevní hudbě to byla novinka. O to mi šlo, aby věřící před oltářem rozuměli, a ne pouze nábožně zírali. Vždyť v Rožmitále a okolí, čili ve farnosti, kde žilo tři a půl tisíce duší, jsme latině rozuměli všehovšudy tři: farář Zachar, místní kaplan a já. A dávat prostor češtině, to bylo též zapotřebí. Pokud možno všude, i v kostele. Všichni obrozenci naší generace šli za stejnou věcí. Vždyť v čase josefinských reforem, jichž jsem byl jednoznačným stoupencem, přece jen hrozilo, že prosazování němčiny v úřadech a na školách brzy, během jedné dvou generací způsobí, že naše mateřština zcela vymizí a zahyne. Nu, a čeština mohla usnadnit úspěšné přijetí Vánoční mše. Ovšem její kouzlo je přesto zakopáno v něčem jiném. Zřejmě v té soukromé explozi zadržované radosti. Utrápený chlap se s nadějí obrátil k Betlému. Ale ne do Palestiny. To spíš k jesličkám někde v brdských lesích, kam čeští pastuškové nesou Jezulátku své vánočky, husy a hnětýnky ovčího sýra. Jezulátko a Betlém u nás doma, to mi přišlo navýsost hezké.

Buďte si jist, že nejen vám! To se náramně povedlo. Hej, Mistře! Díky!