Někdy se tam přede mě nacpalo víc lidí, takže jsem měl potíž vnímat ten telefon na uchu i to, co se dělo pod balkonem. Ale platné vízum bylo jen do 27. listopadu, prodlouženo mohlo být jenom úřadovnou Správy pasů a víz, součásti StB, v Olšanské ulici na Žižkově. Já tam přijel, už na mě čekali. Stoupli si kolem mě. Lidi, kteří stáli ve frontách, patrně emigranty, zahnali do kouta, okénka úředníků zaklapla a uprostřed jsem stál já a kolem ti estébáci. Dali mi do pasu, že musím během pěti hodin opustit Československo.
Vyprávěl Pavel Pecháček v listopadu 2008 Prokopu Tomkovi pro MF Dnes, i pro vysílání Českého rozhlasu a jiná média. Archiv je tedy téměř bezedný, ale jak vzpomíná můj někdejší kolega z Československého rozhlasu na ty dny a léta předcházející dnes?  Mobilní telefon odpovídá na obou Pavlových číslech několik dnů stále stejně: volaný účastník je nedostupný. Pátrání netrvalo dlouho, výsledek naději na rozhovor téměř likvidoval: Pecháček se odstěhoval do Ameriky, k dětem. Dá se mu volat? Má nějakou e-mailovou adresu? Dá. Má.
Děkuji, Karle, že jsi mě přiměl, abych ještě hnul kostrou a něco napsal. Od července žiju a trochu ještě tvořím v Marylandu.
A pak už to šlo ráz na ráz, uzávěrku jsme stihli.

Pavle, tvým klukovským snem bylo stát se sportovním reportérem, přímo Josefem Lauferem. Kudy vedla cesta od snu, podle mě hodně nereálného, až na balkon Melantrichu?

Máš pravdu, moc jsem se snažil stát se sportovním reportérem, však ty taky, ale já na tom byl kádrově hodně špatně. Otec Jaroslav Pecháček byl za války vězněn nacisty v Terezíně, Drážďanech a Waldheimu, a za komunistů byl varován, že ho zavřou i oni. Byl funkcionářem Lidové strany a působil jako tajemník předsedy strany a místopředsedy vlády Jana Šrámka. Odešel proto i s mámou do exilu. S námi dětmi už se to nepovedlo, a tak jsme tu zůstali tři sourozenci ve věku 7, 3 a 2 roky. Naučil jsem se sbírat sílu i pokoru coby emigrantský spratek, s kterým se sice táhl celý kufr příkoří, ale který tím byl obrněn pro budoucnost. Vychovávaly nás teta a babička. Rodiče jsem potkal až skoro za dvacet let. Po maturitě mě na vysokou školu nevzali, dělal jsem přes dva roky jako pomocný dělník kamna. Líbilo se mi to, s dělníky jsem se upřímně skamarádil.

Ale laufrovský sen byl, pokud vím, neodbytný.

Chodil jsem po sportovních redakcích a hledal místo, ale nikdo mi dveře neotevřel.  Až v roce 1958, to mi bylo 18 let, mě vedoucí sportovní redakce Československého rozhlasu Sláva Beneš poslal na Štvanici zkušebně reportovat ligové hokejové utkání. Viděl prostě nadšeného kluka a dal mi šanci. Natočil jsem celý zápas, všechny tři třetiny, hrálo tam tehdy Kladno. Sláva byl mojí reportáží překvapen a hned příští neděli mě poslal reportovat do pořadu S mikrofonem za sportem.

A nastal ten bájný čas, kdy jsme si každý pátek přišli do redakce pro úkol, často to byla sportovní akce nižšího řádu, třeba Vladimír Jiránek se nám posmíval, že zase jdeme vysílat psí dostihy, ale sen se naplňoval.

