Autor Zdivočelé země v jáchymovských dolech „vystudoval“ univerzitu života. Právě tam, obklopen tehdejší intelektuální elitou národa – např. spisovateli Janem Zahradníčkem či Karlem Peckou ‒ se rozhodl, že se stane spisovatelem. Životní optimista, jehož rodinná historie úzce souvisí s tou naší, národní. Jiří Stránský.

Sejít se s vámi k rozhovoru v den, kdy zemřel Biľak, je přinejmenším zajímavá náhoda…

Mám s ním úžasnou historku. Než mě v roce 1973 podruhé zavřeli, byl jsem rok v Semaforu jako dramaturg a zároveň cosi jako manažer. A došlo k typické bolševické situaci. Jednoho krásného dne zavolal Biľak do televize ideologickému náměstkovi a říkal mu: „Soudruhu, prosím tě, proč vlastně ten Suchý není na obrazovce?“ A nastal šrumec, že musí Suchý být povolenej. Mohli jsme tak natočit několik pořadů. Po čase ale volal Biľak znovu: „Jak to, že je ten Suchý na obrazovce!?“ A byl konec. Podle Kafky.

Olympijské hry v ruském Soči jsou nejdražší v historii. Stejně jako ty pekingské, jsou i tyto příkladem megalomanské akce režimu, který svůj ekonomický úspěch staví na porušování lidských práv a svobod. Řada světových politiků účast na hrách odmítla, prezident Zeman jede. Jaký tím dává signál?

U něj je ta věc pořád stejná. Chce, aby si o něm lidi mysleli, že je nevyzpytatelný, to znamená tajemný. Dává tím najevo pohrdání všemi ostatními, protože normální hlava státu by se s někým poradila. Jde to v řádu věcí, které se dějí poslední rok. Přitom je dost vzdělaný i sečtělý, ale znal jsem mnohem vzdělanější i sečtělejší hlavy států. Pár jsem jich potkal. Nedávno jsem si vzpomněl na úžasný Churchillův výrok. Novinář se ho ptal, zda je mu milejší, že má za panovníka krále, než prezidenta. A on řekl, že vždycky bude preferovat krále nebo královnu, ne proto, že by je bůhvíjak miloval, ale proto, že král je vždycky jenom jeden, kdežto prezident se obklopuje bandou lumpů.

O Churchillovi je známo, že byl, jak se teď u nás říká, stranický přeběhlík. V té souvislosti, když už konečně napevno zakotvil u konzervativců, dostal otázku, jestli ho změny partajní příslušnosti nepřipravily o politickou tvář. Churchill odpověděl: „Milý pane, léta kouřím stejný doutník a piju stejnou whisky. Tvář mám taky tutéž, jen poněkud stárnoucí, a nemám pocit, že jsem ji někde ztratil. V politice se spíše ztrácí charakter, mladý muži, ale na to se většinou přijde, když už je pozdě.“

Máme za sebou také volby do Poslanecké sněmovny, sestavování vlády trvalo rekordně dlouho a nakonec se faktickým lídrem stal Andrej Babiš…

Už před volbami jsem říkal své partnerce, že to vyhraje. A kdyby volby byly o týden déle, tak by vyhrál. On dovede lidem všechno velice přesným a pochopitelným způsobem vysvětlit. Když řekne: „Furt nevím, proč se schvaluje, jestli máme mít 100 nebo 112 mld. dluhu, když se ty peníze tady někde válej a já vím kde!“ Na to mu 98 lidí ze sta řekne: No jasně! Když se demagogovi povede 9 z 10 výroků, tak je to úžasný. A on je v tom vyučenej. Napsal jsem román Oblouk, kde je jeden z členů rodiny, který se dal k StB záměrně, aby se dostal za svou velice slavnou rodinou do Ameriky. Když tam byl, stal se double agentem. Po letech se vrátil zpátky a byl strašně zvědavý, jak budou vypadat jeho papíry. Nebylo v nich nic! Přestože o to nijak neusiloval. Byla s ním totiž spojená spousta lidí, kteří nepotřebovali, aby tam něco bylo… To je přece nádherný!

