Komorník přinesl pánovi do pracovny další fascikly, oznámil můj příchod a s hřbetem ohnutým vycouval. S úklonou jsem vstoupil. Než jsem se osmělil, chvíli jsem sledoval, jak starý pán s brkem v ruce cosi píše a přepočítává. Pak vzhlédl a pokynem ruky mi nabídl křeslo.

Vaše Milosti, smím se zeptat…

Posaď se, bratře. A vítej na Třeboni! Jakpak se vede Jednotě? Už ji, hádám, nezatracujete co sektu pikartů!

Jednota je svobodná jako všechna náboženství, ale bratrů není příliš mnoho. Přiznávám, že…

…jsi ve víře vlažný, jak z tvých rozpaků shledávám. Tvoje věc. Vždy jsem svobodě svědomí dával přednost před dogmaty. A to i svědomí plytkému, máš-li jaké… Přeješ si trochu truňku? Mám výtečné rakovnické. Jak křen!

Děkuji. Když tak později… Smím vědět, na čem Milost tak usilovně pracuje?

Na kšaftu. Nastal čas strojit se na dalekou pouť. Leč za tak vážným rozhodováním musí stát vážný rozmysl. Pročež mi po týdny z buchhalterie nosí akta. Vypisuji z účetních knih a sumářů, přepočítávám, a nestačím žasnout.

Čísla nehrají?

Právě že hrají! Dokonale. Jen neodpovídají skutečnosti. Stavu hospodářství. Hlavně hotovosti v truhlách. Ty jsou jedna prázdná, druhá vysypaná. Shledávám, že to tak chodilo po léta. Nemůžeš nade vším osobně bdít. Na poplužních dvorech písař do knihy namaluje, co poručí šafář. Hotové groše v truhle ovšem účetnímu rezultátu neodpovídají. Vždy tam je míň. Ještě se nestalo, abych při osobním šacuňku objevil přebytek hotovosti. Kam se vrtnu, sypou se výmluvy: včera či předevčírem došlo k mimořádnému vydání – něco spadlo, shořelo, koupil se materiál. Výmluvy jak na kolovrátku. A kdekterému úředníku čouhá z očí Jidáš. Rozkrádání nebere konce a nelze je zpětně vyčíslit.

To my také dobře známe. Státní finance mizí v bezedné díře, a nikdo za nic nemůže. Říkáme tomu tunelování. Od slova tunel.

To já přistižené strkal do žaláře a občas krátil na hrdle. Vy ne? A propos, ten tunel znamená co, bratře? Účetní obrat?

Jak bych to řekl, Milosti… Je to taková štola, ale s dvěma dírami ven.

Ach, štola! Ta se přece rabuje! Když se štola ruší, rabuje se výdřeva. Takže rozumím: vlci v rouše beránčím mi panství zpola vyštolovali. Znáš to latinské úsloví, bratře? Quod ofici, tot furer. Kde úřad, tam zloděj.

Přeháníte, Milosti. Třeba Třeboň, vaše rezidence, je nádherné a skvěle opevněné město. Krumlov je podobný skvost jako Praha. Totéž platí o Bechyni, Rožmberku, Vimperku, Kratochvíli, Vyšším Brodě a tak dále. Věřím, že vás služebníci šidí a obírají. Přesto jste dokázali zázraky. Města, chrámy, rybníky, statky, pivovary, mlýny, v tom všem je kromě nekonečné dřiny i nekonečně peněz.

Pravdu díš. Stavěli a budovali jsme o sto šest. Vedle řady zámků bylo jeden čas – to jsem ještě nežil – na našem panství rozestavěno čtyřicet chrámů. Poulíš očima? Vy snad nestavíte kostely?

Skoro vůbec. Sem tam školu. Jak je vůbec rožmberské dominium rozsáhlé?

Jak právě majetky šacuju, abych dobře prodal, vím to medle přesně. Rožmberská podkova, otevřená k půlnoční straně, je asi patnáctinou české a moravské země. Patří nám 18 měst, 34 městeček, více než 750 vsí. Žije v nich kolem 70 000 duší. Čili jsem co do majetků největší feudál v zemi. Přesto jsem se až donedávna nechal zapírat před rytíři, sedláky, písaři, řezníky i židy, co mi popůjčovali. Ani na zemský sněm či soud do Prahy jsem se nemohl dostavovat, protože by mě za hranicemi domínia polapili a strčili do vězení pro dlužníky. Teď už je to lepší. Prodávám ostošest a z více než milionu kop grošů jsem přes půlku splatil. Přičemž valnou část zbylých pohledávek na sebe vzal císař Rudolf.

