Setkali jsme se u prostého stolku v pražské Umělecké besedě. S kytičkou v ruce jsem se uklonil vysoké statné dámě aristokratického zjevu, krásných, posmutnělých, už jen slabě vidících očí. Více než na literární odkaz paní Karoliny, na tři desítky próz patřících dnes spíše k učivu než k vyhledávané četbě, více jsem byl zvědav na jiná témata: na autorčin krátký vztah s Janem Nerudou, ale hlavně na její celoživotní úsilí o emancipaci žen.

Dovolíte, milostivá paní, abychom nejprve aspoň krátce naznačili…

Já vím! Ale milostpaní vynechte, jmenuji se Světlá. Tedy pseudonymem,
vdaná Mužáková, rozená Rottová. V křestním listě mám jméno Johanna, přátelé mi však říkají Karolino – po neteři, jak jsem si přála. Zmatek, viďte, ale na tom nesejde…Chystal jste se dozajista zeptat na Nerudu. Odpovím vám krátce a jednoznačně, dnes už, doufám, nikoho neraním. Prosím však, nevyptávejte se dál…Ano, Jana jsem milovala. Stal se pro mne jediným mužem hodným úcty i obdivu, s jakým jsem se kdy takto sblížila. Byl to idealista, vzdělaný, tvořivý, věčně hledající člověk. Uchvátil mě temperamentem, humorem, originalitou myšlenek, hlavně však svým pronikavým smyslem pro sociální spravedlnost. Jestli mne, děvče odkojené konvenční měšťanskou, navíc německou výchovou, získal pro českou věc můj učitel klavíru a příští manžel Petr Mužák, pak ve všem ostatním, literaturou počínaje a otázkami lidské chudoby, nevědomosti a nespravedlnosti konče, se mi stal učitelem, ba vzorem plebejec Neruda, synek vojenského vysloužilce a trafikanta. Na rozdíl ode mne si Jan veškerou mizérii života na společenském dně ztrpka vychutnával od dětství, zatímco já, v bavlnce chovaná měštka, se musela učit hořkost světa krok za krokem rozpoznávat a do kořenů chápat. Kdeco se o nás dvou vykládalo, a tuším, že asi ještě vykládá. Věřte však, že nás – asi k obapolnému smutku – vázalo výhradně mocné pouto duchovní, ideální. Když posléze muž objevil Janovu korespondenci, ocitla jsem se náhle před těžkým dilematem. Abych neublížila manželovi ani pověsti široké rodiny, vždyť rozvod byl tehdy prakticky nemožný, existovala pouze tzv. rozluka, odmítla jsem Janovo naléhání spálit doma mosty. Spálila jsem naopak jeho dopisy, popel schovala v krabičce a splnila podmínky stanovené manželem: už jsem s Nerudou nikdy nepromluvila, a jakkoli byla Praha malá, nanejvýš jsme se při setkání na dálku bez hlesu uklonili. Ve fantazii však a při psaní, v románech z venkova, jsem se s ideály Janovými setkávala tajně dál. Proto nejspíš můj muž, jinak středoškolský profesor krasopisu, mé venkovské romány nečetl, neměl je rád, označoval je za zbytečně popsaný papír. Anebo to odmítání tkvělo v jeho nemúzičnosti? Možná. Vždyť krasopis mu byl větším uměním než literatura. Křídla Nerudova doktoru Mužákovi chyběla…Ale dost o tom. Považovala jsem prostě v kritické chvíli rozhodování za mravní povinnost splnit slib nerozlučnosti, daný Petrovi před oltářem. Vidina štěstí s Janem musela jít stranou. Toť odvěký úděl žen, přijímat bez hlesu vlastní bolestné porážky.

Lidé pochybují o tom, co říkáte, ale uvěří tomu, co uděláte!

Přiznám se, že jsem donedávna takřka nic nevěděl o mnoha vašich mimoliterárních aktivitách. Je až ohromující, na čem všem jste se podílela. Když se ohlédnete, bylo pro vás důležitější psaní, anebo rozmanité činnosti ve prospěch vzdělání a emancipace žen?

Obojí. Psaní byl zprvu koníček, tajná radost. K neumělým pokusům, ještě v němčině, jsem se odhodlala jako mladinká už v soukromém výchovném ústavu. Jenže když to prasklo, vznikl doma strašný malér. Zejména má autoritativní maminka byla natolik pohoršena, že mě rodiče napříště svěřili už jen dozoru domácích učitelů. Víte, vyrůstala jsem sice v dostatku – tatínek měl prosperující obchod papírem, jenomže v zatuchlé atmosféře konvencí takřka středověkých. Pro maminku byla žena-spisovatelka či – nedej Bože! – herečka synonymem pro poběhlici. Vše doma se muselo dít jako za prarodičů. Zvláště výchova dcer, čili má a mladší sestry – možná jste od ní něco četl, psala pod jménem Žofie Podlipská.

