Cestou z pražského hlavního nádraží do Zenklovy ulice jeli taxíkem. Řidič jen nadával na „Rusáky“ a pak se své pasažérky zeptal na postaršího spolucestujícího. Ten si jen ukázal na němá ústa, zatímco Natálie odvětila: „Ále, to je návštěva ze Slovenska.“ Všichni blízcí jí říkali Nataša. V Československu žila od narození a její čeština byla perfektní, takže taxikář v ní ani v jejím strýci soukmenovce nenáviděných okupantů nepoznal.

Rozpolcenost mezi láskou ke všemu ruskému a odporem a strachem vůči Sovětskému svazu provázela Natálii Lastovičkovou a její rodiče celý život. Otec Jevgenij Kuftin byl carským důstojníkem, příslušníkem carského námořnictva. Když bylo jasné, že v Rusku vítězí rudí a teror bolševické revoluce dosahoval vrcholu, rozhodl se zachránit emigrací. Prvorepublikové Československo patřilo mezi několik zemí, které se rozhodly v rámci tzv. ruské pomocné akce emigranty přijmout. Mladá republika potřebovala odborníky všeho druhu, proto přijímala ruské lékaře, inženýry a mladé muže, kteří byli ochotní studovat.

Československo bylo dokonce jediným evropským státem, který pobyt uprchlíkům i financoval. Stanovilo si ovšem jasné podmínky: přijatí mladí muži neměli na území ČSR vyvíjet politickou činnost a museli zapomenout na svou válečnou minulost a vojenskou kariéru. Účelem jejich pobytu se mělo stát jen studium. Nakonec jich Československo přijalo přes 20 tisíc. Měli zdarma zajištěno ubytování, stravování, ošacení a možnost studia zvoleného oboru.

Jevgenij Kuftin se dostal na studium zeměměřičství do Prahy. Tady se seznámil se svou budoucí ženou a Natáliinou matkou Olgou, která do Československa emigrovala na zájezdu ruského hereckého souboru MCHAT. Oba byli rozvedení a měli syny ze svých předchozích manželství. Nový život jako českoslovenští občané začali ve dvacátých letech v Užhorodu na Podkarpatské Rusi. Tam se 17. května 1930 narodila Natálie.

Dům v Užhorodě, poslední bydliště rodiny Natálie.

Dobytčákem do Prahy

„Moje dětství, to byla pohádka,“ vzpomíná paní Natálie. Na Podkarpatské Rusi se rodina účastnila společenského života nejen ruské, ale i české menšiny. Otec chodil na hony a lovy, matka založila ochotnický spolek, celá ruská komunita udržovala vřelé vztahy, které stmelovala mimo jiné pravoslavná církev. „Léto tatínek trávil pracovně na venkově, kde vyměřoval sedlákům pole. My s maminkou jsme vždy jezdily s ním, ubytovaly jsme se u nějakého hospodáře v pronájmu a byly tam jako na chalupě. Chodily jsme na houby, na maliny, tam toho všeho bylo, úplně panenská příroda,“ vypráví pamětnice. Otec na tehdejší poměry vydělával dobré peníze, ale většinu svého výdělku posílal rozvětvené rodině do Sovětského svazu, kde ovšem peníze „mizely jako v černé díře“.

Idylické dětství skočilo s uzavřením mnichovské dohody na podzim 1938. Území Podkarpatské Rusi připadlo Maďarsku, jeho vojska záhy překročila hranice a Čechoslováci se museli stěhovat. Dočasně byli odsunuti do města Chust, kam si ještě směli vzít i nábytek a téměř všechen majetek. Nebyla to ale konečná stanice. Na jaře 1939 museli všichni opustit Podkarpatskou Rus definitivně a odjet do Čech, tentokrát už jen s jedním osobním kufrem. Řada lidí přišla o nové domy a všechen majetek bez náhrady.

Natálie s otcem

„Cestovali jsme dobytčáky,“ vzpomíná paní Natálie. „Vagón byl přeplněný, dospělí seděli na zemi a my děti jsme spaly ve žlabech, kam se normálně dobytku sypalo žrádlo.“ Vlak jel přes Polsko, ke konci cesty už byli všichni vyčerpáni stresem i hladem.

