Nelze pominout, že uznávaný bůh malířství byl i těžký narcis. Viděl jen sebe a dílo. Byl daleko nejbohatší z umělců, kupoval si zámky jako jiní boty, ale peníze ho zajímaly právě tak málo jako zapuzené milenky. Vtáhl jich do svého mocného gravitačního pole bezpočet, ač formálně byl ženat jen dvakrát (a měl čtyři legitimní děti). Řada z nich vztah nakonec zaplatila zhroucením či sebevraždou.  Také vnuk Pablito: slavným dědečkem zcela ignorován vypil louh. Naivně zpravidla očekáváme, že výjimečné osobnosti jsou hodny obdivu nejen kvůli dílu, ale i pro kvality lidské. Bohužel se často vyjevuje, že míra talentu nijak  nesouvisí s ctností či charakterem.

Pominu, jak krkolomně jsem tehdy hledal klíč, který by mi pootevřel Mistrův ateliér. Picasso k stáru nikoho nepřijímal. Odmítal poskytovat rozhovory, natož komentáře ke svým obrazům. Můj dotaz po smyslu díla uštěpačně odbyl: Co ode mne čekáte? Jsem malíř, a ne pošťák, abych předával nějaká poselství! Krátkou audienci mi tenkrát zprostředkovala naše ambasáda. Pronikl jsem nakonec do provensálského zámečku Vauvenargues díky zdravici, kterou jsem Mistrovi nesl k životnímu jubileu od českých kubistů. Prý měl pro ně slabost…

Ničeho se nedotýkat! chmurně poručil zahradník, který mne do ateliéru vedl. Prošli jsme nádhernou zahradou kolem zámku s věžičkami do rozlehlého přízemního stavení podobného konírně. Jakmile za mnou zaklaply dveře, ocitl jsem se v přízračném světě – v pestrobarevných kulisách nekonečného množství pláten, grafik, soch, keramik. Obrazy na stojanech, opřené o zdi,  maloformátové  v jakýchsi kupkách. Stovky obrazů! V tom neskutečném muzeu moderního umění vládl nepředstavitelný nepořádek. Bylo mi, jako bych se ocitl v expozici instalované uprostřed skladu sběrných surovin. Kam oko pohlédlo, povalovaly se hromádky starého železa – řidítka od bicyklů, zrezlá kování,  součástky z motorů, vyřazené šicí stroje.  Jinde se kupily zlomky soch, trámky, truhlářský vercajk, desítky krabic, některé plné šroubů, plechovky, na stolech i na zemi štětce, sklenice a tuby, hromádky časopisů a novin.
Pán nic nevyhodí, zato kdeco sebere a přinese domů,  pravil můj strážce omluvně. Dřív, dokud běhával, musela Madame Jacqueline jet za ním v autě, a pán jí do vozu nakládal vše, co by se jednou mohlo hodit.
Všiml jsem si, jak je podlaha takřka v souvislém koberci pokecaná od barev. Sem tam se válely seschlé kuličky. Chtěl jsem jednu zvednout.
Nesmí se tu uklízet. Pán se vždycky takhle zabydlí, pak jednoho dne zamkne a koupí si novou nemovitost. A ty kuličky nechte být, Monsieur! To jsou kozí bobky od Esmeraldy! Ta jediná má volný přístup!
Mistr konečně vstoupil. Byl bos, v prastarých trenýrkách a potrhaném triku hrajícím všemi barvami.
Vy jste prý Čech, přeslechl mé představování a odložil mimovolně desky, které jsem mu mínil obřadně předat, do hromady skic a papírů na stole. Prahu znám. Pěkné město. Byl jsem tam, tuším, v roce 1924. Viděl jsem i ten kubistický dům.

Máte na mysli dům U Černé Matky Boží od architekta Gočára?

I jiné mi tenkrát ukázali. Někde u řeky.

To byl asi kubistický trojdům architekta Chocholy pod Vyšehradem!

Vy, Češi, jste byli jediní, kdo kubistické principy tenkrát uplatnili dokonce i v architektuře. Pašáci! A hned po nás, po mně a příteli Braqueovi, jste začali s kubistickou redukcí i rozkladem. Ono je to už dávno, tuším, že to bylo kolem roku 1910, ještě jsem měl ateliér v té díře na Montmartru, tady od vás byli dva kluci. Oba trochu mladší než já, oči vykulené a taky neměli co do huby. Jako my. Oba byli chytří, samé teoretické řečičky – nešlo to poslouchat. Já na kecy o umění nemám hlavu. Toho jednoho si pamatuju i jménem. Představte si, on se jmenoval Kubista …

Kubišta! Bohumil Kubišta!

