Vital O nás Podpořte Inzerce Archiv Kontakt Předplatné
Foto © Jan Bartoš

Les: O myslivcích se mluví jako o střelcích.

V Černé oboře z Polabí častěji než flintu mají v ruce rýč. Nebo konev. Mirek Bím je myslivcem sedm let. Zkoušky a zbrojní pas si udělal teprve přestěhování z Prahy do Polabí. K myslivosti ho přivedl strýc, se kterým chodil do lesa od malička. Pamatuje si ale jiný les, než do kterého chodí teď. Víc kopců, víc jehličnanů.

Pochází z Křivsoudova, který leží na pomezí Středočeského kraje a Vysočiny. Ještě jinou zkušenost má z lesů Českosaského Švýcarska, kam s bratrancem chodí třicet let a kde střelil jelena. „Ale střílení, to je v myslivosti to poslední,“ upozorňuje. Více než lovci s flintou jsou myslivci dělníci lesa. Krmí zvěř, sázejí stromky, prořezávají remízky a na políčka v honitbě vysévají plodiny, které ze zemědělské krajiny zmizely, ačkoliv je zvěř potřebuje: hrách, jetel, proso, ječmen, oves, traviny, ale i topinambur.

I když v Poříčanech, obci na Kolínsku, bydlí Mirek pár let, v lese je ze všech myslivců z místního spolku Černá obora nejčastěji a zná v něm každou větývku. „Tady vlevo, to je jižní svah, celý den sem jde sluníčko, proto jsou tady bachyně s mladými,“ ukazuje při řízení na zalesněný vršek, který míjíme, když nás s fotografem bere na prohlídku svého revíru. S Mirkem jsme sousedi. Bydlím tu celý život a až teď díky němu zjišťuji, že moje představa o zdejším lese byla jiná, romantičtější. Střední Čechy ale nejsou Šumava. Ani v Hrabalově Kersku nenajdete hluboké hvozdy, rokle a kopce. Jen zanedbatelnou nadmořskou výšku.

Rozhodně to není o tom, abychom to tady na podzim všechno vystříleli.

Po sluncem rozpálené asfaltce míjíme několik průmyslových objektů. Listnaté stromy nadýchané teplým květnovým vzduchem postupně mizí a střídají je jehličnany. Pro ně je panující sucho problém i tady. Zkáza podobná té v Jeseníkách, kde se kvůli kůrovci mění monokulturní jehličnaté lesy na vykácené planiny, se tu sice nekoná, ale bez pravidelného zalévání vysazených stromků, by tu asi nevyrostlo nic.

Zastavujeme na konci cesty, Mirek z kufru auta vytahuje brokovou kozlici, na hlavu nasadí klobouk, za opasek zasune nůž a rázným krokem míří k úzké cestičce v mlází. V lese je tak třikrát čtyřikrát týdně, střílí ale minimálně. „Chodím si sednout, hlavně kvůli klidu, utřídit si myšlenky. Nepotřebuju koukat na televizi, les mi stačí,“ říká. Míjíme duby s příměsí borovic a slyšíme monotónní hučení aut z dálnice D11, která je jen pár set metrů od nás. A nejednou se před námi objeví mýtina, zorané políčko a posed. Tady? „Zvěři hluk nevadí, zvykla si, že jim od aut nehrozí žádné nebezpečí,“ odpovídá Mirek na mou nevyřčenou otázku. Pole je připravené k osevu, budou na něm plodiny, které zvěři chutnají. „Takže tady si to osejete a pak, až se zvěř přijde nakrmit, máte ji z posedu jako na dlani,“ přemýšlím nahlas. „To se nedělá, na políčkách se zvěř kromě škodné nestřílí, to není myslivecké,“ oponuje Mirek.

Foto Jan Bartoš

Vlastně už poněkolikáté upravuje moji představu o myslivosti. Posed už nevidím jako smrtící střílnu, ale spíše jako tichou přírodní pozorovatelnu. Jen pár metrů od posedu nám ukazuje záleh bachyně, vytrhanou starou trávu, která jí na přelomu února a března slouží jako úkryt před mrazem pro prvních pár dnů po „metání“ selat. Přítomnost divokých prasat dokazují i obryté kořeny stromů v okolí. Zkraje května ale už v lese nejsou, přesunou se totiž do řepky, která je už rozkvetlá, a až do sklizně jim poskytuje spolehlivou skrýš. Jen pro představu: honitba zdejších myslivců má 1100 hektarů, z toho je ale většina polí, proto se také mluví o polní honitbě. Podíl lesa je zde minimální, jen 150 hektarů. Letos je zde podle sčítání, které myslivci provádějí v březnu, pět bachyní a asi 40 selat, desítka srnek a několik desítek divokých bažantů. Koroptve už zcela vymizely.

