Mohlas mi ty otázky poslat mailem. To mě štve ze všeho nejvíc. Proč by ses připravovala? Chceš se asi zeptat, jaké to je být stará, ne?

Upřímně řečeno, někdy si myslím, že jsem starší než ty.

Někdy se tak tváříš. Pravda je, že když ses narodila, vypadala jsi hodně přísně, takže jsem se tě bála. Pak to přerostlo v trému a pak se střídalo zoufalství a vztek. Teď se to trochu zlepšilo, ale to je tím, že už jsem okoralá.

Nebo tím, že ve statistikách se už nějaký čas objevujeme v jedné kategorii 40-80 let.

No tím to také bude, jistě. Vzpomínáš na tu paní, kterou jsme nedávno potkaly cestou do rozhlasu? Jak říkala – „no vy jste jako sestřičky!“ Tos byla viditelně vzteky bez sebe.

Tuhle mě jeden hodně starý pan herec potkal a říkal, že vzpomíná na to, jak se mnou slavil mé patnáctiny. Myslel tvoje.

Myslel. Ale moje osmnáctiny. Ber to jako poklonu, byla jsem v osmnácti květ! A taky se raduj, že tě správně zařadil do rodu.

Asi jsem ti přeci jenom podobná, když si nás spletl.

To zas ne, to bych ti nepřála. Od chvíle, kdy ses mi narodila, jsem si říkala, jen aby mi nebyla podobná.

Přitom svého času tě měli za sexbombu! Dodnes žijí pamětníci.

Někteří pamětníci ano. Ale řada z nich už není. Třeba, špatně se mi to říká, dej mu pán Bůh nebe, Karel Svoboda. Ten vykládal ve společnosti, i před svou přemladou ženou, že to nemělo obdoby. Že mu stačilo potkat mě jednou kdysi na Žofíně v plavkách a od té doby je z toho živ.

I strýc mého exmanžela, dlouholetý emigrant, utekl ve dvaašedesátém, tě obdivoval. Když prvně přiletěl do Prahy, běžel se na mě, tvou dceru, podívat hned z letiště. A smutně pak konstatoval „to je škoda, že se ta krása tak naředila“.

Tak ono se to vždycky naředí. A ti potomci vždycky mají pocit křivdy, protože se domnívají, že se to mělo naředit jiným způsobem. Možná to jednou zvládnou kejkle vědy a rodiče si sami objednají, jak to správně naředit. Ale to, co ty cítíš úkorně, jak to z tebe teď vypadlo, mám samozřejmě taky. Tvoje babička, moje maminka, byla krásná, kvetoucí ženská s tak krásným úsměvem. Měla v obličeji všechno, co bych si já přála mít. A to se nepovedlo. Tatínek to tak obrovsky naředil, že mě už teď zachraňují jenom vlasy. Já nemít ty vlasy nebo se nějak nešťastně učesat, budou si lidi myslet, že potkali tatínka a pogratulují mi k dabingu Funese.

Máš pořád stres, zdá se mi. Čím to je, že ještě pořád? Promiň mi to, ale v tvém věku mi to přijde zbytečné.

Když jsem byla mladá a prvně zažívala tyhle pocity, kterým ty říkáš stres, tak se tomu říkalo tréma. Stres je škodlivá věc, probouzí v člověku negativní reakce, může to vyústit i ve zlou nemoc. Takže neříkej, že mám stres, já se zdravě bojím, zdravě nestíhám a mám normální zdravou trému. A to, což tebe, která má k tomu sklon, asi nepotěší, se s věkem zhoršuje. Přibude zodpovědnost, zkušenosti, nastřádá se to. Ale říkej tomu tréma.

Dobře, chystáš se do rádia, máš trému, večer hraješ, máš trému. Je to čím dál tím horší, jak říkáš. Stojí to za to?

Stojí. Za tu úlevu.

Je to jako, když jdu běhat, nechce se mi, bolí to, ale pak ve sprše je to pár vteřin nádherný?

Přesně tak. Kvůli tomu to člověk dělá. Já kvůli tomu ale neběhám, já chodím na živé vysílání do rozhlasu. Každý si to řeší po svém. Navíc jsem mimochodem slyšela, a to jsem ti chtěla říct, od určitého věku už to běhání není zdravý.

Tak tys neběhala nikdy, co si pamatuju. Ani nejezdila na kole.