Jo, ten! Řekl jsem mu, že z něho kubista musí být, když se tak i jmenuje.
V té době to bylo úplně nové slovo, které zrovna vymyslel nějaký kritik, co chtěl urazit Braquea, že jako dělá samé bizarní krychličky, po francouzsku bizarréries cubiques. Proboha, my nedělali jen krychle! Ale to je fuk …No a ten váš Kubišta hned od nás začal opisovat. Tak jsem mu to vpálil. Oni se ovšem začali vzápětí opičit i jiní. Pak jsem o Kubištovi ještě slyšel. Že prý měl kvůli kubistickým obrazům průšvihy, nikdy neprodal žádný pořádný obraz, jen nějaké kýče a nakonec od malířských štaflí dezertoval k armádě. Prý byl u rakouských dělostřelců a v přístavu Pule potopil francouzskou ponorku. To nás tady tenkrát pěkně naštvalo. Co ten kluk dělá? Vrátil se k malování?

Kdepak. Pár dnů po první světové válce umřel na španělskou chřipku.

Mondieu! Šikovný a nadaný byl. Jen trochu protivný. A ten druhý? Byl v Paříži víckrát! Jeho jméno si už …

Myslíte Emila Fillu? Z něho vyrostl náš nejvýznamnější malíř i teoretik kubistické malby.

To mě mohlo hned napadnout! Taky měl řečí jak univerzitní profesor. My malovali o sto šest, já vždycky od večera do rána, zatímco on byl samá analýza. To ten třetí Čech, myslím, že se jmenoval – nevím už …

Aha, doktor Vincenc Kramář,  významný kunsthistorik!

Pravda! Kramár …Tak ten byl z naší party nadšený, a protože nějaké peníze měl, koupil postupně kolem dvaceti pláten. Zatímco ostatní kritici povykovali, posmívali se nám, že jsme šílenci, on přes Vollarda, to byl sběratel a náš ochránce, už chytře kupoval. Měl to ještě za babku.

Však také jsme u nás na Kramářovu sbírku modernistů pyšní. Vždyť vznikla jako jedna z prvních na světě. Ale nechme Čechy být! Mohu vám, Mistře, položit otázku odjinud? Proč jste tenkrát začal malovat úplně jinak než všichni malíři před vámi?

Tohle na mě, milý pane, nezkoušejte! Od Picassa žádné učené šplechty o umění neuslyšíte. Proto mlčím, proto odmítám vlezlé novináře a různé pošuky badatele. Nemám jim co říct. Koukejte, já jsem obyčejný kluk. Andalusan, patrně s maurskou krví. Mrňous z chudé rodiny.  Pánbůh, a to v něj nevěřím, mě hodně ošidil. Chodil jsem sice v rodné Malaze do školy, ale vůbec nic jsem se tam nenaučil. Dodnes neumím sečíst dvě větší čísla. Násobilka mi dělá potíže a psaní taky. Napíšu větu, ať španělsky nebo francouzsky, a je to samá hrubka. Čtu nerad. Jestli to chcete slyšet naplno: jsem primitiv. Jediné, co jsem dostal od toho neexistujícího Pánaboha, je zázračná dovednost rukou, násobená fantazií. Odjakživa dovedu kreslit, pracovat s barvami, vystřihovat, modelovat.

Zdědil jste přece talent po otci! A všechno vás naučil.

Don José Ruís byl nejúžasnější chlap na světě. Do smrti mu budu vděčný a nepovím o otci křivé slovo. Byl to skvělý malíř i učitel. Avšak tvořivost, fantazii a talent – teď se tedy rouhám – neměl. Ostatně živil bláznivě početnou rodinu plnou ženských. Manželku, tchýni, své neprovdané sestry, dcery, mne jako jediného syna. A když chtěl vydělat, musel prodávat, musel malovat, co šlo na odbyt. Kýče do jídelen a ložnic. Šeříky, hejna holubů, zátiší s bažanty a jiné blbosti. Ty holuby a šeříky jsem mu jako malý kluk domalovával já. Nožičky a stonky jsem vzápětí uměl líp než on. Naučil mě všecko, co dovedl. A když mi bylo třináct, předal mi slavnostně své štětce, přesvědčen, že on je nic a já génius.  Už si k štaflím nestoupl. Vážně jsem dobře kreslil dřív, než jsem mluvil – i když tohle se říká o kdejakém packalovi. Vynikal jsem v kresbě jedním tahem. V rychlém vystřihování bez předlohy. Ve třinácti jsem bleskově a virtuózně maloval cokoli. Antiku, renesanci, co kdo chtěl či řekl. Byl jsem jak Raffael. Už na obecné škole jsem totiž nedělal nic jiného než kreslil a maloval.  Všichni to respektovali, i učitelé, nikdo mě nezkoušel, byl jsem pro všechny génius a cvok. Na různých školách včetně Akademie v Barceloně jsem v klukovských letech předběhl všechny dospělé studenty. A od té doby, co jsem ze škol zdrhnul, se učím malovat jako dítě. Vidět jako dítě. Myslet jako dítě. Hraji si. Nehledám, nepátrám, rovnou nalézám.  Neteoretizuji, nežvaním. Nemám žádný styl. Mám desítky stylů. Každou chvíli jiný. Tak vznikl i kubismus. Jako hra a nalézání. Maloval jsem nikoli co vidím, ale co myslím. Vědu a –ismus z toho dodatečně udělali až jiní. Ti, co vědí všechno, zatímco já nic.

Slavné Slečny z Avignonu, považované za první dílo kubistické malby, tedy nebyly předem promyšlený krok vpřed, za hranice klasické malby?