Sociolog Fedor Gál v nedávném rozhovoru pro Aktuálně.cz řekl, že se obává sílícího extremismu a že z lidí je mu čím dál víc úzko. „Nad nacionalistickými žvásty Tomia Okamury je mi vyloženě nanic,“ napsal. Volání po apolitické politice, referendech apod., v poslední době zesiluje. Vnímáte to jako nebezpečí?

Vzniká to především proto, že lidé, kteří chtějí o politice mluvit, o ní nechtějí mluvit z politické funkce. Nechtějí říct, já jsem příznivec Schwarzenberga, to znamená TOP 09 a já to vidím takhle a takhle. O mně se ví, že jsem byl vždycky nezávislý, že jsem vždycky mluvil na svou pusu, dokonce i za komunistů. Okamura, to je zase klasika. Podnikatel, který přišel ke svým penězům jakoby poctivě a nazývá věci jakoby pravými jmény, protože si to někteří lidi myslí. Třeba si myslí, že jsou politici blbci a že by stát měli vést lidi prostřednictvím referenda. To je tak strašný blábol, který neobstál ani ve Švýcarech. Měl jsem tam dva bratry, desítky let byli švýcarskými občany. A i tam je to Okamurovo referendum opentlené spoustou dalších brzd, i tak s tím teď mají problémy s EU. U Okamury je to stejný populismus jako byl kdysi u Sládka. Pamatuji si na situaci krátce po revoluci, kdy vyhození estébáci dostali odškodné dříve než muklové. Na jednom muklovském sjezdu v Riegrových sadech jsem vystoupil a křičel jsem tam vzteky, protože spousta z mých spoluvězňů prohlásila, že budou volit Sládka, protože to je jediný Čech, který odsud ty hajzly vymete. Když to lidi berou takto prvoplánově, je to vždycky katastrofa.

A vždycky, když se v dějinách nějaká chystala, začínalo to pozvolna, nenápadně, jako by se stékaly jednotlivé říčky dohromady…

A pak vždycky vystoupí ten veliký mluvčí, který tok řeky pojmenuje. Je to přitom stejná sračka, jako byly ty malý toky. Ale on to pojmenuje a v tu ránu to vypadá vznešeně. Kdysi jsem o tom napsal takovou knížku poezie. Jan Zahradníček mi v lágru řekl, že se líp pamatují verše, když nemáte tužku. Mám tam jednu takovou téměř poému o velkém rozhodovači, o noci poslední a první, o přelomu roku, kdy nás vyhnali na nástup, hvězdy svítily, bylo to zvláštní. A je to pořád stejný jako v tom kriminále. Na každém lágru měli Češi vládu a Slováci prezidenta. Můj nejlepší kamarád byl Slovák a ve zvláštním tajném tribunále ho vyhostili ze Slovenska, protože se stýká s Čehůnama. Na lágru! Extrémismy byly vždycky. A populismus je pro politiky velmi lákavý, slibovat světlé zítřky nic nestojí.

Při čtení diskusních fór pod články na internetu člověk nabude pocitu, že se lidem stýská po komunismu, že relativizují jeho zločinnost a selektivně vzpomínají na „to dobré“.

