V kuchyni vzorně naklizené mi bylo, jistě chápete, jak na andělském kúru. Jen jsem se rděl za tu hříšnou, nezadržitelnou žravost …To cukroví je jedna báseň, Gnedige Frau, pokusil jsem se o poklonu, při níž se mi u brady rozpadla načatá medvědí tlapička.

S plnými ústy se nemluví! A nejsem žádná Gnedige Frau! U nás jedině po našem. Jste v Litomyšli. A v české rodině!

Promiňte, milostpaní …Koštuju, a nemohu přestat. Spíš čarujete, než pečete. To jsou asi receptury ještě po matce, že?

Pamatujte si, říká se maminka, tatínek. Matka nebo máma zní hrubě. Jak nadávka. A vyká se, nebo oniká …Ano, mám recepisy hlavně od maminky. A spoustu jiných od paniček z Ousti (pozn.: z Ústí n. Orlicí), Rychnova či Litomyšle. To se ví, musíte každou formuli řádně ozkoušet. Nejlepší tajnosti mám pochopitelně z domova. Pekla jsem, vařila, prala, pletla od malička. Vlastně jsem už jako děcko zastala celou domácnost.To víte, maminka byla přísnější než dráb a držela mě na krátkém provázku.

Co to? Byla jste snad zvlášť neposedná?

Snad ani ne. Ačkoli temperamentu jsem měla odjakživa na rozdávání. Šnuptychlíček později říkával, že dělám kolem sebe vítr, jak kdyby se někdo oběsil. Něco po práci večer sněd, a raději hned zalezl do doupěte, ke své latině.

Šnuptychlíček?

Nebožtík manžel. Tak mu přátelé za zády říkali, že byl pomalu o hlavu menší než já. Zlobilo ho to. On byl v jádru hodný, velmi pracovitý, tichý a klidný člověk. Ale to víte, mužský. Chtěl, aby bylo po jeho. To vy všichni! Vadilo mu třeba mé věčné experimentování v kuchyni. Vyžadoval svoji bramboračku nebo karbanátle, zatímco já mu podstrojovala kapustu s fašem, mrkvičku se smaženým vemenem a jiné výstřednosti. To pak prskal, že není pokusný králík.

Chudák …Vyprávějte ale ještě o dětství! Napsala jste, že bylo krásné …

Krásné, to bych nenapsala nikdy. Možná hezké! Protože krásná je jenom panenka Maria …Víte, já vyrůstala jako jedináček. Moji tři sourozenci totiž brzy umřeli. Dětské rakvičky, to byla a stále je v rodinách běžná věc. Já pak v dospělosti ten zmar a bolest taky párkrát okusila. Vždyť z více než deseti těhotenství mi zbyly jen tři děti. Žel, smrtholka je součást života. Maminka to moc dobře věděla. A jestli byla ostrá jak šavle, jestli jsem kromě práce nic jiného nesměla, možná to znamenalo, že se o mě přehnaně strachovala. Musela mě mít stále na očích. I když …Víte, dokonce i tatínek se mě před jejím věčným peskováním občas zastal. Třeba když jsem panenku, dárek od dědečka, jedinou, co jsem kdy měla, musela zahodit. Anebo když jsem k pátým narozeninám dostala jehlice s přadenem příze a místo blahopřání jsem vyslechla – jsi už dost velká, aby sis pletla i šila sama. To se tatínek rozčílil. On se o mě jinak nezajímal, neměl čas. Ale jen on mě sem tam aspoň pohladil.

Čímpak byl?

Úředníkem na panském. Nejdřív u hrabat Kouniců, ve Všeradicích na Berounsku, kde jsem se narodila. To bylo ještě v  čase překotných josefinských reforem. Když mi bylo pět, přestěhovali jsme se do Statenic blízko Prahy, na Únětickém potoce, kde tamní statek patřil hraběti Šporkovi. Zdánlivě jsme byli honorace, tatínkovi se uctivě říkalo pane purkrabí, ale šosy měl vpravdě umolousané. Vždyť obě ty vsi byly zapadlé díry, ani triviálky tam nebyly – jen poplužní dvůr a shluky ubohých chalup, obklopené padesáti, sedmdesáti jitry půdy (pozn: jitro tenkrát představovalo ani ne půl hektaru). Tatínek tam byl jediným správcem, jediným ouřadou. A že se kvůli jeho autoritě neslušelo, aby se blíž stýkal s poddanými, aby si pán notoval s kmánem, žili jsme jak ve vyhnanství. I já měla zakázáno hrát si s vesnickými děvčaty či s dětmi dvorské čeledi. Byla jsem sirotek uprostřed polí.