Co prosím? Sám císař převzal vaše závazky? Proč, proboha?

To bylo tak… O tom, co tu říkám, však nikomu ani šprochu, bratře! Svěřuju se pod sedmerou pečetí jen proto, že jsi z jiných dob!

(Zůstal jsem jak ryba, mlčení jsem nechtěl, ani nemohl slíbit.)

Co zemřel Vilém a já se po něm ujal vladařství, seznal jsem, že se Rožmberci dostávají na buben. Půlku života, ať jsem dlel na Vimperku, Bechyni, Krumlově či Třeboni, mě starší bratr plísnil a zapřísahal, ať nežiju tak rozmařile, ať se vyvaruju frejů, hostin, bujarých pitek i pikartů. Když ale odešel před tuctem let na věčnost, zjistil jsem z revizí a šacuňků, že jeho výdaje, a to nepil a nebyl frejíř, vždy dovysoka přesahovaly jak výnosy statků, tak útraty moje. Pravda, on byl místokrálem, nejvyšším úředníkem v zemi, musel reprezentovat, opakovaně se dokonce ucházel o volnou polskou korunu a kdoví co ještě. Leč s dědictvím po Vilémovi na mne padly i jeho závazky. Nezbylo, než zahájit bolestivou záchrannou akci a začít rozprodávat. Hrozilo, že zítra budu louskat cvrčky.

Čili špatnou finanční situaci zavinil pan bratr?

To jsem nepravil! Bůh chraň! Vystoupal mezi pány nejvýš, zvelebil Krumlov, jeho regent Krčín zbudoval skvostné rybníkářské dílo – bratr byl génius. Já jako druhorozený jsem se nejen ocital vždy v pozadí, ale neměl jsem ani jeho státnické a tvůrčí schopnosti. Víc než vysoká politika mě těšily galantní radovánky. On byl výtečný orátor, já spíš veselý mluvka. On budoval, já hýřil.

Jste vůči sobě příliš kritický. Povznesl jste Vimperk, Bechyni a zvláště Třeboň. Každý to ví… Kdy ale život na dluh začal?

Nemohl jsem jen lenošit! Abych však dopověděl ‒ připadá mi, že dluhy jsme dělali odjakživa. Čili bratr nejednal jinak než předci. Už pradědové žili na vrub. Po generace to procházelo. Platili jsme z dluhů aspoň ouroky, občas dali hrad či poplužní dvůr do zástavy, jindy uchlácholili věřitele pozdvižením na úředníka. A brali jsme si nevěsty s krásnými věny. Fungovalo to. Všichni jsme chodili v aksamitu. Leč teprve já, jehož obviňovali z největší rozmařilosti, na stará kolena zjišťuji, že jsme nabírali vodu řešetem. A koráb se s posledním kapitánem potápí.

Jestli jste vy poslední z Rožmberků, tedy promiňte, Milosti, kdo byl první?

Jsme s Vilémem dvanáctá generace pánů z Růže. Vítek z Prčice, náš praotec, byl stolníkem, jaksi ministrem krále Vladislava. A když roku 1194 nejstarší z Vítkovců umíral, mířil v tom čase na český trůn Přemysl Otakar I. Už tehdy jsme drželi rozsáhlá zboží v jižních Čechách. Ač žádný náš hrad tam ještě nestál. Takže počítej se mnou, bratře ‒ jsme pány jihu už přes čtyři věky. Skoro stejně dlouho, jako bývali Přemyslovci vládci Čech. Léna, co tehdá předkové dostávali od panovníků výsluhou, to byl ve skutečnosti souvislý prales jak na Šumavě. Žádná oka rybníků. Žádné dědiny či města. Ani rozhraničení mezi Čechami a Rakousy ještě nebylo vymezeno. Zabydlet liduprázdno znamenalo povolat osadníky, vyklučit prales, propůjčit rolníkům půdu k obdělávání za nevelký peníz, za ourok splatný dvakrát do roka. Jak soudím, tehdáž, za kolonizace, muselo zadlužování začít.

