Z jeho úst přesto neuslyšíte, že by se vyvyšoval nebo chlubil. Mohl by sloužit jako jednotka skromnosti. Miluje francouzského spisovatele Gustava Flauberta, především jeho korespondenci, kde hovoří o oddanosti umění, pravdivosti a principech. Svěřil mi, že zvláště si připomíná jeho vztah ke slávě: „Hledati úspěchu znamená dobrovolně se kaziti a hledati slávy, toť možná zahubiti se docela.“ Pomohla mu v nastavení hodnotových kritérií, našel v něm spřízněnou duši: „Je to krásné poznání, když naleznete blízkost k člověku, který žil před více než půldruhým stoletím.“ Kolíbal miluje literaturu, jeho ilustrace románů Čechova, Čapka nebo Fukse jsou již kultovními počiny. Pro nakladatelství Arbor Vitae připravil tři desítky knih s texty umělců, jež graficky upravoval a jež vycházely v edici De arte. Gustave Flaubert v ní pochopitelně nechybí, stejně jako malíři Jackson Pollock, Paul Cézanne či Paul Klee. Mimochodem, díky Kolíbalovi byla takto vůbec poprvé v češtině vydána přelomová esej amerického architekta Louise Kahna Ticho a světlo. Jde o svého druhu univerzální poselství začínající legendárním prohlášením: „Řád je.“

Stanislav Kolíbal je člověk řádu. Má svoje pravidelné rituály. Pořád tvoří. Žije střídmě, popíjí zelený čaj. Každý den, ať je jakékoliv počasí, vyráží na procházku po Hanspaulce, kde žije. Návštěvy přijímá „dole“ v Bubenči, v ateliéru v Rooseveltově ulici, jenž působí jako živé muzeum. Je archetypem umělce, pro nějž je umělecká tvorba ryze osobní záležitostí. „Každé moje dílo vychází z vnitřní potřeby,“ říká. „Dělám něco, co udělat musím. Nic jiného – žádné vnější impulsy či okolnosti – v tom nejsou. Pracuji pro sebe. A když to, co vznikne, zajímá ještě někoho jiného, je to cosi navíc.“ Tato věta shrnuje celý jeho přístup: tvorba jako dech, jako každodenní gesto, jako projev existence.

Každý měsíc přibývají nové geometrické akvarely vedené pevnou rukou, v typickém odstínu Paynovy šedě, kterou si oblíbil už jako kluk. Je to jeho barva. Akvarely v létě představil v galerii Nová síň v pražské Voršilské ulici: připadal jsem si jako v zenovém chrámu. Vrátil se tam, kde měl v roce 1967 první samostatnou přehlídku. Ve stejném roce byla jeho plastika Stůl představena na kultovní přehlídce Sochařství sedmnácti národů v Guggenheimově muzeu v New Yorku, slavné budově od Franka Lloyda Wrighta. Jakmile v její spirále vystavujete, jedná se o nejvyšší stupeň uznání a ozdobu životopisu každého umělce, ať už pochází z jakékoliv země.

Stanislav Kolíbal pochází z chudé rodiny, jeho otec byl zámečník na šachtě, maminka byla domovnicí a nikdo v okolí se uměním nezabýval. Měl jej však v sobě a našel si k němu vlastní cestu. Narodil se ve slezské Orlové, vyrůstal v době hospodářské a politické krize v dělnické kolonii. Po záboru Sudet, kdy část Těšínska včetně Orlové připadla Polsku, se Kolíbalovi museli odstěhovat do Ostravy a než si vybudovali přijatelné zázemí, čtrnáct měsíců žili ve školní improvizované ubytovně život běženců, lidí bez domova a zázemí. Tady se zrodila jeho schopnost překonávat překážky. Studoval na gymnáziu, exceloval nejenom v kreslení, ale také v literatuře. Za války byl jako osmnáctiletý totálně nasazen a musel pracovat na šachtě. Spouštěl se výtahem do hlubinných dolů, kopal uhlí a dýchal těžký prach. Nikdy si nestěžoval.

V pětačtyřicátém se konečně mohl věnoval svému snu, byl přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, do ateliéru grafiky profesora Antonína Strnadela a po absolutoriu ve studiu pokračoval na Akademii múzických umění, kde jej do tajemství moderní scénografie zasvětil legendární František Tröster, jenž v meziválečném období spolupracoval s avantgardním režisérem Jiřím Frejkou. Sochařství tedy nestudoval, nicméně právě díky Trösterovi, jemuž dělal už jako student asistenta, dokázal proniknout do podstaty fungování prostoru. Vedle toho měla v přerodu Stanislava Kolíbala v sochaře podstatný podíl láska: manželství s Vlastou Prachatickou, uznávaná sochařkou a portrétistkou. Přirozeně si mohl osvojit různé technické dovednosti. Naučila jej kupříkladu odlévat do sádry, což je materiál, který se stal pro Kolíbala příznačným, jakýmsi poznávacím znamením. „Sádru jsem si zamiloval pro její čistotu a bělost. Vyrůstal jsem v chudých poměrech hornických kolonií, kde bylo všechno zaprášené, použité, špinavé, a největším zázrakem byl pro mě krásný bílý strop, na nějž jsem se díval u nás doma z postele a hledal v něm útěchu vůči realitě, která nás obklopovala. Na sádru nedám dopustit.“