Myslivci stojí na začátku i na konci celého procesu. Zvěř krmí, vytvářejí jí dobré podmínky a kontrolují stavy – a když jsou vysoké, přijde na řadu odstřel. „Rozhodně to není o tom, abychom to tady na podzim všechno vystříleli.“ V posledních letech se tu téměř nevyskytuje zajíc, proto se ani nestřílí. Má řadu přirozených nepřátel a skladba polí mu nesvědčí. Byly přitom doby, kdy se jich zde během honu střelilo i několik stovek. Z lesa se přesouváme na lišku. Tedy spíše na liščí nory. V autě Mirek vysvětluje, jak je liška připravená se kdykoliv stěhovat, a proto má nor hned několik. Jakmile někdo projde kolem, v nejbližší možnou chvíli se liška přesune jinam. Zastavíme jen kousek od dálnice „na obci“, jak této části revíru říkají myslivci. Cedule obce Poříčany jsou však odtud ještě tak kilometr vzdušnou čarou, a tak tu mají lišky klid. Až na tu dálnici.

Mirek nám po cestě ukazuje, kde roste divoký křen. Kousek odsud je další posed a pod ním remízek se spadlým stoletým stromem, na jehož kmeni rostou obrovské choroše. A pod ním začíná jedna z důmyslných liščích nor. A kousek dál další. A další. Mirek vypráví, že liška je škodná, loví zvěř, a to myslivci nemají rádi. Ještě na začátku minulého století byla liška v revíru vzácnost a poplach zároveň, od 60. let se však začalo s plošným očkováním proti vzteklině a od té doby se liškám daří. Jen vloni jich zde ulovili osmnáct.

Foto Jan Bartoš

Začíná se smrákat, ale ještě vyrážíme na další štaci – na slibovaného bažanta královského. Před pár dny Mirka několikrát doprovázel až k autu, křičel na něj, a kdyby ho neodehnal pažbou zbraně, tak by na něj i skočil, však nevidíme. Jdeme pozdě. Přesunul se někam na větev stromu, aby mohl v klidu a nerušeně spát a nikdo ho nepřekvapil.

Les opouštíme, ale zítra je brigáda. Sraz je ráno v 8 u hřbitova. A plán? Zalévání stromků, vybírání kamenů z políček, obhlídka posedů, sekání trávy, zkrátka vše, co bude potřeba. Ráno jdeme ke hřbitovu pěšky, s malým zpožděním. Myslivci tu už nejsou, ale podle uježděné trávy směřující k nedalekému remízku je nám jasné, že nebudou daleko. Místo, kterému se říká syslák, je bývalou úvozovou cestou mezi Poříčany a Hořany. Na to, aby si člověk představil, jak tudy jezdily povozy s koňmi, nepotřebuje moc fantazie. Dnes ale cesta končí asi po dvou stech metrech, kde ji přeťaly polnosti soukromých zemědělců. Přitom právě obnova takovýchto zašlých cest by prospěla nejen zvěři, ale i lidem, kteří by nemuseli chodit po cyklostezkách či po silnici… Ale to by byl jiný příběh.

Lidi nevědí, jak se v lese chovat. Často tím riskují život. Vzít si tmavé oblečení a vyrazit v noci do lesa, je fakt nerozum.

Myslivci si v sysláku postavili přístřešek a z jeho střechy chytají vodu do vydlážděného napajedla. Samozřejmě pro zvěř. Mirek už někde zalévá stromky, takže ho pod přístřeškem nevidíme, ale vítá nás Zdeněk Hrdlička. Je mu šestašedesát a dá se říct, že lesem žije celý život. Myslivecké zkoušky má od osmnácti. Myslivcem byl i jeho otec, a Zdeněk tak už jako dvanáctiletý kluk uměl plnit vystřelené patrony střelným prachem a broky, aby měl táta zásobu. Ukazuje nám nově zasázené a oplocené stromky i proviant, který koupil na závěr brigády: buřty, chleba a hořčici.

Za chvíli přijede i Pavel Kadeřábek, který je předsedou mysliveckého spolku. Je mu jen něco přes třicet a funkci převzal po Petrovi Novákovi, který stál v čele přes dvacet let. Na korbě auta značky Dodge, které vypije přes dvacet litrů na sto kilometrů, veze tisícilitrový barel vody na zalévání stromků a basu piva na žízeň. Hned za ním přijde Petr Novák a Ota Šmejkal, nejstarší z myslivců. Je mu sedmdesát a chodí na každou brigádu.

Když se Petra Nováka ptám, co je největší problém současné myslivosti, na odpověď nemusím čekat: „Lidi. Nevědí, jak se v lese chovat. Často tím riskují život. Vzít si tmavé oblečení a vyrazit v noci do lesa, je fakt nerozum,“ říká. Budoucnost tohoto „řemesla“ nevidí růžově. „Mladí to nechtějí dělat, nechtějí chodit na brigády,“ krčí rameny. A tak možná tahle dobrovolná péče o krajinu postupně s jeho generací odejde. Ano, často se v médiích zmiňuje, že v Česku je sto tisíc myslivců, a to je slušná armáda. Řada z nich si ale jen platí členské příspěvky a jinak nejsou aktivní. Zajímavější než práce je totiž pro řadu myslivců komerční lov. To v Černé oboře ale neplatí. Romantická představa o myslivost tu – zatím – žije.

