Narodila se v červnu roku 1926 v Praze manželům Kučerovým, tatínek Stanislav pracoval jako strojní zámečník a maminka Karolina jako dělnice ve stejné továrně. Dětství prožila ve starém rodinném domě v Praze na Břevnově, který patřil její babičce. Na začátku války jí bylo třináct let a navštěvovala měšťanskou školu. Po jejím dokončení se začala na přání maminky učit na švadlenu, po čase ale rodiče přemluvila, aby se mohla přihlásit na dvouletou soukromou obchodní školu v Železné ulici.

Svou budoucnost si představovala jako úřednice v kanceláři, ale po dokončení školy musela jako totálně nasazená nastoupit do továrny Ostmarkwerke ve Kbelích (před válkou Vojenské telegrafní dílny, po válce PAL). Přes rok vydávala ve skladu součástky pro výrobu spojovací techniky. „Nebyla to nijak těžká práce,“ vzpomíná. V továrně se pracovalo na plné obrátky i o nedělích, a Karla tak zažila velký nálet na Květnou neděli 25. března 1945.

Protektorátní zbrojovky chrlily výbavu pro německou armádu, a americké letectvo proto zaútočilo na průmyslovou oblast na severovýchodě Prahy a letiště v Kbelích a Letňanech. Asi ve čtvrt na dvanáct byl v Praze vyhlášen letecký poplach a Karla se běžela schovat do nedalekého lesíku. Továrna totiž neměla vlastní kryt, a tak se zaměstnanci schovávali ve sklepích v okolních budovách nebo v lese.

Karla a Antonín Moravec (vlevo dole) se svými svěřenci na zámku Štiřín, vedle Karly sedí Magda Bar Or, se kterou si Karla až do její smrti dopisovala. Foto: Paměť národa

„Slyšeli jsme hučení, jako kdyby jel vlak, a pak jsme uviděli letadla. Někteří z těch, co byli se mnou venku, byli sice zraněni, zasáhly je úlomky střepin, ale nikomu se nic vážného nestalo. Smrti ale neušla moje kamarádka Mařenka, která se šla schovat do nějakého krytu.“

Ačkoli byla za den útoku zvolena Květná neděle, aby se minimalizovaly ztráty mezi českými dělníky, v Kbelích zemřelo 126 lidí, celkově v ten den 562 civilistů. „Domů jsem šla pěšky, a přestože nejsem věřící, měla jsem potřebu jít do kostela poděkovat, že jsem přežila.“

Továrna byla zničená, Karla se do Kbel už nevrátila a její život nabral zcela jiný směr. Po náletu začala chodit s Antonínem Moravcem, svým bývalým učitelem němčiny a náboženství z měšťanky. Bylo jí necelých devatenáct, když ji šestadvacetiletý Antonín vzal poprvé na kázání Přemysla Pittra do Milíčova domu na Žižkově. „Abych viděla, jak to tam mají hezké a jak se tam starají o děti,“ vysvětluje paní Karla, jak se poprvé setkala s kazatelem a sociálním pracovníkem Přemyslem Pittrem a jeho spolupracovnicí Olgou Fierzovou.

Přemysl Pitter a Olga Fierzová ve švýcarském městečku Affoltern am Albis v roce 1969, kdy je navštívili Karla a Antonín Moravcovi. Foto: Paměť národa

„Oba byli silně věřící, zaměření českobratrského. On byl velký pacifista a humanista, Olga byla Švýcarka, velice praktická žena, která uskutečňovala Přemyslovy plány,“ vzpomíná. Milíčův dům otevřeli na Štědrý den roku 1933 díky darům příznivců a s dalšími kolegy v něm poskytovali mimoškolní péči pro děti ze sociálně slabých rodin. Když v době nacistické okupace nesměly do Milíčova domu docházet židovské děti, chodil za nimi navzdory zákazům domů a nosil jim jídlo a hračky. Pokud mohl, jídlo jim posílal do koncentračních táborů.

Karla na sklonku války navštívila jeho nedělní kázání, které ji oslovilo. „Pittrův způsob výkladu Písma byl pro mě přístupnější než od farářů v kostele. Jeho oblíbeným tématem byla láska a citové vztahy mezi lidmi. Že si lidé nesmějí žádným způsobem ubližovat a musejí být k sobě vstřícní. Zdůrazňoval, že bez dobrých vztahů neexistuje dobré žití,“ vysvětlila Karla Moravcová.

Po konci války se Karla se svým budoucím manželem zapojili do „akce zámky“ na pomoc židovským dětem. Přemysl Pitter se pro ně vypravil do Terezína sužovaného tyfovou epidemií s cílem dostat je co nejrychleji z něj. Díky šťastné náhodě pro vracející se děti získal hned 16. května 1945 zkonfiskované zámky po Němcích v okolí Prahy. Jednalo se o zámky barona Ringhoffera v Kamenici, Štiříně a Olešovicích a zámeček v Lojovicích, který byl zabaven profesoru Knausovi. V říjnu 1945 k nim přibyl i penzion Bellevue v nedalekém Ládví.