Podivná návštěva

Když Kuftinovi dorazili v březnu 1939 do Prahy, bylo už město okupované nacisty. Dočasné ubytování našli oni i další ruští emigranti v takzvaném profesorském domě, který jejich krajané ve městě vybudovali ve dvacátých letech. Později si našli malý byt na Hanspaulce u francouzského gymnázia, kde prožili zbytek války. Natálie během ní chodila do ruského gymnázia, které jí, stejně jako rodiče, vychovávalo v lásce k Rusku.

Společně s Rudou armádou dorazila do Československa také NKVD a její speciální jednotky SMERŠČ, které hned v prvních dnech po osvobození začali ruské emigranty unášet a posílali je do gulagů na Kavkaz a Sibiř.

„My jsme byli skutečně obrovsky proruští,“ vypráví. „To byla neuvěřitelná radost, velký jásot, když přijela Rudá armáda do Prahy, maminka měla slzy v očích, že vidí ruské hochy.“ K ruským rodinám se sice dostávaly zprávy o stalinském teroru, ale zejména v prvních poválečných dnech i letech bylo pro Kuftinovy těžké jim uvěřit. Stejně jako mnohokrát před tím i později byli zajati ve schizofrenní situaci mezi láskou ke své původní vlasti a kultuře a strachem a nenávistí k bolševickému režimu.

Proruské naladění bylo podle Natálie dáno i tím, že se rudoarmějci v Praze až na výjimky chovali slušně. Tedy alespoň do té doby, než se opili. „Měla jsem mezi vojáky taky svého nápadníka. Ten vždycky přišel za tatínkem a říkal mu: ‚Otče, vezměte si mojí pistoli, já se dneska určitě ožeru, tak abych nezastřelil svoji nevěstu, vaši dceru.‘ A mě jako patnáctiletou holku vždycky lifrovali nahoru k sousedce, aby na mě nepřišel.“

Jevgenij Kuftin se ve svém nadšení hned po válce hodlal i s rodinou vrátit zpět do Ruska. Na konzulátu mu ale úředník řekl, aby přišel, až dcera dostuduje, že Sovětský svaz potřebuje studované odborníky. Kuftin z toho byl zklamaný. Nepochopil, že úředník mu pravděpodobně zachránil život, když mu návrat do SSSR mezi řádky vymluvil. Sovětský svaz po válce emigrantům nic nezapomněl ani neodpustil, naopak nekompromisně se mstil. Společně s Rudou armádou dorazila do Československa také NKVD a její speciální jednotky SMERŠČ, které hned v prvních dnech po osvobození začali ruské emigranty unášet a posílali je do gulagů na Kavkaz a Sibiř. Rodiče Natáliiných spolužáků, jejich ruští přátelé a sousedé začali mizet. Kuftinovi byli zatčení a odvlečení na Sibiř ušetřeni možná i díky události, která se chvíli po válce zdála až bezvýznamná.

Bratr v Užhorodě.

„Jednoho dne v zimě 1945 si tatínek oblékl silný kabát, bagančata a čepici, s maminkou se nějak podezřele dlouho loučil a líbal a maminka ho pořád křižovala,“ vzpomíná Natálie. Pak otec odešel s jejím o čtrnáct let starším nevlastním bratrem Rafaelem. Jí, tehdy čtrnáctileté, tehdy neřekli nic, ale později se dozvěděla, že bratr dostal pozvání, aby pomohli ruským partyzánům, kteří se schovávali kdesi v lesích za Prahou. Muži se měli stát jakousi spojkou mezi partyzány a českým odbojem. Jevgenije Kuftina ani Rafaela ale už do konce války nikdo nekontaktoval, a tak se ke skutečné práci proti nacistům nikdy nedostali. Rodina na epizodu s partyzány téměř zapomněla, dokud se ve dveřích jejich bytu v lednu 1946 z ničeho nic neobjevil partyzánský kapitán. „Táta měl radost. Ještě pořád považoval Sověty za hrdiny. Sice jsme už tušili, že NKVD řádí, proslýchalo se, že i některé naše známé vytáhli z postele,“ vzpomíná Natalie, „ale otec byl takový bezelstný, naivní a příliš nadšený, příliš miloval Rusko. Tak maminka nosila pořád něco na stůl a hodně se pilo a kapitán vyprávěl, jak je vděčný, že se tatínek nebál a přišel před koncem války za partyzány.“

