V moderním proskleném foyer Přístavu, pobočky Elpidy na Praze 7, je klidné pozdní dopoledne, venku mrzne. Čekám na starší dámy z Ukrajiny, které přijdou na zkoušku pěveckého sboru Kalina, a lektorku Tatianu Smirnovu, která ukrajinské uprchlíky v důchodovém věku učí česky. V Elpidě vede také kurz řeckého tance, japonštiny a se mnou právě sbor Kalina. „Pedagogiku jsem začala studovat, protože jsem se na tu školu prostě dostala. Nyní ale vidím, že to mělo svůj hlubší smysl,” vypráví.

Dámy z Kaliny nechtěly jen chodit na kurzy jazyka, toužily také něco vytvářet – a nejvíc je bavilo zpívání. Založily sbor, se kterým zkouší, vystupují a scházejí ve volném čase. Práce se jim shání špatně, čeština jde pomalu, a tak když nehlídají vnoučata, rády se věnují vlastnímu programu. Po začátku války se jich ujala právě paní Tatiana – vedle jazyka jim ukazovala Česko, brala je na výlety a pomáhala jim zapomenout aspoň na chvíli na válku. Odstínění světa a jeho těžkosti představuje pro řadu studentů velmi pozitivní vedlejší efekt kurzů.

V době sboru zároveň probíhá hodina jógy a výuka jazyků. Ve všech místnostech kurzisté soustředěně naslouchají lektorům, smějí se, zapisují si, odpovídají na dotazy. Zkouší mluvit cizím jazykem, protahovat se. Neučí se proto, aby obstály u zkoušení, ale aby si dokázaly objednat kávu v cizím jazyce, pustit si film bez titulků, žít s co nejmenší bolestí a nebýt sám.

„Je tu bezvadná parta,” slýchám často. A jak vychází najevo z řady průzkumů, dlouhodobá samota a odříznutí od společnosti nezřídka zhoršují zdraví a zkracují život. Návštěvníci kurzů to říkají jinými, nepatetickými slovy, ale cítím z nich, že chtějí být plnohodnotnou součástí komunity a společnosti.

Pomalý odchod

Řada věcí, kterou zdravý dospělý člověk bere jako samozřejmost, s úbytkem zdraví a nástupem do důchodů samozřejmostí být přestává. Paní Blažena je v důchodu asi patnáct let. Při čekání na kurz angličtiny vysvětluje, že přechod do nové životní fáze pro ni představoval skok do propasti. „Je to úplná změna životního stylu. Hledáte aktivity. Já mám angličtinu ráda, navíc jezdím za dcerou do Holandska. Mám čas, nechci se nudit, chci udržovat svou mozkovou činnost a pravidelně se setkávat s druhými. Chodím také na počítače. Naše generace tohle stále dohání.”

Do hovoru se připojuje paní Alena. Potvrzuje, že vstup do důchodu pro ni byl náraz. „Člověk hledá nové aktivity a rytmus,” vysvětluje. Paní Blažena pak popisuje, že po odchodu do důchodu zkoušela jako žena léta pracující v bankovnictví sehnat ještě nějakou brigádu. Nechtěla ale dělat manažerku a neustále s někým soutěžit. „Moji mladí kolegové se na mě dívali skrz prsty. Dají vám to sežrat. V HR se mnou neuměli vůbec jednat. Vzájemná ohleduplnost klesá.”

Střet s mladší generací, nároky na rychlost a znalost technologií lidé v Elpidě popisují jako příčinu, proč vzdali svou snahu udržet se v pracovním procesu. „Pracovala jsem ještě dlouho po začátku důchodu. Osvědčilo se mi odcházet pomalu, svůj úvazek jsem snižovala postupně,” vysvětluje paní Helena. „Je to změna života, náraz. Nejdřív si zařídíte, co jste nestíhali. Pak nevíte, co máte dělat. Když člověk žije sám, musí si udržovat svá přátelství. Jenže spousta přátel postupně odchází a nové kontakty se navazují těžko.”

Všechny tři dámy jsou teď spokojené. Mají možnosti, chodí na kurzy a přednášky, které je baví, a dokud to půjde, chtějí to dělat i dál. „Všichni jednou budeme doma jen koukat z okna, teď si to ale ještě můžeme zařídit,” shodují se.

Ich stimme zu

Před začátkem hodiny angličtiny se studentky připravují, procházejí si materiály z minulé hodiny, někdo ještě dodělává domácí úkol. Když se zavřou skleněné dveře a lektorka vítá studentky se slovy „Good afternoon ladies, the weather is still cold outside”, strhne naši pozornost lehký rozruch – to dva studenti spěchají na hodinu němčiny, která za chvíli začíná ve vedlejší místnosti.