Celých šest let jsem takto jako volný spolupracovník působil v rozhlasové sportovní redakci. Nikdo mě nekádroval, nikdo neudal. Jenom jsem nemohl požádat o stálé místo, aby se nezjistilo, čí jsem vlastně syn. Díky jistému uvolnění poměrů v šedesátých letech jsem se dostal na DAMU, vystudoval na režiséra a jako takového mě do zaměstnání v Československém rozhlase přijali.

A pražské „sporťácké“ začátky ti později v exilu přišly docela vhod.

Když jsem pracoval v Rádiu Svobodná Evropa a Hlasu Ameriky, bokem jsem vysílal i sport pod jménem Pavel Skála, nebo Petr Horák. Byl jsem jediný Čech, který reportoval celé první utkání československých a sovětských hokejistů po srpnové okupaci. Bylo to 3. ledna 1969 v Garmisch – Partenkirchenu ve finále juniorského mistrovství světa.  Zápas skončil 2:2, naši vinou horšího celkového skóre obsadili druhé místo. A po finálovém zápase nepodali sovětským hokejistům ruce a jezdili s československou vlajkou kolem kluziště za ohromného dlouhého potlesku československých, ale především německých diváků. Dodnes si naše pamatuji: Hlinka, Crha, Kajkl, Mec a další.

A pak přišlo 14 let živých reportáží pro Hlas Ameriky ze zápasů kanadsko-americké Národní hokejové ligy. A po zápasech pro vysílání rozhovory s našimi hráči, kteří v klubech NHL působili. S Ihnačákem, Fryčerem, Ďurišem, Dvořákem, Novým, Pouzarem, Nedomanským a mnoha dalšími. Jediný, kdo mi interview pro Hlas Ameriky nedal, byl Černík. Naopak v Chicagu za mnou s výčitkou, že s ním jsem ještě rozhovor nedělal, přišel Ivan Hlinka. Samozřejmě jsme okamžitě natočili patnáctiminutovou relaci.

Na sportovních akcích ses potkával nejen s našimi reprezentanty, ale i se svými bývalými kolegy, redaktory a reportéry. Jaká to byla setkání?

Unikátní zážitek mám z juniorského mistrovství světa v kopané v Mexiku. Z českých novinářů tam byl jen můj kamarád, bývalý hráč Dukly a československý fotbalový reprezentant, tehdy sportovní redaktor Rudého práva Ivo Urban.  Práci jsme si rozdělili. Já dělal pro Ivana tiskovky, on pro mě zprávy o situaci v našem mužstvu. Když jsem se vrátil do Washingtonu, přečetl jsem si v Rudém právu, že to Ivo napsal přesně tak, jak jsem mu to připravil. Reportoval jsem i evropské fotbalové poháry. Při utkání skotského Dunfermline se Slovanem Bratislava seděli hned vedle mě a Karola Technika Karel Malina a Gabo Zelenay z Československého rozhlasu. V průběhu zápasu se najednou v mých sluchátkách objevil hlas Karla Maliny a z jeho úsměvu jsem pochopil, že on má ve sluchátkách hlas můj. Chvíli to trvalo, než nás skotští technici přepnuli zase zpátky na správné stanice. Pro ně to byla čeština jako čeština.

Reportoval jsem soutěže pěti olympijských her. V Los Angeles, kam sportovce socialistických zemí s výjimkou Rumunska jejich vlády nepustily, byli i českoslovenští novináři. Někteří mi doslova plakali na ramenou, že musejí tak krásnou olympiádu pomlouvat. Jeden bývalý kolega se mi později přiznal, že dostal na dva tisíce dopisů od posluchačů, rozhořčených, že lhal.

Dalo se to všechno stihnout – ředitel Hlasu Ameriky, později Svobodné Evropy a sportovní reportér?

Nedalo, na sport už jsem později čas neměl. Ale lákal mě pořád. Asi jej mám v genech. Moje máma se za svobodna jmenovala Pácaltová. Můj strejda, inženýr František Pácalt byl kapitánem prvního československého hokejového mužstva, které získalo titul mistrů světa. Bylo to v roce 1947 v Praze na Štvanici.

