V roce 2015 uplyne šest set let od mučednické smrti Mistra Jana Husa

V té souvislosti jsem si vzpomněl nasvoje dávné setkání s tvůrcem monumentu Ladislavem Šalounem a vyhledal jsem staré zápisky. Slavný sochař mě tenkrát přijal v půvabném secesním ateliéru ve Slovenské ulici, kde Vinohradysvahem zeleně a zahrad navazují na Vršovice.

Krásné a útulné sídlo, Mistře! Prý jste si ten dnes už slavný dům postavil kvůli Husovi…

Nešlo to jinak. Popůjčoval jsem si, kde se dalo, a nakreslil jsem si takový hangár s dostatkem horního světla, abych měl kde pracovat. Do mé původní díryu Václaváku bych se s veškeroutou šílenou hmotou nevešel. O čtvrt století později jsme pak se zetěm, architektem Jožkou Černým, k ateliéru přistavěli ještě obytnou část, a se ženou, tedy s Julií a třemi dětmi, jsme se sem přestěhovali. To už byly modely, figury v nadživotní velikosti, podpěry, lešení a ostatní harampádí pryč. Nemáte představu, kolik krámů si člověk kvůli jednomu sousoší natahá domů. Nebylo tu k hnutí. Tipl byste si, z kolika bronzových dílů jsme sousoší nakonec poskládali?

Netuším. Co socha, to odlitek, ne? Aspoň to tak vypadá.

To rád slyším. Chválíte zlaté české ručičky. On totiž předtím nikdo v Čechách tak ohromné bronzové panáky ještě neodléval. Nikdo to neuměl. Riskantní práci – výrobu forem, odlití, cizelování – dovedloleda pár firem v Německu. Výboři ze Spolku však trvali na tom, aby absolutně všechno dělali Češi. Úkol nakonec na sebe vzalakovolitecká dílna mistra Srpka v Brandýse nad Labem, založená speciálně kvůli této zakázce. A chlapi – starý Srpek nejzdatnější řemeslníky hledal po celých Čechách – hned napoprvé odvedli dokonalou práci. Odlili postupně na 250 bronzových plátů, načež šest milimetrů tlusté díly sešroubovali, sespárovalia spasovali tak vzorně, že celek působí jako monolit. Zvenčí nepoznáte, že je to stavebnice.

Kde jste se to všechno vůbec naučil? Mám na mysli sochařský fortel v tak rozmáchlémformátu.Musel to být přece oříšek, zvládnout úkol nejen umělecky, ale i technologicky. Nikdo před vámi u nás tak monumentální plastiku ještě nedělal!

Bláznivý podnik, pane! Dvanáct tun bronzového plechu. Co do plochy se jen sám bronz rozlévá na 135 metrech čtverečních. To je rozměr sokolovny. Sám Hus je 6 metrů vysoký. Ocitl jsem se ve svých třiceti letech tváří v tvář úkolu, na který jsem předchozími zkušenostmi neměl. Pravda, pár panáků jsem už předtím dělal, třeba alegorickou sochu Prahy na tympanon Městského muzea, ale to šlo co do měřítka o klasiku. Zatímco s Husem to bylo, jako kdyby se opravář hodinek pustil do orloje. Následujících patnáct let jsem dřel jak v opojení. A říkal jsem si – ten rauš tě nesmí pustit, vlož do toho srdce i duši, jinak z tebe zbude řemeslník, rutinér. Bojoval jsem sám se sebou, s potřebou vyjádřit v každé tváři a každém gestu nějakou konkrétní emoci, vnitřní hnutí nebo symbol, prostě kus lidského osudu. Donekonečna jsem hlavy předělával, figury shazoval, modely stavěl znovu. Jako Myslbek. Strašlivě mě to bavilo a zároveň ničilo. Víte ale, co bylo nejhorší? Že mi do díla kdejací chytráci, zejména výboři, bez ustání kecali. Přitom každý jinak a ještě se hádali mezi sebou. Doufal jsem třeba, že se pánové ze spolku pro postavení pomníku nakonec shodnou a prosadí jeho umístěnína Karlově náměstí, tam by pasoval nejlíp. Bohužel, po nápadech dát sousoší na Malý rynek, na Betlémské náměstí, na Václavák i jinam, zvolili páni konšelé problémové náměstí Staroměstské. Musel jsem tomu podřídit kompozici.