Ta přísnost vůči dívkám platila jen u vás, nebo obecně?

Ve všech měšťanských čili bohatších famíliích se žilo podobně, přičemž v chudých vrstvách bývalo vinou bídy a nevzdělanosti ještě mnohem hůř. Žena patří k vařečce!, platilo. Což znamenalo, že dívky z nóbl rodin se mají naučit vařit, šít a vyšívat, budiž, kvůli salónní sběhlosti se jim má dostat i trocha francouzské konverzace plus jisté zručnosti v klimprování na fortepiano. Jinak ale postačovaly vratké základy čtení, psaní a počítání, aby si dáma mohla sepsat, co má služka koupit na trhu, a pak přepočíst, zda ji neokradli. Poslušná a hloupá domácí puťka, to byl po věky ideál pro manželství. Proč myslíte, že si mě vzal učitel klavíru? Poznal mě jako husičku. Zato když jsem sebevzděláním, psaním, posléze i aktivitou v rodícím se ženském hnutí překonala úzkoprsost panenky v koutě, navzájem nás to odcizilo. Manželovi vadilo, vůbec to ten jinak slušný člověk nechápal, že jsem se já, hmotně zajištěná žena, pletla do společensky důležitých otázek, čili do věcí vyhrazených odjakživa mužům. Odvahu a iniciativu žen k svépomoci vnímal jako vzpouru vzešlou z kuchyně…

V čem konkrétně tkvěla?

Moment, vy jste se ptal, co pro mě bylo důležitější, zda psaní, anebo angažovanost v Sokole, v Náprstkově Americkém klubu dam, v Umělecké besedě, v Ženském výrobním spolku či dalších institucích. Pravím tedy upřímně – zápas o emancipaci žen jsem považovala za významnější věc než případný literární úspěch. Do skromné, teprve vznikající české literatury jsem se nechala vtáhnout Hálkem a Nerudou, abych se časem pokusila vnést do ní téma venkova, zaostalého a plného předsudků. Začala s tím v povídkách už Němcová, sama jsem zvolila rozlehlejší románovou formu. Obávám se ovšem, že Světlou už čte málokdo. Ale nevadí! To, co jsme s kolegyněmi dokázaly prosadit ve prospěch žen, rodiny, vzdělanosti, bylo jistě v důsledcích prospěšnější.

Vám, prvním feministkám, prý šlo hlavně o status rovnoprávnosti. O volební právo a jiné politické cíle. Muži vás proto měli za modré punčochy.

Pokud míníte považovat zápas o elementární důstojnost života tehdejších žen za formu politického boje, a pokud odečtete, že nám šlo o jejich bezprávné postavení, nikoli o vlastní kariéry, budete mít pravdu. Pane, vy si už neumíte představit, v jak beznadějné situaci se nacházela tuctová chudá žena mé generace. Volební právo a schůzování bylo to poslední, po čem toužila. Přála si skromně, slušně žít. Nejhorší byla její nevědomost. Pokud rodina na víc, totiž na klášterní školu či privátní výchovný ústav neměla, a takových byla většina, končila dívka se vzděláním na triviálce, čili v obecné škole a ve dvanácti letech. Školy vyššího stupně byly vesměs německé a výhradně chlapecké. Zůstala proto bez jakékoli kvalifikace, hozena na pospas osudu. Stát se služebnou představovalo výhru v lotynce. Jako šičky či dělnice v textilkách pracovaly ženy 14 až 16 hodin denně za mizivou gáži 20-40 krejcarů denně. Mnohé se nedokázaly vdát, mimochodem – v českých zemích bylo dlouhodobě asi o čtvrt milionu žen víc než mužů. Stávaly se svobodnými matkami, a pokud vůbec našly práci, nevěděly, co si pak počít s dětmi, protože opatrovny, vaše školky a jesle, zprvu neexistovaly. Desetitisíce svobodných nebo opuštěných rodiček a matek – v zemi jich bylo v průměru 15, v Praze však otřesných 40 procent, neměly potuchy o odpovědném mateřství, protože ve škole ani doma se o výchově dětí či péči o kojence nic nedozvěděly. Krmily pak své potomky nepřevařeným kravským mlékem, pivem, běžně i pálenkou, protože byla levnější než chleba. Ve východních regionech Čech rodiny běžně večeřely ze společné mísy chléb nadrobený do pálenky. Alkohol běžně konzumovalo přes padesát procent dětí a utrácelo se za něj v Rakousku dvakrát víc než za vydržování armády. Výchovu mladších sourozenců běžně obstarávali trochu větší sourozenci, v průmyslových městech celé generace vyrůstaly doslova na ulici. Atakdále. Jaké zdravotní i mravní škody to přinášelo, nelze vylíčit.