Se svým týmem je připravil na příjezd prvních dětí. „V květnu už jsme byli na zámcích – Antonín na Štiříně a já jsem nastoupila do Lojovic, kde byly ty nejmenší děti. Naším úkolem bylo, aby se měly hezky a snáze se vzpamatovaly z válečných útrap. Tak jsme si celé dny hráli na zahradě, četli a jedli. Já jsem v Lojovicích měla deset dětí a starala jsem se o ně sama.“

Krásné prostředí a vlídnost vychovatelů jim opravdu pomohla zapomenout na hrůzy válečných let, jak dokládají početné vzpomínky židovských dětí, které „zámky“ prošly.

„Ve Štiříně začal náš život znova. Přemysl Pitter nám vrátil víru, že na světě stále žijí i dobří lidé,“ vzpomínala Magda Bar Or, rozená Kopelovičová. Se sestrou Nelly strávila ve Štiříně téměř půl roku a až do své smrti v roce 2015 si dopisovala s Karlou Moravcovou.

Ta zámek Lojovice v září 1945 opustila, protože začala studovat v Praze roční školu pro dětské vychovatelky, o víkendech jezdila za budoucím manželem na Štiřín a dětem ve věku 14–19 let se věnovala jako dobrovolnice. Mohla tak sledovat nedělní kázání Přemysla Pittra, ve kterých dětem vracel víru v dobro a v lásku k bližnímu. „Když se na vás podíval těma svýma modrýma očima a trochu se pousmál, tak to dobro z něj jen vyzařovalo,“ vzpomíná.

Manželé Moravcovi a jejich židovský svěřenec Harry Waksberg v 80. letech. Foto: Paměť národa

Ve svých kázáních je na podzim roku 1945 připravoval na příjezd německých dětí z internačních táborů, ve kterých čekaly samy či s rodiči na odsun a panovaly v nich katastrofální podmínky.

Přemysl Pitter je navštěvoval jako člen sociální komise při Zemském národním výboru a z jeho iniciativy vydalo ministerstvo vnitra 18. října 1945 zákaz umísťovat v internačních táborech osoby do čtrnácti let. Jako křesťanský humanista nedělal mezi dětmi rozdíl. Nechtěl připustit, aby byly trestány za činy, které spáchali jejich rodiče. Veřejnost ani Zemský národní výbor ale jeho humanitu neocenily. „V novinách proti těmto aktivitám brojili, vycházely články, že se starají o děti fašistů,“ vzpomíná Karla Moravcová s tím, že židovským dětem soužití s německými dětmi nevadilo. „Dětem to nepřišlo nijak zvláštní, kamarádily se, hrály si spolu, přitom byly jedny židovské a další německé.“

Akce zámky se ale kvůli tomu ocitla v ohrožení. Přemysl Pitter byl za pomoc německým dětem vyloučen ze sociální komise Zemského národního výboru. Podle Archivu Přemysla Pittra a Olgy Fierzové měl být Štiřín Zemským národním výborem pronajat Ministerstvu zemědělství jako zemědělský objekt. Naštěstí zasáhli lidé z Ministerstva ochrany práce a sociální péče, kteří rychle ozdravovny převedli pod svou přímou správu a Přemysla Pittra ponechali na místě správce.

Akce zámky trvala do roku 1947 a pomohla 810 dětem. K programu pro starší děti na zámku Štiřín patřily besídky, táboráky, recitace, tancování, velmi důležitou roli však samozřejmě hrálo jídlo. To bylo vegetariánské, neboť Přemysl Pitter byl vegeteriánem.

Karla se v říjnu roku 1946 za Antonína provdala a odstěhovali se k Lovosicím, kde žije Karla Moravcová dodnes. „Manžel začal učit na základní škole v Třebívlicích a dálkově studovat matematiku, fyziku, přírodovědu a chemii pro druhý stupeň. Když bylo mladší dceři rok a půl, začala jsem pracovat v mateřské škole v Třebívlicích.“

Stejně jako děti ze zámků neztratili ani Moravcovi kontakt s Olgou Fierzovou a Přemyslem Pittrem, kterého komunistický režim donutil v roce 1950 emigrovat. Setkali se s nimi v létě 1969 ve Švýcarsku. „Jako vděk všem spolupracovníkům, kteří věnovali svůj čas po válce pomoci dětem, je postupně zvali do Švýcarska,“ vysvětluje paní Karla.

„Na nádraží v Bernu na nás čekala Olga Fierzová a odvezla nás do městečka Affoltern u Curychu, kde žili. Vyjednali nám noclehy u známých, protože u nich to nebylo možné. Snídani jsme měli společnou a každé ráno nám řekli, jaký je plán na ten den.“ Dokonce chtěli zařídit Antonínu Moravcovi ve Švýcarsku operaci, protože začal přicházet o sluch, což ohrožovalo jeho práci učitele. Operaci ale nakonec úspěšně podstoupil v Čechách, kam se vrátili, aby nezmeškali začátek školního roku.

Když se Karla Moravcová ohlíží za svým životem a svým setkáním s Přemyslem Pittrem a Olgou Fierzovou, lituje toho, že se v dnešní době jen málo lidí snaží pomáhat potřebným lidem. „Každý by se měl zamyslet nad tím, kolik času stráví tím, že dělá, co sám chce, a tím, co koná ve prospěch ostatních.“

Vzpomínky Karly Moravcové pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře drobných dárců. Podpořit ji můžete i vy na podporte.pametnaroda.cz.