Sport byl impulzem k tvým dobrodružným a dramatickým cestám za železnou oponu. Jak to šlo?

Byla to někdy tvrdá práce. Ke zlomu v novinářských vztazích mezi Sovětským svazem a USA došlo na Hrách dobré vůle v roce 1986 v Moskvě.  Byli jsme čtyři reportéři z různých oddělení Hlasu Ameriky, kteří si bezprecendentně požádali o pracovní víza do SSSR. Hry se blížily, ale akreditace nikde. Americký ministr zahraničí Schultz poslal sovětskému velvyslanci Dobryninovi nótu, že když my čtyři nedostaneme víza, čtyři v Americe akreditovaní sovětští novináři si rychle spakují kufry a vrátí se do Moskvy. Druhý den ráno seděl před Hlasem Ameriky poslíček se čtyřmi vízy.

Ale tys měl roupy.  Moskva ti nestačila?

Vydal jsem se do Prahy. Na cestu jsem měl americký diplomatický pas. Cílem mé cesty nebylo reportovat právě probíhající tenisový Pohár federace, kdy za USA nastoupila Martina Navrátilová. Chtěl jsem prosadit, aby Hlas Ameriky byl v Československu pokládán za permanentně akreditovanou rozhlasovou stanici. Nakonec se to podařilo.  Na letišti v Praze na mě čekali nejenom zástupci amerického velvyslanectví, ale i československá tajná policie. A že prý musím opustit Československo nejbližším letadlem do Ženevy. Odpověděl jsem, že přespím v tranzitu a odletím až o den později linkou PAN AM přímo do Washingtonu. „Roztomile“ se starali, že kde je důstojnost, spát s diplomatickým pasem v tranzitu? Odpověděl jsem, že v této zemi jsem byl 26 měsíců na vojně a proto je pro mě luxus vyspat se s diplomatickým pasem v tranzitu.  Dvě hodiny s někým telefonovali. Začal jsem je školit: „Vy víte, že jsem přiletěl z Moskvy a že Gorbačov uznal Hlas Ameriky za oficiální stanici americké vlády. Vy nesledujete jeho linii?“ Diplomatická víza mi o týden prodloužili. Když jsem o tři roky později opět přiletěl do Prahy otevřít kancelář pro Svobodnou Evropu, u východu z letiště stál ten samý estébák, který mě v roce 1986 měl v prádle, a říkal: „To jsme vám dali tenkrát zabrat, co?“ Já na to, že vím, že si pamatuju, jak pořád telefonovali Chňoupkovi, tehdejšímu ministru zahraničí, co se mnou mají dělat. „Ale ne, to byl Husák, kdo vám to povolil.“

Jak začala tvoje poslední cesta do stále ještě komunistického Československa?

Byl jsem na oslavě v rodině Martina Štěpánka, když Milan Schulz volal, že se v Praze něco děje. Okamžitě jsem požádal o víza a dostal jsem je. Pondělní demonstraci na Václavském náměstí jsem ještě nestihnul, ale v úterý jsem už vysílal. A mohl jsem Karlovi Krylovi přímo z balkonu Melantricha přečíst slova z jednoho transparentu: Karle, už neryjeme držkou v zemi!

Krylovu písničku Pasážová revolta se závěrečným veršem „ne nejsme na kolenou –  ryjeme držkou v zemi“ jsme znali všichni a z toho transparentu nám dodnes běhá mráz po zádech.

V pátek mě StB vypověděla. Na hraničním přechodu Rozvadov byla prohlídka, viditelně formální, a po několika hodinách mě propustili do Německa. Velitel se mi představil jako kapitán Blažek a zeptal se, co se děje v Praze. „Právě odstoupil Jakeš a celé předsednictvo,“ oznámil jsem mu a odjel do Mnichova. Byl jsem poslední perzekvovaný americký občan v Československu, říkám rád žertem.

