Když řeknu Namaste care, jak bys celý program popsala jednou větou?

Místo míru, klidu a lásky.

Jak to začalo?

Pracovala jsem jako sociální pracovnice v pečovatelském domě pro veterány ve Vermontu, to bylo v roce 2003. A čím více přibývalo klientů, kteří měli potíže s pamětí, tím víc jsem musela hledat cesty, jak s nimi spolupracovat, jak je udržovat aktivní. Aktivity pro klienty jsou ve Spojených státech řešeny tak, že každý pečovatelský dům musí mít kvalifikovanou aktivizační pracovnici, jenže většinou máte jen jednu pro všechny klienty a navíc probíhá vždy jen jedna aktivita ráno a jedna večer, a to je málo. Tak jsem udělala klub.

Co to znamená klub?

Víš, co se většinou dělá s lidmi, kteří mají třeba Alzheimerovu chorobu? Posadí se před televizi a tam půl dne spí. A pak nespí večer. Takže večer musí dostat léky na spaní. Je to pořád dokola. Proto jsme změnili přístup a začali klienty udržovat aktivní po celý den. Zaměstnávali jsme je vším možným. Skládáním vypraného prádla, tříděním čehokoliv, povídáním, cokoliv tě napadne. A protože v Americe je každý člen nějakého klubu, začali jsme i my našim aktivitám říkat klub. Je to úplně jiný pocit chodit do klubu nebo chodit na aktivity.

To je Namaste. Stimulace smyslů, blízkost a lidskost, klidné prostředí.

A klub je totéž, co Namaste?

Ne, klub fungoval a já ho pak předala úžasné sestře Mary a odešla jsem. Jenže přibývalo klientů s demencí a klub pro ně nestačil, nezvládali všechny činnosti. Proto jsem se pak na požádání zase vrátila. A pozorovala jsem naši úžasnou Mary při práci. Jak je kontaktní, jak ke klientům přistupuje individuálně, jak používá různé esenciální oleje a později jsem ten její báječný přístup pozvedla a rozvinula v samostatný program. Vybudovali jsme samostatnou místnost, kam když vejdeš, máš pocit, že tě někdo objímá, jak říká dcera jedné naší klientky.

Hraje tam příjemná hudba, voní levandule, sedíš zabalená v dece, je u tebe pečovatelka, která ti jemně masíruje tvář a ruce a klidným hlasem na tebe mluví a je tam v tu chvíli jen pro tebe. Řekne ti, jak je ráda, že jsi tam a poděkuje, že jsi přišla. Klienti se zklidní, úzkosti mizí, je to opravdu úžasné. To je Namaste, stimulace smyslů, blízkost a lidskost, klidné prostředí. Ale tou první Namaste pečovatelkou byla Mary, ne já, to ona mě inspirovala.

Určitě se hodně lidí zeptá, kolik taková Namaste místnost stála.

Ano, ptají se vždy a všude a já vždy a všude říkám, že to není o penězích, stačí mít chuť a srdce to takto dělat. Nábytek jsme koupili za pár dolarů v bazaru, různé šátky a deky v second handu, přinesli jsme hudbu a oleje a krém Nivea, kterým jsme klientům masírovali obličej a ruce. To je všechno. V sociálních službách není nikde moc peněz a vždy jsou cesty, jak se s tím vypořádat.

Zní to velmi jednoduše, ale určitě byly nějaké těžké momenty.

Nejtěžší bylo sladit se s personálem. Pečovatelky byly vyčerpané, unavené, ale to je v každé zemi. Soustředí se na pečování a obávají se, že aktivita navíc jim přidělá práci. Řekla jsem jim, dejte mi měsíc a pak si společně sedneme a řekneme si. Když to nebude fungovat, přestaneme, a když to fungovat bude, tak nepřestaneme nikdy. Nakonec pochopily, že i pro ně je to lepší. Klienti jsou spokojenější a ony mají tím pádem méně práce. A klíčové samozřejmě je, aby byla podpora a motivace od vedení.