Foto Jan Bartoš

Zdeněk Hrdlička (66 let)
Jeho otec byl myslivcem do poslední chvíle. Zdeněk je jím vlastně celý život. V přízemí jeho rodinného domku najdete připomínky lesa na každé zdi. Trofeje, vycpaní ptáci, ale i sestava na výrobu nábojů. Vypráví, jak coby kluk do prázdných nábojnic otcovi plnil broky, než vyrazil do lesa. Prach si otec přidával sám. Kvůli bezpečnosti. Zdeňkovi v té době bylo totiž dvanáct let. V rohu na háčcích ze srnčích paciček visí čtyři pušky. „To je jen pro vás, na fotku, jinak jsou v trezoru,“ upozorňuje a představuje nám svoji první brokovnici, kterou kdysi koupil v Pařížské ulici za 500 korun. Bere ji do ruky a zkušebně zacílí z okna. Ke zbraním má vztah, obdivuje je pro jejich technickou dokonalost a dokáže o nich mluvit hodiny. Ale v lese rozhodně není chladnokrevným střelcem. Myslivost je hlavně o práci, říká. V lese je dvakrát třikrát do týdne, chodí zalévat stromky, vybírat kameny z políček, sednout si na posed a pozorovat zvěř. „Jo bez lesa, to já bych nepřežil.“

Mirek Bím (49 let)
„Proč sázím ovocné stromky? Až tady nebudu, někdo se půjde projít do Necek, utrhne si hrušku a řekne si, že kdysi tady někdo myslel na lidi a na přírodu,“ říká. Většinu stromků sází na meze či do remízků, kde zvěř nachází útočiště mezi lány polí. Vzpomíná, jak ho na naháňce na severu Čech stošedesátikilové prase přehodilo přes smrček. „Čtrnáct dní jsem měl úplně fialová kolena. A když jsem se zvednul, přeskočil mě jelen.“ Les zná jako své boty, ale stále ho dokáže zaujmout. Když v tichu sedí v noci na posedu, překvapí ho zvuky nezapadající do známého spektra. Nejraději chodí do lesa na jaře, když znovu začnou zpívat ptáci. „Ten okamžik, kdy je les tichý a najednou spustí první pták a do minuty se přidají další, to je prostě nádhera.“

Petr Novák (67 let)
Bývalý předseda Mysliveckého spolku Černá obora. I v případě Petra Nováka se myslivecké řemeslo dědilo z generace na generaci. Myslivcem byl jeho děda i otec. On sám stál v čele místního mysliveckého spolku dvacet tři let. Dnes patří k nejstarším členům. „Dřív to bylo víc o té partě, dneska je hlavním problémem čas. Nikdo ho nemá, kolikrát pracuje i o víkendech a na takové věci, jako je myslivost nemá kdy.“ Fotili jsme ho s trofejemi dalšího myslivce, Petra Líbala, který se fotit nechtěl. „Musíš tam napsat, že jsem to nestřelil, to není myslivecký, fotit se s cizími trofejemi. Slíbil jsem mu to. Stejně jako to, že u společné fotky s nejstarším posedem v revíru ze 70. let minulého století napíšeme, že se nepoužívá. „Abychom nevypadali jako blbci, z čeho to střílíme,“ směje se.

Jiří Pojman (56 let)
Pokladník Mysliveckého spolku Černá obora. Myslivecké zkoušky udělal v roce 1986, rok předtím, než se oženil. Tchán byl také myslivec, na honech spolu byli mnohokrát. A podle úsměvu tchyně bylo hodně veselo, tedy hlavně po honu. Často se stalo, že se z honu vrátili až následující den. Historky, kdy se před hospodou střílelo do klobouku, jsou už minulostí. Dnes si to nikdo netroufne a flintu hned po honu odnese domů. Střílení Jirkovi nic neříká, nechodí do lesa lovit. Má na starosti finance spolku a pořádání mysliveckého plesu, který se koná každý rok v únoru. S trofejemi se fotit nechtěl, museli jsme ho přemlouvat. Patří totiž jeho tchánovi. Když před několika lety zemřel, bylo jasné, že tu jeho lovecký koutek zůstane.

Dočetli jste až sem? Zastavte se na chvíli a zvažte, zda-li můžete podpořit Vital i vy.
Časopis, který čte stále více čtenářů, vychází především díky podpoře dárců. Pomoci je tak jednoduché – zašlete nám dárcovskou SMS na číslo 87 777 ve tvaru:

DMS ELPIDA 30  DMS ELPIDA 60  DMS ELPIDA 90

Přispějete tak částkou 30, 60, nebo 90 Kč.
Pokud čtete Vital pravidelně a můžete nás podpořit každý měsíc, zašlete zprávu ve tvaru:

DMS TRV ELPIDA 30  DMS TRV ELPIDA 60  DMS TRV ELPIDA 90

Více na darcovskasms.cz. Časopis si můžete také předplatit pro sebe, nebo jako dárek pro své blízké. Děkujeme vám!