Ve svých poslední obrazech, které jste letos vystavil v pražské Trafo Gallery, se vracíte do Brnířova, ve kterém jste strávil své dětství a dnes v něm opět žijete. Jedno z monumentálních pláten se výstižně jmenuje Stroj času. Narodil jste se ale v Praze, jak jste se do Brnířova v podhůří Šumavy dostal?

Pochází odtamtud jedna větev mé rodiny. Dědeček byl vyučený truhlář-nábytkář, jako legionář byl za války raněný a přestala mu fungovat prostřelená pravá ruka, tak se přeškolil na pošťáka a z Brnířova ho přidělili na poštu do Prahy. Dům v Brnířově postavil jeho otec, který byl taky truhlář-nábytkář specializující se na nábytek pro městské byty, za inspirací kvůli tomu dokonce jezdil pravidelně do Vídně. Části toho jeho nábytku ještě stále máme. No a děda se v Praze seznámil s babi, která měla jídelnu na Letné. Zůstali v Praze a když prarodiče zestárli, děda se i s babi vrátil do Brnířova. Já se tam dostal tak, že mi babi vlastně nahradila matku, když se moji rodiče rozvedli. Citově jsem od té doby poután tam.

Byl jste tam jako dítě často?

Jakmile mi v Praze skončila škola, už jsem odpoledne seděl v osobním vlaku do Domažlic, kde mě děda vyzvednul.

To se bavíme ještě o parních lokomotivách?

No ano! Hlavní příkaz od člověka, který byl vždycky určený, aby na mě po cestě dohlížel, taky byl: Nekoukej z okna! Protože venku létaly z lokomotivy saze, které se vám nebezpečně dostávaly do očí. Jenže já se pochopitelně koukal pořád. Vánoce jsem trávil doma jen do svých deseti jedenácti let, pak už jsem chtěl být u babičky. V zimě bývaly uhelné prázdniny, takže jsem tam klidně vydržel i měsíc nebo dva. Dnes v Brnířově žijí moji vrstevníci, kteří jsou přesvědčení, že jsem tam s nimi dokonce chodil do školy, jak jsem tam byl často.

Na zmíněném Stroji času jste namaloval výjevy, které si z té doby pamatujete. Jak se váš děda myje na dvorku ve škopku nebo jak močíte na chodbě do kýblu. Proč jsou pro vás zrovna tyto vzpomínky důležité?

Protože tak na venkově tehdy žil každý. Venku byl dřevěný záchod, a když bylo mínus dvacet, nikomu se těch čtyřicet metrů v noci chodit ven nechtělo; na chodbě byl proto připravený kýbl přikrytý hadrem. Ono vůbec vylézt z postele v pokoji, kde se netopilo, to byla hrozná traumata. Topilo se jen v kuchyni a v pokojích byly takové ty duchny, pod kterými se člověk snažil udržet co nejdéle. Já potom vynalezl takovou techniku: šaty jsem si dával hned vedle postele, ráno jsem si je vtáhl pod duchnu a tam jsem si je oblékl. V kuchyni už bylo zatopeno, protože babi vstávala o dvě hodiny dřív, a tam už jsem se připlahočil oblečený.

Musíte tyhle vzpomínky nějak dolovat z paměti?

Vůbec! Žiji v tom samém domě a nechal jsem tam třeba původní dveře, hodně ohmatané. Navíc téměř všechno s nimi konzultuji, když něco maluji.

S těmi dveřmi?

S babi a dědou. Vždycky si říkám, měla by z toho babi radost? A přišlo by tohle dobré dědovi?

Zmocnit se skutečnosti

Brnířovu jste věnoval už svou diplomovou práci, se kterou jste v polovině sedmdesátých let ukončil studium Akademie výtvarných umění. Co na těch obrazech bylo?

Vlastně to, co je teď na Stroji času, do kterého jsem z diplomky použil určité fragmenty. Diplomka byla ale mnohem rozsáhlejší. Tehdy už jsem byl asi dva roky fanatik do venkova, do zemědělství, jako úplný magor. Mapoval jsem tam všechno od starých stodol přes čísla na domech až po prasečáky, většina z toho dnes už neexistuje. Vzniklo z toho sedmačtyřicet obrazů a do diplomky se z nich uplatnilo jen devět. Trvá mi, než se zmocním skutečnosti. Napřed jsem se musel naučit zaznamenat, zrekonstruovat danou věc nebo událost, všechno maluji zásadně z hlavy, z paměti, protože pro mě je představa elastická, něco je pro mě důležitější, něco méně. Namaloval jsem ženské s visícími prsy, lidi s pinocchiovskými nosy, takové voloviny, hrál jsem si s tím.

