Do temné myší díry vstupovalo světlo jediným ubohým oknem. Nebýt tu pár kusů omšelého nábytku, všehovšudy stolek, dvě židle a postel, považoval bych nudlovitou kobku spíš za sklep či skladiště. Vedle skříňky s knížkami visela na zdi zjevně nejcennější rekvizita: kytara! A u dveří postávalo pár plných pytlů. To je otcovo zboží. Kroupy! pravil básník. Jestli, tak si sedněte! Přátelé na nich taky sedávali, když jsme tu vášnivě debatovali nebo si předčítali literární výtvory. Poslechl jsem. Takže prvně i naposledy jsem vedl rozhovor z měkkého čalounění pytle s kroupami …

Před 200 lety se narodil geniální autor Máje.

Žil jste, jak vidím, ještě mnohem skromněji, než jsem si představoval …

A nebyl jsem v tom sám. O tom vaše pokolení už nemá ani šajna. Skoro všichni z  obrodičů byli nuzáci. Vezměte to popořádku …Dobrovského otec byl strážmistr. Thámův kuchař. Krameriův, Palackého a Tylův byli krejčíci. Jungmannův švec. Preslův špendlíkář. Daleko široko nikde žádný hrabě či aspoň pracháč. Všichni jsme tím pádem vyrůstali v chudobě. A pletli jsme, ať to řeknu slušně, z lejna bič. Vždyť i jazyk byl zprvu stejně ubohý jako naše nouze. My vesměs česky ani řádně neuměli. Mateřštinu jsme patlali, komolili, ba vymýšleli – měli jsme přece výhradně německé školy!

Prosím? Že obrozenci vašich časů neznali pořádně češtinu?

Co vím, tak muzikální Čelakovský a Palacký se svou slovenskou výchovou mluvili krásně a čistě. Ale Erben, můj tvrdý kritik Chmelenský, ale i kupříkladu Jungmann a jiní měli takovou zdrchanou, šišlavou, sekanou mluvu. U Jungmanna to bylo o to výraznější, že kvapně drmolil a trpěl precipitací.

Co to je?

Cizí slovo, znamenající, že prostě koktal. Nechci však na svého učitele vrhat stíny. On jistě nebyl žádný génius, v poezii vyznával spíše časomíru, různé antické hexametry či elegická disticha, čili pro českou poezii krkolomná metra. Na druhé straně to však byl úžasně pilný a obětavý dříč, který vedle svých pedagogických, překladatelských a organizačních povinností dokázal do své šedesátky shromáždit poklad mateřštiny, pětidílný Slovník česko-německý. Začal ho vydávat v době, kdy já se pokoušel o první české verše. Bez Jungmanna, Presla a hrstky dalších by čeština byla zůstala napořád popelkou. Přitom ti chlapi za své mnohaleté mravenčí úsilí nedostali v podstatě ani vindru.

Říkal jste, že jste měli jen německé školy. To se česky neučilo?

Ne. S výjimkou venkova, kde se na triviálkách, tedy na obecných školách, jinak než česky učit ani nedalo. Zato v Praze a ostatních velkých městech české školy ještě nebyly. Měl jsem proto od dětství až do absolutoria práv výhradně německou výuku. Nejprve ve farní škole u kostela sv. Petra, pak na gymnáziu u piaristů na rohu ulic Panské a Na příkopě, načež následovaly dva roky filozofické přípravky v Klementinu a čtyři roky práv v Karolinu. Pravda, na univerzitě jsme museli zvládnout i právnickou latinu, v níž nás drezírovali už od gymnázia. Dokonce i českou juristickou a kancelářskou terminologii jsme probírali, ta však byla v plenkách a zněla strašně šroubovaně. Chcete slyšet lahůdku, kterou si pamatuji? Já níže podhotovený koupil jsem mocí příležícího kontraktu po bezkšaftovně zemřelé dědictvítelkyni N. N. z ruk pozůstalých minoletých dědiců zpětohledně živnost X a se všemi na ní váznoucími zavázanlivostmi ji k zapravení převzal.

Uff! Jak si múzický člověk jako vy mohl vůbec vybrat povolání právníka?

Mířil jsem vstříc slušnému živobytí, snad i zlatému límci uniformy, za kariérou a majetkem. Byl jsem mladý, pitomý a od dětství jsem žil v ponižující chudobě. Nemínil jsem v ní setrvat, to dá rozum.