Kam jste chodila do školy?

Nikam. Mým přísným Komenským byla maminka. Psala jsem, počítala a četla už v pátém roce. Kdo nezahálí, umí. To se ví, číst jsem směla leda modlitební knížky, biblické příběhy či rolnický kalendář. A jen německy.

Doma jste mluvili jak?

Taky německy. Až do mé dospělosti. Ajn pischen pömiš jsem se naučila od děvčat, protože má izolace nebyla zas úplná. Občas jsem chodila pást husy. Anebo jsem za úsvitu koukala z okna na čeleď a jejich rodiny. To vám byla podívaná! Za svítání se holky a kluci ospale vykometrlili ze sednic na zápraží a vykonali potřebu na hnojišti před sebou. Kadibudky bez dveří bývaly jen u lepších chalup. A hned se taky umyli. Ze štoudve nebo z pumpy nabralo děvče rukama doušek vody, vykloktalo se, vyplivlo, a byly čisté zuby. Mytí? V puse se ledová voda maličko ohřála a vyprskla do dlaní, aby si děcko smočilo obličej, krk a uši. Po třetím doušku si ještě namokřilo vlasy, které pak všivákem párkrát projelo. Vesměs marně, protože vší, blech a jiné havětě bylo v chalupách habaděj a zabíral na to leda petrolej. Taková byla hygiena dětí i dospělých na vsi. S tím rozdílem, že ženské se stejným způsobem myly v síni.

A kdy se lidi koupali?

Chudí jednou dvakrát za rok. Hlavně o Velikonocích, když šli k zpovědi. V lepších chalupách tak po čtrnácti dnech. Dodnes to tak zůstalo. To se v neckách s ohřátou vodou vystřídá celá rodina. Víte, teplá voda je problém i ve městě. I my tady v Litomyšli bereme v zimě teplou vodu z pivovaru. Přijde to levněji než ohřívat ji doma. Dřevo je drahé. Ostatně v zimě bývá starost i se studenou. Před prvními mrazy musejí dřevaři kolem kašen postavit ohrady, které se pak vycpou hnojem. Hnůj kašnu zahřívá a voda nezamrzne.

Už chápu, proč jste první přišla s heslem Čistota půl zdraví!

No …On to někde vyštrachal šnuptychlíček ze svých klasiků. A já pak zásadu z opatrnosti vštěpovala hospodyňkám spíš kvůli čistotě v kuchyni a domácnosti.

Z opatrnosti?

To sotva pochopíte. Hygiena, jakkoli důležitá, je pořád zapovězené téma. Péče o tělo se stále považuje za něco hříšného, skoro nekřesťanského. Na rozdíl od péče o čistotu ducha. Jsou mniši, nepovím raději, z kterých řeholí, co se kvůli víře nemyjí takřka vůbec. Anebo, víte, jak na tom byl v mládí císař Josef II.? Jeho guvernantky měly od Marie Terezie pokyny: Každé ráno a večer mu umýt ruce a obličej. Jednou týdně nohy. V úterý a v pátek povolat k princi zubaře, aby mu vyčistil zuby. Legrační, což? To venkovští kluci, od jara do podzimu bosí, jsou čistotnější. Musejí si drhnout nohy pískem denně, aby doma nezašpinili peřiny.

Zajímavé! Copak že jste psala hlavně o vaření, a ne o něčem důležitějším?

Tak předně. Psala jsem nejvíc mravoličné povídky pro hospodyňky či služky. Abych ty naivní panny varovala před úskočností leckterého z mužů. Též jsem rýmovala vlastenecké verše. Hradecký Pospíšil má dílka rád vydával. Vyšlo jich posléze kolem dvaceti. A Kuchařka byla takový úkrok stranou. Zprvu jsem v ní viděla spíš vedlejší produkt a nebrala ji vážně. Avšak hleďme, zatímco mé povídky i básně pomalu odvívá čas, Domácí kuchařka zažívá vítězné tažení. Je to jak s vařením. Pachtíte se, vynalézáte kdeco, a nakonec na vás šnuptychlíček škemrá každý druhý den jen obvinky. Totiž svíčkovou podle Rettigové …

Obraťme list …Jestli jste až do dospělosti neuměla česky, nedovedu si vysvětlit, jak jste se dokázala stát první českou spisovatelkou?