Což ale v polovině sedmdesátých let, kdy začínala normalizace, nemohlo být pro oficiální kulturu přijatelné.

Ano, to vůbec nešlo vystavit. Ale obhajobu jsem zvládl, pomohlo mi, že jsem venkov nejen maloval, ale taky jsem tam často jezdil na brigády a nebyl kvůli tomu třeba měsíc ve škole, to jim konvenovalo.

Žádné problémy jste tehdy se svým expresivně figurativním přístupem k malbě, která měla být podle mocipánů realistická, neměl?

Do Svazu výtvarných umělců mě po škole přijali automaticky a jinak jsem se řídil filozofií hippies, kterou jsem měl načtenou ještě z šedesátých let. Dělal jsem si, co jsem chtěl. Už na škole jsem strašně zlobil, nikdy jsem neměl jedničku z chování čili jsem byl absolutně odvyklý na nějakou poslušnost. Pro mě bylo normální, že jsem měl trojku z chování a ředitelskou důtku. Když pak na mě dělali nějaké bububu, byl jsem zvyklý, že to na mě dělají pořád. Už jako kluk jsem rozkládal autoritu pedagogů, vždycky jsem byl ironický, kritický a v opozici. Uslyšel jsem třeba smrtelně vážnou věc a okamžitě si představil její humornou verzi. A to se se mnou táhne dodnes.

Jak jste se ale při takové nátuře živil?

Jako člen svazu jsem měl v občance razítko, takže jsem nemusel být nikde zaměstnaný. Po škole jsem šel na vojnu, kde jsem instaloval výstavy umělců tvořících pro armádu. Po vojně jsem získal ateliér ve sklepě, kde v roce 1976 vznikl můj obraz Nechci v kleci, kde je zhroucený člověk zavřený do místnosti potažené pletivem. To už jsem maloval městskou tematiku, bydlel jsem v paneláku, začalo se stavět sídliště Jižní město, vždycky jsem maloval, co bylo okolo mě. Oficiální kruhy mě ale měly stále ještě zařazeného jako výtvarníka, který maluje zemědělství, takže mi přidělily termín do Galerie mladých, což by bylo jinak dost problematické se tam dostat. A já tam přišel s tím městem a to se mohli ti režimu oddaní úplně zbláznit. Rittstein nás podvedl, říkali. Jenže naopak celá ta víceméně zakázaná zóna lidí, o kterou já jsem stál, Adriena Šimotová, Zbyšek Sion, ti všichni ze mě byli nadšení a navíc se o mně začalo mluvit po hospodách. Následně jsem se účastnil nepovolené výstavy Konfrontace v Krči, sebrali nás policajti a vysvobodil nás až ředitel Národní galerie Jiří Kotalík. A tím jsem byl už pro režim jasný.

Bylo pro vás těžké vědět, že si jako umělec oficiálně neškrtnete?

Já jsem si žil úplně šťastně. Mě bavilo být chudý, tenkrát mít peníze byla ostuda. To byla právě ta generace hippies, pro kterou byla představa, že se něco dělá pro prachy, naprosto nepřijatelná. Snažil jsem se mít minimální náklady, můj byt vypadal tak, že v jednom pokoji ležel na válendě syn Lukáš, okolo stály mé obrazy, ve druhém pokoji ležel druhý syn Miki v postýlce, tam jsem maloval – pak jsem se přemístil do sklepa, protože už to nešlo vydržet. Leželi jsme na válendě a pod ní byly naskládané kresby. Nebyl tam žádný nábytek, naproti bylo zahradnictví, tak jsme si v něm vzali bedýnky a z nich si udělali knihovnu. Hrozně mě to bavilo.

Jak dlouho vás to vydrželo bavit?

Furt, do dneška. Brnířov ostatně není žádná vila. Ale pozor: já byl žádaný ještě před revolucí, protože sem začali během perestrojky jezdit odborníci ze Západu. A zatímco v Sovětském svazu se do New Yorku nakupovalo od Ilji Kabakova, Erika Bulatova a dalších kvant Rusů za obrovské aukční ceny, pár lidí přijelo i do Československa. U mě byly takové persony jako ředitel Muzea moderního umění v New Yorku nebo ředitelka Muzea moderního umění města Paříže. Měl jsem samostatnou prezentaci na švýcarském veletrhu Art Basel, tam mě oslovil německý galerista, následně se mé obrazy dostaly do Chicaga, kde jsem se líbil pořadatelům bienále v Benátkách, kam mě pozvali. Takže mně to dobře jelo už před revolucí, i když jsem nikam nesměl a všechno mi chodilo jen do kastlíku.