Vy jste řešil i ten mohutný žulový podstavec?

Ne. Sokl podle mých požadavků navrhlasi o deset let mladší kamarád Tonda, tedy architekt Pfeiffer, co později na Můstku postavil palác Koruna. Bylo totiž zapotřebí plošně rozložený pomník, vlastně placatou elipsu, v prostoru patřičně přizvednout, protože v jeho blízkosti dominantně stávala vertikála Mariánského sloupu z pobělohorských časů, bezpochyby jedna z nejcennějších barokních památek Prahy. Na jehle monolitu balancovala ve výšce šestnácti metrů socha Panenky Marie, o něco níže obkroužená stafáží dalších plastik. Potřeboval jsem tudíž řešit Husa kontrastně. Nemohl jsem s ním jítpříliš do výšky, aby se plastiky nefackovaly.

Sloup ovšem v roce 1918 zmizel…

Nikdo netušil, tím méně já, že ho uprostřed všeobecné euforie panující po vzniku republiky zničí parta magorů v čele s profláknutým bohémem a ochmelkou Frantou Saueremze Žižkaperku. S pomocí lana ho týden po vyhlášení samostatnosti ti anarchističtí pitomci strhli a rozbili na kusy, aby se údajně jménem českých vlastenců pomstili za tři staletí úpění v habsburském žaláři národů. Jaké ovšem měli rozjuchaní pokrokáři faktické motivy, o tom svědčí dnes už zapomenutá skutečnost, že se ze Staroměstského náměstí vydali na Karlův most s úmyslem vandalsky naházet do Vltavy i poklad zdejších barokních soch. Musela tu luzu násilím rozehnat policie. Já byl ze zničení Mariánského sloupu zoufalý, jakokdyby mi někdo umřel. Vždyť jsem pomník koncipoval coby protipól jeho vznosné vertikále. Jenže ta po třech letech soužití s mým Husem náhle zmizela, takže sochařský dvojhlas se rozpadl. Zbyla má placka. Načež různí mudrci začali v čele s levičákem Šaldou uštěpačně popichovat, že jsem se zbláznil a upekl pro Staroměstské náměstí cukrářský dort. Jenže já Mariánský sloup nerozbil! Já s ním naopak počítal coby s výškovou dominantou staroměstského rynku.

Pročpak jste pod pomníkem vybudovali ten ohromný sklepní prostor? Většina Pražanů o něm nemá potuchy.

Z fyzikálního hlediska by vám to líp vysvětlil kolega Pfeiffer. V zásadě jde o podzemní klenební systém, podpírající nekonečně těžkou základovou desku z betonu, tlustou šedesát centimetrů a zakotvenou pro jistotu až v úrovni původního gotického náměstí, čili v hloubce více než tři metry pod povrchem. Teprve na této základové desce jsou odstupňovaně uloženy žulové kvádry soklu. Ten sklep má hned několik funkcí. Zabezpečuje kromě stability také vnitřní klima sousoší, jsou v něm uloženy odtokové kanály a trubky a je i přístupovým manipulačním prostorem, až jednou bude zapotřebí plastiku zevnitř restaurovat.

K čemu ty odtokové trubky? Prosakuje tam voda?

Spodní izolace, doufám, funguje spolehlivě. Ale voda se na dně objevuje! Jakkoli je sousoší z bronzu, chová se trochu jako živý organismus. Plastika se v průběhu dnů zahřívá a zase ochlazuje. Tonda Pfeiffer tvrdil, že rozdíly teplot bývají i v rozmezípouhých několika hodin obrovské, pohybují se mezi 10 až 80 stupni, zatímco v zimě klesají pod nulu. Kvůli značným teplotním výkyvům se jakna povrchu, tak uvnitř sráží voda. Kape a stéká do podzemí, kde prý vzniká jezírko občas i několik centimetrů hluboké. Proto ten odtokový systém.

Chodívám kolem, ale dosud mě nikdy nenapadlo, že Hus tak trochu žije. Má dokonce jakýsi svůj metabolismus… Ale otočme list! Jak jste se, Mistře, ke své osudové zakázce vlastně dostal?