Podle čeho poznáš, že to funguje?

Kromě viditelných věcí, jako je zklidnění a pozitivní emoce klientů, si ještě děláme svůj výzkum. A ten jasně ukazuje snížení užívání léků na spaní, protože zkrátka klienti už nespí přes den, ale v noci. Snížilo se užívání antidepresiv, protože jste prostě celý den aktivní a mezi lidmi. Snížil se počet pádů, protože jste ve skupině lidí pod určitým dohledem, takže nechodíte sám někde po domě. A také jsme zaznamenali méně infekcí močových cest, protože v programu je větší důraz na pitný režim.

Mimochodem infekce močových cest jsou nejčastější důvod hospitalizace u těchto lidí, ne pády. Takže snižujete i tuto statistiku počtu hospitalizací. Při masáži rukou a kůže se zase hydratuje pokožka. Jsou to opravdu i pro mě překvapující výsledky, a to je samozřejmě důležitý argument i pro zdravotnický personál. Víme dokonce o pánovi ze Skotska, který sedativa a antidepresiva vysadil díky programu úplně.

Namaste je hodně o individuálním přístupu. Může nastat i situace, že klient není otevřený a nechce, aby se ho někdo dotknul.

Pro mě je Namaste care to nejpřirozenější, co se dá klientům nabídnout. Proč je pro tolik lidí a institucí něco tak krásně obyčejného problém?

Myslím, že v mnoha institucích, minimálně ve Spojených státech to tak je, existuje spousta předpisů. Sestry mi často říkají, že víc času tráví papírováním než pečováním. Jsou často opravdu zahlcené a nemají čas přemýšlet třeba o tom, jak se jejich klienti cítí uvnitř. A přitom právě ten moment, kdy toto začnou vnímat, je moment, kdy pochopí, jak obrovský rozdíl je mezi slovy existovat a žít. Existovat je podle mě to, že je pacient umytý, najedený, případně přebalený. V základních potřebách tedy kompletně závislý na druhých. Ale žít je o tom, že se ho dotýkám, že se na něho usměju a on se na mě usměje zpátky, že si udělám čas povídat si s ním, přinesu mu něco dobrého k jídlu nebo pití nebo ho rozesměju. K čemuž třeba mně osobně pomáhá Bella. Loutka psa, která je už populárnější než já a mám ji vždy s sebou a navazuji přes ni kontakt s lidmi s pokročilou demencí. My totiž zapomínáme, že lidé se rádi smějí, i lidé s demencí. Zapomínáme, že radost a život je stále v nich a my bychom jim měli pomáhat ji prožívat, ne jen přežívat.

Mluvíš o smíchu, stalo se ti někdy, že klienti naopak pláčou? Jak víš, tak pracuji v jednom domově pro seniory a moje zkušenost s masáží rukou u klientky s demencí byla taková, že paní se po tom rozplakala dojetím. Říkala jsem si, jak dlouho jí asi nikdo takhle nehladil a nevěnoval pozornost, když to v ní budí takové emoce. Dokonce mi masáž oplácela.

Namaste je hodně o individuálním přístupu. Může nastat i situace, že klient není otevřený a nechce, aby se ho někdo dotknul. V tom případě je důležité navazovat kontakt očima, pomalu a jemně. Nejprve třeba jen potřesu rukou, podám pití a nic víc. Za týden zkusím zase něco navíc přidat. Nejde jen přijít a začít něco dělat. Trvá to třeba měsíc, než se sladíme. A co se týká toho pláče, bývá to často tak, jak říkáš, po dlouhé době se jich někdo laskavě dotýká a je to příjemné. Často se pak chtějí nějak odvděčit, proto třeba masáž oplácí. Vždycky klientům říkám, pořádně mě obejměte, přesně tolik stojí jedna masáž rukou. Ty obraty v chování jsou krásné. Říkám tomu malé zázraky.