Toť dlouhá, pro vás možná už nezáživná historie. Takže pár slovy …Když mi bylo osm, náš tatínek umřel. S maminkou jsme pak prožily víc než sedm hubených let. Pomohly nakonec zámožné tetičky v Praze, poté v Plzni, kde jsem něco přes rok jako asi desetiletá chodila do školy. Jistěže do německé, a to prvně i naposled v životě. Po návratu do Prahy jsem za čas poznala Jana, pilného studenta práv. Bydlel v sousedství. A byl to už za studií velký český vlastenec. Maminka ho, pravda, neměla ráda. Připadal jí jak vyzuňk, a co hlavně, byl zatím bez řádné existence. Na druhé straně já neměla věno, což mu kupodivu nevadilo. Vždyť mužští se dodnes víc ohlížejí po věnu než po nevěstě. Trvalo to, ale časem jsme se do sebe zakoukali. Začal mě učit česky. A já jak se do něčeho zakousnu, nepustím. Vychoval ze mne vlastenku. Brzy jsem česky četla, psala i mluvila, ač s přízvukem. Ještě trvalo léta, až do mých třiadvacátých narozenin, než jsme maminku zlomili a směli se vzít. To už měl šnuptychlíček atest zkoušeného radního a začala naše společná pouť po Čechách.

Čili kdy jste se chopila pera?

Vzpomínám, že v Přelouči. Bylo mi už kolem třiceti, paničky jsem tam učila zavařovat kompoty, protože uměly jen sušit křížaly. Tenkrát jsem začala skládat i první rýmovačky, ještě tedy německé. Takové k narozeninám a podobně. Načež mužíčka v roce 1818 překomandovali do Ousti, tedy do malebného podhorského Ústí nad Orlicí, kde jsme se konečně ocitli v opravdu činorodé vlastenecké společnosti. Švanda přitom byla, že většina z nás nadále patlala hatmatilku plnou germanismů. Ale já se pod vlivem pana lékárníka Andrese, našeho rodinného doktora Korába, brzy nato zejména kněze z hradeckého semináře pátera Zieglera rychle a usilovně v českém jazyce zdokonalovala. V Ousti jsem si také udělala jméno s prvními kursy vaření a ručních prací. Načež jsme se s obrodiči dohodli, že za každý nečeský přeřek budeme vybírat groš pokuty. Čili z dvaceti přeřeků se vybrala zlatka, a za tu už byla jedna či dvě české knížky. Časem jsem tak u hradeckého Pospíšila nakoupila přes třicet českých knížek a stala se knihovnicí. A když jsem se Pospíšilovi pochlubila s povídkami a verši, prohlásil, že má dílka bude vydávat, protože česká spisovatelka, to tu ještě nebylo. Měl recht. Groš pokuty! Dám vám za groš do etuje vejslužku cukroví …

A kdy vznikla slavná Kuchařka?

Tu jsem psala na další štaci, v nedalekém Rychnově, kam manžela erár převelel. Vyšla v roce 1826. To mi bylo už jedenačtyřicet, čili byla jsem ve věku, v němž kdysi umřel tatínek. A z paní Dobromily, sotva mi tak začali říkat, se začala klubat korpulentní matróna. Předtím jsem bývala pěkná modrooká ženská.

Jak jste k tomu jménu přišla? Křtěná jste přeci byla Lena, Magdalena!

To se tehdy v českých družinách zavedla móda dávat si hrdá vlastenecká jména navíc. V našem kroužku proslul fantazií i naléháním páter Ziegler. Mně vnutil Dobromilu, šnuptychlíčkovi coby právníkovi Sudiprava, z faráře Krále udělal Mirovíta, z amatérského fyzika Patrčky Silorada – přezdívky měly být přiléhavé. Ale nám se to líbilo a opravdu jsme se tak oslovovali.

Pořád se mi vrací a vrtá hlavou to vaše zasvěcené vyprávění o bídné hygieně. Proč vy jste o podobně žhavých věcech nic nenapsala?