Jezdila, ale to už si právě nepamatuješ. Jezdila jsem jenom rovně. A musela nasedat a sesedat u patníku. Když jsem dojela do cíle, vždycky jsem zoufale hledala vyšší kámen, pařez, prostě něco. Neuměla jsem totiž jen tak zastavit a slézt. Potřebovala jsem schůdek. Když mě maminka poslala na kole na nákup, tak to tím pádem nakonec nebylo rychlejší než pěšky. Musela jsem totiž najít ten patník, nebo někoho vyhlížet a pak poprosit, aby mi pomohl a to mě zdržovalo. A pak pro mě navíc mělo zničující následky, když jsem si pověsila ten nákup na řidítka. Na kole mi to nešlo, to jsem vzdala. Ale dobře to skončilo. Měla jsem anděly strážné, pořád je mám, myslím dokonce, že je to furt ta samá parta.

Tys přesedla z kola na koně. To je mnohem nebezpečnější, ne?

Ale kdepak! Kůň nemá jednu stopu, ten má čtyři nohy. Je to ušlechtilý, inteligentní tvor, se kterým se dá komunikovat, když se mu projeví láska, tak ti ji vrací. Ohromně senzitivní bytost, která ti v prvních pár pohledech dá jasně najevo, jestli tě přijímá nebo ne.

Tys brala jezdectví hodně vážně, viď?

Hodně vážně. Tak vážně, že jsem si v těch padesátých, šedesátých letech myslela, že ze mě bude profesionál. Nejvyšší post, který by mě mohl tenkrát postihnout, by byl jezdčík v Chuchli. Jenže já netíhla k dostihovým sportům, já pěstovala jezdecký sport. A to je obrovský rozdíl!

Jaký?

Je zbytečné vysvětlovat to někomu, kdo tomu nerozumí. Kdo rozumí, ten ví. Taky jsou takoví, kteří se nechávají vozit. Jezdí na ty ranče, sedlají koně, kteří jsou zvyklí na všechno, jsou chudáci zblblí. A na ty si sednou, samozřejmě špatně, mají džíny, kecky a myslí si, že je to velká frajeřina. To není jezdectví, s tím to nemá nic společného. Přišla jsem k jezdectví v padesátém druhém, kdy to bylo společenství ze sportu vyobcovaných lidí, byl to tak zvaný panský sport. Jako i tenis, který se hrál v bílém, což jim tenkrát vadilo, tak jezdectví reprezentovalo to, že „buržousti“ sedali na koně. V té době panovala představa, že na koni sedává policejní oficír a mlátí dělnictvo po hlavě plochou šavlí. Tedy jezdectví byl úskok režimu. Mluvím hodně košatě?

Podle mých zkušeností bych neměla nahrát víc než čtyřicet minut, jinak by bylo utrpení to přepisovat, takže….

…chtěla´s to vědět? Tak poslouchej. Jezdectvím se zabývali, jak jsem řekla, vyobcovaní, ušlechtilí lidé. Ti se sdružili v Sokole pražském. Byli to bývalí důstojníci Československé armády, vzdělanci, bývalí továrníci – jako i můj pan trenér inženýr František Šembera. Přišli o všechno, jen ne o lásku ke koním a byli šťastní, že alespoň tohle mohli, byť na okraji společnosti, pěstovat.

Hlídat se mají zločinci, darebáci a nesoběstační, děti hlídat nepotřebují

A když přejdeme k tomu, na co jsem se před několika mnoha minutami ptala, v čem je to jiné než se vozit?

To není o tom vzít koně za otěž a kopnout ho do slabin, to vůbec ne. S koněm se musí komunikovat. Začíná to prací s otěží, což ti, jako laikovi, těžko vysvětlovat. A prací se sedem. Ten kůň, když je takzvaně přiježděný, reaguje na každé hnutí a abys tomu rozuměla, řeknu ´hnutí zadku v sedle´. Jak se posuneš, kůň to cítí. Taky pracuješ holeněmi. Ty nohy ze sedla nevisí proto, že jsi frajerka, můžeš ho kopat a on jede. Nohy nevisí, jsou v akci. To je fyzicky velmi náročný sport.

Což mi k tobě, které „smrdí tělocvična“, jak roky opakuješ, právě vůbec nejde.

No, tys mě nikdy na koni neviděla.

To právě nechápu. Proč?

Měla jsem děti, víš? Dvě! Musela jsem vás živit, starat se. To znamená stříhat perutě. Když jsem byla mladá a nerozumná, říkala jsem si, že kdyby všechno, tak koně si nedám brát. A koně byli téměř to první, čeho jsem se musela vzdát. Protože, když člověk dělá tenhle sport, musí sedět na koni tři hodiny čtyři, pět dní v týdnu. Musí s tím koněm pracovat. Když vidíš závody v drezůře, to není jen tak, že by kůň z ničeho nic nacválal, couvl, že by chodil do kolečka a střídal nohy při cvalu. To je výsledek mravenčí práce.