Na hodině němčiny se okamžitě přenesu do svých středoškolských let. Lektorka mě hned zapojí do hodiny. Stejně jako ostatní si procvičuji gramatické jevy, překládám věty, odpovídám na otázky a automaticky si dělám poznámky. „Chci taky zase chodit na kurzy jazyka, je to zábavné a osvěžující,” říkám si. Celou hodinu si pak procvičujeme frázi „Ich stimme zu” – Souhlasím. Na své otázky po životě v důchodovém věku a chození na kurzy dostávám v zásadě dvě odpovědi. „Stáří se neptá, jen deptá” a „Chytrý starý pes se učí sám, a protože jsme se rozhodli nesedět doma, jsme takovými chytrými starými psy.” Ich stimme zu.

Lektorka němčiny Veronika Lániková o sobě říká, že je renesanční člověk. Stále se učí něco nového. Tahle akční třicátnice vystudovala tolik oborů, že jsem si to ani nestihla zapsat. Učí děti, dospívající, dospělé a teď i seniory. Němčinu i výtvarné kurzy – tady v Elpidě malbu akvarelem. Vzdělávat lidi v důchodovém věku je podle ní jiné. Jejím cílem v hodinách je, aby se studenti zklidnili, na chvíli se odpoutali od svých běžných životů a makali na sobě. Na kurzech malování akvarely je chce učit takové techniky, jejichž finanční nákladnost nepřekročí sto korun, aby si postupy mohli zkoušet i doma. Posluchači, které tady potkává, ji inspirují a obohacují. Získává vhled do naší historie a vnímá, že jí starší studenti předávají své cenné životní příběhy a zkušenosti.

Je blbý se nudit

Příběhy lidí, kteří začali chodit do Elpidy na kurzy, jsou bohaté a různorodé. „Povím ti to jednoduše, dneska jsem byla celý den doma a to bylo smutný. Říká se, že by měl člověk každý den zažít jednu pozitivní věc, tak jsem vyrazila si s vámi dneska zazpívat,” odpovídá mi Ria, zpěvačka a dobrovolnice. Celý život byla aktivní a důchod pro ni dnes znamená nabitý diář aktivit. V Elpidě vedle kvízů organizuje i skupinu muzikantů, kteří si pravidelně chodí zahrát a zazpívat.

Potkala jsem tu řadu lidí – ty, kdo pečují o nemocné rodiče nebo partnery, čerstvé vdovy a vdovce, babičky a dědečky, kterým vyrostla vnoučata, rozvedené, ty, kteří se vrátili ze života v zahraničí. Někdo se už dlouho těšil, až nebude muset chodit do práce a konečně si bude vstávat, kdy se mu zachce, a věnovat se malování, baletu, historii. Oblastem, které chtěli studovat a nevyšlo jim to, zálibám, které vždy chtěli rozvíjet. „Kreativním činnostem se vlastně věnuju celý život. Přišla jsem o syna, mívám studené ruce a nohy, ale během malování mě nic z toho netrápí,” popisuje studentka kurzu akvarelu.

Ne pro všechny je snadné do centra pro seniory přijít. Ti, kdo to překonají, ale většinou už zůstávají. Bariérou může být cestování do neznámých končin města nebo elektronické přihlašování na kurzy. Mezi kurzisty převažují ženy. Elpida opakovaně hledala způsob, jak muže do centra dostat. Při návštěvě obdobného centra v Dánsku jsme zjistili, že tam funguje posilovna, sdílená dílna, pánské exkurze do firem či kurz vaření jen pro muže. Po návratu jsme zkusili kurz vaření pro muže. Jenže na kurz se přihlásily samé ženy. Úspěch ale měl a má klub mariášníků. Česká kultura pití piva je možná jedním z důvodů, proč člověk potká víc Čechů než Dánů v důchodovém věku v hospodě než na přednášce.

„Je blbý, když se nudí. Pak totiž přicházejí špatné myšlenky,” dokončila mou myšlenku sympatická osmdesátnice na konci kurzu akvarelu. Ich stimme zu.

Ve vzdělávacím a kulturním centru Elpida pracuji v různé intenzitě sedm let. Vystřídala jsem různé pozice, role, začínala na studijním oddělení, rozjížděla projekt cílící na větší zapojení klientů. Jsou to věci, na které jsem hrdá. Mám radost, že se pan Jenda před třičtvrtě rokem jako bubeník připojil k našim dobrovolným muzikantům a dva týdny před svou smrtí odehrál pro ostatní dobrovolníky koncert. Je to zásluha všech frekventantů kurzů v Elpidě, jejich vůle, touhy poznávat, být aktivní, navazovat nové vztahy, učit se a být co nejdéle zdravý a soběstačný a užívat si života.