Ani to nezměnilo váš skromný životní styl?

Ne, já nechci. Mě to nezajímá, mě zajímá jen, abych si mohl žít, jak chci.

Poměřovat se s mladými

Když vám bylo padesát, místo vašich klasických divokých figur jste vystavil krajiny inspirované již několikrát zmiňovaným Brnířovem. Souviselo to nějak se stárnutím, s touhou zvolnit?

Po revoluci nám teoretici začali říkat, jak bychom měli umění dělat, abychom zajímali Západ. Ale mně to dlouhodobě vadilo, tak jsem odjel na venkov a najednou si říkám, já nepojedu domů. Chytla mě tam nostalgie a řekl jsem si, že ten svůj projev úplně ztiším. Vždycky jsem měl touhu si obraz přeorganizovat na nějaký jednoduchý systém, tak jsem to udělal. Ponořil jsem se do krajiny. Namaloval jsem věci, které jsem potřeboval, břízy za mým barákem, sousední domy v mlze, a jakmile to bylo hotové, šel jsem od toho.

Lidi si sice myslí, že když něco začnu dělat jinak, tak je to navždy. Ale já to dělám tak, že mám vždycky vedle takovou svou sazenici, kterou si stále pěstuji a držím si ji, až ten úkrok stranou skončí. Celý život jsem dělal existenciální věci a dál je budu dělat. Čili šlo o zvolnění jen dočasné. Když se mí diváci na ty krajiny dívali, mysleli si, že jsem zešílel. A kolega Jiří Anderle se chytal v Galerii Václava Špály, kde byly obrazy vystavené, za hlavu a říkal: Takový figuralista, takový figuralista… Já jsem se smál a říkal jsem, vždyť je to jedno, figury budu zase malovat, až přijde jejich čas. A přišel brzo.

Chtěl bych se naučit meditovat, ale zatím to neumím. I když se při malování automaticky sám dostávám někam jinam, malování je také sepětí, které funguje jinak než racionálně.

Dva roky nato jste začal učit malbu na Akademii výtvarných umění, na které jste vydržel sedmnáct let.

Už za revoluce jsem byl poměrně profláklá figura, byl jsem v revolučním výboru v Mánesu, dělali jsme plakáty Havlovi. Hned potom, co se Milan Knížák dostal do vedení akademie a vyházel z ní veškeré normalizační pedagogy, což od něj bylo úžasné, gigantické dílo, mi nabízel, abych tam přišel. Ale to jsem byl ještě mlád. Nakonec mě až po letech přemluvil můj kamarád Zdeněk Beran, který tam jeden z ateliérů vedl. Podepsal jsem jenom na rok, nabral nové studenty, a nakonec tam tedy vydržel o něco delší dobu.

Co vám škola, ze které jste odešel až v roce 2018 čili krátce před sedmdesátkou, nejvíc dala?

Musel jsem se naučit přesně formulovat, aby mi rozumělo dvacet lidí, se studenty jsem navázal přátelské vazby, ale vlastně jsem si tam chodil hlavně odpočinout. Protože učit je mnohem lepší než být sám v ateliéru. Já jezdil malovat na Černý most na kole a třeba v prosinci, kdy je venku maglajs, tma, jsem záviděl takovým těm úřednicím, co už si v kanceláři dělaly kafíčko, zatímco já jsem se hnal něco vytvářet. A najednou přišla škola. Tam bylo zatopeno, čekali na mě lidi, kteří se chtěli bavit o umění, ráno jsem si koupil v automatu kafe, začínali jsme už v devět, protože jsem jim říkal, že umělec, který si nenařídí budíka kvůli tomu, že se chce realizovat, tak o to nestojí. Knížák to dělal taky, dokonce opozdilcům zamykal dveře. Každý rok jsme jezdili ven do galerií, objel jsem se studenty spoustu světových institucí. A vůbec nejvíc mi škola dala dnešek.

Jak to myslíte?

Celou tu dnešní mladou generaci díky škole znám, vím, jak myslí a jak je nadaná. To je pro mě velmi dobré, můžu se tak s ní stále poměřovat. I když vím, že je mnohem lepší, už jen v tom, jak je informovaná. Diplomky mají ti mladí úžasné a tím mě svým způsobem postrkují, abych na sobě taky pracoval.

A co jste dal vy nejvíc studentům?

