Vašemu otci je 99 let a stále se těší zdraví a kondici. Máte dlouhověkost v rodině?

Už děda měl tuhý kořínek a zajímavý osud. Vyučený krejčí, malý domkař na Vlašimsku. Mladý akční muž, anarchista, ovládající esperanto a sympatizující s malorolnickým hnutím Všetečky. Jako schopného řečníka si ho ale přetáhla Agrární strana, později se stal pojišťováckou hvězdou a nakonec zastupoval Škodovku. Já znal dědu už jenom jako šaramantního dadaistu, samé vtípky a srandičky, na slepice mluvil esperantem a každé ráno je rozřazoval, která může jít zobat žížaly na sokolské hřiště, a která půjde na zahradu. Dožil se 87 let.

Nejstarší z jeho tří synů byl váš otec, který přežil věznění v Terezíně…

Byl to učitel, chrabrý sokol a odbojář druhé světové války.  Až koncem války ho zatkli se skupinou bratrů Mašínů. V Terezíně čekal na popravu, které o pár hodin utekl. Pak na Bulovce přežil tyfus. Do partaje nikdy nevlezl, i když mu vyhrožovali. Celou dobu učil na základkách. V postupně feminizovaném školství byl hvězdou. Starosvětská metoda Frištenský-Komenský, to jest chceš facku hned, nebo mámu do ředitelny? fungovala spolehlivě. Táta byl úspěšný a u dětí oblíbený.  Posílali ho do škol dávat do latě přerostlé floutky, když na ně učitelky byly už krátké. Pořád jezdil na školy v přírodě. Učil do osmdesáti. Vůlí k životu, sportem a štěstím to dotáhl do těch 99 let.

Co pro vás znamená, když přijde na vaši vernisáž?

Odpovím způsobně. Především povinnost nefňukat, když mám bebí. Táta přežil všechno, já musím hergot taky. Nesmím zklamat.

Vždycky jste chtěl být malířem?

Byl jsem maniakální a všežravý čtenář, který chtěl být F. X. Šaldou. Malířství se u mě prosazovalo pomalu. Nebyl jsem zázračný dítě jako Picasso nebo Mikoláš Aleš, kteří na papírové pytlíky v pěti letech vystřihli dokonalé kresby. Kreslit jsem začal až ve dvanácti.

Proč se vám stala malířským osudem figura a lidské tělo?

V dětství jsem si prohlížel magazín Melantrichu Zdroj zábavy a poučení a z reprodukcí jsem získal základní představu, že evropské malířství je figurální.  Antika je vypjatě figurální a křesťanské umění také.

Přesto o sobě někdy říkáte, že jste krajinář?

To je pravda. Když maluji v ateliéru, reaguji na světlo venku. Začnu žlutou a červenou, zajde slunéčko a je problém. Můžu malovat žlutou a červenou jen v noci, protože mě nic neruší. Je to asi tím, že jsem mezi 14. a 16. rokem začal jako krajinář a chtěl být Slavíčkem.

Na konci šedesátých let jste do obrazů přepisoval reportážní sportovní fotografii a vznikla tak slavná série s běžícími figurami. Proč zrovna sport?

Jiná slušná fotografie v novinách nebyla. Nová figurace se ve světě inspirovala politickou fotografií, ale u nás to bylo samé „soudruzi přilétají do Moskvy, soudruzi z Moskvy odlétají“.  Jenom sportovní fotografie byla plastická, kontrastní a dynamická. Ráno jsem si koupil noviny, našel skvělou fotku, za dvě hodiny jsem ji vypálil na plátno a šel do hospody, to bylo bezvadný, psal se rok 1967.

Jsem staromilec a tradicionalista. Pro mě je malíř stále dělníkem božím. Všichni velcí mistři byli pracanti a jenom opakování zakládá na mistrovství. Proto se snažím konat.

Čím vás fotografie přitáhla?

Tehdy mě zajímal pop art, který s fotografií velmi pracoval. Druhým důvodem byla rebelie proti zdejšímu dobovému proudu. Hoši ze strukturální abstrakce vyznávali pouze hnědou, šedou a nefigurálno. Já hájil klasickou figurativní malbu a barvy. Pamatuji si, že ke mně jednou přišel do ateliéru Zdeněk Beran a byl celý hin z poškrábané zdi ve světlíku a že si to musí přijít nakreslit. Myslel jsem si tehdy své. Dějiny mi snad daly za pravdu.