Impresor Pospíšil na mě chtěl povídky. A k napsání kuchařky mě vlastně přiměl náš přítel doktor Koráb. Že prý mu tím splatím poskytovanou zdravotní péči. Víte, my s mužem jsme dost stonali. A Korába jsem měla ráda, navíc mě jako hospodyni vynášel do nebes. Čili dělala jsem, co se na mě žádalo. Pokud jde o tu hygienu, uvažovala jsem jeden čas, že bych se závažné látky chopila. Jenže to bych se společensky znemožnila, chápete? Ostatně, podobně bolavých témat bylo jak máku! Vracející se epidemie. Strach z očkování proti neštovicím. Pořád ještě hladomory. Věřil byste třeba, že výnosy polností nadále zůstávaly na úrovni prvních zemědělců z pravěku? Z jednoho zasetého zrna se v průměru urodilo šest. Takže sucho čili i neúroda znamenaly okamžitý hlad o příští zimě. Ještě že se v mých časech konečně ujaly erteple neboli zemčata. A podobných bolestí světa, o nichž člověk měl zřejmě psát, se nabízelo, ba vnucovalo bezpočet. Chudoba na všech stranách. Strašná dětská úmrtnost. Horečka omladnic. Svíčkové báby. Andělíčkářky. Svobodné matky. Opilci. Skandály či neštěstí kolem věna nevěst. Lehké ženy, atakdále: víte jen, kolik manželství, pane, ty chudinky z nevěstinců rozvrátily?

Vidím, že vám všechny tehdejší strasti ležely na srdci. A vy jste …

…nic nepodnikla? To jste chtěl říct? Nic nechápete! Vždyť já mládí prožila za napoleonských válek a dospělost za Metternicha. Tu dobu, to hřbitovní ticho si nedovedete představit. Metternichovský režim byl sice poklidný, ale za tu cenu, že se nic nesmělo. Všude samé špiclování, cenzura jak řemen, když jsme reptali a kritizovali, tak šeptem a pomalu pod peřinou. Mnohá témata byla tabu společensky, třeba ta hygiena, jiná politicky. Už rozumíte? S radami hospodyňkám či dobrými recepty jsem nemohla způsobit malér. Zato kdybych vystoupila na veřejnosti s nějakou kritikou nešvarů, manžela by vyrazili z úřadu, ani by nestihl vyklidit šuplíky. Vy jste, milostpane, zřejmě nezažil dobu, kdy člověk mohl leda tak držet jazyk za zuby a bez hlesu přijímat dané, i sebemizernější poměry.

Nemyslete, i my zažili podobné časy! To mi teda věřte, milostpaní!
Ale myjete se už častěji, ne? Tady máte trochu cukroví, a už běžte! Ať si osladíte Vánoce!

Hrst vánočních starožitností paní Rettigové

Nezaznamenal jsem zde všechno, rozhovor s madam Rettigovou byl ve skutečnosti mnohem, mnohem delší. Pak mě ale napadlo, že z  povídání o adventu a Vánocích v několika útržcích zachytím alespoň to nejzajímavější …

Ptáte se mě na Christbaum či Tannenbaum? Na vánoční stromek? My, vlastenci, na tu německou novotu koukáme svrchu. U nás v Litomyšli se módou rozhodně nestal. Zato v pražských měšťanských domácnostech jsou prý jak u vytržení. Slyšela jsem, že s prvním ozdobeným stromkem se někdy před rokem 1820 pochlubil ředitel a režisér Stavovského divadla Karel Liebich, hned jak se přistěhoval z Mohuče. Řeknu vám, zas to tak ohromné novum není. Vždyť po Čechách se od pradávna o Vánocích zdobí chvojky. To hospodář donese z lesa špičku jedličky, panímáma ji ozdobí a pak se chvojka pověsí se stropu. My zavěšujeme v koutě salonu vskutku pravou chvojku, totiž pečlivě vybranou rozsochatou větev z  jehličnanu. Mně to přijde vkusnější. Zajisté přidám jmelí. A přizdobím chvojku, jejíž zelené větve jsou symbolem Kristova věčného života, ještě papírovými růžemi. Protože růže bez trnů symbolizují Pannu Marii. A přidám i pár jablek, symbol pramáti lidského rodu Evy.