Máš pravdu, že i tato klientka pak mluvila o dceři, která jí prý takhle ruce nikdy nehladí.

Přesně tak. Rodiny často nevědí, co mají dělat, když mají v rodině někoho s demencí. Nerozumí, proč se jejich matka stále shání po své matce, která už je třeba třicet let po smrti. Takže je fajn o tom s příbuznými mluvit a vysvětlovat jim, co se v jejich blízkých děje. Navíc postupně vinou nemoci mizí komunikace a techniky jako masáž rukou a podobné mohou do určité míry komunikaci nahrazovat. My příbuzné u nás i zveme, aby na program přišli a naučili se to. Je to velice důležité propojovat.

Zkoušela jsi Namaste někdy s jinou cílovou skupinou než s lidmi s demencí?

Nezkoušela, ale určitě by to fungovalo. Je to jen o lásce. To funguje všude.

Jakou radu bys dala lidem, kteří by to chtěli zkusit a začít? Co je první krok k Namaste?

Na Amazonu je možné si koupit knihu o Namaste, takový návod, jak na to. Ale je bohužel jen anglicky. Myslím, že česky by měla být ke stažení na webu České alzheimerovské společnosti. Napsali jsme i různé články a rádi komukoliv poradíme.

Víš, v kolika zemích nebo institucích program funguje?

Netuším. Prodala jsem tisíce knih a mluvila před tisíci lidmi, ale tohle nevím. Vím, že je program ve Skotku, Kanadě, na Islandu, ve Velké Británii, v Austrálii, v Řecku. Teď jsme ho představovali v Singapuru a na Tchaj-wanu. Sama tomu nemůžu věřit. Všechno začalo v jednom malém domově, v jednom malém státě. O Namaste jsem začala mluvit díky jedné ženě, jejíž manžel Matthew u nás zrovna pokojně zemřel a zažil Namaste přístup a ona mě vyzvala, abych celý příběh zveřejnila. Tak vznikl článek a pak kniha a pořád se něco děje a já miluji, že se pořád něco nového učím.

Všimla sis nějakých rozdílů mezi jednotlivými zeměmi?

To je zajímavé, že se ptáš, protože to je můj nový záměr. Vnímat a umět porozumět rozdílům v jednotlivých zemích. Zatím si dělám legraci, že jediný rozdíl, o kterém vím, je mezi Amerikou a Anglií, oba národy si totiž myslí, že mluví anglicky (směje se). Vím, že jsou třeba rozdíly v detailech. Zatímco v Americe podáváme v programu klientům džus, v Anglii si dělají čajové dýchánky. Ale letos v létě jsem byla v Singapuru a měla jsem tam kulturní šok. Obecně v Asii věří, že pro další život, který přijde po tomto životě, je „silná duše“ lepší než „slabá duše“, a tak kladou důraz na jídlo. Takže ve chvíli, kdy lidé s demencí přestanou jíst a pít, dostávají automaticky výživu sondou, která se zavádí nosem. Je to jedna z nejnepříjemnějších procedur. Samozřejmě reakce pacientů je taková, že si tu sondu chtějí vyndat. Takže je personál musí přikurtovat k posteli. A takto zůstávají do konce svého života. Bylo to opravdu náročné, protože jsem chtěla respektovat jejich kulturu, ale hledala jsem cestu, jak v takovém prostředí začít s Namaste principy. Nakonec jsme našli pár dílčích věcí, které jdou dělat i v takových podmínkách. Třeba pouštět hezkou hudbu, masírovat ruce nebo česat vlasy. A samozřejmě i tady fungovala Bella, ta je mezinárodní (směje se).

Přála bych si, aby měli klienti pořád co dělat a neseděli pasivně u televize. Alzheimerova choroba je tady sedm dní v týdnu a i klub a podobné aktivity tady musí být sedm dní v týdnu.

Existuje nějaký klient, na kterého nikdy nezapomeneš?