Mluvil jsem s nimi napřímo a předával jim svou naakumulovanou zkušenost. Od prvního ročníku jsem jim předával základní informace, jak vybudovat z barvy prostor, jak udělat objem, jak si připravit podklad, jaký používat materiál. Měl jsem systém, že do třetího ročníku jsem se s nimi bavil já, pak se oni bavili se mnou a během diplomky už se se mnou vůbec nemuseli bavit a dělali si svoje. Přijímal jsem jen lidi, o kterých jsem byl přesvědčený, že mají svůj vlastní program, své vlastní vidění. A pak jsem se jim snažil poradit, kam by se měli rozhlédnout, aby se dostali dál. Každého jsem naučil malovat tak, aby měl na složenky. Aby prostě zvládal svůj obor.

A byl nějaký talent, u kterého vám bylo líto, že se nakonec v ateliéru nerozvinul?

Na to je ještě brzy to takhle říct, mají před sebou spoustu času.

Michael Rittstein se narodil se v Praze, v letech 1968 až 1974 vystudoval AVU v malířském ateliéru Arnošta Paderlíka. Na stejné škole sám malbu učil v letech 2001 až 2018. Byl členem skupiny 12/15 Pozdě, ale přece, patří k nejvýraznějším představitelům české expresivní figurální malby, zároveň je řazen do proudu takzvané české grotesky. Ovlivnila ho nejen díla západoevropské a americké malby, s nimiž se mohl setkat v šedesátých letech během krátkého období československého kulturního oteplení, ale i klasické barokní fresky. Letos měl výstavu Klokaní Tarzan v pražské Trafo Gallery, druhá expozice v českokrumlovském Egon Schiele Art Centru s názvem Nuže… trvá až do 30. ledna 2022. Žije a tvoří v Brnířově.

Nechybí vám po odchodu ze školy vzájemné předávání si energie?

Ne. Začal jsem si dávat těžce zvladatelné úkoly, se kterými si úplně vystačím. Například jsem namaloval dva komiksy, o jednom z nich, Stroji času, jsme se už bavili. Zkrátka si dám místo školy takový úkol, který mě tak pohltí, že na nic jiného pak nemám čas.

Když jde u vás v Brnířově člověk na toaletu, najde na zdi viset asi dvacet vašich plaveckých brýlí. Pravidelné plavání vás dobíjí?

Plavu každý den, venku na koupališti, jinak bych se zbláznil. Je to kvůli vyvětrání si hlavy. V ateliéru to totiž není žádná idylka, vysává vás to, jste tím sežraní, zvlášť když se nedaří. Ale i když se daří a ten obraz ze sebe vydoluji, na druhé straně je obrovská propast, kterou je potřeba něčím zaplnit. A já ji zaplňuji fyzickým pohybem. Pak přijdu v létě osvěžený nebo v zimě promrzlý do ateliéru a můžu zase pracovat. Je to hodně emocionální zážitek.

Je těžší se po sedmdesátce k podobné aktivitě přemlouvat?

Pro mě by bylo naopak strašně těžké se přemlouvat, abych to nedělal. Až to jednou fyzicky nedokážu, tak nevím, co budu dělat. Chtěl bych se naučit meditovat, ale zatím to neumím. I když se při malování automaticky sám dostávám někam jinam, malování je také sepětí, které funguje jinak než racionálně.

Zkoušel jste už někdy meditovat?

Ne. Ale teď o tom pevně uvažuji. Nejdřív mě to někdo musí naučit a takového člověka těžko najdu v Brnířově.

Jak vás vůbec jako malíře sousedi na vesnici vnímají?

V zimě mi jeden z nich říkal, že by to taky chtěl umět, aby měl co dělat. Tak jsem se ho zeptal, co dělá v zimě on. A on mi vysvětlil, že je zalezlý, ráno vstane, dojde si do stodoly pro dříví, roztopí kotel, připraví si něco k obědu, pak topí a připravuje se na večerní televizi. Zjistil jsem, že mu to strašně závidím!

Co mu na tom závidíte?

No že já mám na rozdíl od něj furt něco nehotového!

Co budete dodělávat teď?

Od výstav si na rok odpočinu, čeká mě jen menší věc v Opavě. Na jaro si zase v Brnířově pronajmu halu, kde se myjí traktory a kde si můžu z menších obrazů složit jeden velký formát, jak jsem to dělal už před výstavou k mým sedmdesátinám v Jízdárně Pražského hradu. V tomhle věku sice člověk neví, co bude zítra. Ale budu pokračovat v ohlížení se za minulostí, připravuji dva velké obrazy, ve kterých snad zúročím, co jsem si letos vyzkoušel na malém Stroji času.