Rozhovor se nakonec proměnil ve výslech, kdy se kapitán vyptával Kuftina na veškeré příbuzenstvo v Rusku, co kdo dělá a co si myslí. S tím, jak klesala hladina v láhvi vodky, začínal partyzánský kapitán opilecky blábolit a v jednu chvíli se Nataliinu otci prořekl, že o jeho příbuzných v SSSR ví víc, než on sám. Při odchodu pak rodině Kuftinových poradil, aby si zažádali o sovětské občanství. Natálie Laštovičková je dnes přesvědčena, že válečná návštěva partyzánů zachránila otci život.

Moc sovětského občanství

Kuftinovi o sovětské občanství skutečně požádali. Natálie odmaturovala v roce 1949 na sovětském gymnáziu, které vedlo studenty tvrdě v bolševickém stylu v duchu hesla Sovětský svaz náš vzor. Náklonnost k Rusku vedla Natálii s dalšími ruskými přítelkyněmi na koncerty Alexandrovců a také za zábavou do Klubu sovětských občanů, kde se silně angažoval její bratr Rafael. Obchodoval s použitými psacími stroji a byl dost zámožný na to, aby mohl klub podporovat ze svého. Prostory klubu ve Slovanském domě vybavil nábytkem i koberci, zprovoznil restauraci, která podávala ruské speciality, organizoval kroužky či výuku ruštiny pro děti.

Začala se více zajímat a vzdělávat a pochopila, že je rozdíl mezi starým Ruskem, které milovali její rodiče, a současným Sovětským svazem.

V padesátých letech se ale jeho aktivismus znelíbil na vyšších místech. Z Klubu sovětských občanů byl vyhozen s tím, že ho financoval z peněz vydělaných buržoazním způsobem. Doneslo se mu, že po něm jde NKVD a StB, a tak se Rafael rozhodl zmizet ze země. Rodičům přivedl psa, aby se o něj postarali a uklidňoval je, že na sovětský pas legálně vycestuje do Vídně.

„Ve skutečnosti šel pěšky, jak se říkalo, přes kopečky,“ vypráví Natalie. „ Nejprve do Rakouska a pak do Kanady. Později se u nás objevil člověk údajně se vzkazem od bratra, že mu máme psa poslat. Vlastně nám nenápadně nabízel, že nás taky převede, ale naivním rodičům to nedošlo.“ Vše se rodina dozvěděla až po mnoha letech, kdy se s Rafaelem opět setkali.

Vyhazov bratra z klubu a jeho útěk za hranice nahlodal Natáliin nekritický obdiv ke všemu ruskému. Definitivně ji pak jako mladou slečnu v padesátých letech vyléčili čeští vrstevníci, zejména parta kolem bratrů Koptových. Měli rozhled, sami vrátili stranickou legitimaci už v roce 1948 a ona před nimi nechtěla vypadat hloupě. Začala se kvůli nim více zajímat a vzdělávat a pochopila, že je rozdíl mezi starým Ruskem, které milovali její rodiče, a současným Sovětským svazem. Nakonec nikdy nevstoupila do KSČ ani do Svazu československé mládeže.