Pročpak? Nechápu.

Dospěl jsem, bratře, k objevu, který neumím pojmenovat. Co se probírám kupami relací a čísel, vidím, že vznikala jednak manka vědomá, budiž, dána naším panským životem na vysoké noze, avšak ještě horší manka bezděčná, nerozpoznaná. Hleď: předci v průběhu 13. století přenechávali přistěhovalcům k obdělávání půdu a uzavírali s nimi smlouvy o dědičném pronájmu. Dávky, ta renta či činže, byly dohodnuty na věčné časy. V úctě k starému právu a obyčeji obě strany, pán i kmán, kdysi dohodnuté podmínky po staletí dodržují – ouroky poddaných se nezvyšují. Co bylo psáno, je i dnes dáno. Za lán půdy (pozn.: asi 16 ha) je dle úrodnosti stanoven roční ourok kolem dvou kop grošů. Nějaké naturálie k tomu. Jenže za tři sta čtyři sta let, co ostatní ceny vzrostly na několikanásobek, je výnos z renty čtyřikrát, možná pětkrát nižší než kdysi. Nechápu, že jsme si toho jevu dosud nevšimli.

My takovému znehodnocení peněz říkáme inflace.

Jakže – inflace? To slovo slyším poprvé. Ale pociťuji ji, potvoru, celý život. Přitom zvýšit ourok z dědičného pronájmu je zhola nemožné. Když se o to regent Krčín pokusil, například výměnou za zrušení práva odúmrti, začali ho sedláci nenávidět, div ho nezabili. Hledal tedy jiné cesty k růstu důchodů. Třeba ve stavbě pivovarů. Neboť jsou vůbec nejvýnosnější. Polovina zisků jde z  piva.

To se tolik pije?

Mok je přece chleba chudých, z moku se vaří i polévky, šlejšky a meducíny pro děti. Víš, že v zemi, kde žije milion dvě stě tisíc duší, se spotřebuje přes milion věrtelů piva ročně? (Pozn.: to je 2,5 milionu hektolitrů – přes 2 hl na osobu). Čekám, že vy pijete mnohem víc!

Naopak! O třetinu míň. A to jsme druzí největší pivaři na světě! Po Němcích. Ale překvapil jste mě. Představoval jsem si, že nejvíc vynáší ta daň z  polností, případně robota.

Kdeže! Po pivu jsou nejvýnosnější rybníky. Tedy tam, kde jsou. Jako u mě na Třeboňsku. Právě jsem to sumíroval. Třeboňské panství dává ročně přibližně 35000 kop grošů ročního výnosu. Z toho rybníky přinášejí 13000, pivovary asi taky tolik, zatímco poddanské platy pouhé 3500 kop. Ostatní menší příjmy mám z poplužních dvorů, ovčínů, mlýnů, lesů. Roboty znamenají spíš ztrátu. Když chceme, aby robotězi vůbec něco udělali, musíme je platit. Jinak jsou líní až běda. Zejména při robotě pochozí. Jen o málo lepší to bývá s robotou potažní, když se vozí úroda, materiál na stavbu rybníků nebo se zaváží rybí plůdek.

Co je vůbec poplužní dvůr, Milosti? A na robotu chodí všichni poddaní?

Poplužní dvůr je vrchnostenský statek, který obhospodařují moji zaměstnanci v čele se šafářem. Máme nyní takových statků osmnáct. Chováme ovce, krávy, pěstujeme obilí. Ale potahy, čili koně a voly, se nevyplatí ve velkém držet, ty půjčují na sezonní práce gruntovní sedláci formou roboty. A na robotu, co tě nemá, nechodí všichni, naopak jen nepočetná část poddaných. Například sedlák, který má zapsanou povinnost deseti, nejvýš dvaceti robotních dnů v roce, osobně nepřichází nikdy, posílá své vozky nebo čeledíny. A pochozí robotníci, vesměs ženci, tedy chudší chalupníci, domkáři, zahradníci, aby se snažili, dostávají o senách či žatvě stravu, k ní plat dva až čtyři groše denně. Jak vidíš, robota není zas taková otročina.

Nevím, jakou hodnotu představuje groš.

Za groš je dejme tomu slepice.