Do povědomí širší veřejnosti jste se dostal jako tvůrce obrazů ženských postav, Venuší a kudlanek. Odkud se tato témata vzala?

Můj nahaněč a drezér don Pedro, jinými slovy kurátor Petr Mach, takto moje ženské obrazy nazývá.  Venuše jsou buclaté dámy inspirované prehistorickými nálezy a kudlanky jsou předobrazem hubených moderních žen. Zmocní se samečka, ukousnou mu hlavičku, aby rychleji a lépe kopuloval, alespoň tak je to v přírodě. Ze série obrazů věnované mé milé choti mi kurátor na poslední výstavě pověsil jenom jeden obraz. Jinak to narval kudlankami, obecenstvo si je žádá.

Co na to říkají feministky?

Nevím, co říkají, ale půvabně to napsal dr. Kříž v jedné kritice, že je to zajímavé téma pro genderová studia. Fenomén vystrašeného obtloustlého mužíka, který se snaží utéct a schovat před ostrou, převážně červenou kudlankou snažící se ho znásilnit. Já jsem to do té doby bral sportovně, jako veselé konstatování stavu věcí: jsme slabší pohlaví a žena je budoucností muže. Možná to je vysvětlení klesající populace v Evropě.

Nepoužíváte internet a nemáte mobil, užíváte si starosvětského poklidu?

Udělal jsem zkušenost, nabízeli mi mobil, ale nakonec jsem odmítl. Umberto Ecco správně poznamenal, že je to moderní forma otroctví. U žižkovského ateliéru mám budky, a kdo mě skutečně potřebuje, zavolá domů, žena z něj vyrazí číslo a já až přijdu,  zavolám mu. Takže odpadá to zbytečné tlachání v tramvajích.

Jste považován za úspěšného umělce, kterého prodeje z poslední doby si vážíte nejvíce?

Noviny milují psát o tom, za kolik se obrazy draží a z médií si člověk může udělat obrázek, že se malíři válí v penězích, má to ale svůj háček, musí být padesát let po smrti. V poslední době byl jeden můj obraz – Jazzový motiv z roku 1967 – vydražen za 528 tisíc. Věnoval jsem ho kdysi psychiatrovi Drvotovi a jeho syn obraz teď vrhnul na trh. U žijících umělců prý není tato cena obvyklá. Já už ale žádné svoje obrazy z 60. let nemám, takže je trochu zábavné to sledovat.

Vaše životní motto prezentované v médiích zní:  „Zvesela, jen zvesela, život musíš brát…“ Kde berete zdroj humoru?

Před smrtí je všechno legrace, co se tady děje na té hliněné kouličce. Už Ježíšek říkal: užij každé chvíle.

Věříte v boha?

V něco věřit člověk musí. Je jedno, jak se tomu říká, jestli Velký hybatel, Tajemství nebo To, co nás přesahuje. Grygar, největší bijec všech tmářů a jurodivců říká, že 70 % je skrytá nepoznaná hmota a 25 % je zase jiná energie, o které také nic nevíme a tak pouhých 5 % z toho vesmíru popisujeme… Zázrak není uctívání svatých, ale to, co je „za zrakem“. Jsem „katolík“ po babičce, která měla prostinkou víru ženy venkovské, obrázky a růžence. Brávala mě do kostela a já se musel modlit k andělíčkovi strážníčkovi, který mimochodem existuje, můžete to nazvat třeba vnitřním hlasem, ale existuje a je dobré ho poslouchat.

Někdy je vám vytýkána inflace tématu a přílišná nadprodukce. Co si o tom myslíte?

Jsem staromilec a tradicionalista. Pro mě je malíř stále dělníkem božím. Všichni velcí mistři byli pracanti a jenom opakování zakládá na mistrovství. Proto se snažím konat. A vnímám rozdíl mezi prostým opakováním a zkoumáním pomocí mnoha variant.