I prostá skutečnost, že je sovětskou občankou, ovšem stačila na to, aby se jí řada lidí obávala, nebo se před ní alespoň měla na pozoru. „My jsme jako mladí hodně pokuřovali, popíjeli a dělali hluk v domě, ale když si přišel soused stěžovat, odbyla jsem ho,“ vypráví. „Divila jsem se, že se nechal odbýt mladou holkou, ale ono za to asi mohlo to sovětské občanství,“ popisuje Natálie, jakou atmosféru strachu šířila v padesátých letech v Praze pouhá zmínka o vztahu k SSSR. Fungovalo to tak i na úřadech, například když se Natálie ucházela o místo překladatelky na ministerstvu: „Kádrováci byli poserové. Ptali se, jestli mám někoho v zahraničí. Řekla jsem popravdě, že bratra a že je občanem SSSR. Tak sklapli, asi se báli, že je nějaký agent.“

Vysněnou starou vlast, po níž její rodiče stále smutnili, poznala v roce 1958, kdy jako tlumočnice vyjela jako členka pracovní skupiny do Moskvy na konferenci RVHP. Paradoxně i ona musela před návštěvou Sovětského svazu získat vstupní víza. Země byla v padesátých letech uzavřena všem včetně Sovětů žijících v zahraničí.

Ačkoliv konference měla trvat jen týden, Natálie s sebou vlakem vezla tři obrovské kufry. Byly plné věcí pro zdecimované příbuzné, třeba maminčinu sestru, jejíž muž zemřel v gulagu a ona zůstala sama se šesti dětmi. Přesto si Natálie nevzpomíná, že by z životních podmínek v SSSR byla rozčarována. „Asi to bylo emocemi, převážilo nadšení ze shledání s příbuznými,“ vysvětluje.

Svatba, 1966.

Mysleli jsme, že to hučí kombajny

Šedesátá léta a oteplení totalitního režimu umožnily Natálii se vdát. Na tehdejší dobu se vdávala až ve vyšším věku šestatřiceti let, protože jako sovětská občanka si dříve nemohla vzít cizince. S Jiřím Laštovičkou, restaurátorem a sochařem, měli svatbu v roce 1966, v zimě 1968 požádala Natálie o československé občanství. Tou dobou už také měla první dítě.

Vlaky ze Sovětského svazu pár dní po jednadvacátém srpnu nejezdily, zato pražské hlavní nádraží bylo plné lidí, kteří utíkali na Západ.

Srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 ji zastihla i s rodinou na chalupě ve Sloupu v Čechách, kde s nimi shodou okolností trávili léto i příbuzní z Belgie, rovněž ruští emigranti. „V noci nás probudilo hučení. Nejdříve jsme mysleli, že to jsou kombajny, ale bylo nám to divné. Pak se šel muž podívat k silnici a tam narazil na Němce,“ vypráví Natálie o tom, jak její manžel zahlédl náhodou těch několik málo vojáků NDR, kteří se k invazi do Československa připojili. Jako důkaz schovávala dlouhá léta bonbon, který její muž od vojáků dostal.

Princezna a zlý čaroděj

Dramatické dny srpnové okupace má Natálie spojené i s návštěvou strýce Aljoši ze Soči, která jako kdyby vypadla z absurdního dramatu. Vlaky ze Sovětského svazu pár dní po jednadvacátém srpnu nejezdily, zato pražské hlavní nádraží bylo plné lidí, kteří utíkali na Západ. Když konečně strýc dorazil, čekala ho s Natálií dobrodružná cesta z Prahy za zbytkem příbuzných na chalupu do Sloupu: „Všichni lidé v autobuse nadávali, hučelo to tam jako v úle a strýček na moji radu jen mlčel a usmíval se.“

U prověrkových komisí se při otázce na schvalování, či neschvalování invaze Natálie vymluvila, že byla na venkově a jakémukoliv trestu unikla. „Co mi taky mohli udělat. Ze strany mě vyhodit nemohli, když jsem v ní nebyla. A pracovat už jsem stejně nemohla, čekala jsem druhé dítě. Naopak potřebovali oni mě, protože tlumočníků bylo málo, jezdili mě do Sloupu přemlouvat, protože pro ně neměl kdo překládat.“

V roce 1969 dostala zpět československé občanství díky tomu, že o něj požádala včas, ještě před invazí. Se SSSR se už do křížku nikdy nedostala, ale dodnes ve vztahu k rodné zemi svých rodičů zůstává ostražitá: „Je to jako v té pohádce, kde si princezna vzala zlého čaroděje a snažila se mu utéct,“ dodává s trpkým úsměvem.