Jsou to vždycky ti lidé, u kterých se podaří pozitivně změnit jejich chování a jsou pak spokojenější. V Anglii jsem potkala ženu, která měla psychiatrickou diagnózu. Celé dny bloudila po domě, nesmála se, nahlížela do cizích pokojů. Jednou byla v našem Namaste pokoji. My často používáme realistické panenky nebo psy a kočky. A ona uviděla tu naši panenku a řekla: „Konečně jsem tě našla. Hledala jsem tě celý život.“ A odnesla si ji do pokoje a začala ji „kojit“. Všude ji brala s sebou, na všechny aktivity a změnil se jí absolutně život. Myslím si, že byla z generace žen, které když měly nemanželské dítě, bylo jim odebráno a už ho pak nikdy neviděly a ve stáří se jí díky nemoci toto trauma oživilo. To byl mimořádný příběh a ona byla znovu šťastná.

Co by sis přála? Máš nějakou vizi o Namaste?

Přála bych si, aby bylo méně papírování a více času na klienty. Přála bych si, aby měli klienti pořád co dělat a neseděli pasivně u televize. Alzheimerova choroba je tady sedm dní v týdnu a i klub a podobné aktivity tady musí být sedm dní v týdnu. Nemáte dost personálu? Najděte si dobrovolníky, není to raketová věda. Přeju si, aby Namaste bylo třeba i v nemocnicích. Je toho hodně.

Někde jsem četla, že jsi známá pro svůj humor a světlo, které přinášíš do vážných situací. A já to jen potvrzuji. Kde bereš po osmatřiceti letech v sociální sféře energii?

Nabíjejí mě lidi, jako jsi ty, které to zajímá a dělají podobné věci jako já. A motivuje mě, když se klienti i zaměstnanci smějí. Důležité je prostě začít, a když uvidíš první výsledky, chceš pokračovat. Není čas na nic čekat. Pracujeme s lidmi na konci života, musíme začít teď. Vždycky říkám, odpovězte si na otázku, kolik vašich klientů možná zemře během šesti měsíců, aniž by zažili laskavost a blízkost, kterou přináší Namaste care. Odpovězte si a pak prostě začněte! A také se řídím citátem, který mi jednou řekl můj manžel: Nechoď místy, kde možná vede nějaká cesta, jdi tam, kde žádná cesta není a hledej si tu svou vlastní. A to dělám.

Jak často spolupracuješ s manželem? Jste skvělá dvojka.

Od rána, kdy vstaneme a dělám mu snídani (směje se). My jsme jako pravá a levá hemisféra. Často Ladi začne přednášku a na konci své odborné části, ve které zaznívají výsledky studií a různá fakta, řekne: „Teď vám moje žena řekne, co s těmito informacemi máte dělat.“ Je to opravdu výhoda a podpora a skvěle se doplňujeme.

A jak vy tu spolupráci vnímáte, pane profesore? Když jste dokončil svou přednášku, na které jsem měla možnost být, a začala Joyce, seděl jste a díval se na ni, jako byste ji poslouchal poprvé.

Ty příběhy se dají poslouchat pořád a vážím si toho, co všechno dokáže její program s lidmi udělat za pozitivní změny. Když jsem byl primářem na oddělení pro lidi s demencí, žádný takový program tam bohužel nebyl. Byl bych to určitě uvítal.

Jak jste se s Joyce vlastně potkali?

Ona mě našla asi před pětadvaceti lety. Četla nějaké moje články a chtěla se pracovně setkat. Přijela za mnou, provedl jsem ji po oddělení a ona mi řekla, že by se to dalo zlepšit. Tak jsem se ptal, jak a ona mi to vysvětlila. Dával jsem v té době dohromady knihu o kvalitě života lidí s demencí a řekl jsem jí, že od ní potřebuju kapitolu. A ona se bránila, že není spisovatelka, ale přesvědčil jsem ji, že to, co mi právě řekla, je ta kapitola. Začali jsme spolu přednášet, já byl ženatý, ona vdaná, pak ona byla rozvedená, já ještě ženatý, pak ona měla přítele, takže se to tak střídalo, ale pracovně jsme byli v kontaktu pořád. Až jsme spolu začali i žít.