Uměla bys to ještě?

Jakpak ne?! To se nezapomene.

Tak vyraz, stejně moje děti nehlídáš, sedni zase na koně.

Vnoučata nehlídám, mám dost práce uhlídat sebe.

Lidi tvého věku dělají nordic walking, hrajou člověče, nezlob se, tak ty zase jezdi na koni.

Člověče, nezlob se hraju taky, ale hry obecně mi nejdou. Ale jakmile bych ke koním zase přičichla, byla bych ztracená, to je droga. Copak můžu vyrážet pět dní v týdnu na jízdárnu? Ale pravda je, že, je to pár let, mě tvoje sestra Johanka, vzala na jízdárnu. Na rozdíl do tebe, ona tu mou lásku ke koním zdědila. Nabídli mi, ať si přijdu zajezdit, a tak jsem přišla. A nějaký pan inženýr, co tam trénoval, mi řekl: „ No, paní Filipovská, kdyby mně se podařilo posadit se na koně tak, jak sedíte vy, to bych si gratuloval.“ A to dej do uvozovek, protože přesně tak to řekl.

Vidíš, až konečně půjdeš do důchodu, mohla bys jezdit na koni!

Až já půjdu do důchodu, tak žádné důchody nebudou, do té doby je zruší. To už bude jen zasloužený odpočinek, otázka je, za co budu zaslouženě odpočívat.

My se o tebe s Johanou postaráme.

Prý to chtějí dokonce dát do zákona, že se postaráte, takže to jsem klidná. V Číně to už tak je.

Bavíme se už dost dlouho o sportu. Sportovalas vrcholově, jsi bývalá přebornice. Přitom, když já jdu na volejbal, na prkno nebo lyže, na kolo, zvedáš obočí. Proč?

To je údiv. Svým způsobem obdiv. Po kom to můžeš mít? S tebou mávají v posilovně stroje, pak si sedáš na to nepřátelské kolo, navrch si narazíš tu helmu, která je, mimochodem velmi neslušivá. Co si budeme povídat, vypadáte v ní všichni jako marťani. Když jedu kolem autem, musím se smát, vypadáte vážně nepatřičně, komicky. Ale pojďme to už shrnout. Na tvůj účet si koupím toho koně a začnu zase trénovat, ano?

Ano. Já pro tebe klidně zadlužím zase svoje děti.

Ony si poradí, jak tak na ně koukám.

Moc často na ně nekoukáš, protože je odmítáš hlídat.

Děti nejsou bytosti, které by potřebovaly hlídat. Hlídají se zločinci, darebáci, nesoběstační. Děti nepotřebují hlídat, děti potřebují komunikovat. To jsem si mockrát ověřila.

Všimla sis toho, jak přesně, za posledních dvacet let, kopíruji v soukromí tvůj život? Aniž bych chtěla.

Toho jsem si povšimla a nemůžu ti říct, že z toho mám radost. Je to zvláštní, přemýšlím o tom. Napadla mě třeba myšlenka, že já svou maminku, bohužel, nekopíruji.

Proč se mi to děje, co myslíš? Moje první svatba, druhá svatba, kolik mi bylo, když jsem měla první dítě, druhé dítě… Jsem jako přes kopírák ty. Až na tu třetí svatbu…

Na tu máš, přes kopírák, ještě pět let čas, buď v klidu. Ale je fakt, že je to strašně zvláštní. Tys vybočila jen Matouškem, že je to kluk. Jinak stejný věk v těhotenství, stejné rozmezí mezi nimi, stejně jsme se vdávaly…. Já na to nemám uspokojivou odpověď. Ale je to až děsivě osudové. Tvůj život je pro mě déjà vu.

To musí být místy, mírně řečeno, zarážející, ne?

A víš, že ne? Já si říkám, ta holka chodí zamračená, málo se směje, ale zbytečně. Protože, kdyby věděla, jak to bude dál a jak dobře to dopadne!

Až dostane rozum?  

Ne, nic takového se nestane. Nemáš rozum, tak jako já, a nikdy ho nebudeš mít. Vždyť jsi po mně! Tatínek, tvůj dědeček, vždycky říkal – jen nedostat rozum! Proto žil šťastnej život. Takže se zásadním zmoudřením, Pavlínko, nepočítej.