Vyhrál jsem v roce 1900 druhý z konkurzů a pak jsem Husovi obětoval patnáct let života. Pravda, jako pilná včelka jsem současně makal i na jiných úkolech, protože na přelomu století nastala ohromná sochařská konjunktura. Zakázky se na nás špachtlíře jen hrnuly. Vytvořil jsem v té době mj. i další Husův pomník pro Hořice. Ten jsem, mimochodem, nakonec dělal s větší radostí než pražský. Víte proč? Že mi u toho žádní rozumbradové neradili.

O stavebním ruchu v Praze kolem roku 1900 leccos vím, ale o sochařské konjunktuře slyším od vás poprvé.

Zapomínáme, pane. Tehdejší rozkvět matičky stověžaté byl vážně oslňující. Praha se stala jedním ohromným staveništěm. Pomalu jak za Karla IV. Uvědomte si, že prakticky v týchž letech, skoro současně, rostly třeba Obecní dům, Lucerna, Fantovo čili už druhé Hlavní nádraží, Gočárův dům U černé Matky boží a další, třeba Chocholovy kubistické stavby na Vyšehradě, Vinohradské divadlo, Pařížská třída. Současně se budovala moderní kanalizace, vodovod z Káraného, dopravní struktura, tramvajová síť, fabriky, banky, úřady, školy. A co parků vzniklo! Riegrovy, Čechovy, Bezručovy, Dienzenhoferovy, Heroldovy, Grébovka s ohromnou zahradou atd. Jmenuji halabala, jen co mě napadá. A ta pomníková mánie? Byla bláznivá a poslední. Češi si do kamene tesali své celebrity, aby čeští Němci viděli! Řeknu namátkou: vznikly mj. Suchardův Palacký (1912), Myslbekův Svatý Václav (1912), Maudrův Zeyer v Chotkových sadech (1913), Mácha na Petříně (1911), Rieger v Riegrových sadech (1913), vyšehradský Slavín pro 45 vynikajících osobností a mnohé další památníky.

Váš Hus do té dlouhé řady patřil. A jeho zrod byl prý dramatický!

Jestli vás to neurazí, šlo o zdlouhavý a přerušovaný porod. Vše odstartoval parlamentní skandál. Češi se o Husa pohádali na zemském sněmu tak, že se div nepoprali. Začínal tenkrát zrovna advent. Sněm na posledním zasedání roku 1889 pokojně rokoval o rozpočtu a kdekdo z přítomných už prý nudou klimbal. Pak se ale přihlásil o slovo Josef Šíl, poslanec za Hradecko, jinak lékař v Kolíně, aby do suchopáru vnesl téma třaskavé jak granát. Zdánlivě šlo o prkoť. Vystoupení poslance Šíla se týkalo malé, okrajové věci, totiž jedné ze 72 votivních destiček, které se měly objevit na fasádě Národního muzea. Na těch tabulkách měla být zvěčněna jména nejzasloužilejších osobností českého národa. O definitivě seznamu vybraných velikánů rozhodoval výbor zemského sněmu. A poslance Šíla rozlítilo zjištění, že bylo ze záhadných důvodů pominuto jméno „největšího Čecha a veleducha“, jak pravil – Mistra Jana Husa. Obořil se na šlechtice i katolické duchovenstvo, že z jejich inspirace, ba z nenávisti vůči velkému nápravci církevních zlořádů bylo jeho jméno ze soupisu záměrně vyloučeno. Šíl sklidil ovace a ve vzniklé pohnuté debatě ho přispěchali podpořit jiní. Například poslanec Adámek vznesl dotaz, jak je možné, že biskup jednoty bratrské Jan Amos Komenský, náboženský emigrant, bez problémů prošel, zatímco Hus jako druhý ze světoznámých Čechů ne. Rozpoutala se bitva, jakou sněm dlouho nezažil. Hus se prostě stal zástupným tématem v tehdejším ostrém politickém zápase mezi mladočechy a staročechy. Poslanec za velkostatkáře staročech Borový prohlásil Husa za bludaře a náčelníka bludu, odmítavě se k Husově památce kupodivu vyjádřili i vážení univerzitní profesoři, historik Václav Vladivoj Tomek a jazykovědec Jan Kvíčala. Radikál Vašatý jim na oplátku vmetl do tváře, že by Husa zřejmě upálili i dnes. Vrchol kraválu ale nastal, když se o slovo přihlásil zástupce tzv. konzervativního velkostatku, třicetiletý princ Karel Schwarzenberg. Označil kazatele betlémského za viníka husitských válek i války třicetileté, co však hlavně – prohlásil husity za „bandu lupičů a žhářů“. To byla zlovolná, rozhořčující charakteristika. Noviny pak snad dva týdny nepsaly o ničem jiném.