Paliativní péče je správná, i když to znamená, že někteří lidé nebudou tak dlouho žít.

Vy jste odešel do USA v roce 1968. Chtěl jste se vždycky věnovat demenci? Dřív tak rozšířená přece nebyla, takže to asi nebylo to téma.

Nebylo. Já jsem nejdřív učil farmakologii na Bostonské univerzitě. A dělal jsem výzkum na alkoholismus u válečných veteránů, protože ti s tím mají velký problém. A podařilo se mi vyhrát jednu vědeckou soutěž s tím spojenou, díky které jsem se pak přesunul do nemocnice, kde byli váleční veteráni, abych ve výzkumu mohl pokračovat. Ale tam byl i výzkum na demenci, což mě moc zaujalo, ačkoliv jsem o demenci v té době moc nevěděl. Bylo to velmi pestré v tom, že to téma zahrnovalo jak přístup lékařský, tak psychiatrický a etický.

Vy jste tam v roce 1986 zavedl i paliativní péči pro lidi s demencí, je to tak? V jednom článku píšete, že klíčová je důstojnost člověka a nepřežívat za každou cenu.

Podstatné je si uvědomit, že pokročilá demence je terminální choroba. Jako u rakoviny třeba. A nejdůležitější ze všeho je pohoda, stejně jako u té rakoviny. A samozřejmě pohoda se snižuje, když musíte podstupovat třeba různé lékařské zákroky, které ale u lidí s pokročilou demencí nemají většinou význam. Začali jsme se proto potkávat s rodinami našich pacientů a mluvili s nimi o tom, co je paliativní péče a vysvětlovali jim, že ne vždy je nejlepším řešením pacienta komplikovaně léčit. Třeba pacienty se zápalem plic jsme nepřekládali na jiná oddělení, protože jsme věděli, že by to narušilo jejich pohodu a léčili jsme je u nás, případně už jsme je neléčili vůbec, pokud byl stav natolik vážný, že neměla léčba smysl.

Co bylo v té době nejtěžší? Přece jen v roce 1986 byla paliativní péče neznámý pojem.

Když jsme s tím začínali, dokonce nám odešli asi dva ošetřovatelé, protože si mysleli, že pacienty zabíjíme. Ale pak viděli, že to má smysl a pacienti přežívají ve větší pohodě i bez zákroků a některých léků a vrátili se nám. A díky podpoře od vedení se nám to celé podařilo rozjet.

V čem vidíte největší progres za třicet let, kdy se demenci věnujete? Příčina se stále nezná.

Více lidí využívá v péči o pacienty s demencí paliativní přístup, ale moc se toho bohužel nezměnilo. Bylo vyvinuto přes 200 léků, ale všechny jen zpomalují progres, neléčí ani nezastavují chorobu. Poslední lék uznaný jako účinný byl vyroben před deseti lety. Tyto léky se zkoušely na myších. Ty mají ale abnormální geny, které má asi jen 5 % lidí, takže u lidí to tak nefungovalo. Je stále ve vzduchu, co je vlastně příčina. Ale v podstatě je to jako rakovina. Nemá jeden důvod. Největší faktor je stárnutí, ale ví se, že nižší riziko je u lidí s vyšším vzděláním, ví se, že třeba úraz hlavy naopak riziko zvyšuje a víme i o jednom genu, který má vliv, ale tento gen nenajdeme u všech nemocných.

Myslíte, že jednou budeme umět demenci léčit?

Je spousta lidí, kteří se snaží ten lék vyvinout, a myslím si, že nebude jenom jeden. Stejně jako na rakovinu není jen jeden. Teď záleží na tom, jaká bude teorie. Ta dosavadní se ukázala jako nesprávná.