Nechápu, proč tedy bylo vaše úsilí zlehčováno. A v čem hlavně spočívalo, když úkolů bylo víc než sil?

Zprvu jsme si nevěděly rady. Vždyť až do pádu Bachova absolutismu jsme se nesměly ani spolčovat. A mužské předsudky měly tak tuhý kořínek, že i veleosvícený muž, jakým byl zakladatel Sokola Tyrš, dlouho odmítal, aby se tělocviku věnovaly i ženy. Musely jsme ho uprosit, než kývl. Extrémní mužský konzervatismus vyjadřovalo heslo německého císaře Viléma, který ženskou otázku definoval svými tři K: Kinder, Küche, Kirche – čili děti, kuchyně, kostel. Ano, náleželo nám postavení pracovitého domácího zvířete. Přinášely jsme do manželství povinně věno, to však patřilo mužovi, mohl ho beztrestně i prohýřit. Na odmítnutí ženiných povinností v loži byl paragraf. Přesto se nám podařilo během dvou tří generací nedůstojnou roli žen posílit. První kus práce vykonaly starší předchůdkyně. Začalo to charitou. Maminka Vojty Náprstka třeba, paní Anna Fingerhutová, jedna z prvních českých podnikatelek, žena tvrdé vůle, ale měkkého srdce, začala pražské chudině, zejména matkám, zdarma rozdávat tisíce bochníků chleba. Všestrannou dobročinnost rozvinuly paní Tereza Palacká a její dcera Marie Riegrová-Palacká, organizátorka mnoha charitativních akcí i základů předškolní výchovy. Šily s kolegyněmi oblečení pro děti ze sirotčince i polepšovny, pořádaly besídky, nadílky, výlety pro bezprizornou mládež, zasloužily se o vznik prvních opatroven a vývařoven. Charakteristické je, že zatímco o politicích Palackém a Riegrovi se na školách patrně pořád v dějepise učí, o tom, kolik bohulibé práce vykonaly jejich ženy, zůstává ticho po pěšině. Má generace a ta další, v jejímž čele neformálně po léta stála má bojovná pomocnice Eliška Krásnohorská, už do ožehavé problematiky žen vnesla určitou obecnější koncepci. Soustředily jsme se na vzdělávání žen, které stát absolutně zanedbával. Založily jsme například v roce 1863 Český výrobní spolek, později i Ženský výrobní spolek, fakticky školy pro nemajetné ženy, kde získávaly kvalifikaci šiček, krejčových, prodavaček, naučily se základům účetnictví, obchodování a podobně. Načež jsme počaly propagovat zakládání průmyslovek pro ženy, obchodních a hospodyňských škol, rozšiřování a liberalizaci učitelských ústavů. Časem jsme proti vůli úřadů třeba prosadily, aby učitelky nemusely zůstávat starými pannami. Založily jsme v Praze první vyšší dívčí v Rakousku pro žačky od 12 let, načež se Elišce Krásnohorské nedávno, v roce 1890, podařilo vydupat ze země náš dávný sen, vůbec první dívčí gymnázium v habsburské říši, známou Minervu. Co chlapci-gymnazisté studují osm let, to na Minervě děvčata zvládnou v pětiletém cyklu. Slyšíte? My, ženy, nejsme ani hloupější, ani horší…Bohužel jsem už stará, nemocná, takřka slepá, avšak s Eliškou se pokoušíme dobýt pro ženy další metu. Toužíme po tom, aby konečně mohly studovat i na vysokých školách, zejména na medicíně. Vždyť považte, vůbec první česká lékařka, doktorka Anna Bauerová, musela v polovině sedmdesátých let odejít na studia do Curychu. V Rakousku byla bez šance. A když ve Švýcarsku získala diplom, rakouské úřady jí ho odmítly uznat. Šikanovanou doktorku Bauerovou, obětavou, hrdinnou ženu, poslaly nakonec do okupované Bosny, aby tam ošetřovala muslimky, z náboženských důvodů odmítající lékařskou péči mužů. Tak se z nouze uplatnila aspoň tam. Přesto však se kojím nadějí, že už brzy budeme mít první lékařky a filosofky z Karlovy univerzity. Asi se toho sama nedožiji. Boj za rovná práva žen, zápas s věkovitými předsudky, přece však musí skončit vítězně. Už proto, aby muži měli koho si vážit…

Proroctví Karoliny Světlé (+1899) se brzy naplnilo. V roce 1902 obdržela lékařský diplom pražské Karlovy univerzity první žena MUDr. Anna Honzáková. O tři roky později, bylo vystudovaných českých sufražetek už sedm…