Promiňte …nepřeháníte? Váš otec byl přece mlynář, matka ze známé muzikantské rodiny, není-liž pravda? A oblékal jste se jak ze škatulky, budil jste pozornost extravagantní módou i bohémskými pitkami …

Toť třeba zostra uvést na pravou míru, pane! Ano, maminka Marie byla z muzikantské rodiny Kirchnerů. Dědeček i pradědeček z její strany byli výteční varhaníci v malostranském svatém Mikuláši. Možná jsem tak po přeslici zdědil jisté umělecké sklony. Otec Antonín však nebyl žádný bohatý vlastník mlýna, jen vyučený stárek, dělník. A mlynaření dlouho nedělal, protože ho na léta povolal císař pán do válek s Napoleonem, odkud se vrátil s podlomeným zdravím. Když jsem se v roce 1810 narodil, byli naši ještě v pohodě. Ale vzápětí se rodina ocitla na mizině. V březnu 1811 udělala totiž rakouská státní pokladna pankrot, jak se říkalo. Papírové bankocetle, léta tištěné bez krytí a užívané k financování řeží s Bonapartem, byly prohlášeny za bezcenné. Všichni byli povinni vyměnit je za takzvané šajny, vlastně za směnky o hodnotě pětkrát nižší.

Hleďme – podobnou měnovou reformu jsme zažili i my v roce 1953! Dokonce i poměr výměny peněz byl stejný, 1:5. Poučné!

Takže chápete, o co šlo. Habsburci se státního dluhu zbavili prostě tím, že jej z osmdesáti procent přesunuli na obyvatelstvo. Naši rodinu to finančně položilo. Brzy se ještě narodil bratr Michal, bohužel postižený – měl na jedné ruce srostlé prsty. Několikrát jsme se musili stěhovat, protože rodný smíchovský dům byl drahý. V petrské čtvrti jsme chudinské byty měnili vždy za menší a ještě tmavší, až jsme se nakonec, když otci po letech ždímání čepice povolili živnost, ocitli v ubohém krámku s kroupami a vařivem na Dobytčím trhu. Takže v téhle kobce jsem žil od chlapeckých let. Úředně jsme uvízli v kategorii chudiny, o čemž svědčí, že jsme s bratrem, já dokonce ani na univerzitě, nikdy nemuseli platit školné. A to mé výstřední oblečení? Dnes vím, že to byl pubertální projev nízkého sebevědomí, prostě komplexu. Pan Nikdo chtěl být aspoň viděn, nicka potřebovala být nápadná. Jinak nebylo čím. Zatím …A ty pitky? Pilo se za levno. Úsloví pivo je chleba chudých už neznáte?

Nikdy vás nenapadlo živit se uměním?

Tehdy se přece nikdo uměním uživit nedokázal. Sem tam snad skromný malíř-portrétista. Ale literát? Víte, jaký honorář kasíroval třeba Tyl za první uveřejněnou povídku? Litomyšlský nakladatel Tureček mu dal vlastní obnošený svrchník! A já? Když jsem se rozhodl vydat Máj, musel jsem to udělat na vlastní náklady. Měl jsem 16 zlatých úspor, nakladatel žádal 44. Takže zbytek musel doložit přítel Eduard Hindl. Většinu z šesti set výtisků ve třech stupních kvality papíru jsem pak distribuoval a korespondenčně nabízel z otcova krupařství. Byl jsem sám sobě autorem, nakladatelem i knihkupcem. Přesto nula od nuly pošla.

Celých šest set výtisků jste rozprodal? To zas nebylo tak málo!

Po měsíci mi jich zbývalo už jen 250. Zbytek mi pomohli udat nakladatel Neureutter a kamarádi v Praze i na venkově.

Věřil byste, že ani některé moderní básnické sbírky vydávané v současnosti větší náklad nemívají? Zvláště ne prvotiny!

Jestli mě z útrpnosti neklamete, zůstal svět proklatý a bez ideálů, jak mi připadal. Proboha, vždyť poezie je láva obraznosti, jejíž výbuch odvrací zemětřesení! Víte, kdo to napsal? Můj vzor, apoštol romantismu lord Byron. Na jeho díle jsem se učil. Žel, z německých překladů. Anglicky jsem nedovedl. Pochopil jsem z Byrona, ale i z Puškina, Goetha, Schillera či Shakespeara, že básník není, kdo zručně rýmuje, kdo rozehrává nezávazná slova, nýbrž ten, co vkládá srdce, veškerou duši, mysl, naději. Prostě sebe sama. Až do útrob. A svou pravdu, ať je jakákoli. Jen tak může způsobit zemětřesení.