Doufám, že vaše panímámy ještě pečou calty, pletenice či štědrovky! Já jich dělám plno, abych mohla obdarovat koledníky a přátele. Do vánočky pro rodinu vkládám peníz. Kdo jej na Štědrý večer objeví, toho se bude držet štěstí. Vše kolem přípravy štědrovek je u nás obřad. Těsto zaděláváme se služkou v bílých zástěrách a bílém čepci. A mlčky. Aby se povedlo. Necháváme ho kynout co nejdéle, v chladnu i přes celou noc, takových osm hodin. Dílo pak nepopraská. Těsto však nesmí zmrznout. Rozinky a kandované ovoce vhněteme až po vykynutí. A z upletené štědrovky uděláme, zajisté, že ještě za syrova, ježka – zapícháme navrch těsta plno mandlí. Nakonec vetkneme i tři špejle, uprostřed těla a při koncích, aby se korpus při pečení nezbortil. Nejdůležitější však je správné upletení vánočky. Musí mít tvar klasu, symbolu úrody, a být z devíti přesně vyválených pruhů. Čtyři spodní znamenají živly: oheň, vodu, zemi a vzduch. Tři prostřední představují hlavní duchovní vlastnosti člověka: rozum, vůli a cit. Dva pletence nahoře jsou výrazem lidské lásky a štěstí. Tak mě to vyložila maminka.

Víte, co taky každoročně dělávám? Je to dobrota prostinká, levná a na mou duši lahodná: jablečné bonbony! To svaříte cukr s trochou vody, takzvaně na nit. Přidáte do kaše strouhaná jablka zbavená slupek, na malé kostičky pokrájenou pomerančovou kůru a ještě drobnější kousíčky mandlí nebo ořechů. Přidáte šťávu z jednoho citrónu, můžete i kůru z něj, opět na drobňoučké nudličky. A za stálého míchání vše dusíte do husta. Po vychladnutí z  ovocné hmoty naděláte kuličky, obalíte je v cukru navoněném vanilkou a napícháte po dvou po třech na špejle, z nichž snadno pořídíte lidovou ozdobu zvanou polaz. Abych byla přesná: na půl libry cukru a půl libry jablek potřebujete čtvrt libry mandlí nebo ořechů a kůru z jednoho pomeranče a jednoho citronu (libra = ani ne půl kila). Co prosím? Že už nevíte, co je polaz?

Polaz je starodávná slovanská ozdoba, spíš tedy už novoroční než vánoční. My děláme buď malý polaz, jehož základem je jablko či pomeranč. Ten dávám na stůl. Anebo udělám bohatší, mívá podobu koule, kterou pak někam zavěsím. V obou případech je postup stejný. Nakouskujete si spoustu špejlí asi na délku roztažených prstů ruky. Nastříháte množství koleček z červeného, zlatého či stříbrného papíru anebo ještě lépe z kanafasu. Pak špejle nazdobíte. Napichujete střídavě papírová či látková kolečka, sušené švestky, jablečné bonbony, třeba i křížaly, co vás napadne. Hezká jsou i drobná sluníčka z těsta. Nazdobené špejle pak zabodáte do jablka, pomeranče, případně do brambory nebo do upečené koule z těsta. Na slavnostní stůl pokládám polaz ve tvaru pugétu, nezapomenu vetknout větvičku chvojí. Pro zavěšení je hezčí ježatá koule. Polaz je prý ze slovenského slova polaziti čili koledovat, říkal pan doktor Koráb. A víte, co taky o Vánocích občas dělávám? Vyberu si hezky rozvětvenou haluz z trnky a napíchám na bodliny stejné drobnosti jako na polaz. Nejhezčí jsou čtverečky z odstřižků kanafasu, na konci bodlin kuličky hrášku.

Takhle děláme adventní vrkoče u nás, ve východních Čechách. Do vázy nasypu vlhký písek, po obvodu do něho nastrkám snítky krušpánku – že nevíte, co to je? Větvičky buxusu přece! Zimostrázu! A pak podle libosti nazdobím perníčky, pusinkami, pozlacenými ořechy, ovocem, papírovými kytkami. Já vím, starodávné vrkoče se dělají jinak. Z těsta se upeče několik věnců různých velikostí, z nichž se pomocí špejlí od největšího věnce k nejmenšímu vzklene taková věž či pyramida. Nato se špejle ozdobí náhrdelníky z křížal, švestek, sušeného ovoce. A horní věneček se došňoří fábory a krušpánkem, případně svíčkami. Vrkoč je krásná ozdoba. Už je neděláte?