Dovolíte, Milosti, všetečnou otázku? Pořád mluvíme o penězích a dluzích. Ale nepadlo ještě slovo o – promiňte – o osobním uskrovnění…

Slyšel jsi někdy o středověkém rytíři, co poručil v okázalé marnotratnosti osít pole kousky stříbra? To aby omráčil vznešenou společnost kolem sebe. My šlechtici nejsme měšťáci, co každý uškudlený groš strkají pod štrozok. My ve skutečnosti na bohatství nelpíme. Vznešenost nás učí plýtvat našimi zisky, jak napsal básník Peire Cardenal. Ty to nepochopíš, bratře, ale já i mí předci jsme byli vychováni k okázalosti, k nezávislosti na bohatství a na penězích. Pořádal jsem po většinu života bujaré pitky a hostiny nikoli ze zhýralosti, nýbrž pro to, že se slušelo reprezentovat rod, oslňovat společnost, nelpět na zlaťácích. Ostatně neutrácel jsem jen za přátele. Víš, kolik tisíců chudých jsem zdarma pravidelně sytil, kolik kop grošů jsem jim rozdal? A kolik darů dostaly kláštery a chrámy? Ano, velkorysost jsme osvědčovali, a to zejména, i vůči Bohu. O těch čtyřiceti rozestavěných chrámech před rokem 1500 jsem se už přece zmínil! Jestlipak ještě stojí?

Většina z nich jistě ano.

Bylo to plýtvání? A města, hrady, zámky a rybníky, jež jsme zbudovali – byly projevem rozmařilosti? Jestlipak je udržujete?

Obdivujeme je a chlubíme se jimi. Mnohé vaše stavby jsou už dlouho památkově chráněnými objekty. Jenom na jejich údržbu chybí peníze!

Bratře, tak si půjčte! Vezměte si z nás příklad!

Rozumím, bratře. Víš, kdekdo by se chtěl mít jak v nebi za kamny. Ale skončí jak hrách u cesty… Ale budu muset kvačit, bratře. Rád si sám krmím medvědy.

Zajisté, Vaše Milosti. Avšak zamluvili jsme toho císaře. Jakpak to, že Rudolf II. převzal vaše pohledávky?

Co jsem s hrůzou zjistil, jak mi dluhy přerostly přes hlavu, začal jsem opatrně odprodávat statky. Nejdřív nedůležité jako Helfenburg, vzdálené jako moravský Helfštýn a Lipník po nebožce. Roudnicí jsem vybyl vdovu po Vilémovi Polyxenu z Pernštejna. Prodal jsem Choustník se Soběslaví, nerad i Bechyni a další menší zboží. Vyplatil jsem nejzavilejší věřitele, ztenčil dluh na půlku. Nu a po těžkých diplomatických hrátkách s císařem, kdy se Rudolf předem třásl na naše dědictví s uplatněním práva na odúmrť, jsem mu v lišácké kličce nabídl Krumlov dřív, s předstihem, než jako zavřu oči. A ryba po udičce skočila. Krátce poté, co zesnula má žena, jsem se s okamžitou platností vzdal Krumlova a přestěhoval se sem na Třeboň. Císařská komora mi vyplatila přes 80000 kop v hotovosti a zavázala se převzít zbývající dluhy ve výši 340000 kop. Z panství sice zbyla třetina, avšak já opustím ten bláznivý svět s čistým štítem.

Chytrý a přitom velkomyslný manévr, Milosti!

Taky si myslím. Už jen potřebuji zařídit převod majetků na Švamberky, s nimiž máme dohodu o vzájemném dědění. Ti se taky nemohou dočkat, až bude se mnou amen. Víš ale, bratře, co mě krutě zlobí? Jen co Rudolf dostal Krumlov, nevěděl nic lepšího, než nastěhovat tam svého šíleného levobočka Dona Austriu. Pyšné sídlo Rožmberků se tak stalo vznešeným azylem pro zavilého pomatence. Nejdřív ve svých záchvatech pobodal pár komorníků a nedávno tam prý surově zavraždil a rozřezal na kousky nějakou Markétu Pichlerovou zvanou Mušli, svou milenku. Tatínek musí mít ze synáčka radost. A maminka Kateřina Stradová taky. Víš, jaké dal císař hrdinnému synáčkovi jméno? Julius Caesar!