Smyslem veškerého mého publicistického psaní a vystupování je to odporný připomínání paměti. Jsem tím až protivnej. Dokonce jsme s Milanem Maryškou natočili podle mého námětu pětidílný dokument o ztrátě paměti. Protože to je trauma našeho národa. Letos to bude 25 let od pádu komunismu a tenhle národ si ještě nezametl před vlastním prahem. Má to svoji logiku. Každý si chránil svůj píseček a podle jeho velikosti s režimem musel vyjít. V rámci Příběhů bezpráví chodím vyprávět po školách. Skoro pokaždé se mezi študáky objeví někdo, kdo se zeptá: A proč jste se proti tomu nepostavili? Dává to smysl, protože dnešní maturanti i vysokoškoláci se už narodili do svobody. Nesvoboda pro ně znamená, že se nesmí dívat na televizi nebo jít na počítač. Horší bývá ta druhá otázka: Proč mi o tom doma nikdo nic neřekl? A já musím držet přednášku o tom, jak jejich prarodiče museli nějak uživit rodinu. A proto museli nějak s režimem vyjít. Když byl někdo lékař a chtěl druhou atestaci, nemusel do strany, stačil VUML. X-krát se mi stalo, že jsem seděl se svými kamarády a začal rozvíjet teorii o VUMLu a najednou vidím, že jim tuhnou ksichty, protože z pěti ho tři měli. Pokud nepodepsali spolupráci, tak jsem jim to nevyčítal. Proto dnes těch 25 procent lidí říká, že bylo líp, protože byl pokoj, nikdo se nikam nehrnul… Kdysi dávno jsem měl spor s Klausem, nikdo z muklů se nedostal do parlamentu, protože je partaje z kandidátek vyškrtávaly. Klaus mě na jedné debatě napadl, abych to teda v té politice zkusil. Řekl jsem mu: „Dopadl bych jako ti ostatní. Vy tam ty lidi nepustíte z jediného důvodu a z toho na mě padá smutek. Vám by bylo nepříjemný potkávat na chodbách parlamentu lidi, kteří by se vás kdykoliv mohli zeptat: Kdes byl, když hřmělo?“

Jiří Stránský – Foto Oldřich Škácha.

Vaším kmotrem byl Jan Masaryk, o jehož smrti se historici přou, ale vy jste v jednom textu napsal, že byl zavražděn…

Ano, napsal jsem to, protože my jsme se s ním stýkali. Můj táta byl navíc právním zástupcem Masarykovy přítelkyně Marcie Davenport. Komunisti se různě vymlouvali, že v Masarykově rodině deprese byly, že tam byl tenhle sklon, ale on nemohl skočit z místa, kde nebyla rampa. My jsme o tom byli přesvědčeni od samého začátku. S Masarykovým tajemníkem Tondou Sumem jsme se znali, dokonce jsme spolu seděli na lágru. On tvrdošíjně hájil, že Masaryk spáchal sebevraždu. Jenže Masarykovým tajemníkem ještě před Sumem byl můj bratranec, doktor Quido Müller, kterému Masaryk zachránil život tím, že ho na konci roku 1947 poslal dělat velvyslance do Belgie.

Tato historie je vlastně stále přítomná, loňské prezidentské volby de facto rozhodl odsun sudetských Němců…

My jsme s Karlem Schwarzenbergem přátelé, léta letoucí. Od samého začátku jsem cítil, že po něm Zeman půjde přes sudetské Němce. Prosil jsem ho, aby řekl: Ano, pane Zemane, souhlasím s tím, co jste řekl v roce 1991. Jenže Karel je starej poctivec a je zvyklý celej život říkat, co si zrovna myslí. A to byla cesta do pekel. Protože Zeman to pak interpretoval tak, jak se mu to zrovna hodilo. Od toho tady ti vzdělaní, zkušení demagogové jsou.

Vy jste odsun viděl na vlastní oči. Albert Pražák, zakladatel ugrofinistiky na FF UK, poprosil vašeho tátu, aby se tam jako znalec „egerländeru“ jel na divoký odsud podívat…

Tátu jsem doslova uškemral, protože tam to bylo nebezpečné. Když jsem slyšel, že je to jak na divokém západě, věděl jsem, že tam musím jet. Na základě této zkušenosti jsem napsal Zdivočelou zemi. Když si uvědomím, že jsem tam odpálil snad dvacet pancerfaustů a nikomu se nic nestalo, ačkoliv jsme vůbec nic nevěděli a nic neznali…

Každý člověk za sebe má pud sebezáchovy, ten kolektivní je nastavený jinak, hraje v něm roli náboženství nebo geopolitické nastavení.