V jednom článku jste psal, že v roce 2050 bude lidí s demencí třikrát víc a 50 % z nich bude umírat ve fázi těžké demence. Co s tím?

Zrovna dneska jsem četl článek, že to bude pravděpodobně pomalejší, než se předpokládalo. Ale je důležité si uvědomit, že jsou faktory, které snižují riziko. Hlavně jsou to ty, které jsou dobré pro srdce, ty jsou totiž zpravidla důležité i pro mozek. Jako krevní tlak nebo cholesterol. Správná péče o ně zpomaluje nárůst nemocných. Demence je totiž velice často způsobená tím, že mozkové tepny jsou zanesené a nefungují, jak mají. A v neposlední řadě je nutné si uvědomit, že zmíněná paliativní péče je správná, i když to znamená, že někteří lidé nebudou tak dlouho žít. Prodlužování života je relativní. Ani výživa sondou neprodlužuje život, ani antibiotika. S nimi člověk s pneumonií zemře za týden a bez nich za deset dní. Takže rozdíly jsou minimální.

A co třeba předem vyslovené přání, o kterém také ve vašich článcích píšete?

Ano, to znamená, že v momentě, kdy jste ještě schopná rozhodování, vyslovíte přání, že si nepřejete být třeba vyživována sondou ve chvíli, kdy vaše demence bude už pokročilá, a nebudete schopná o sobě rozhodovat. To ale hodně záleží na úrovni společnosti i na lidech, zda budou schopni něco takového vyslovit třeba krátce poté, co jim je nemoc diagnostikována. Na to musí být lidé připraveni, vědět o tom, udělat to včas.

Prof. MUDr. Ladislav Volicer, CSc.
Patří mezi přední americké odborníky na léčení demence. V současné době je profesorem Univerzity Jižní Florida v Tampě, hostujícím profesorem na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze a na Univerzitě v Západní Sydney. Je zakladatelem jedné z prvních jednotek specializované péče pro pacienty s demencí a konceptu strukturované paliativní péče pro pacienty s pokročilou demencí. Publikoval více než 250 článků v časopisech a sbornících a redigoval čtyři knihy o péči o pacienty s demencí v klinické praxi.

Přijde mi, že nějak zapomínáme, že zemřít je přirozené. Donekonečna využíváme možnosti medicíny. Zažila jsem několikrát, kdy se v podstatě uměle při životě udržovali i bezmála století lidé. Ale pravda je, že i mně chvíli trvalo si srovnat, že to vlastně nejde donekonečna. Kde je ta hranice?

To je právě ono. U lidí s pokročilou demencí to záleží vlastně na jejich rodině. Když jsem byl primář, nepřekládali jsme lidi na jiná oddělení a po deset let jsme nikoho nevyživovali sondou. Nechávali jsme je zemřít poklidně u nás. Rodině se dá vysvětlit, že nejdůležitější je pohoda a lékařské zákroky pohodu snižují. Je to opět o komunikaci. Pomáhal nám například i kaplan.

Vy jste musel být velmi osvícený. Ne vždy jsou lidé z klasické medicíny otevření té sociální stránce, spíše ji a podceňují.

Já jsem si uvědomoval ještě před tím, než se objevila Joyce, že jen zakazovat nějaké úkony není nejlepší, a že je potřeba ta zdravotní omezení vyvažovat sociálním přístupem. Ti lidé tam nemohou jen tak ležet.

Jak vůbec vnímáte kombinaci zdravotní a sociální péče? Skoro všude to je problém a těžko se hledá správná rovnováha. Přitom jedno doplňuje druhé, aby lidé měli jak zdravotní standard, tak zachovanou svou identitu a sociální rozměr péče.

V České republice se v podstatě nedokáže domluvit Ministerstvo zdravotnictví a Ministerstvo práce a sociálních věcí. Jedno řeší zdravotní a jedno sociální věci, ale samozřejmě domov pro seniory potřebuje oba přístupy. V USA je to sice spojené, musí být dobrá zdravotní i sociální péče, ale ta podle Joyce není dobrá (směje se) a co se té zdravotní týče, tak praktický lékař chodí cchodí za seniory třeba jednou za měsíc. Péče o tyto lidi je zkrátka strašně drahá a bude to ještě komplikovanější, protože bude starých lidí přibývat.