Poslyšte, to byl Hus pořád ještě na ošklivci?

Kdeže! Třebaže se Češi snad z devíti desetin hlásili ke katolickému vyznání, vůči kacíři Husovi si kupodivu udržovali vztah jako k národnímu hrdinovi. Takže v téže době měl ve venkovských městech už kolem dvaceti pomníků. Nedlouho předtím byla staroměstská ulice Dominikánská přejmenována na Husovu. A v zasedačce pražské radnice už visel slavný Brožíkův obraz Husa na koncilu kostnickém. Nikdo tyhle obecně známé skutečnosti nehrotil. Proto tvrdím, že bitva o malou cedulku se stala záminkou k politickému souboji, v němž posléze, totiž ve volbách, dali mladočeši drtivě na frak staročechům.

Jak to tenkrát dopadlo?

Po různých tahanicích votivní destička pro Husa nakonec vyhrála. Avšak důležitější bylo, že Mistrovi zastánci v čele s agilním a oblíbeným Vojtou Náprstkem přišli s pádnou odpovědí. Náprstek ji formuloval přibližně takto: „Hus jin nestál za malou tabulku? Tož my mu dáme obří pomník!“ V tom smyslu Náprstek jako autorita mezi radními ovlivnil jednání pražského zastupitelstva. Pak v Národních listech vyšlo s palcovými titulky prohlášení, podepsané Janem Nerudou, Svatoplukem Čechem, Karolinou Světlou a dalšími celebritami. „Lide český!“ volalo se v něm. „Nahraďme, co zameškáno! Splaťme dluh vděčnosti Čechu největšímu!“ A následovala výzva ke sbírkám. Ještě o Vánocích založil Náprstek a jeho přátelé Spolek pro zbudování pomníku. A taky účet, na němž se pak do dubna 1890 sešlo prvních 50 000 zlatých.

Rakouské úřady neprotestovaly?

To víte, že jo! Votivní destička na Muzeu byla maličkost. Zato pomník kacíři Husovi v centru Prahy, to byla pro Vídeň velká česká provokace. Místodržitelství napadlo stanovy Spolku, zdržovalo, obstruovalo. Jenže v říši, málo naplat, panovaly demokratické poměry, a otázka pomníku spadala v posledku do výhradní kompetence pražské radnice a městského zastupitelstva, kde měli většinu už Češi a „náprstkovci“. Čili nebyly páky, jak plán překazit.

To jsme u roku 1890. Pročpak bylo zapotřebí dalších pětadvacet let, než pomník vznikl?

Vy možná už vše řešíte ráz naráz. To my nedovedli. Teprve jsme se učili. S klukama špachtlířema jsme tomu pomalému, klopýtavému ouřadování a hašteřivé nerozhodnosti vašnostů, co se považovali za odborníky, říkali „rozhrkaný český kolotoč“. To se ví, udělat takový monument není žádná legrace. Chce to koncepci, řád, organizaci, velké peníze. Avšak hlavně jasnou vizi. Jenže tu páni ouřadové ze Spolku, co funkcionář, to názor, neměli. Dokud žil Vojta Náprstek, jakžtak to dirigoval. Ale už v roce 1894 zemřel a pak se léta rozhodovalo ode zdi ke zdi.

V čem byl problém?

Ve všem. To by bylo na dlouhé lamentování. Tak třeba donekonečna se řešilo umístění pomníku. V zadání prvního konkurzu byla pro řešitele určena podmínka, že sousoší bude stát na Malém rynku, čili v sousedství Staroměstského náměstí. Kvůli regulačnímu plánu posléze vybrané místo padlo a následovala řada jiných návrhů, občas hodně divokých. Uvažovalo se o Betlémském náměstí, Václaváku, Karláku, o nábřeží, ale třeba i o Petřínu či dokonce o Karlově mostu náhradou za některou z barokních soch.

Vy jste se zúčastnil hned prvního konkurzu?