To je takový obecný rys, že se řada událostí i osobností zpětně, s vědomím toho, jak to pak dopadlo, interpretuje v jiném světle…

Nevím, jestli jste na to měl čas, ale doporučuji výbornou knížku o Rudolfu Beranovi, dlouholetém předsedovi agrární strany a předsedovi několikaměsíční pomnichovské česko-slovenské vlády. Napsal to mladý kluk, historik Jaroslav Rokoský. Tam najednou zjistíte, že Němci chtěli Berana popravit, protože věděli, že všechno, co chystají, napřed pustil do exilu. Choval se jako šílenej, věděl, že je konec. Takže to, co neudělali Němci, udělali Češi. To je totéž s Eliášem.

V rozhovoru pro MF Dnes v roce 2007 jste řekl, že je nejvyšší čas, aby lidstvo všechnu svou energii, kterou věnuje na své sebezničení, věnovalo na svou sebezáchranu. Máte pocit, že to už začalo?

To jsem citoval osobu, která byla mým guru, profesora Jiřího Krupičku. Letos mu bude 101 let. První knížku, kterou zde vydal, byla Renesance rozumu. Václav Havel ji označil za knihu roku. A v ní je ten citát. Každý člověk za sebe má pud sebezáchovy, ten kolektivní je nastavený jinak, hraje v něm roli náboženství nebo geopolitické nastavení. Mám pocit, že ten pud je teď jen silnější. Ale já pro vás nejsem směrodatnej, protože i moje vlastní rodina v těch bolševických letech říkala, že jsem idiotskej optimista.

Přitom byste víc než kdokoliv jiný měl právo jím nebýt!

To už bych tu dávno nebyl. Přes řadu životních situací mě přenesl právě optimismus. Naposledy před dvěma lety, kdy jsem málem umřel. I doktoři si spíš mysleli, že zkapu. Sedimentace zdravého člověka je 8 a já měl 198. Když mě přivezli na jipku, dali mi tu masku, napojili mě na všechny možný přístroje a přinesli bažanta. Ale mě ta makovice furt pracovala, tak jsem si říkal: Tohle ne! V noci, když se mi chtělo čůrat, věděl jsem, že vleže tedy ne. Z kriminálu jsem měl zkušenost, že všemu se nejlíp čelí vestoje. Tak jsem i s těmi hadičkami vstal. V tom vešla sestřička a málem upadla, protože tam stál pacient na umření, ve stoje čural do bažantu. Přivedla doktora, který zajásal: zaplať pánbůh, už vím, že nás neopustíte.

Kdyby byl ten váš optimismus nakažlivý, možná jsme dnes úplně někde jinde, vždyť veřejný prostor je plný samých ne ‒ nedaření, negace, „blbá nálada“…

K nám jezdili na zabíjačku různí lidé, z kultury, z politiky, muzikanti, operní pěvci. Moje babička byla taková klasická selka, ale taky ministerská předsedová. Jednou takhle zastihla Jana Masaryka a Karla Čapka, jak se snaží učeně precizovat diagnózu optimismu a pesimismu. Babička je poslouchala a pak řekla: Mládenci, já si myslím, že je to mnohem jednodušší. Optimistu víc věcí těší a pesimistu víc věcí štve. A přesně tak to je.

Vloni na podzim jste se stal jedním ze čtyř laureátů Cen Paměti národa. Jaká je ta naše?

Byl jsem u toho, když Člověk v tísni zakládal Příběhy bezpráví. Byl jsem tehdy předsedou Rady Fondu České kinematografie, a když na to tehdejší ministryně školství Petra Buzková nedala ani korunu, podpořili jsme to my. Celý život se snažím o to, aby lidé nezapomínali.  Nejsem historik, ale paměť mi funguje. Hrdě se hlásím k tomu, k čemu se hlásil Pepík Škvorecký. Když jsem za ním po návratu z basy přišel, říkal jsem mu, že je jedinej spisovatel, kterej nebyl v partaji. A on říkl: já nejsem žádnej spisovatel, já jsem vypravěč. A to jsem já taky. Když vyprávím příběhy dětem na školách, vědí, že si nevymýšlím, a to vyprávění si pamatují.