Tedy ani ve stáří, když to říkáš ty. Já se tě teď musím konečně zeptat, jaké to stáří je.

Jestli míříš k moudrosti, tak o té nic nevím.

Ne, mířím tam, že už bys mohla být „babička“. Vždycky doma, když přijdeme, ne pořád někde v trapu, navaříš k obědu, k večeři…

S tím, cos vyjmenovala, není realistické počítat. Na to tady nebudu. Nejsem jednoúčelová babička. A obávám se, že k tomu se nedopracuji.

Mohla bys i na ty koně a při tom být „babička“ a hladit po hlavě vnoučata, když přijdou.

Moje životní pouť takhle nevyústí, že budou buchty napečené a já vás budu vyhlížet z okna, jestli už nejdete. Ono se to někdy může hodně protáhnout, než přijdete, buchty pak vyhodíš nebo nasypeš holoubkům, to by nefungovalo.

Ale u nás to tak jistým způsobem vždycky fungovalo. Moje babička, tvoje máma, to tak dělala. Byla tady, vyhlížela nás, pekla a vařila.

Ta tady byla a starala se o nás všechny. Byla to jistota.

U tebe je jistota, že když se neohlášeně stavím, tak nebudeš doma.

Anebo že tu budu, ale navařeno nebude. Proto mě máš tak ráda. Proto jsem u vnoučat tak oblíbená. Ty si mě umíš představit, jak tu budu lítat v zástěrce s pekáčem a očekávat návštěvu vnoučat? Já si tě třeba takhle představit nedovedu. Tak to určitě nebude, to ti garantuju.

Pavlína Filipovská
se narodila v květnu 1941, proto dostávala k narozeninám dlouhé roky dřevěný dort. Ten se později stal argumentem proti plýtvání, který používá dodnes. V devatenácti, jako členka divadla SEMAFOR nazpívala píseň Včera neděle byla, jíž proslula. Televize, rozhlas a divadlo se rázem staly jejím druhým domovem. V té době, muži obletovaná, se poprvé vdala. Za jejím brzkým rozvodem  s tím pánem prý stál jeho motocykl. Když se pak znovu zamilovala do zpěváka Petra Spáleného, měli spolu dvě dcery. Jako jeden ze sta důvodů jejich rozchodu uvádí fakt, že si ho vůbec vzala. Potřetí se provdala za o mnoho let mladšího Lubomíra Trávníčka a tvrdí, že pokud on nějak dramaticky nezestárne, tak s ním už asi zkrátka zůstane. Má dvě dcery – veterinární asistentku Johanu a mě. Je babičkou tří vnoučat, která odmítá hlídat.Takže ty to stáří, jako tvůj táta, asi taky nezažiješ. Prostě jednou v letu umřeš, bez stáří, jak si ho představujeme?

Co je stáří? Pro mě je to čas, kdy člověk nějakým způsobem strádá, myslím fyzické strádání. Každý jsme svým způsobem opotřebení a někdy to vyústí ve velikánské potíže. Člověk si pak třeba řekne, jsem stará, nemocná, sama se sebou si neporadím a to jsou ty chvíle, kdy boj s touto formou života mnoho lidí prohraje. Vzdá to. Nikdo to tak nechce, každý se toho bojí. Být závislý na tom, kdy zachrastí klíče v zámku a někdo se o tebe postará. S léty se ta pravděpodobnost zvyšuje.

Jenomže my nejsme takhle vychovaní. U nás se nečeká, až někdo laskavě zachrastí klíči v zámku.

V tom jsem vyrůstala já, vy také. Ve společenství, kde jeden pro druhého vždycky jsme, od začátku do konce. Ale vím, že všude to tak není. Rodiče, prarodiče se odloží, jsou sami, čekají. A tomu se pak, podle mě, říká stáří. Já se modlím, aby mě tato forma existence a příchod stáří v tomto smyslu nepostihly.

A máme natočeno třicet sedm minut!

No skvěle! A to ses ani jednou nezeptala, co vy teď chystáte? Kdepak vás můžeme vidět? To úplně nesnáším.

Na druhou stranu – co vy teď chystáte nebo kde vás můžeme vidět – to jsou rozhovory, ze kterých se čtenář něco dozví.

Je pravda, že z toho, co jsme tu probralym se nikdo nic nedozvěděl. Přitom ten pán, co mi volal, abychom tenhle rozhovor spolu udělaly, byl tak slušný a milý. Ten bude asi smutnej.