Nikoli. Konal se v roce 1891, mně bylo pouhých jedenadvacet, byl jsem ještě sochařský zelenáč. A pak, kolem té akce se odehrály podivné machinace. Starší kolegové mi vyprávěli, že se do soutěže přihlásila jen druhá a třetí garnitura. Vyhrál tenkrát vyučený štukatér, neznámý Vilím Amort. Sešlo se všehovšudy 9 návrhů. A víte, proč prvořadí tvůrci konkurz bojkotovali? Páni výboři si prý chtěli pojistit úspěch tím, že potichu, za bukem oslovili Myslbeka, aby jaksi mimo soutěž návrh pomníku taky vypracoval. Dokonce za tučný honorář, který by dostal mimo rámec konkurzu. On údajně souhlasil, začal na zakázce tajně dělat, ale pak se ten nefér postup s velkým rámusem proflákl a „Mísa“, jak se Myslbekovi říkalo, se stáhl.

Tohle se v Čechách, Mistře Šaloune, dost často děje dodnes. My tomu říkáme zmanipulované výběrové řízení. Ale jak to bylo dál?

Dosti chabé výsledky konkurzu se nakonec anulovaly, načež až do Vánoc 1899 pokračovaly letité, občas hodně vzrušené debaty o výběru a získání vhodného pozemku, o složení soutěžní poroty, o ideovém zadání, atd. Na přelomu roku 1900 byl „souboj“ o Husa konečně odstartován. Definitivně bylo za místo pro pomník vybráno na Staroměstském náměstí. Monument měl být z bronzu, podstavec ze žuly, náklady byly stanoveny na 150 000 zlatých a modely s dokumentací bylo třeba odevzdat do roka. V prosinci 1901 se sešlo 23 návrhů, mezi nimi i můj. Podle připomínek poroty – můj Hus byl zprvu příliš trpitelský, a oni chtěli spíš statečného – jsem po vítězství v soutěži návrh ještě vícekrát předělával a v detailech upravoval. I tak mi ale přiřkli první místo jednomyslně.

V čem tkvěla podstata vaší koncepce?

Zavrhl jsem rutinu tehdejších pomníků, zvolil zcela asymetrické řešení, přičemž kolem vyvýšeného Husa jsem se pokusil symbolizovat cosi jako otáčející se kolo či spirálu českých dějin, oněch vítězství a pádů. Směrem k Týnu, hlavnímu chrámu kališníků, jsem rozestavil skupinku šesti vítězných husitských bojovníků, zatímco směrem k pobělohorskému popravišti skupinu zdrcených emigrantů. Tuto metaforu, tvořící cosi na způsob uličního oltáře o ploše 900 metrů čtverečních, doplňovaly ještě další sochařské motivy.

Položení základního kamene Husova pomníku prý byla větší celonárodní slavnost než při založení Národního divadla.

Možná jo. Slavnost se konala 6. července 1903. Pohleďte na tenhle snímek: na Staroměstském náměstí by nepropadl klobouk, tak bylo narváno. Prý se sešlo nejméně sto tisíc lidí. Ale stavět jsme fakticky začali až za dlouho, asi dva roky před vypuknutím války, protože výboři stále vznášeli nové a nové připomínky. V roce 1907 jsem na náměstí musel vyzkoušet kašírovaný model v měřítku 1:1 a po definitivním schválení projektu jsem v roce 1911 musel porotě postavit na místě laťovou konstrukcí, aby viděli, jak bude dílo na vybraném místě působit.

Slavnostní odhalení pomníku asi byla velká sláva, ne? Nosili vás na rukou?

Všechna sláva polní tráva! Konala se jen schůze. Skoro tryzna. Seděl jsem zasmušile na radnici, kde se opatrně řečnilo. Slavnost odhalení Husa se vlastně nikdy nekonala. Byla naplánována na 6. července 1915, čili na den 500. výročí Mistrova upálení. Jenže původně zamýšlené velkolepé přípravy zhatila světová válka. V den jubilea už trvala skoro rok, všechno se už nakupovalo na příděl, platila kdejaká válečná omezení, nebylo divu, že i chystané oslavy úřady zakázaly. Pročež byl kolem pomníku rozestavěn strážní kordon vojáků a policajtů. Přesto na náměstí přicházeli Pražané v tisícových houfech a v smutném zamyšlení pokládali k Husovi květiny. K večeru už je mohli jen házet přes přílby do kruhu nakomandované ochranky. Druhý den – to bylo až dojemné – byl pomník pod květinami sotva vidět. Z barevné zahrady vyčníval jen Mistr Jan Hus…