I to byla hra. Improvizace. Zkoušení, co to udělá. Žádný program! Rozumíte? Líbily se mi tehdy drsné černošské sochy a masky. A na druhé straně skvělý Cézanne. Co on všechno dělal s plochou, barvou a světlem! Do třetice: dlouho už mě trápily pochyby, že veškeré malování od dob renesance je vlastně mam a klam. Vždyť perspektiva je jen domluvený trik. Předstírá se, že předměty vidíme z jednoho bodu a na plošném obraze vytváříme iluzi, že jsou na něm trojrozměrné předměty. Nejsou! Jen se tak přetvařují. Obdobně všichni malíři po věky zacházeli se světlem, s šerosvitem: krajina i postava jako by byly osvětleny lucernou či reflektorem z jednoho místa. Přitom ani kouzlem se světlem trojrozměrné těleso na plochu fakticky nepřenesete, leda zase iluzívně. U Slečen z Avignonu jsem si jen tak trochu vyzkoušel naplno přiznat, že plocha je plocha. A šel jsem za cézannovským zjednodušením. Slečny ovšem byly nanejvýš zárodek kubismu, ten přišel až asi o dva roky později. To nás s Braquem napadlo, že když trojrozměrné předměty rozložíme, podíváme se na ně z několika stran zároveň a začneme si s nimi hrát, že na konci může být přinejmenším stejně platná pravda o skutečnosti a přírodě, jako je ta iluzivní klasická. V naší hře jsme zrušili jak perspektivu, tak povinnost nasvěcovat scénu z jednoho místa. A postupně jsme přišli na novou plasticitu, barevnost i kompozici obrazu. Se světlem jsme pracovali svobodně, tak, aby tvarovalo nový prostor. Podstatné přitom bylo, že jsme na dvojrozměrném plátně začali zobrazovat předměty jednak zjednodušené, donaha slečené až k podstatě – sám Cézanne nás v tom inspiroval myšlenkou, že vše v přírodě je fakticky buď krychle, koule, válec nebo kužel. A hlavně jsme ten nový prostor tvořili tím, že jsme na ploše předměty zachycovali hned z několika stran. Mělo to i další výhody: plátno se stalo suverénní, nikoli náhradní plochou, a navíc nám poskytlo cosi jako hřiště na hraní. Teprve my, kubisté, jsme začali napodobovat Boha – z prvků reálného světa jsme začali vytvářet nové, předtím neexistující krajiny, tvory a objekty. Připadali jsme si jak na kolumbovské objevné plavbě. Jak při stvoření světa.

Kritici i obecenstvo vám však dávali pořádně na frak. A dodnes není moc takových příznivců umění, kteří by si kubismus oblíbili …

Vážně? Tak proč se moje obrazy kupují za desítky milionů dolarů? Dříve nebo později i lidé nevěřící moje či naše obrazy přijmou podobně, jako si nakonec oblíbili impresionisty. Těm se také nadávalo, a to vlastně malovali jen počasí. Pocity z přírody. My tenkrát tvořili podle rozumu, v takové intuitivní analýze. Jasně, i emoce byly přítomny: radost z tvorby, ne nepodobné tvoření božskému. Ještě něco vám povím …Máte s sebou fotku své ženy?

Mlčky jsem tenkrát vytáhl z náprsní  kapsy podobiznu manželky …

Pořádně se koukněte. Dokonalá iluze, věrná podoba. Ale je ta vaše drahá opravdu takhle placatá, bledá, maličká pět centimetrů a bez nohou i rukou? To mi je vás líto. Přitom s touhle iluzí a falešnou nápodobou skutečnosti se smířit umíte, zatímco s naší kubistickou pravdou o světě možná ne. Víte, já neumím anglicky, a proto jsou pro mne všechny anglické knížky němé. Jako by to byly nepopsané papíry. Ale netvrdím, nemohu tvrdit, že angličtina neexistuje. Můžete si představit, že naše kubistická plátna jsou něco jako angličtina pro neangličtináře. Stačí se jazyk naučit, a budete rozumět. Nebo jinak: proč se lidi hned pohoršují, když něčemu v umění nerozumějí? Rozumíte, pane, zpěvu ptáků? Ptačí řeči? Určitě ne. Přesto nepochybuju, že se vám zpěv ptáků líbí. Líbí se vám vůně květin? Líbí? Proč nezkoumáte, čím to je? Kdokoli začne ke kubistickému obrazu přistupovat jako ke květině či k ptačímu zpěvu, bude blízko tomu, co jsme se tenkrát, před sto lety, pokoušeli vytvořit.

Načež se dostavilo něco, čemu se na divadle říká Deus ex machina. Ozvalo se mečení. Do ateliéru nakoukla rohatá Esmeralda. Picasso za ní radostně vyběhl, host nehost, začal ji hladit a poplácávat, ještě jsem zahlédl, jak spolu běží po vzorně opečovávaných květinových záhonech a vzápětí se mi trenýrky zámeckého pána ztratily z očí …Bylo to absurdní jak pro leckoho kubistický obraz …