Umělecký pár si nijak nekonkuroval. Zatímco Vlastu Prachatickou zajímalo klasické tvarování hmoty, Stanislav Kolíbal se snažil o odhmotnění abstrahované formy a věnoval se instalacím nebo objektům. V padesátých letech dvacátého století, kdy vládl ideologický diktát předpisující umělcům socialisticko-realistickou metodu, to nebylo jednoduché. Kontakty se světem byly omezené, cestovat na západ se nesmělo. Vedle vlastního přesvědčení jej ovlivnil zvláštní zážitek, k němuž došlo v roce 1956, kdy ještě bydlel na Letné kousek od Stromovky. „Jednoho dne mi domovnice přinesla do ateliéru na Letné balíček z New Yorku,“ vzpomíná Stanislav Kolíbal. Kupodivu měl neporušený obal, což nebylo u zásilek ze západních zemí obvyklé, protože do nich nahlížela tajná policie a hledala podvratnou literaturu. „Když jsem se podíval dovnitř, nevěřil jsem svým očím: objevil jsem katalog z výstavy Alexandera Caldera v Muzeu moderního umění v New Yorku, který sestavil kurátor James J. Sweeney. Viděl jsem najednou Calderovy mobilní objekty z výstavy v galerii Percier v roce 1931. Díky nečekanému daru jsem si ověřil, že je možné dělat nádherné sochy z pouhých drátů, skoro nehmotné, které se vznášely. Bylo to opravdové zjevení, okamžik, na nějž nelze zapomenout. Nevím, kdo mi to poslal, nikoho v Americe jsem tehdy neznal. A už se to nikdy nedozvím, takže to zůstane jako záhada a tajemství. Asi to tak má být. Některé události pak dostávají až osudový nádech.“

Věci se daly do pohybu. Stanislav Kolíbal se rychle dostal do postavení nezaměnitelného, velmi odvážného tvůrce, který odmítá kompromisy. I když jako přesvědčený bytostný demokrat a antikomunista po roce 1969 s nástupem takzvané normalizace poměrů nesměl prakticky až do konce osmdesátých let vystavovat v oficiálních galeriích, nezahořknul. Soustředil se na dílo, jež pro něj, v souladu s Flaubertem „znamená všechno“. Útěchou pro něj mohla být alespoň spolupráce s architekty, která kupodivu nebyla tolik cenzurovaná. Jako by „ochránci vkusu“ to, co se dělo v architektuře, nepokládali za „opravdové umění“. Takto se zrodila největší plastika v českém veřejném prostoru, více než sto metrů dlouhá opěrná zeď Nuselského mostu architekta Stanislava Hubičky, již pojal jako monumentální minimalistický reliéf. Jeho podobu navrhnul již v roce 1964, ale dokončeno bylo až v jednaosmdesátém, když se otevíralo dnešní Kongresové centrum. Jedná se o nadčasový artefakt mimořádného významu a kdokoliv jde kolem na Vyšehrad, těší se z jeho přesvědčivého výrazu. Méně známým, avšak neméně kvalitním, je Kolíbalův památník z roku 1973 vybudovaný k příležitosti padesátého výročí prvního rozhlasového vysílání v pražských Kbelích, jenž pojal jako kruhový prostor, z jehož středu vybíhá osm vyzděných, nestejně dlouhých paprsků. Představují šíření rádiových vln všemi směry. Stanislav Kolíbal dokáže místu, k jehož ztvárnění je pozván, dodat novou energii. „Vycházím z toho, co vyžaduje prostor, snažím se do něj vcítit, pochopit jej a od toho se odvíjí moje uvažování: reaguji na místo nebo na architekturu, do které mám jako umělec vstoupit. Musím zohlednit materiál, měřítko a proporce, které podobu díla pro veřejný prostor předem do jisté míry určují.“ Brzy vznikne v novém rezidenčním areálu Vysočanském mlýnu jeho velká předělová stěna, která bude sloužit jako schodiště a zároveň obrovitá plastika. Dalším důležitým počinem se stane výtvarné ztvárnění stanice metra trasy D Nové Dvory, již budu definovat rozsáhlá geometrická kompozice.

Neznám nikoho, kdo by se Stanislavu Kolíbal vyrovnal ať už vitalitou nebo ve smyslu kreativních schopností. Je velmi pravděpodobné, že už ani nepoznám. V červenci jsem jeho zmíněnou výstavu v Nové síni zahájil slovy: „Vysoký věk je úctyhodný sám o sobě. Pakliže však člověk dokáže ve sto letech soustavně a smysluplně tvořit, jedná se o svého druhu zázrak. Vychází totiž z vnitřní potřeby: z toho nejupřímnějšího pramene, z jakého umělec může čerpat. Můžeme považovat za nesmírné privilegium a dar, že jsme tohoto zázraku právě přímými svědky.“ Stanislav Kolíbal vytvořil vlastní kategorii, vlastní svět, k němuž se bude muset každý, kdo umění vytváří nebo o jeho vytváření přemýšlí, vztahovat.