Tady pracujete, paní doktorko?

Co vás nemá! Ve svatostánku? To by Libuška nedopustila. Mám pokoj naproti. Můžeme si dát čaj? Kávu nikomu nepodstrkuji, natož alkohol… Jo, a kdybych kecala jak Palacký, tak mě zaražte.

Co prosím?

Nedělejte, že rčení neznáte! Ale všechno je jinak. Starý pán byl ve skutečnosti nemluva. Máš keců jak Palacký je obrat, který rozšířila právě Libuška, a ne o dědovi, nýbrž o svém strýci Janu Kašparovi Palackém. Čili o synovi starého pána. Jan byl profesorem zeměpisu na filozofii, trpěl patologickou brebentivostí, a protože ke všemu chodil zanedbaný, stal se známou pražskou figurkou. Studenti výrok s gustem zavedli, ale jinak měli toho podivína rádi. Byl to všemi milovaný pošuk.

To jste mi rozšířila obzor… Smím se ale zeptat, jak jste se ocitla zrovna u Palackých?

Myslíte na stará kolena, pane džentlmen? Jsme s Libuškou od mládí kamarádky. Ještě z Amerického klubu dam. Ona mi vždy pomáhala. Často hmotně, Albín taky. Tedy pan manžel myslím, profesor Bráf, možná nejlepší národohospodář v téhle zemi. Když jsem byla občas v Čechách shánět místo nebo kvůli nostrifikaci, brávali si mě na byt. Profesor vymýšlel kdeco, přimlouval se, aby mi ti šmejdi na školství uznali diplom – víte, ono se to se mnou marně táhlo celá desetiletí. Já zas Líbu párkrát kurýrovala, vždy úspěšně. Načež ovdověla a začala ji trápit samota. Znáte to. Prostě jsme si zbyly.

Vy taky jste… Chtěl jsem říci…

Ne, pane džentlmen! Já nejsem vdova, nýbrž slečna. Na dožití. Na to jste se chtěl zajisté optat. Nebudeme to rozpitvávat, ale až na vzácné, proto i nedosažitelné výjimky jsem nikdy nezavadila o mužského, který by stál za upuštění šnuptychlíčku. Zato bych vám mohla sepsat mnohastránkový adresář pitomců, nadutců a machů. Náprstek byl v tomto směru čestná výjimka. Zas ale o sebe moc nepečoval. A měl svou zlatou Pepičku.

Doufám, že schválně přeháníte!

Tak se optejte vysokoškolaček! Moc jich ještě není, ale přibývá jich. Ať vám poví, jak přezíravě se k nim chová většina profesorů. A kolik pánů mediků nad nimi ohrnuje nos. Optejte se učitelek, kdopak to pro ně vymyslel povinný celibát, pořád ještě vyžadovaný, ačkoli se už píše dvacáté století! Máte milého, paní učitelko? Tak se modlete, ať to na vás nepraskne! Otěhotněla jste? Okamžitě pryč ze školství, nestoudnice! Mateřství se přece neslučuje s výchovou cizích dětí. Mohla by na něco tak stupidního přijít žena? Povinné, státem uzákoněné staropanenství učitelek prosadila lepší polovina lidstva. Ta vaše, pane! Omlouvám se… Říkejte mi třeba semetriko.

Myslím, že vaše roztrpčení chápu. Vím, že jste měla se svým lékařským diplomem léta trápení…

Trápení jste pravil? Když vám hlupáci vezmou všechny ideály a znemožní kariéru, vy to označíte za trápení? Nasadila jsem kdysi všechny síly, vůli, odvahu, rozhodla jsem se jít příkladem ostatním českým ženám. Jako zbožná křesťanka jsem toužila pomáhat lidem od nemocí a bolesti, jako vlastenka jsem po studiích spěchala domů, abych byla užitečná v rodné zemi. Jenže ono to všechno bylo k ničemu. Prakticky jsem jako lékařka nezavadila o práci. Nikde mě nechtěli. Pokud jsem se na krátký čas někde uchytila, jako třeba v Žamberku, páni kolegové doktoři mě rychle vyštípali. Že se chovali přezíravě a měli blbé poznámky, to se ještě dalo snést. Ale že psali udání řediteli a na okres, na to jsem žaludek neměla.