Jiří Stránský
Od dětství byl obklopen politiky, umělci a vzdělanci. Jeho dědeček byl Jan Malypetr, někdejší ministr vnitra a předseda vlády. Jeho příbuzný A. B. Svojsík založil českého Junáka. V jednadvaceti letech byl na základě vymyšlené kauzy odsouzen jako mladistvý na osm let, po propuštění z vězení dřel na stavbách, kopal výkopy, živil se i jako pumpař v Opletalově ulici, ale i jako pomocný režisér u Martina Friče a Hynka Bočana. Do vězení se dostal i v roce 1973. Za údajné rozkrádání socialistického majetku dostal dva roky. „Museli mě prostě mít,“ říká se smíchem. V roce 1992 byl zvolen prezidentem Českého centra Mezinárodního PEN klubu a roku 1995 se stal předsedou Rady Národní knihovny, které předsedal do roku 1998. V roce 2011 na Valném sněmu Junáka v Kolíně obdržel Jiří Stránský za dlouholetou práci pro skautské hnutí, za život podle skautského slibu a zákona a za celoživotní příklad ostatním nejvyšší skautské ocenění – řád Stříbrného vlka. V roce 2013 byl oceněn Cenou Josefa Škvoreckého za čtyři řady seriálu Zdivočelá země a získal Cenu Paměti národa, za román Hostovského cenu. Je rytířem francouzského řádu Vědy a umění, držitelem Masarykovy medaile, kterou dostal od Václava Havla. Je také laureátem Ceny Karla Čapka.

Arnošt Lustig mi jednou řekl, že spisovatelé jsou biblí své generace. Proto se třeba dnes nečte Jirásek, ač ve své době patřil k významným autorům. Pozná se, zda autor bude mít co říct i příštím generacím?

Doba je jiná, lidi jsou jiní. Já mám jedinou tlustou knížku – Zdivočelou zemi a Aukci. Balada o pilotovi má sto patnáct stran. Když jsem učil scenáristiku, říkal jsem studentům, ať si uvědomí jednu zásadní věc: čím víc někdo něco vysvětluje, tím víc lže. A to platí obecně. Už i moje vnoučata mi říkají, když na něco koukají: Dědo, slyšíš ho, on vysvětluje, takže kecá! S Arnoštem jsme byli kamarádi, já jsem na Škvoreckého akademii učil a on tam míval semináře. Když jsem dostal první ročník, s hrůzou jsem zjistil, že neumějí ani česky. Začal jsem tím, že se musí naučit, jak se píše causerie, což málokdo ví. Je to nejmenší literární útvar, příběh slova, pojmu. V kriminále mě to naučil Franta Křelina. Říkal mi: „Na každý den v měsíci si řekni slovo, abstraktno, konkrétno, láska, páska, kráva, tráva… a napiš na to stránku, aby v ní alespoň jedna myšlenečka byla tvoje vlastní.“ Když jsme se sešli s Arnoštem, říkal mi: „Ty bejku, ty děti učíš nějaký kozerije, co to je, ty vole?“

V novele Stařec a smrt píšete o vztahu mezi mužem a ženou, který nekončí ani smrtí. Jak jste vnímal stáří ve třiceti, v padesáti, jak jej vnímáte dnes?

Nikdy jsem se tím nezabýval. V kriminále jsem potkal staré lidi, kteří byli mladší, než spousta těch mladých. Bral jsem to přes vlastnosti lidí, kteří jsou schopni něco předat. Když v kriminále vidíte tolik smrti a utrpení, všechno se to stírá. Ve Starci a smrti je jedna scéna, kde se sejdou muklové a ten jeden říká: „Kluci, všimli jste si, že jsme přestali umírat?“ My jsme totiž pořád ještě radioaktivní!