Skvěle řečeno! Víte vůbec, že vy jste zemětřesení způsobil? Počínaje Májem se začala psát docela jiná, lepší poezie!

To mi přikládáte balzám na bolavou duši. Osud mi nedopřál se toho dočkat. Sklidil jsem naopak bouři. Mé verše holt byly jiné, než se od básníka žádalo. Žádná selanka. Zpíval jsem a řval vášnivě, vysvlékl jsem svou rozervanost a vyhládlost do naha, abych vyjádřil, jak se ve světě bytostně snoubí andělská krása s hrůzou, nejsladší láska s krutostí a zlem. A hle! Palacký Máj odmítl jako nezralý plod. Básník a kněz Nejedlý usoudil, že píšu verše, jakých čeština nestrpí. Redaktor České včely Tomíček označil Máj za škváru, mě za bídného rýmotepce. Tyl, Chmelenský a další kritici mi vmetli do tváře bezobsažnost, oslavu nicoty, prázdnotu, nepřítomnost vyšší vlastenecké myšlenky. Kdyby nic jiného, jak mohli přehlédnout, proboha, verše o zemi krásné, zemi milované, kolébce mé i hrobu mém? Nechápal jsem to nepochopení. Položil jsem na oltář vše. Celého Máchu, rozevřeného dokořán. A zbičovali mě tak, že jsem raději utekl z Prahy. Žel, ty Litoměřice mi osud přisoudil jako štaci poslední.

Netkvěla animózní reakce v tom, že jste byl pro ostatní začátečník? A kolegové mohli obsah i formu Máje vnímat jako určitou vzpouru!

Však to taky vědomá vzpoura byla! Navoněných rýmovaček na téma láska k vlasti jsem měl dávno po krk.

Mimochodem, kolik jiných děl jste představil veřejnosti kromě Máje?

Jen část napsaných. Úhrnem čtyři prózy, dvanáct písní a čtyři básně včetně Máje. Čili dvacet českých textů. Z neumětelských německých pokusů nevyšlo nic. Chápejte, bylo mi pětadvacet, když vznikl Máj. A sotva jsem dospěl, sotva jsem se rozhlédl, sotva jsem přijal zaměstnání, byl se vším konec.

Očekával jste vlídnější reakce?

To jistě. Byl jsem přesvědčen, že mé obrazy jsou naléhavější, přesnější, než bývalo zvykem. Proč myslíte, že jsem prochodil křížem krážem českou krajinu?
Moje poutě byly fakticky výzkumnými výpravami. Všemi smysly i srdcem jsem nasával dojmy z přírody. Ta mě fascinovala. Ale hledal jsem i faktografickou inspiraci. Myslel jsem si navíc, že české poezii přináším nový dramatický obsah. Psal jsem o Máji přátelům, že netvořím báseň, ale román ve verších. Příběh té otcovraždy měl totiž ve skutečnosti dosti věrnou reálnou předlohu.

Čili vás inspirovala nějaká skutečná událost?

Zajisté. Byť metamorfovaná …Já za potulek okolím Velkého rybníka (pozn.autora: Máchova jezera), Hiršberku (Doks) a Bezdězu několikrát vyslechl příběh o mladíkovi přibližně mého věku, který kvůli zmarněné, zakázané lásce utloukl na chmelnici kdesi u Dubé vlastního otce. Prý mu zhurta zakázal sňatek s dcerou tamního kováře. Představte si, že ten otcovrah se také jmenoval Ignác čili Hynek. Hynek Schiffner. V roce 1774 ho popravili, a to lámáním v kole. Šlo tehdy o vůbec poslední ortel vykonaný tímto ukrutným staročeským mučením. Jestli jste četl Máj, příběh je tam zachycen v dramatickém vyostření. V mé básni se zabitý otec stává nevědomky dalším milencem dívky, o jejíž lásku se hraje. Takže jde o vraždu ze žárlivosti,spáchanou synem na otci. Něco vám tajně přiznám: já měl k tomu nešťastnému Hynkovi pocitově blízko. Když pantáta Šomek, on to byl ve skutečnosti Němec Schommek, moji Lori vyhnal z trestu za to, že jsme spadli do maléru těhotenství, taky jsem toho chlapa měl chuť zabít …A ještě! I můj strašný lesů pán byl převzat z reality. Tak se pod Bezdězem říkalo proslulému vůdci severočeských loupežníků, Vaškovi Kumrovi. Když jsem psal Máj, už byl z arestu venku a živil se jako kočí.