Vskutku byly ve zdravotnictví vztahy vůči ženám tak konfliktní?

Nezapomeňte, že jsem byla absolutní bílá vrána. Jediná žena v českých zemích s lékařským diplomem. Navíc získaným v cizině. Tedy byly jsme dvě, ale kolegyně Bohunka Kecková to v Čechách rychle vzdala a natrvalo odešla sloužit do Bosny. To byl tenkrát rakouský protektorát, který je od roku 1908 vojensky zabraný coby jedna z provincií monarchie. Já tam taky něco přes rok sloužila. Ale k věci! Vůči řeholním sestrám a ošetřovatelkám se lékaři chovali sice přísně, jenže bez pečovatelek se provoz špitálů neobešel a na podřízený personál byli doktoři odedávna zvyklí. Zato plně kvalifikovaná doktorka mezi lékaři, to bylo něco jako muleta pro býky. Nechápala jsem to a při své vzdorovitosti jsem si namlouvala, že averze časem vyhnije, pánové si zvyknou.

Nemění se situace postupně k lepšímu?

Uvědomte si, že jsem od roku 1881 až do promoce Anny Honzákové v roce 1902, čili přes dvacet let, byla v zemi jediná žena s lékařským diplomem. Takovou černou ovci nebylo těžké zahnat do kouta, ba vyštvat z ohrady. Zvláště, když měla vypáleno na čele stigma: ministerstvo školství a kultu mi přece vytrvale odmítalo udělit nostrifikaci. Moje lejstra ze Švýcarska zůstávala pro rakouské byrokraty bezcenným cárem papíru. Budiž, s domácím diplomem Honzákové a dalších absolventek Karlovy univerzity, kterých je dnes už na desítky, se klima nepřízně vůči vysokoškolsky vzdělaným ženám sice mění, ale hodně pomalu. Pánové mají dlouhé vedení. Pořád jsou přesvědčeni, že ženská může vykonávat nanejvýš nějaké subalterní, podřadnější činnosti. Mně taky i vysoce kultivovaní a vzdělaní chlapi doporučovali, ať dělám lázeňskou, případně porodní bábu. Na to jsem ovšem nepotřebovala pět let medicíny, to by mi stačil několikaměsíční kurs. A Anička Honzáková, holka pomalu o čtvrt století mladší? Přijetí na univerzitu si nejdřív musela těžce vyboxovat, na českou medicínu ji vzali, až když se s úspěchem zapsala na německou. Kde ji přijali nepochybně z hecu, aby Čechy naštvali: hleďte, jak jsme proti bémákům velkorysí! Pak tedy dostudovala, ale prošla si taky svou křížovou cestou. Nastoupila jako elévka na pražskou chirurgickou kliniku profesora Maydla. Myslím si, že trochu ze známosti. Načež Maydl náhle zemřel, a uvolněná, dosud potlačovaná averze kolegů začala Aničku deptat. Odešla. Znechucena marnými pokusy klinicky se uplatnit si někdy v roce 1905 otevřela Na Moráni gynekologickou ordinaci a je od té doby spokojená. Chodí k ní ženská umělecká smetánka, holky z Amerického klubu dam i z feministických spolků. Honzáková úspěšně vyvázla.

Trápení jste pravil? Když vám hlupáci vezmou všechny ideály a znemožní kariéru, vy to označíte za trápení? Nasadila jsem kdysi všechny síly, vůli, odvahu, rozhodla jsem se jít příkladem ostatním českým ženám.

Vy jste, paní doktorko, na podobnou privátní praxi nepomyslela?

