„Polyfonické vedení hlasů vypěstované u ní Novákem, jí dovolovalo vést dva až tři citové vztahy současně. Většinou bez vážné disharmonie!“

„Ještě že jsem tehdy o těch dopisech nevěděl,“ píše v knize Podivné lásky. Chodili spolu od prvního setkání v Café Bonaparte a následně prožité noci. Psal se 27. duben 1939. Paříž byla v tu dobu útočištěm skupiny českých umělců. Bohuslav Martinů, Adolf Hoffmeister, Julius Firt, Rudolf Firkušný, Maxim Kopf, Josef Šíma, E. E. Kish, Rudolf Kundera a mnozí další tady tvořili, přátelili se, pomáhali si. Část jich přišla už dříve, jiní sem utekli po okupaci Československa. Spjati poutem k domovu, pod tlakem událostí, ve strachu z blížící se války hledal každý z nich nějaké východisko. Kaprálová neměla vyřešené předchozí ani současné vztahy. Mucha spatřoval hrozbu jen ve skladateli Martinů. Ten, vahou svého jména, Písničce, jak ji oslovoval v milostných dopisech, zajistil stipendium na École Normale de Musique. Umetal jí cestu. Úzkou spoluprací s Martinů vznikala její nejlepší díla.

Ženatý, o čtvrt století starší Martinů trpěl citovými eskapádami své chráněnkyně. Vedla náruživý intimní život plný nestálostí a zvratů. V jednu chvíli o ni usilovali současně čtyři muži. Rozhodla se pro Muchu. Vzali se 23. dubna 1940 a Martinů nezbylo, než to přijmout. Hlavně, že jí mohl zůstat nablízku. Malé Vitce, narozené roku 1915 v Brně do rodiny hudebníků, se rodiče moc nevěnovali. Řešili vlastní rozepře a ve své ctižádosti ji přetěžovali. Často pobývala v lázních a sanatoriích, léčila se s tuberkulózou. Žačka Vítězslava Nováka na Mistrovské škole pražské konzervatoře komponovala od osmi let. Ve dvaadvaceti uvedla svou Vojenskou symfonietu v Lucerně, pak i v Londýně, kde dirigovala orchestr BBC. Měla před sebou hvězdnou kariéru. Jenže osud jí předurčil dožít se pouze pětadvaceti.

Mucha podstatu její osobnosti vystihuje takto: „Hořela plamenem geniálního nadání. Cit převládal nad rozumem, instinkt nad logikou. To byly její pracovní nástroje. Nadání i život ji spalovaly.“ Každý se do ní snadno zamiloval. Ve společnosti na sebe ihned strhla pozornost. Ačkoliv byla malá a drobná, vyzařovala z ní energie a sebevědomí. Občas se chovala až naivně dětsky. Žensky rozmarná, střídala příkrost s ironií a útočností. Uměla si zjednat respekt.

Syn slavného malíře Alfonse Muchy, Jiří, studoval medicínu v Praze a na Sorboně. Doma načal i dějiny umění a orientalistiky. Byl vzdělaný a víc než pohledný. V Paříži působil jako novinář, domů psal pro Lidové noviny. Tragické historické události urychlovaly lidské zrání. Mucha se přihlásil do československé jednotky francouzské armády, kde podstupoval výcvik pro zahraniční vojáky, a s Vitkou si intenzivně psali. Při odloučení si stále víc uvědomovali, jakou pro sebe mají cenu. Obdivovali se navzájem. Spřádali sny o společné budoucnosti.

Mucha sice dlouho trpěl pochybnostmi, jestli je pro ni ten jediný, ale z jeho dopisů je patrné, že měl dar získat a udržet si ženu svého srdce. Přes jeho vyznání, která považoval za změkčilá, si na rozdíl od svých soků udržoval jakousi úroveň, imponující jí mužskou hrdost. Jejich láska krystalizovala ruku v ruce s převratnými událostmi a časem, který jim byl vyměřen. Vitce se vrátila nemoc a propukla v plné síle. Odvezl ji do jihofrancouzského města Montpellier. Diagnostikovali jí miliární tuberkulózu. Zemřela 16. června 1940.