Jiří Načeradský
Narozen 1939 v Sedlci na Benešovsku. V letech 1957 až 1963 vystudoval AVU v Praze u prof. V. Rady. Od r. 1967 samostatně vystavuje. Po r. 1989 působil jako profesor na pražské AVU a na Fakultě výtvarného umění VUT Brno. Od r. 1987 je členem volného seskupení 12/15 Pozdě, ale přece. Je zastoupen v mnoha sbírkách. (Národní galerie v Praze, Centre Georges Pompidou v Paříži.) Žije a pracuje v Praze. Načeradský byl vůdčí osobností tvorby «nové figurace» 60. let, která navazovala na groteskní tendence v českém umění.  Do této polohy se umělec s velkým kreslířským talentem dopracoval přes poznání surrealistické tvorby (Dvě nudistky, Erotické totemy, 1963), dubuffetovského graffiti (Nazdiprasátko, 1964; Tajné myšlenky, 1964). Koncem 60. let vzniká řada pláten přepisujících reportážní sportovní fotografii (Běžec K., 1967; Červenec – útěk do hor, 1967). Po odmlce na počátku 70. let přechází od figurace k zobrazení mechanismů (cyklus Stroje) a současně paroduje (v určité návaznosti na pop art) postavy amerického kresleného filmu (Donald fotografem,1976). Další plátna mají silný erotický náboj, v 80. letech se vrátil k tradičnější figuraci, ovšem groteskně deformované.Když byste začínal v umění dnes, znovu byste si zvolil štětec a plátno?


Asi bych zkusil manipulovanou fotografii. Nové možnosti ale musí zkoušet mladá generace. Malířství v současnosti trpí absolutizováním konceptu a myšlenky, vytváří se dojem, že je to něco, co se dá vymyslet předem, to ale není pravda. Nejdůležitější je každodenní konání ručičkami. A bud někdo myšlenky má, nebo nemá, ono se to tam objeví. Holanďani 17. století neuměli číst ani psát, byli to obyčejní kluci. A co vytvořili!

AVU jste dostudoval v roce 1963 a po třiceti letech jste se tam vrátil jako profesor. Co jste chtěl předat studentům?

Zjednoduším to do syntetického slovníku: „Blbouni, umění se učit nedá, ale můžete se naučit kreslit a můžete se tím i živit.“ Co si ráčíte nakreslit a co si sami vymyslíte, budeme individuálně probírat. I s malým talentem, pokud se koná s vroucí pokorou, odpovědně a pravidelně, se dá někam dojít.

Cepoval jste je…

Jakýpak cepoval, drezíroval! Kurátor Petr Mach je k mým sedmdesátinám vyzval, aby mi něco napsali a jeden žák mě půvabně nazval: profesor Rakousko-uherského stylu. Říkal jsem jim, musíš to umět v materiálu, musíš to udělat pořádně a musíš to dokončit… Ti, kdo nejvíce trpěli a remcali, jako třeba Vávrová, hanácká vzteklá holka, se teď vrhá přes bulváry, když mě vidí a říká, pane profesore, já se tím kreslením živím! Učil jsem též na brněnské FAVU a můj bývalý asistent na brněnském magistrátu zjistil, že všichni absolventi z konceptu se snažili vyrazit z magistrátu podporu v nezaměstnanosti, ale ode mě nikdo. Všichni se tím živí. Tu restaurováním, tu učením. Tak na to jsem hrdý.

Naučil jste se něco od studentů?

Na to moc nevěřím. Co mi může osmnáctiletý kluk nabídnout… Spíš mi to potvrdilo, že je důležitý charakter a výdrž. Deprese ani pýcha nepomáhá. Nevzdávat se, že je víc, než primární obratnost, a že kreslení se naučit dá. Co z toho už kdo udělá, je už jiná věc.

Přineslo vám stáří nějaké hodnoty?

Věk zkrotí vášně… Chodím spát v devět, vstávám ve tři, nejpozději v pět, mezi sedmou a osmou přijdu do ateliéru, kde jsem do šesti. Nebylo tomu tak vždy, to je právě výhoda toho stáří. Moc se ale neohlížím. Říkám si, ničeho nelituj, neohlížej se dozadu, nadělal jsi spousty blbostí, ale nikomu jsi v zásadě neublížil, nebabrej se v tom, hleď kupředu!