Mgr. Pavel Pecháček
Nar. 1940 v Praze, český novinář, redaktor, reportér a ředitel rozhlasových stanic Hlas Ameriky a Svobodná Evropa. Spolu s dalšími dvěma mladšími sourozenci byl vychováván babičkou a tetou. Střední školu se mu podařilo vystudovat mimo trvalé bydliště, nejprve v Poděbradech, a dokončit ji v Praze, ale v jiném městském obvodě, než kde bydlel. S rodiči se poprvé setkal v roce 1966 v Jugoslávii, kam vycestoval na přílohu k občanskému průkazu. „Ještě před cestou jsem nevěděl,“  vzpomínal později, „co dělá otec ve Svobodné Evropě. Až máma mi špitla: Šéfa. Ale pořád jsme si bráchou mysleli, že třeba šéfa zpravodajství, ale netušili jsme, že šéfa celého československého vysílání.“
V září 1968 odjel z Československa formálně na dovolenou do Jugoslávie, ve skutečnosti do Rakouska spolu s manželkou, dvěma dětmi a bratrem Jaroslavem. Postupně pracoval v nejrůznějších pozicích Svobodné Evropy, otcovo postavení mu bylo spíše přítěží, protože nepotismus v tomto rádiu neplatil, v roce 1974 odešel do Hlasu Ameriky ve Washingtonu. Byl režisérem světové premiéry  rozhlasové hry Egona Hostovského  Osvoboditel se vrací (1973), autorem rozhlasové adaptace  Orwellovy Farmy zvířat (1988).  České ministerstvo obrany mu udělilo své nejvyšší vyznamenání Zlatou lípu. V říjnu 2014 vyšla kniha Prokopa Tomka Nejlepší propaganda je pravda, životní a profesní příběh Pavla Pecháčka.„Přestěhoval“ jsi později Svobodnou Evropu do Prahy, léta ji i tady vedl, svému nástupci jsi byl nejbližším poradcem.  Stálo to všechno za to? Jednou jsi řekl, že to byl nejlevnější a nejúčinnější prostředek americké zahraniční politiky.

Když jsme se vrátili se Svobodnou Evropou do Československa, byli jsme překvapeni, kolik lidí nás za ty desítky let poslouchalo. Současně jsme si ale také uvědomili, jaký neblahý vliv na chování a jednání lidí měla normalizace a co bylo před ní v padesátých a šedesátých letech.  Často české lidi omlouvám, že byli vlastně až surově nuceni k tomu, aby se přizpůsobili abnormálnímu tlaku shora.  České republice bych přál, aby demokracie, která je stále dosti na povrchu, vrostla do země hlubšími kořeny. Lidé by měli být k sobě hodní, nezávidět si. Když se vede dobře jenom zlomku společnosti, nedělá to dobrotu. Jak říkal Masaryk, ke štěstí skutečně potřebujeme nelhat a nekrást. A nutně musíme být právním státem.

Letos ses vrátil do Spojených států, k rodině. Jak početní jsou Pecháčkovi?

Mám pět dětí a šest vnuků. Majka vystudovala NAVY, školu amerického válečného námořnictva v Annapolis, Pavel řídí ekonomické oddělení velké dětské nemocnice ve Washingtonu, Helenka dělá produkční v Hollywoodu, Anička operuje bypassy ve Filadelfii a hlavním oborem Janičky je práce s dětmi s vyšším nebo naopak nižším inteligenčním kvocientem, před čtyřmi lety měla koncert country music u Berouna, organizovaný skupinou kolem Jana Vyčítala. Hlavně ať jsou hodní a zdraví. I vám, čtenáři Vitalu, přeju všechno dobré.

Poděkoval jsem za transatlantický rozhovor, a pak už jsme jenom soukromě drbali a vzpomínali. Pavel se zajímal o mediální i jiné zdroje informací o životě v Česku – „sportovní zprávy a výsledky mi chybí“, a já přemýšlel o tom, jak se do jednoho života lidského vejde notný kus dějin.