To jsou tedy pro mě vzrušující novoty! Avšak odbočím …Cítíte se, pane Hynku, zneuznaný? Pociťujete křivdu?

Upřímně řečeno ano! Chtěl jsem se nějak obhájit, pekelník se chystal zastat pekelníka, leč nezbyl čas. Začal jsem dokonce připravovat jakousi českou vlastivědu, v níž by se zřetelněji zračilo moje …dejme tomu moje vlastenectví. Ale to opravdové, neproklamativní, žité. Jenže pak přišel blesk z nebe, to litoměřické neštěstí, a já zůstal jak lotr na kříži. Do paměti mnoha lidí, jichž jsem si vážil, jsem se tak zapsal jako pyšný nedouk, ba pomatený člověk, schopný vybrat si za téma hnusnou otcovraždu, ještě odpornější popravu a k tomu současně nechat promlouvat stromy, květiny i skály o lásce a jejím nepřekonatelném žáru. Co bylo dovoleno Byronovi, bylo zakázáno Máchovi, ten měl zřejmě vytvářet leda budivo, jestli byl tak nadaný.

Vážně se říkalo budivo?

Bez legrace, to byl seriózní termín obrodičů. A skoro vše, co psali, bylo právě budivo. Medicína na českou malost. Smělo se, aťsi plytce, hýčkat vlastenectví, mohli jsme vzývat velkolepost české či slovanské historie, napodobovat lidovou poezii, jak to v Ohlasech šikovně dělal Čelakovský. Zato skutečné lidské problémy a konflikty, rozpory mezi mělkými, pokryteckými normami života a hlubinnými sny či ideály člověka, propasti mezi prózou šosáckého všedního dne a horečnatými vizemi mládí – to byly tabuizované věci. Můj Máj tenkrát prokleli, zatímco Máj mého o tři roky mladšího přítele Boleslava Jablonského kritika pochválila. Chcete si vychutnat kousek jeho Máje? Chcete vědět, co se tenkrát líbilo? Sličný máj, přes luh háj, letem spěje. Vše se hemží, vše se směje, všude rozkoš, všude ráj. Síla, což? Jenže zatímco vrchní cenzor Šafařík dal můj Máj na index, Čelakovský zařadil Jablonského rýmovačku do Výboru z veškeré literatury české. To už jsem byl ovšem na pravdě boží.

Musím vás potěšit, Mistře Mácho! Chcete? Trvalo to, ale časy se změnily. Máme jiná měřítka. Myslíme si, že jste jen příliš předběhl dobu. My váš básnický jazyk považujeme dnes za úžasně košatý, melodický, zpěvný, plný jedinečných metafor, nečekaných obrazů, citových projevů leckdy až nemilosrdně otevřených. Jste v našich očích prvním moderním básníkem. Pasovali jsme vás na knížete české poezie!

Vskutku? Těžko věřit. Po všech kopancích. Nebudu skrývat, že jsem po úspěchu toužil. Učinil jsem pro to, čeho jsem byl schopen. Mateřštinu jsem studoval a pitval jako chirurg. Chodil jsem k Jungmannovi na proslulé přednášky o českém jazyce, jeho skladbě, mluvnici, zvláštnostech. Trénoval jsem prozodická pravidla, všechny ty jamby, daktyly a trocheje. Zkoušel jsem psát sonety. Vášnivě jsme se s přáteli přeli o literaturu a její poslání, ať už po hospodách nebo v téhle mé díře. Četl jsem pozorně vše, od evropských romantiků až po výplody kolegů obrodičů. Moc toho ovšem dohromady nebylo a nejvýš tak desetina stála za řeč. Víte vůbec, že v mých časech vycházelo jen asi sedmdesát českých knížek ročně? Zlepšilo se to trochu?

Já pořádně nevím, kolik z toho může být původních děl českých, ale ročně se nyní u nás dostává na knihkupecké pulty patnáct až osmnáct tisíc titulů!

Ježíši Kriste, proč tolik? Kdo na to má? A kdo to čte? Á propos, že jsem tak smělý …Bývá mezi vydávanou poezií i můj Máj?

Žádné strachy, Mistře! Ta báseň, vašimi současníky ukřižovaná, je dnes vůbec nejvydávanějším skvostem české poezie. Vychází a čte se po celém světě. Považte, dosáhla už hodně přes dvě stovky vydání!

Slyšíš, kobko, černá díro? Nebylo to marné volání!