Jasně že ano. Ale k tomu, abych se postavila na vlastní nohy, jsem nikdy nedala do kupy dost peněz. Tedy jednou jsem se rozhoupala, bylo to v roce 1907 v Ženevě. Domluvili jsme se s kolegyní, že si pronajmeme malé sanatorium a budeme ho provozovat společně. Já se starala o pacienty, ona o hospodářské záležitosti. Trvalo to pouhých pár měsíců, a veškeré moje úspory se rozplynuly. Dodneška nevím, zda ta moje kolegyně byla tak šikovná, nebo tak nešikovná…

Pořád se chystám položit vám asi nejdůležitější otázku, a pořád to odkládám. Co vás vůbec přivedlo k rozhodnutí studovat medicínu?

Důvodů bylo hned několik. Postupně se nabalovaly. Ale kdybych měla označit ten hlavní, asi to byla zarputilost či umíněnost dokázat nemožné. Ještě když jsem byla malá, zlatým standardem pro děvče z chudých poměrů bylo vychodit šestiletou triviálku, čili naučit se jakžtakž číst, psát, počítat.

Plus nějaké ty práce pro domácnost. Vyšší vzdělání bylo jen pro chlapce, do jejich gymnázií dívky nesměly. Slečinky z bohatých rodin si mohly dovolit privátní preceptory, tedy franštinu, klimprování, malování, tanec atd. Jenže já byla holka ze samoty, z maličkého mlýna. Ačkoli jsem hodně četla a ráda se učila, jakousi příležitost studovat dál jsem spatřila až v roce 1863, kdy v Praze otevřeli vyšší dívčí školu. Naši o tom dlouho nechtěli ani slyšet. I pro ně platilo odvěké dogma, že ženská patří k vařečce a učenost jí leda poblázní. Trvalo pět roků, než se mi je podařilo zlomit. Takže jsem v roce 1868 přišla do Prahy, začala chodit na vyšší dívčí, do sotva dostavěné nové školy ve Vodičkově ulici. Brzy jsem začala dávat kondice, abych nějak vyšla. Studovala jsem s vyznamenáním. A pokaždé jsem žádala školský úřad, abych mohla ročník uzavřít komisionální zkouškou.

To už jste myslela na medicínu?

Zprvu jen tak dětinsky. V naší rodině jsme dědičně měli potíže s plícemi, bratr i sestra o pár let později umřeli na tuberkulózu. A já si občas před spaním snila o tom, že bych jednou chtěla být světu nějak užitečná, nejlépe v roli člověka, co pomáhá a uzdravuje. Pořád mi vrtal v hlavě příběh Rusky Suslovové, která v roce 1867 jako třetí žena na světě získala v Curychu doktorát z medicíny. Když ona, proč ne já?, napadlo mě ve třetím ročníku.

Včetně toho Curychu?

Kdeže! Každý mladý člověk začíná jako naivní snílek. Tenkrát, poté, co se habsburská říše stala konstituční monarchií, co se rozdělila na Rakousko-Uhersko a přijala demokratickou ústavu, jsem si prostoduše myslela, že všechno půjde mílovými kroky vpřed. Noviny byly plné řečiček o svobodě, rovnosti, pokroku. Ženské spolky psaly petice do Vídně, aby i děvčatům bylo umožněno vyšší vzdělání, aby se pro ně otevřela gymnázia s právem maturity. Už se ozývaly dokonce takové revoluční myšlenky, že i v Rakousku by měly mít ženy právo studovat na vysokých školách. A já, blbá, všem těm krásným ideám věřila. Myslela jsem, že mi dovolí odmaturovat a… Zažil jste něco takového, jako bylo naše jaro národů?

Opakovaně. Mohl bych vyprávět. Také to selhalo…

Právě! Skutek utek. Z nádherných snů zbyly plané kecy. Dívčích maturit se dočkala až následující generace a univerzity se ženám začaly velmi opatrně otevírat až po roce 1897. To mi bylo už pětačtyřicet.

A proč, prosím vás? Téhle averzi vůči ženám my už nerozumíme.