V České republice je poměrně běžné, že staří lidé dožívají v institucích. Je to špatně?

Ne vždycky. Ta zařízení mají i své výhody. Obzvlášť pacienty s demencí není možné nechat samotné doma, aby neohrozili bezpečnost svojí nebo svého okolí. A v zařízení je důraz na pravidelnou stravu, stimulaci, takže máte více podnětů a podobně.

Joyce Simard
Profesorka Ústavu ošetřovatelství na Univerzitě Západní Sydney v Austrálii a geriatrickou konzultantkou působící v Land O’Lakes na Floridě. Již 38 let se věnuje dlouhodobé péči, působí jako specialistka na Alzheimerovu nemoc v mnoha zdravotnických organizacích poskytujících konzultační služby ‒ v ošetřovatelských domovech, komunitách s asistovaným bydlením a v hospicových organizacích. V roce 2013 ji Provider Magazine označil za jednu z „dvaceti pozoruhodných osobností“ (20 To Watch) za její vůdčí schopnosti a dlouhodobou snahu o zlepšování života lidí žijících v zařízeních dlouhodobé péče.

Co myslíte, že je nejdůležitější věc, když má někdo pocit, že jeho blízcí začínají mít nějaké obtíže podobné demenci?

Existují čtyři druhy progresivní demence, nejčastěji je to Alzheimerova nemoc, ale také jsou třeba kognitivní poruchy, které je možné léčit. Je důležité podstoupit u neurologa odborné vyšetření a určit přesnou diagnózu. A pak by měli opravdu vědět, že nejsou sami. Je dobré najít si organizaci, která se tímto tématem zabývá a umí poradit. Česká alzheimerovská společnost například organizuje setkání pro rodinné příslušníky, kde mohou najít podporu, vzájemně si poradit.

Lidé často problém řeší sami, s pocitem, že to musejí zvládnout. A možná tak někdy propásnou dobu, kdy je ještě možné všechno správně nastavit, aby si pak vzájemně neubližovali.

To jistě, to je důležité. A s tím souvisí i vzdělávání pečujících, protože informovaní pečující předcházejí situacím, které způsobují poruchy chování u lidí s demencí. A když nedochází k těmto poruchám chování, logicky se oddaluje čas, kdy je nutné umístit takového člověka do instituce a můžete se pak o něj déle starat doma. Mít dostatek informací a vědět, že nejste sami. To je nejdůležitější.

Kde najít takové osvícené lékaře a sestry, jako jste vy, pane profesore? Lidi, kteří otevřou dveře i alternativnějším cestám a pochopí, že i sociální stránka je podstatná?

Je potřeba ukazovat fakta, která my díky měřitelným výsledkům opravdu s Namaste care máme. Je potřeba o tom mluvit a vzdělávat. Já jsem byl rád, když Joyce přišla a ukázala nám, jak jinak s lidmi pracovat. Protože my jsme je sice nepřekládali na jiná oddělení, ale také jsme viděli, že jsou vůči léčbě resistentní a neměli jsme jinou metodu, co s nimi dělat a přitom jsme nechtěli, aby jen leželi.
Joyce: Vzal mě na prohlídku oddělení, pak jsme se vrátili do kanceláře a on se mě zeptal, co si myslím. A mně jen běželo hlavou, panebože, co mám říct?
Ladislav: Tak jsem se jí zeptal, co by dělala, kdyby to bylo její oddělení.
Joyce: Spustila jsem, že bych zrušila návštěvní hodiny, aby příbuzní mohli přijít kdykoliv a změnila bych tohle a tamto…
Ladislav: A to byla ta zmiňovaná kapitola do mé knihy a začátek naší spolupráce.