Z církevního hlediska platilo, že žena je pouhé Adamovo žebro, k tomu navíc tvor zatížený dědičným hříchem kvůli průšvihu s jablkem, utrženým v ráji ze stromu poznání. Naši třeba slovům pana faráře na toto téma bezelstně věřili. Z vědeckého hlediska se pak mělo za prokázané, že žena je tvor méněcenný, neschopný dosáhnout plnohodnotného poznání, protože má menší mozek než muž. Tuto módní teorii francouzského chirurga Le Bona dogmaticky hlásal například i proslulý český chirurg Eduard Albert a další kapacity. Nu, a v lidovém prostředí nadále přežívaly odvěké patriarchální představy o muži jako vládci a ženě jako ve všem podřízené bytosti. Zašeptám jen tak mimochodem, že u Čelakovských, tady v rodině Palackých či Riegrů i jinde si pánové mysleli totéž, jen to dávali najevo poněkud kultivovaněji. Jestli jsem po celý život muže popuzovala, a o tom nepochybuji, bylo to tím, že jsem tyto předpotopní názory vždy odmítala, odsuzovala a chovala se podle toho.

Jestli dobře počítám, předběhla jste svým zcela ojedinělým úspěšným vysokoškolským studiem svou dobu o čtvrt století.

Bude-li nám měřítkem promoce doktorky Anny Honzákové, tak o dvacet let. Nutno dodat, že jsme se po dohodě vydaly do Curychu v roce 1875 tři. Kecková, Kurková a já. Kurková asi rok po nástupu umřela, ani nevím na co, už jsem o ní neslyšela. Bohunka Kecková zůstala v Curychu, já po třech semestrech zamířila do Bernu. Tam bylo všechno o polovinu levnější, od bydlení až po taxy, i profesoři byli přívětivější. Absolvovala jsem v roce 1881, asi na rok jsem ale studia přerušila, ani s pomocí rodičů a kondic jsem náklady na studium totiž nezvládala, vlastními penězi mě párkrát musela založit bohatá spolužačka z Kolumbie Anička Galvisová.

A kde jste složila maturitu?

Nikde a nikdy. Na chlapeckém gymnáziu v Praze jsem předtím udělala zkoušky z nižšího gymplu plus z kvinty. Když se ale ukázalo, že rakouský šiml mi maturitu v žádném případě neumožní, uspíšilo to moje, respektive naše rozhodnutí zkusit vysokou školu ve Švýcarsku. Tam mohl studovat, kdo chtěl. Musela jsem jen podepsat revers, že maturitní vysvědčení předložím dodatečně. Když jsem pak po letech bernský rektorát seznámila s poměry v monarchii, mávli rukou a nechali mě uzavřít studia i bez matury. Pravda ovšem je, že přísné rigorózní zkoušky jsem složila až po pestré zahraniční praxi v roce 1887. Získala jsem na jejich základě takzvaný patent, který mi dovoloval vykonávat lékařskou praxi kdekoli ve Švýcarsku. Proto jsem tam posléze na různých štacích prožila valnou část života. To prokleté středoškolské vysvědčení se však na léta stalo kamenem úrazu doma. Respektive chybějící maturita posloužila ministerským byrokratům jako vítaná záminka, aby mi odmítli udělit opakovaně žádanou nostrifikaci švýcarského diplomu. Petice ženských spolků, protekční zásahy profesora Bráfa, Vojty Náprstka a dalších celebrit nepomohly, ministerstvo kultu trvalo na svém: švýcarský lékařský diplom uznají pod podmínkou, že dodatečně vykonám maturitní zkoušku.

Takže jste se znovu pustila do učení?

Ani nápad! Jsem tvrdá palice. Rozlila jsem si tím mléko u většiny přímluvců včetně Krásnohorské a Bráfa. Avšak nebyla jsem schopna překousnout, že v takřka čtyřiceti se mám vracet k předmětům z mládí jen proto, že zabedněné rakouské úřady opovrhovaly vzděláním získaným v cizině. A tak jsem opustila Prahu i habsburskou monarchii, aby se mi na dlouhá léta stalo druhou vlastí Švýcarsko.

Prý vás ale jako lékařku využily rakouské úřady v Bosně?

Máte pravdu, to bylo velké dobrodružství, ale kvůli svým bronchitidám, angínám a diftérii jsem v tom suchém horku vydržela jen něco přes rok. Ministerstvo zdravotnictví tenkrát hledalo konkursem státní lékaře pro Bosnu, nejlépe ženy, protože muž, byť doktor, se nesměl muslimky ani dotknout. Přihlásila jsem se. A pro pozici v kraji, kde lišky dávaly dobrou noc, najednou scházející maturita nescházela. Takže jsem rok 1892 strávila v Dolní Tuzle a pak v Sarajevu. Byla to drsná praxe. Místní obyvatelstvo bylo z devadesáti procent negramotné, ženy uznávaly léčení zaříkáváním, amulety, nakuřováním, šamanskými praktikami, které jsem neovládala. Vůči vědecké medicíně byly silně nedůvěřivé. Tak jsem aspoň psala recepty, pořizovala výkazy a šířila osvětu. Zejména jsem jim vštěpovala elementární hygienu. Vždyť ženy spávaly v denním oděvu, nemyly se, kouřily a pily, novorozeňata nekoupaly, nýbrž polévaly studenou vodou a krmily je mastnou stravou. Většina dětí tu umírala do dvou let. Avšak když se mi podařilo získat důvěru pacientek, začal mě šikanovat můj nadřízený, místní lékař-macho, a to jsem odmítla snášet. To víte, tvrdá palice…

Čili kde jste naplno uplatnila své medicínské vědomosti?

Na mnoha místech, ale jestli to mám říct natvrdo, tak dlouhodobě a se vší svou kvalifikací nikde. Působila jsem na řadě míst ve Švýcarsku, třeba jako terénní doktorka v Alpách, asistovala jsem v plicním, pak vodoléčebném sanatoriu, byla jsem lékařkou v dívčím ústavu, osvojila jsem si speciální masáže v Baden Badenu, sloužila jsem v Drážďanech i Lipsku, dokonce jsem jeden čas v Anglii pečovala o choromyslnou bohatou šlechtičnu. Leckde jsem ovšem pro mužské kolegy zůstávala tou podivínkou a černou ovcí, co nějakým zázrakem dokázala vystudovat medicínu. Ale jestli se mne ptáte na dlouhodobou lékařskou kariéru, otevřeně říkám, že mi ji osud nedopřál.

Když jste mi po vaší kolegyni Bráfové vzkazovala, že mne přijmete, pochvalovala si milostivá paní, jak jste prý konečně spokojená.

Ano, jsem. Člověk se naučí slevovat. Už léta žiji v Praze. Ve svých sedmapadesáti jsem se vrátila natrvalo. Už bez iluzí, zato se steskem celoživotní vlastenky, Češky. Nejdřív mi tu umožnili učit němčinu na průmyslovce – paradox, viďte! Ale pak mi dámy z ženských spolků v čele s Eliškou Krásnohorskou vyškemraly na tom milém rakouském šimlovi, že mi byla udělena výjimka, vlastně nostrifikace lékařského diplomu ze Švýcarska, a to výhradně a s omezením pro pedagogické účely. Mohla jsem tedy od roku 1915 učit hygienu, prevenci a zdravotnickou osvětu na dívčích středních školách včetně průmyslovek. Což mě bavilo a baví. Stará bába udržuje kontakt s mládím a to ji osvěžuje. V současnosti už mám jen pár hodin týdně, ale bohudíky za ně. A víte, z čeho cítím největší zadostiučinění? Že jsem jako první jaksi rozkopla bránu univerzit pro česká děvčata. Doufám, že vaše generační kolegyně už žádné feministické bolesti nezažívají. Nám kázali o rovnoprávnosti a občanství, rovnoprávnými občankami jsme však nebyly v ničem. Leda odvozeně, skrze své manžely a pány. A propos, kolikpak dívek studuje vysoké školy?

Řekl bych, že jich je přibližně stejně jako chlapců. A třeba na pedagogické fakultě tvoří převážnou většinu. Takže žádné problémy a konflikty? Žádné rozčílené feministky?

Nějaká manka existují vždycky. Ale mužští už doktorky berou a svléknou se před nimi v ordinaci už beze studu a ponížení.